Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Doprovodné texty /

Ivo Harák - Vladimír Vokolek posthumní a polistopadový (první část)

Autor, vyrůstající v umělecky plodném rodinném prostředí (otec je tiskařem, bratr Vlastimil nakladatelem a Vojmír malířem - všichni tři bratři spoluvytvářejí koncem 30. let v Pardubicích exkluzivní bibliofilskou edici Lis tří bratří, v níž Vladimír Vokolek debutuje), se po ukončeném, ale státní zkouškou a promocí neuzavřeném vysokoškolském studiu v Praze (oboru čeština-francouzština, ta je později nahrazena knihovnictvím) vrací do rodných Pardubic a věnuje se cele literatuře.
Od r. 1937 je stálým přispěvatelem Akordu, Řádu a staroříšských Archů. Později, ovšem až v letech šedesátých, se významně spolupodílí na vzniku a činnosti jednoho z nejkvalitnějších regionálních kulturních časopisů té doby, ústeckého Dialogu. Tehdy publikuje také v Plameni a Sešitech pro mladou literaturu.
To už žije na severu Čech, kam se v roce 1946 dostává na přímluvu Františka Halase na místo ředitele děčínské okresní knihovny. Když tuto instituci, neblaze ve své činnosti ovlivněnou situací v tehdejších Sudetech, uvede do provozuschopného stavu či spíše od základů vybuduje, je - "vítězným únorem" - z místa uvolněn. Jeho práce je však ještě zapotřebí, takže úplného vyhazovu se dočká až v roce 1954. "Typickým paradoxem jeho života i tehdejší doby bylo, že byl pak zaměstnán jako učitel." (J. Staněk)
Ani severočeské odloučení nebylo s to zpřetrhat vazby ke kulturnímu dění a přátelům: k těm starším - Janu Zahradníčkovi, Bedřichu Fučíkovi, Františku Hrubínovi a Stanislavu Zedníčkovi - přibývají noví - Josef Hiršal, Ivan Diviš (ten se zasloužil o publikaci V. textů v 60. letech), Emanuel Frynta. S Emilem Julišem sdílí Vokolek severočeské "zajetí" i redakci Dialogu.
Nicméně: Vzdálenost od centra se nepříznivě projevuje zejména v době, kdy je literatura vystavována mocenskému tlaku - sílícímu navíc "proletarizací" kraje, v němž se kulturní disent nikdy zúplna neustavil co skupina, a sestával tak z víceméně izolovaných jedinců (ve svých vzpomínkách na V. Vokolka o tom píše pro časopis Pandora nynější předseda Severočeského klubu spisovatelů, někdejší Vokolkův kolega v redakci Dialogu Ladislav Muška). Ovšem ani šedesátá léta nebyla pro Vladimíra Vokolka idylou, ani doba "přestavbová", slibující Vokolkovi vydat (dvoj)sbírku Na hrotu plamene-Kroužení, nedokáže vrátit básníka nuceně mlčícího české literatuře.
Navíc část Vokolkovy tvůrčí bytosti zůstávala téměř zcela skryta. Mám na mysli jeho esejistiku a tvorbu prozaickou.
Ač mezi dvěma básnickými svazky, publikuje v Lisu tří bratří také esej První blahoslavenství (1940). Tematikou i dikcí upozorňuje na mladého autora Josefa Floriana - exegeze Kázání na hoře Blahoslavenství připomene ve Staré Říši vycházející překlady E. Hella a L. Bloye. Vokolkův esej, podruhé tištěný v roce 1990 k 50. výročí vydání původního, potřetí pak v knize Oidipovské variace (Atlantis, Brno 1996), ukazuje se býti klíčem ke zkoumání pisatelova myslitelského úsilí. O něm R. Matys praví: "Vladimír Vokolek svým dílem ztělesňuje až extrémně nesnadnou symbiózu básníka a filozofa."
A básníkovým (jakož i filozofovým) nástrojem je přece jazyk. Zatížený dědičným hříchem: odtržením ducha od duše, obrazu od pojmu. Rozum pak skutečnost spíše jen umně zastírá, než vskutku poznává - původnímu, nezprostředkovanému a nezkreslenému poznání (Boha například) jsou nejblíže děti a "němáci". A básník...? - ale: "Básník dávno přestal být básníkem: básní jen o ztrátě básnictví."
