Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Doprovodné texty /
Ivo Harák - Vladimír Vokolek posthumní a polistopadový (druhá část)
(pokračování)Vladimír Vokolek je ovšem nejvíce znám jako básník (a dlouhou dobu jen jako básník). Poezie pro mne představuje nejtrvalejší Vokolkův přínos české literatuře: "Tvář Vokolkovy poezie nemá nic z laciné líbivosti, jeho hlas nelahodí sluchu svou melodičností. Ani se o to vlastně nesnaží, i když by to zřejmě dovedl, jde mu o něco jiného." (Jan Vladislav) Jako básník debutuje Vokolek v rodinné edici Lis tří bratří skladbou Poutní píseň k dobrému lotru (1938): "Nejde o lyriku, nýbrž o epickou, či spíše dramatickou skladbu." (J. Staněk) Na ni v roce 1939 naváže druhá kniha Tolikrát obětovaná (s výmluvným podtitulem Pět básní za soumraku; myšlen ovšem soumrak evropské civilizace). V roce 1940 vychází v pražském Melantrichu Žíněné roucho, obsahující také verše Vokolkových prvotin. Někdy v této době píše o Vokolkově poezii Jan Zahradníček: "Vidím skoro za každým veršem a každou strofou úsilí, které bylo vynaloženo, vidím trosky povržených a rozbitých celků, jejichž materiálu se znovu užilo ke stavbě pevnější a trvalejší."
Poezii z let 1940-1941 shrnuje sbírka Tichý a temný, zakázaná válečnou cenzurou. Vychází tedy až ve výboru Cesta k poledni, ovšem ve zkrácené podobě.
Po válce tiskne Vokolek v roce 1945 ve Stýblově knižnici Lyra sbírku Národ na dlažbě, v roce 1946 v Melantrichu Cestu k poledni a v r. 1949 ve Vyšehradu Vyprodaný čas (velká část nákladu jde rovnou do stoupy): "V poválečné poezii je Vladimír Vokolek svým způsobem osamělý chodec. Na rozdíl od většiny svých vrstevníků, stále ještě oslněných zlatem i pozlátky moderního světa, hledá své prameny úporně a vytrvale jinde, doma, kdesi před Máchou, v pozapomenutém, ale stále ještě přítomném světě baroka." (J. Vladislav) Na únor 1948 reaguje básník skladbami jako Kašpar Hauser, Rekviem za Jana Masaryka a Únor: "Takový čas byl na přelomu století / k sepsání Kšaftu, další závěti / v dějinách věrných emigrací, / když z ampliónu v každé ulici / vyhrával Únor. Hrozil milicí / a pěstí zdraví čest, čest práci."
Tyto texty už vlastně patří mezi ineditní, za nimi následují celé sbírky: Hádání z vody (přeprac. Ve znamení ryb, 1947-1955), Hic iacet (1948-1950), Exodus (1948-1960), Ke komu mluvím dnes (1947-1957, z téže doby pochází i Slavíkova sbírka Ke komu), Dětství (1950-1951). Jediná sbírka (Mezi rybou a ptákem ve stejnojmenném výboru v Mladé frontě, 1967) a jediná delší básnická skladba (Atlantis, bibliofilsky v roce 1972) vyšly zatím z tohoto básníkova tvůrčího období tiskem. (Ke komu mluvím dnes, přeprac. 1977, vychází v roce 1984 v mnichovském nakladatelství PmD.)
"Ve sbírce Mezi rybou a ptákem došel autor nejdál na cestě k vytvoření vlastního, odpoetizovaného básnického jazyka. Přiblížil se až k poetice Ferlinghettiho, v níž se uplatňuje i fotografický snímek skutečnosti, autentický záznam řeči v její nejcivilnější podobě, včetně banalit a trivialit, slovní i typografické hříčky." (J. Staněk)
Po vydání druhého výboru - Cesta k poledni (1971) - byl Vladimír Vokolek opět v české literatuře umlčen. Přesto nadále píše. V 70. letech získávají definitivní podobu sbírky Monology do telefonu či Exodus, vzniká sbírka Na hrotu plamene (1970, přeprac. 1986), později Bílé místo (1980) a Kroužení (1987).