Už v této esejistické prvotině je zřetelný příklon ku křesťanskému přepodstatnění tradic platónských. Formálně se Vokolek soustřeďuje na synekdochicky pojímaný detail. Zatím ještě na věc nenahlíží z mnoha stran (jako později), zato velmi důkladně zkoumá několik naznačených možností.
Proti ahumánnímu racionalismu XX. věku (vedoucímu ke dvěma světovým válkám a stejně tolika totalitaristickým koncepcím), kořenícímu však už v descartovském "cogito ergo sum", staví možné sjednocení rozumu a víry: "Člověk vzdělaný vidí jenom obrazy a myslí na Boha. Prosťák vidí Boha přímo v obrazech a nemyslí na Boha. Co poustevníci? Ti, kteří bytují na samých oněch hranicích dvojího panství? Jistěže nečtli, nepsali a nehovořili. Mysleli? Ne. MODLILI SE."
Žel, dovětek tohoto eseje Otroctví mysliti - psaný na přímý popud Florianův - vyšel zatím jen v těžko dostupných Florianových Arších 64 a 65/1941. Oidipovské variace vedle esejistické prvotiny obsahují až texty psané na přelomu let šedesátých a sedmdesátých.
Vokolkovu esejistiku jsme však už před nimi měli sebránu do svazečku Obrana básníka (M. Zavřel, Havlíčkův Brod 1992): především tedy esejistiku pojednávající kulturní a zejména literární témata. Nacházejí se zde jednak práce předtím publikované časopisecky (do roku 1948 a ve druhé půli let šedesátých), jednak dva zatím netištěné texty: Poezie - živá paměť obrázkového písma (z r. 1970) a nejvýznamnější z Vokolkových "literárních" esejů - Torzo máchovských studií (1977, přeprac. 1985).
Literatura a vnější svět mimoliterární se Vokolkovi jeví nikoli nesourodými, nýbrž z vyšší duchovní perspektivy spojitými (jsou spojitě vnímány a reflektovány, jedno zrcadlí druhé, jedno druhé prostupuje). A literatura mu není jen věcí osobitého autorova stylu, jen textem čistě uměleckým, ale také věcí rozvahy a názoru. Nikoli bytí skutečné ve svých mnohostech (mnohosti interpretačních možností například, jimž různá doba staví různé filtry), ale způsob nazírání určité jeho stránky, zdánlivě stránky vedlejší (té, do níž se projektuje výše uváděná duchovní perspektiva). Vposledku tedy ve Vokolkově případě půjde o reflexi existenciální a fenomenologickou. Ta si vyžaduje nebývalé výbavy filozofické: od předsokratovských myslitelů, Platóna, bible a církevních otců po katolické esejisty typu Hella a Bloye, od německých filozofů (Böhmeho, Hegela, Kanta, Leibnitze, Nietzscheho, Schopenhauera, Heideggera) po Francouze (Descarta, ale také Bergsona a patrně i Bachelarda).
Podání přibližuje V. esejistiku k jeho usilování prozaickému, což není toliko rovnomocninou potřeby estetického ozvláštnění, nýbrž také dáno potřebou ZPŘÍTOMNĚNÍ věci: jejího nového přepodstatnění, její prezentace hic et nunc, s vlastním autorovým náhledem - podání co inspiračního zdroje a derivátu vnitřního světa. U Vokolka bývá velmi silná funkce apelativní: ne snad výzva k činu, ale ke spolupřemýšlení (i tehdy, nemůžeš-li se ztotožnit se stanoviskem autorovým).
Bohužel, nejde tu však o rozbor všech valérů zkoumaného textu, u nějž často přichází zkrátka zejména stránka literární. Původní podoba může dokonce padnout za oběť vlastní fabulaci nad textem (dovedené do podoby dramaticky vypjaté: Soud nad Cizincem). Metaliteratura se stává sice literaturou, literatura však jen podnoží jejího filozofování. Zdá-li se rozvaha býti někde hodně vzdálena své původní inspiraci, která není než katalyzátorem úvahy pohříchu filozofické, jež se od ní odráží stejně jako od vyabstrahovaných dobových duchovních proudů, ukostřuje ji Vokolek a konkretizuje průnikem osobní životní a umělecké zkušenosti: "Tam, kde filozof nutně předpokládá, básník v okamžitém doteku s věcí bez mentálního předpokladu utvoří přenesený obraz, je živou pamětí 'skoku', tvorby 'obrázkového písma'..., jenomže tam, kde filozof tíhne k středu, básník existuje ve stavu kroužení, právě tak opojného jako mučivého, krouží v smyslovém obzoru jevů, i když netratí z dohledu smysl tohoto obvodu v jeho bytostném středu." - Dlužno dodat, že motiv "obrázkového písma" (ba celých "obrázkových dějin") i "kroužení" kolem středu je ve Vokolkově esejistice i literární tvorbě mnohokráte dále opakován a rozvíjen.
Za vrchol Obrany básníka a Vokolkovy "literární" esejistiky vůbec pokládám Torzo máchovských studií. Spolu s O. Králíkem (a proti mínění V. Černého) otvírá tu autor otázku barokních a předbarokních (sv. Jan od Kříže) kořenů českého romantismu - vědom si dobře i odlišného: "Tam, kde barokní básník se rozchází se světem za 'temné noci', aby rozžehl v duši světlo své víry, romantický básník toto náboženské zanícení estetizuje, prožívá přeneseně metaforicky jako krásné zdání a vyvábení do noci svých snů." Máchovský "deus absconditus" zdá se mi tu být zajímavě vysvětlen (srovnej např. s pojetím B. Fučíka z Písně o zemi): "Mám za to, že tu jde o vyjádření absolutní nezištnosti v jeho vztahu k Bohu, nikoli negaci."
Medituje nad Máchovým odkazem, vyslovuje vlastně Vokolek osobní umělecké krédo: "Nenásleduj mě! Mě, který žádám všechno od umění, které je víc než život, jako je duše víc než tělo, a jestli je to jen sen, je i tento sen víc než skutečnost. Co mi život nedal, to já jsem dal životu, to byl můj tvůrčí čin, za který jsem zaplatil životem..."
Vokolkova esejistika od konce 60. let je, jak už jsme řekli, obsažena v knize Oidipovské variace. Rudolf Matys o ní praví: "Analýza fenoménu masky i oidipovského tématu v podání Vladimíra Vokolka patří myslím ke svrchovaně originálním vkladům do pokladnice interpretací této archetypální kazuistiky." Dodejme ještě, že Oidipovské variace píše Vokolek v době slábnutí vlastního zraku...
Opětovně se setkáváme s celou řadou návratných motivů, ba celých témat: maska, Oidipus, poezie jako paměť obrázkového písma, "temná noc" smyslů, "vyvábení". To souvisí se společným úběžníkem ve sféře duchovní, který nutnost návratů vyvolává. Totiž s problémem plného (= probuzeného) bytí člověka (člověka celého, i s duší - jak by pravil další z Vokolkových přátel, prozaik Stanislav Vodička). Bytí autentického? - nikoli zbaveného veškerých vazeb (jak o to usiluje ateistická podoba existencialismu), ale bytí vědomého si PLNÉ závaznosti těchto vazeb, bytí zodpovědného = odpovídajícího (se), Bohu například.
Jsou-li první V. eseje více poplatny "uměleckému" ztvárnění, ustupuje u těch pozdějších obraznost přesnosti pojmové (ač nikdy zcela nevymizí, umí totiž koncentrovat význam). Slovo esej nám pak slouží k vymezení toho, co je chvíli organickým spojením filozofických glos (Slepé naděje), chvíli úvahou, traktátem, nebo dokonce pamfletem.