Když se ve druhé půli 80. let s nastupující "přestavbou" objevila možnost vydat v Severočeském nakladatelství buď výbor z dosavadní básníkovy tvorby, nebo jeho novou sbírku, bylo nakonec rozhodnuto spojit do jednoho svazku sbírky Na hrotu plamene a Kroužení, pod názvem druhé z nich. Žel, neustále oddalovaného vydání knížky se básník už nedožil. Jako labutí píseň nakladatelství, které umělo literatuře vrátit E. Juliše a získat R. Szpuka, vychází Kroužení v Ústí nad Labem v roce 1991.
Tuto - a nejen tuto - Vokolkovu poezii charakterizuje velmi přesně J. Staněk: "Vokolkovy básně však nikdy nejsou pouhou hrou. V jakékoliv formě jsou především výpovědí o podstatných věcech lidského života, o přátelství, o spoluzodpovědnosti za život druhého člověka, o hrdinství a vině, o pravdě... Pokud autor pracuje s nějakým tradičním básnickým prostředkem, spíše než metafora jím jsou alegorie a symbol." K tomu dodejme, že u typu básnické obraznosti se projadřuje Vokolkovo zaujetí jazykem. Ten se autor snaží očistit od jen zdobných, jen zdobících, ale vskutku nevypovídajících emblémů. Takových díky tomu najdeme v jeho knize málo. Znalosti fungování jazyka se projevují rafinovanými rýmy (sémantizací těch zdánlivě jen gramatických - svědčících ostatně o tom, jak dobře Vokolek zná barokní a předbarokní poezii) a prací s rytmem (zejména ve sbírce Kroužení; v předchozí části působí rýmy a daktylotrochejský spád verše dojmem něčeho nuceného, násilného). Vokolek si je velmi dobře vědom symbolné potence slov, vyjevující se v konotovaných významech. Nemusí tedy pracovat s metaforou a básnickým přirovnáním tam, kde vše je obsaženo už ve slově samotném.
Z toho bychom správně usuzovali, že Vladimír Vokolek patří k těm, jimž zvykneme říkat: poeta doctus. Opravdu - neobvykle rozsáhlá je u něj obeznámenost s poezií domácí i světovou. Cítíš, jak jsou mu blízkými baroko, Mácha, Březina, Weiner. A Deml. Místy jako bys zaslechl Zahradníčka či spíše Dokulila (např. v básni Smlouva), jinde ti jeho poezie zazní notou reynkovskou ("Ty dva se rozešly vítr a stromy / mezi nimi chlad jak by se nikdy neznaly / Lhaly si nelhaly?").
A věnuje-li Vokolek báseň J. Kostohryzovi k 75. narozeninám, s naprostou samozřejmostí svede napodobit fakturu jeho verše (Míza košaté Múzy). Zatímco Český sen ve svém druhém plánu vytváří ironický kontrapunkt básnickému a lidskému selhání Kainarovu. Jistě nikoliv nahodile se v básni Mimikri objevují rysy poezie experimentální, o Vokolkově přátelství s Emilem Julišem jsme už hovořili. Je až k nevíře, kde všude umí stárnoucí básník nalézt novou inspiraci: "Zatímco Ferlinghetti ještě čeká / až jeho případ přijde na řadu / a někdo doopravdy objeví Ameriku."
Bylo by však chybou hovořit pouze o tvaru Vokolkových veršů. Čte-li Vokolek nějakého básníka, snaží se přiblížit také jeho vnitřnímu ustrojení, myšlenkovému světu (jak o tom svědčí jeho "literární" eseje). Hovoří-li o "propasti noci", má jistě na mysli temnou noc sv. Jana od Kříže, noc zatemnělých smyslů, noc, do níž svítí paprsek víry - paprsek mystický. Ale jde také o "vyvábení" máchovské, vyvábení v svět, který nakonec zklame naše sny a naděje. A také o noc Březinovu, zapalující temnem výše. A ovšem... "Ó vere beata nox která odemkla ústa Izraeli."