Vokolek se nebojí popřát sluchu i názoru strany protivné, a nejen proto, aby s ní mohl vést spor. Snaží se aktivizovat čtenáře k nalezení vlastního stanoviska, ale o tom jsem už psal. Ve svých průhledech do minulosti hledá archetypy, mýty, které jsou schopny oslovit dnešního člověka. Vědom si platnosti někdejší, odlévá do jejich kadlubu skutečnost sobě současnou. Nezůstává při tom nezúčastněným: "Oidipús nakonec si vypíchne oči na znamení, že byl slepý. Krutá ironie: bohové dali lidem oči, to jest zdání subjektivního rozumu, aby posléze došli k poznání, že jsou slepí, že žádný takový 'svůj' rozum nemají... Teprve v křesťanství navazuje člověk lidštější styk s Bohem, s jeho vtěleným Slovem. Boží vševědoucnost, a tedy předurčenost všeho stvoření, sice trvá, ale do tohoto stále se uzavírajícího prostoru, Starého zákona, je vnesen nový pohyb v jakési nově objevené 'čtvrté dimenzi', která uzavírající prostor nově otevírá do naděje, víry a lásky." - Vokolek tu staví proti sobě nejen Oidipa a sv. Pavla, nejen duchovní svět antický a křesťanský (za stále aktuální kritiky praktické aplikace křesťanství katolického)...
...ve snaze objektivizovat existenciální situaci moderního člověka jejím pojmenováním a zdůvodněním. Cestou od obecného ke konkrétnímu. Ke konkrétnímu životu konkrétního jedince - například u nás za pokračující normalizace: "Jako zlý sen mě pronásleduje přízrak Oidipa, který nemůže utéci svému osudu, krok za krokem jej naplňuje, krok za krokem sebe vyprazdňuje... Rozum kolaboruje s poraženým duchem proti rozumu." Z problémů gnoseologických jsou vyvozovány problémy ontologické (a naopak): jak a zda poznáváme (jaký způsob poznání preferujeme), značí též: jací a čím (pro co) jsme, jak a co jest. Celou svojí bytostí a jejím umem i roz-umem bojuje Vladimír Vokolek proti onomu pojetí světa, pro něž je největší svobodou poznaná nutnost.
Uplatnění osobní zkušenosti činí Vokolkovy eseje srozumitelnějšími, na druhé straně však odhaluje, jak se v zobecnění ztrácejí drobné nepřesnosti, k nimž patří nerozlišující přijetí Masarykovy dějinné koncepce ("Jaký to zvrat od husitského ducha, od víry v duchovní hodnoty v boji s fyzickou přesilou nepřítele za pravdu Boží.") či líčení nového umění v protikladu k umění starému (respektujícímu předzjednaný řád), které opomíjí nutnost vždy znovu a znovu dobývat na sémanticky vyprázdněných postupech smysluplnost sdělení. (Idealizující pohled na konec šedesátých let byl jen chvilkovým podlehnutím dobové iluzi.) Což neznamená, že by Vokolek nebyl schopen velmi důkladné a stejně přesné analýzy: takovou je například kritika Spinozova pojetí Boha ("Deus sine Natura") - již možno i dnes aplikovat na ty formulace v díle Erazima Koháka, ve kterých tento filozof jen opakuje a rozvádí (k rozměru ekologickému) myšlenky někdejšího panteisty.
Nicméně patrně i jemu bylo by blízkým Vokolkovo myšlení ekologické, jeho ekologie ducha: "Jestliže se dnes mluví o ohrožené přírodě, o porušené rovnováze moderního světa, o znehodnocování životního prostředí, pak počátek tohoto třeba hledat ve vnitřní roztržce, dualitě hmoty a ducha." - Toto myšlení přivádí Vokolka k formulaci, kterou - v rovině věcnější možná, hmatatelněji se dotýkající lidského života - nalezneme i v Havlových Dopisech Olze: "Tak moderní fyzika, vyvracejíc předešlé názory o tom, že příroda existuje sama o sobě v absolutním prostoru a času, dospívá k poznání o nerozlučném spojení přírody s duchem, který ji vnímá."
Mezi Vokolkem-filozofujícím esejistou a Vokolkem-literátem nelze klást ostrou hranici. Nejen proto, že tytéž motivy a tatáž témata volně se přelévají z esejů do tvorby prozaické a básnické, nejen proto, že Vladimír Vokolek byl silnou osobností, projadřující se jednou tak a podruhé onak.
Hovořili jsme o Vokolkově vztahu k jazyku. Častá je u něj analýza fráze (ať jde o sdělení s funkcí estetickou, či nikoliv), která není než odrazem fráze myšlenkové - výrazem bolestné roztržky mezi rozumem a duchem, tělem a duší. Tato analýza může pak mít povahu textu filozofujícího, může však být tematizována i v básni nebo próze.
Ostatně, míru "literárnosti" toho kterého textu je u Vokolka někdy velmi těžké určit. Starší eseje pracují prostředky jazyka básnického, a ty novější...? - nalezneme mezi nimi soubor Kukačka a kyvadlo. Mírou svéživotopisnosti a lyrickými, symbolnou platnost přírodního dění reflektujícími pasážemi připomínají jednu ze stránek prozatérského mistrovství Stanislava Vodičky.
Na druhé straně se sluší dodat, že některá Absurdanda či textové pasáže knihy Tak pravil Švejk se mnohem více mohou zdáti "čistou" filozofií. Rozhodující pak jistě bude celek knihy (funkce filozofujících pasáží), ale - když Kukačka a kyvadlo má k prózám Že kočka není pes nebo Vohryzek blíže než ke zbytku Oidipovských variací...
A tak se od Vokolkovy esejistiky plynule dostáváme ke tvorbě prozaické. Ta nebyla do listopadu 1989 vůbec oficiálně vydána, po něm je nejdříve sebrána do knihy Absurdanda (Atlantis, Brno 1994): "S výjimkou tří textů byly všechny prózy Absurdand napsány v letech 1948-1958."
Jak už jsme řekli, Vokolek v těchto textech tematizuje jazyk: fráze jazyková je obrazem buď neznalosti, nesprávného, do nesprávných kolejí zajetého myšlení - nebo umně, ale přesto zřetelně zastíraného účelu.
Neboť tento jazyk funguje v konkrétní historické situaci, v níž se stává nástrojem třídního boje a diktatury proletariátu. Jakéhosi podivného nominalismu, kdyžtě si předprojektované termíny žádají své materializace a personifikace (jako si příslušný paragraf žádá svůj proces a svého odsouzeného, oprátka svoji hlavu, revoluce své oběti).
Jazyk, vyprazdňovaný způsobem užívání, problematizuje ovšem též možnost vyjádřiti bytí - a skrze to i bytí samotné (Jak pojmenovat svoji existenci?
- Jak ji sdělit druhému? - Existuji tedy vůbec?). V tomto punktu byl Vokolkovým předchůdcem Richard Weiner (žijící naštěstí v jiné době), k jeho následovníkům patří autoři kolem TVÁŘe - jenomže: věděli o něm V. Linhartová, I. Vyskočil nebo V. Havel? - Četli jeho texty?
"Komu vůbec píšem své vzkazy?" - táže se Vladimír Vokolek. Můžeme si porozumět, nacházíme-li se v jiném kontextu a používáme-li jinak jazyka (jiného jazyka?)? - "Láhev tak docela prázdná není. Pravda, jakékoliv poselství v ní chybí, ale není na nás, abychom do ní vložili své poselství? Své volání o pomoc? ...máme dvě slova pro prázdno v láhvi, a sice duše a svoboda."
Vokolek se staví také proti frázi o poznání sofistikovanější, proti bezpáteřnému filistrovství, které sice umnými kudrlinkami oplétá obsah sdělení, ale jenom proto, aby tyto prostředky posvětily účel: "Že je člověk člověku vlkem, to je fakt a zákon přírody, který nesmí ignorovat beránek. Jestli ho přesto ignoruje, podotkne vlk cosi o svaté prostotě, která ve skutečnosti je jen neznalostí zákona, a ta přece nikoho neomlouvá." - Odtud i (poněkud smutný) humor, vyvěrající z protikladu mezi patosem gesta a jeho vnitřní prázdnotou (či spíše skutečným smyslem).
Velice často autor z pozice prozaika "vypadává". Nepíše téma, píše o tématu - např. o Antigoně: "Tam, kde Antigona zjevně nevejde do historie, tam národ není národem, člověk člověkem. Nemá totiž historii svou, ale cizí. Nemá svou Antigonu a nebude mít své dějiny, bude pouze začleněn do Kreontovy suity, která právě prochází zemí a kope do hnusné mrtvoly." - Zejména ve druhém oddíle Absurdand sílí tendence k filozofickému rozjímání. Zde se také poprvé objeví útvar Emanuelem Fryntou případně nazvaný PARAMÝTUS.