Opět se navracejí témata známá nám už z Vokolkovy esejistiky nebo tvorby prozaické, násobená nyní intenzitou projevu básnického. Tím ústředním je myslím hledání pevného bodu ve vřavě světa a pochybnostech mysli. Toho, kolem nějž vše krouží. Toho, který dává našemu bytí a usilování smysl, a to i v době zdánlivě smyslů zbavené. Toho, z nějž se odvíjejí prostor a čas, který však bytuje mimo a nad. Toho, k němuž se přibližujeme jako k nevýslovnému, nikdy v úplnosti nepojmenovatelnému a nepoznanému tajemství. Jistě, můžeme dosadit křesťanského Boha. Budeme tím však OTEVŘENOSTI Vokolkova díla PLNĚ právi?
Díla, které nejvíce promlouvá tehdy, neuzavírá-li čtenáři text dopovězením či tíží soudu filozofického, napoví-li sice ("místo určení není však zde") cestu, ale nechá tě po ní jíti samotného - natolik ti důvěřuje ("Dozvíš se vůbec komu patříš? Jakou oklikou / dostaneš se do rukou které tě očekávají / a jakou naději nebo zklamání přináší?"). I když tě nezapomene upozornit na šalebnou krásu iluzí: "Ale s ranním úsvitem / co jsme pokládali za stan svinujeme jako padák / svržený na nepřátelské území a táhneme dál." A na nebezpečí z prodlení (Vzpomínáš na Fausta?).
Od sv. Jana od Kříže si Vokolek vzal odvahu pohlédnout ve chvíli vnitřního usebrání na skryté za- věcí a za- slovem: "Ještě chvíli zůstat sedět proti zdi / nezavěsit obraz nevyladit vlnu... Ještě chvíli zírat v slepé bělmo noci / neshrnout záclonu nerozsvítit lampu." - Chvíle ztišení, odmítnutí vnějšího, protože vnějškového, vede k vlastnímu probuzení (nejen subjektu, ale také objektu: subjekt se promítá do objektu, objekt prostupuje subjektem) a tedy k vědomí nutnosti takové aktivity, která bude vědomou v plném smyslu slova. Hovoří-li Vokolek o "požáru milostného léta", má patrně na mysli, že nad stravujícím a spalujícím ohněm lásky fyzické stojí životodárný oheň Ducha.
Velmi časté je nyní u básníka zkoumání plynoucího času. Toto uplývání nenazírá ovšem jen v rovině pozemské - v rámci lidského života ("od prvního náčrtku v dětství / do poslední vrásky v pozdním stáří"), v rámci střídy pokolení ("S půlnocí usínaje probouzím své zesnulé / které jsem miloval, a já se vracím k nim / jako bych se z prázdnin vracel domů") - tento pozorný čtenář Březinův se obrací k perspektivě kosmické, ku hledání souvislostí časoprostorových ("jenom já nejsem a musím být načisto / přepsán přes černou pásku noci").
Samozřejmě můžeme v této souvislosti opětovně zmínit filozofii Platónovu, v knize se dostane také na jeho předchůdce (Variace na Anaximandra), a na odmítnutí koncepce "myslím, tedy jsem". Objevíš tu robinsonovskou útěchu, vpravdě autobiografickou: "I tady v tom doživotním vyhnanství / tak právě tady píše svůj deník / v naprosté izolaci." I báseň Oidipův nářek: "Na sklonku let chtěl bych se dozvědět / kdo v prázdné důlky tragické masky / vložil mé oči do hry na slepé naděje."
Vladimír Vokolek si je velmi dobře vědom, že své básně píše v období, kdy je tištěné básnické slovo výrazem aktuálních tendencí politických: "pádem ležíš mezi slovy / jako rozdělovací znamén- / ko na konci řádku / ko-nec slova koktáš v polovině slova / ko-nec cesty v polovině cesty", aby právě toto vědomí posilovalo jeho důvěru ve skutečnou poezii, psanou napříč vnějším okolnostem: "v očích oharek a v chřípí dým / a přece vezmu nový list a píši." Aby se tázal po údělu básníka a jeho slova: "Snad jenom básník je nejblíže ohni / nedotknutelného se dotýká // V tom je báseň modlitbou i rouháním / když nastavuje k plameni svůj knůtek / jak Prométheus chce jej ukradnout / a za trest musí tančit svou slepotu / na hrotu plamene // neboť nepřišel vidět ale hořet viděním", "ale o zkušenost noci / z níž básník jenom zpola procit / je to již jiné hlubší já". Skutečná poezie, nesoucí tuchu metafyzického, nás - přes všechnu svoji nutnou skepsi (jak si je vědoma křivých výpovědí těch druhých i možnosti vlastního selhání)
- vrací do času prvního blahoslavenství, času dětského vnímání (Dětská čmáranice, Chlapci Danielovi; ale také Švihadlo, byť přetížené "filozofií"), jimiž obnovuje "počáteční sklon k obrázkovému písmu", jimiž obnovuje možnost smysluplné komunikace. "...slovo za slovem navázat řeč / sám se sebou i s těmi mrtvými."
Úděl člověka a básníka v dějinném plynutí a zároveň velmi konkrétním historickém čase (konkrétního místa na zemi) se stává klíčem k básním Sen o poslední knize a Sen o zpátečním vlaku. Ty jsou navíc velmi přesně rytmovány potlačením jedněch a rozvíjením druhých motivů. Vokolek umí podržet čtenářovo napětí: vítězství se proměňuje v katastrofu, která se nakonec mění v pouhou rezignaci. Žel, snaha nahlížet věci z různých úhlů pohledu a z hlediska jejich různých možností vede nyní k onomu nebezpečí, které Vokolkově tvorbě podle Mojmíra Trávníčka hrozí: "Jsou u něho verše, které ohrožuje přetížení filozofického pohledu, přemíra filozofických pojmů..." Mnohem větší měrou však toto hrozí Vokolkovým prózám!
Nicméně slova o přetížení filozofií plně platí pro závěrečnou, klíčovou báseň (po stránce tvarové, z hlediska vzájemné kompoziční provázanosti textů a ideové koncepce celku) kvalitnější z obou sbírek - Kroužení. Hrnčíř roztáčí kruh je vlastně veršovaným filozofickým esejem na ontologické a gnoseologické téma. Kým jsem, kým se poznávám, kým jsem poznáván, - a je-li prázdno, co mu dává tvar? - a co je VNĚ džbánu? Vokolkův postoj nelze ovšem (jak to činí J. Staněk) redukovat na okouzlení taoistickou filozofií (dávněji Vokolkovi známou, o čemž svědčí TAOistické mudrování v závěru knihy Tak pravil Švejk), neboť zde najdeme ještě nejméně Hérakleita s Platónem, a kdesi v pozadí i křesťanství.
Naštěstí se básníkovi většinou podařilo nad filozofem zvítězit. Ne jej porazit, ale využíti jej: aby stavbě dodal na přesném plánu a hloubce základů, tu a tam ji na patřičných místech vyztužil, aniž z ní učiní bludiště či bude z ochozů překřikovat umělce.
Tomu, aby Vladimír Vokolek, fyzicky nepřítomný, zůstával přítomen alespoň svým dílem, napomáhají "polistopadové" edice jeho tvorby: Jak už jsme zmínili, vychází nejdříve reprint Prvního blahoslavenství (1990), posléze pak (dvoj)sbírka Kroužení (1991) a soubor esejů Obrana básníka (1992).
Od roku 1994 - především díky básníkovu synovi, spisovateli a výtvarníku Václavu Vokolkovi - začíná nakladatelství Atlantis vydávat Spisy Vladimíra Vokolka.
Na knihu Absurdanda (1994) navázala - výjimečně v Mladé frontě vydaná - publikace Tak pravil Švejk (1995). Po Oidipovských variacích (1996) mají vyjít ještě: Vyprodaný čas (básně 1940-1948), Ke komu mluvím dnes (básně 1947-1960), Mezi ohněm a vodou (básně 1960-1988) a Živá paměť obrázkového písma. Rádi bychom věděli, jaký osud je přichystán poezii tištěné ještě před rokem 1940 (oběma básnickým prvotinám), dopisům a deníkům, časopisecky publikovaným esejům (nezařazeným Vokolkem do žádného ze souborů)...?
Věřme, že významný ediční počin nezůstane bez čtenářské odezvy. A že se konečně ukáže, jak výrazným autorem byl Vladimír Vokolek. Jeden z mnoha odsouzených k dlouholetému mlčení, jeden z těch, kteří se zadostiučinění a svobody nedožili.