"V obsáhlém souboru různorodých próz, esejistických, beletristických i žurnalistických Absurdand (...) čteme texty Hrabě Monte Christo, Don Quijote, Obrácený Robinson, Děti kapitána Granta, Cyrano, Faust - ať už perzifláže, apokryfy, groteskní příběhy nebo fejetony blízké eseji. Vokolek jako by byl trvale uhranut těmito (literárními? lidskými!) typy, které vzaly na sebe konkrétní a přitom nadčasovou podobu lidských charakterů procházejících historií a neustále znepokojivých, neustále ochotně akceptovaných v nejrůznějších deformacích, neustále hledajících svou pravou totožnost. Vokolek hledal jádro jejich permanentní životnosti, jejich prapůvod a aktuálnost, a znovuvytvářel, rekonstruoval její podstatu a tvářnost takříkajíc v nových parametrech dnešní doby." (Mojmír Trávníček)
Jejich prezentace v knize Absurdanda je předznamenáním rozsáhlého švejkovského paramýtu Tak pravil Švejk (Mladá fronta, Praha 1995).
K paramýtům se ostatně obracejí také další prozaici - jejich podobu například v bigglesovském paramýtu své knihy "modernizuje" Pavel Švanda.
Ale vraťme se ještě ke knize Absurdanda: K tematizaci jazyka v ní patří také falešná etymologie jako zdroj jazykové komiky a nástroj rytmování textu i hlubšího uchopení samotného jazyka. A patří sem i řídká - vulgarismy manifestovaná - emfáze: "...ale já musím být sprostý, zcela neliterárně hrubý, ty hajzlpapíre, copak mám komunistickou sračku?" To, jak své texty Vokolek ukotvuje v "době verbální", může však nakonec vésti k nudě: nově sice, z jiného úhlu pracuje - s týmž sémantickým pozadím, aniž by text bez něj uměl plně vypovídat. "Dobové tance" jazyka i mysli slouží za podnož estetickému ozvláštnění a posléze filozoficky podložené kritice. Příliš se tu však spoléhá na čtenářovu obeznámenost. Navíc: je-li problém nahlížen z více stran (pravda - efektně!, s jazykem Vokolek narábět věru umí), je také z více stran zauzlen. A ty se díváš, jak je vše šikovně spleteno, ale na samo lano - zapomeneš! To mizí a ztrácí se ti před očima tehdy, nejsou-li někdejší tendence zúplna srozumitelnými. Což platí i pro Vokolkovy aktualizace historických, kulturních mýtů. Ale Vladimír Vokolek jako kdyby problémy předvídal: "Překvapení bylo pravděpodobně vzájemné. Pánové se nepoznávali! Přestože se dotýkali téměř špičkou nosu, ležela mezi nimi vzdálenost dvaceti let." - Ostatně, nepřipomene ti tato pasáž obdobnou v závěru Kunderova Žertu?
Zatímco obraz Vokolkovy osobní zkušenosti s dějinami (obsahující díkybohu méně odtažitého meditování nad nimi, nad ní) Vohryzek (pro mne vrchol Absurdand) se zase podobá Urbánkovu literárnímu vyvozování dějinného poznání ve Stvořitelích světa. Přesto: právě próza Vohryzek ukazuje (tím, jak je děj vytěsněn dialogem) na Vokolkovu neschopnost fabulace, která pak do textu namísto příběhu přináší meditaci nad příběhem, namísto postavy doložené akcí meditaci nad postavou - a nakonec i úvahu nad textem cizím (takto nejen látkovým zdrojem, ale vlastně i tématem vlastní interpretace, vlastního pojednání, vlastní prózy).
Jestliže jsme už mluvili o souvislosti této knihy se švejkovským paramýtem a s Vokolkovou tvorbou esejistickou, zmiňme nyní její vazby k autorově poezii: znovu tu můžeme opakovat tezi o jeho ustavičném zájmu o pracovní nástroj- jazyk. Ten je i v próze (a koneckonců také v esejích) důkladně rytmován - za využití celé řady figur básnických. Vokolek pracuje i s rýmy (většinou gramatickými) a vůbec se zvukovou metaforou. A do svých textů řadu básní vkládá. (Ale básní se započíná i esejistická prvotina.) Přečtěme si nyní v Trávníčkově studii pasáž předcházející rozboru Vokolkových paramýtů: "Známe ve Vokolkově poezii básně na motivy (...držel se praxe 'tradičního básníka', který rozvíjí 'motivy') Dona Quijota, Monte Christa, Robinsona, Oidipa, Kašpara Hausera či majora Hubala - Do té doby katolicky orientovaný básník hledá pro svůj dialog s mocí nová východiska. Znovu pročítá Haška, Gogola, Zoščenka, inspiruje se stranickým žargonem a novinovým blábolem. Dílo, které vzniká, připomíná Schwittersovu Merzbau slepenou z odpadků světa či pop-artní asambláže amerických umělců té doby, což není ani tak groteskní srovnání. - K nejplodnějšímu spojení došlo koncem padesátých let, kdy Vladimír Vokolek dopisuje poslední sešit Absurdand. Jeho desetiletá práce na nich byla přípravou ke groteskní syntéze: ke švejkovskému paramýtu. Již samo spojení Švejka s Nietzscheovým Zarathustrou, vsazené do jiskřivé skutečnosti předreálného socialismu, je zárukou brilantních situací a nápadů. Občas nám ovšem také nepříjemně zatrne a po zádech nám přeběhne mráz. Kniha je jakousi promluvou se současným světem o současnosti světa, ale promluva se znenadání stává protimluvou, skutečnost absurditou, ironie sebeironií. Filozofické aspekty díla se místy bortí do nesnesitelně konstruovaného blábolu, pravda je zaměnitelná se lží, statečnost se zbabělostí. Hranice mezi vážností a směšností se mění jako kůže chameleóna."
Vokolkův Švejk se k tomu Haškovu staví jako jeden z možných způsobů interpretace ("Jednoho letního dne, kdy mohutný rozmach, úspěšný růst a další nezadržitelný postup vpřed vysoko převyšoval, nadále prohluboval, daleko překračoval a přecházel do Nové epochy lidstva, Švejk rozevřel Švejka."), také tento "nový" Švejk je prodlouženou rukou - ovšem nikoli vyprávěcí situace (jak vidí toho starého Zdeněk Mathauser v Metodologických meditacích), nýbrž jazykové fráze jinými přednesené - tuto přejímá za svoji, dále zmnožuje a rozvíjí. Ale podobně fungují i postavy jeho učedníků...
Takže se ve Vokolkově díle (vznikajícím původně v letech 1959-1960, v 70. letech několikráte přepracovávaném, definitivní verze však pochází až z let osmdesátých a s autorem na ní spolupracuje syn Václav, také spisovatel) setkává několikerý způsob jazyka: Haškova, Nietzscheova, ale také jazyka bible, jazyka končící se stalinské éry (reprezentované Zdeno Ančíkem a JEHO interpretací Švejka) a počínajících let šedesátých, jazyka rozličných (pseudo)filozofických koncepcí.
Zdálo by se, že se při tolika v díle figurujících postavách konečně dočkáme skutečného děje. Jenomže: tyto postavy jsou vlastně toliko zástupkami - myšlenkových (anti)koncepcí, určitých způsobů myšlení, mluvení. Jejich dikce je odlišná sice (Kuděj mluví jako "muž z lidu", Longen představuje umně lavírujícího intelektuála), v podstatě je to však jevová stránka téhož fungování téhož jazyka. Hovoříce velké, pojmenovávají postavy malé. Nejde ani tak o pokračování Švejkova příběhu, jako o vsazení určitého typu (Švejk) do určité konstrukce (Nietzscheho Zarathustra) a do určité doby (přel. 50. a 60. let u nás). Toto spojení je samozřejmě natolik bizarní, že z něj doba nemůže vyjít než jako vlastní karikatura (se zdůrazněním NĚKTERÝCH rysů). A člověk? - Ten nakonec pozbývá své autentické existence ("jen") a stává se personalizovanou frází: ne podmětem, ale předmětem (jazyka, filozofických koncepcí, dějin).
A konstrukce? - Co jinde bylo naplněno obsahem, samo se nyní obsahem stává. Hovor je subjektem i objektem hovoru, když úspěšně zastírá vlastní účel (například získat postavení mezi Švejkovými učedníky). Smyslem rituálu je udržení a opakování, sebepotvrzení. Opakování však vede k postupnému sémantickému vyprazdňování...
"Není Švejk sám takovou metaforou, metašvejkem? A není v malém, co svět ve velkém? Mnohokráte pohlcený zívajícím jícnem nicoty, a přece zůstává celý." Tento blíženec Huga Pludka.
Ač se v knize objeví také lidé pronásledovaní pro své činy a názory, např. Vladislav Dumba, což je ve skutečnosti vězeň svědomí Ladislav Bumba (dodnes žijící v tehdejším Vokolkově bydlišti - Děčíně), přesto je Vokolkova kniha každému skutečnému hrdinství vlastně nepřátelskou. Každý čin, každá vážně míněná myšlenka se nakonec také zdá frází, součástí blábolu - aby se fráze naopak zdála nabývat na významu: o Švejkovi jeden z učedníků praví: "Švejk nedělá nic jiného, než že tyhle bezhlavé výroky reprodukuje. Skáče z předmětu na předmět, plete páté přes deváté, ale jen proto, aby demonstroval bezpředmětnost každé řeči." Jinde však stojí psáno: "Řeč se mluví a on si myslí, že je jenom k mluvení, jako řeka k plynnému plynutí, a hle, někdo se na ni nachytal!"
Mezci, Bezmezci, Potomci, Jaksibysti a další možné strany uvnitř jediné strany Švejkových učedníků nejsou vlastně než různými obdobami téže fráze - která si vzhledem k proměnám jeviště i proměnlivému vkusu hlediště (ale co je co a kde jsou hranice mezi nimi?) nasazuje různě (lidskou) tvář - totiž masku. Od dozvuků let padesátých ("Zítra se bude válčit všude!") po heslo (ne však Haškova, ale Vaňkova Švejka) To chce klid: "To chce dát představitelům, co je představeno, volbám, co je předvoleno, osudu, co je předurčeno. Ale rozum si ponecháš. Spoluhraješ s ním, co je předehráno. Hlasem, gestikulací, mimikou tváře a celým svým zjevem jevíš se souhlasně, ale rozum necháš sedět v hledišti." - inu: "S proměnlivým počasím časujeme proměnlivou řeč se snahou vyčasovat do budoucnosti lepší zítřky. Nebo také odčasovat do minulosti horší dnešky."
Kradí a mezi řádky jako by nám byla vyzrazena pravda. Ale můžeme jí věřit, nachází-li se uvnitř či v sousedství sdělení nikoliv smysluplného? A můžeme věřit ne snad onomu, ale vůbec v onoho prchajícího politického vězně, jestliže navštívil Švejka v jeho doupěti pod Stalinovým pomníkem - jehož je tento nočním hlídačem -?
"Všechno, co se tu děje, je HRA."
A tady je na místě jedna podstatná výtka - vedle řady nepodstatných, které knize vyčítají libovolné bobtnání opakováním téže metody nebo - jde-li o ty jediné pravověrné - perziflování evangelijní zvěsti, včetně Poslední večeře (nabízí-li Švejk svým učedníkům na vidličce napíchnuté buřty s cibulí, "aby ochutnali - víceméně symbolicky - dobrotu jeho srdce"), které podotýkají, že míra porozumění je dána mírou zasvěcení (a to nejen do jazyka doby, ale také dobových událostí či prezentovaných filozofických koncepcí). Povězme to takto: Vokolkovu kroužení zde schází pevný bod, kolem nějž by se dálo. Nemáme k čemu je vázat - stává se nevázaným, nezávazným. Satira se tak lehce může proměnit v humor, jehož kořistí budou nakonec také političtí vězni - pokleslí na roveň jiné dějinné jazykové smyšlenky. Není-li rozlišení mezi sdělením a blábolem, zůstává na libovůli, čemu jakou vlastnost přiřkneme. "V každém případě jde o originální pokus udivující vůle dobrat se pravdy o vlastní době mnohovrstevným pamfletem." (M. Trávníček) - Jenomže pamflet nestojí pouze proti něčemu (dovedeno ad absurdum: také proti politickým vězňům, špatným hercům, právem odsouzeným propadlem dějin k ne-bytí na scéně), stojí také - za něčím. Za čím? - a právě tohle se mi z knihy Tak pravil Švejk nezdá býti patrným.

(konec první části)

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz