Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Doprovodné texty /
Norbert Holub - "Na bolest myslel jsem a našel na ni lék"
Úvod do problematiky interpretace depresivní literaturyJanu Zábranovi (1931-1984) in memoriam
1)
Černá obálka tohoto sborníku by se jistě "pozdnímu" Janu Zábranovi líbila. Není už ovšem tak jisté, jak by se cítil na bítovských setkáních samotných (kdyby se jich dožil), neboť trpěl vážnou depresivní poruchou, jež mu často znemožňovala "kladné" vidění světa.
2)
Začátkem devadesátých let se zásadním způsobem změnil lékařský pohled na depresi i na její léčbu a klasifikaci. Jestliže klasická medicína rozlišovala zejména podle původu vcelku vzácnou depresi endogenní (vznikající "zevnitř", bez zřetelného zevního podnětu) a depresi reaktivní, která byla vyvolána různými vnějšími nepříznivými okolnostmi, a rozdílně tyto podtypy léčila, časem se ukázalo, že toto rozdělení je příliš schematické a že i tzv. reaktivní nebo neurotické deprese mohou být stejně závažné, mj. hrozící sebevraždou. Nové pojetí opustilo etiologická hlediska a řídí se podle projevů, symptomů.
Nejčastější formou poruch afektivity ("poškozené nálady") je depresivní rekurentní porucha, jejíž výskyt je velice častý a jíž TRPÍ v naší populaci přibližně 5 % obyvatel. Nejméně u poloviny z nich však deprese není vůbec rozpoznána a pouze desetina léčených pacientů je léčena správně, přestože je nyní k dispozici široká škála velice účinných antidepresivních léků celkem pěti generací (od klasických tricyklik až po nejnovější léky, jako je DEPREX).
3)
Zjednodušeně lze říci, že člověk, který je dlouhodobě rozmrzelý, necítí se "dobře", má potíže se spánkem, je apatický až zoufalý, popřípadě myslí na smrt či dokonce na sebevraždu, není pouze "smutný", ale je ve skutečnosti nemocný, a to i tehdy, když má zřetelný vnější důvod ke svému smutku (rozvod, úmrtí v rodině, tělesnou nemoc apod.). Za hranici mezi fyziologickým smutkem (přirozeným truchlením) a patologicky fixovaným stavem se považuje časový interval zhruba dvou měsíců; poté již dochází k biochemickým změnám v mozku a adaptační mechanismus se mění v depresivní poruchu. Ta se dá naštěstí v současné době velmi dobře léčit, je však nutné na ni myslet, neboť nerozpoznaná a neléčená deprese vyčerpává duši i tělo a může skončit i sebevraždou.
4)
Má-li člověk dva týdny alespoň čtyři z následujících potíží ? a tyto nejsou vyvolány použitím psychoaktivních látek nebo organickou duševní chorobou (např. nádorem mozku), jedná se o depresivní syndrom:
a) zřetelná ztráta zájmu nebo potěšení při aktivitách, které mu byly dosud příjemné;
b) nedostatek emočních reakcí;
c) ranní probuzení dvě nebo více hodin před obvyklou dobou;
d) ráno se člověk cítí nejhůře;
e) psychomotorická zpomalenost (útlum pohybů i myšlenek) nebo naopak podrážděnost;
f) výrazná ztráta chuti k jídlu nebo přejídání se;
g) výrazný pokles hmotnosti nebo přírůstek na váze;
h) výrazné snížení libida.
5)
V publikovaných textech Jana Zábrany najdeme opakovaně záznamy potvrzující výše uvedené potíže:
a)
Život ztratil jakýkoli smysl, jakoukoli barvu, radost, naději.
(1975)
b)
Jsem ochoten už vzdát se všeho
a rezignovat na všechno.
Jsem ochoten i s křepkou něhou
plánovat vlastní dočesnou.
(1974)
c)
Nerozsvítím, když se v noci vzbudím, většinou teď k ránu nemůžu dospat. Sedím ve tmě u stolu, kouřím, dívám se na bezútěšné, ale aspoň tiché noční sídliště, na pláň k Jarovu a ke Kbelům, proměněnou v park, zdálky slyším znervózňující hukot teplárny. Kolem třetí ráno ? a dnes je navíc sobota ? je sídliště mrtvé, tiché. (...) Pocit jediného bdícího v nekropoli zvané Praha.
(1975)
d)
Tvá smrt hned po ránu mi klepe
na spánky jako datel.
Odtamtud? Odkud? Chce mi podat ruku?
Bože, zbav mě té hodiny nevěrných přátel
a věrných tchořů a skunků.
(1982)
e)
Jak je to s tou mou prací?
Věčnou a nekonečnou?
Už se sám sobě hnusím,
ale já musím, musím.
Tak je to, milá slečno.
(1983)
f)
Už abych začal držet redukční dietu. Jinak se nevejdu do rakve.
(1976)
g)
A deprese, nynější deprese vyrůstá a vzrůstá pravděpodobně ze zjištění, že i kdyby odměna přišla, fyzicky už je v jakékoli podobě nezkonzumovatelná. Stárnoucí, odcházející, otupělé tělo... (V polosnu má odměna vždy podobu ženy.)
(1978)
6)
Soubor příznaků velké depresivní epizody zahrnuje dále tyto symptomy:
a) únava nebo ztráta energie téměř každý den;
b) pocity vlastní bezcennosti;
c) opakované myšlenky na smrt (ne pouze strach ze smrti), opakované suicidální představy bez konkrétního plánu nebo suicidální pokus, popřípadě konkrétní plán na provedení sebevraždy.
I zde lze v Zábranově "osobních dokumentech" (pojetí OD v užším smyslu podle Viewegha) nalézt velké množství pasáží stvrzujících diagnózu F 33:
a)
Strašná, strašná zima. A je teprv září. Teploměr na okně ukazuje 7 nad nulou. Jsem na smrt unavený. Z práce, beznaděje, osamělosti.
(1972)
b)
"Na paměť mléka crčícího
a rorýsků a borovic."
Co z tebe zbylo, milá kniho?
Z tebe jak ze mne. Taky nic.
(1979)
c)
Co je má poezie? Všechna, kterou jsem napsal? Sebevražda na hrobě mých rodičů.
(1983)
7)
Vzhledem k průkaznosti dochovaného textového materiálu (obsáhlejší citace nejsou v možnostech rozsahu tohoto krátkého sdělení) nemůže být o diagnóze závažné deprese pochyb. Otázkou zůstává, co teď s ní?
Mrtvého básníka již vyléčit nelze.
Lze ho ale alespoň pochopit, tedy správně interpretovat ty aspekty jeho tvorby a života, které byly dosud jinými pokusy o reflexi dezinterpretovány, ať již ideologicky, esteticky, religiózně či jinak.
Jsem si samozřejmě vědom jistého nebezpečí plynoucího z příliš jednostranného výkladového přístupu, který by při generalizaci mohl skončit v paušálním patologizování. Počátky patografie o tom ostatně vypovídají své.
Na druhé straně je ovšem nutné tuto nezvratnou skutečnost zohlednit, její funkčnost přesvědčivě opodstatňují právě dosavadní interpretace Zábranova díla, které zejména při výkladu posledního, "normalizačního" období jeho tvorby selhávají nebo se mu raději vyhýbají.
V podstatě je nutno přehodnotit část zábranovské sekundární literatury, která ve své písemné podobě často pouze smutně dokumentuje tristní osud depresivního pacienta, nechápaného a často i uráženého svým okolím.
Kdyby to nebylo naprosto tragické, bylo by trpce groteskním kupříkladu moralizování Ivy Kotrlé, kdy depresivního, tedy těžce nemocného, trpícího Zábranu obviňuje z nenávisti, nedostatku víry v budoucnost a také z hříchu obžerství a tak dále.
Podobně nevkusně se mýlí autor hesla ve Slovníku české prózy, lexikonu usilujícího o objektivitu, kdy suicidálními představami postiženého a stíhaného autora Celého života představuje čtenáři jako pozéra koketujícího se smrtí.
Ani Jiří Cieslar nemohl bez medicínských znalostí zakončit svoji studii jinak nežli nepřesně: Zábranovy deníky podávají svědectví, že i život v hněvu a stesku je možný, že je z vnitřní nutnosti i mimořádně bohatý a plodný (! ? pozn. N. H.), ale je to život v nesmíření, v takřka nepolevující bolesti.
Perfekcionalistický a zároveň invenční editor Zábranovy poezie Jiří Trávníček problematiku terminálního Zábranova tvůrčího stadia zřetelně determinovaného depresivními epizodami raději obešel, když v "celoživotním" výboru z básnické pozůstalosti Jistota nejhoršího do značné míry ignoroval tvorbu posledního desetiletí.
Stať v přínosné Trávníčkově knize Poezie poslední možnosti pojednává o rané sbírce Stránky z deníku, která sice byla Zábranou v rukopise později doplněna o tucet smrtných a smutných sonetů (Smrt přijde dřív než nakonec), stranou podrobnějšího vykladačova zájmu však zůstala jak krizová Zeď vzpomínek (Sylvie Plathová! / Rozmyšlená věta je vražda na sobě / Končím jejím jménem), tak o černé nebe melancholie rozbitý Havran (vidět, jak jejich duše odcházejí do extází a do ráje a jejich těla na hajzl a do krematoria), či zhroucená torza ze sedmdesátých a osmdesátých let:
U stolu na půl plínky
sedí tu oba tři.
Tak smrt, když nemá k sobě smrt,
malou si opatří.
8)
Pro laické chápání psychických procesů včetně jejich odchylek je bohužel typické nepochopení zákonitostí duševních pochodů, kdy v obecném povědomí následně dominuje tendence bud? diagnózu bagatelizovat a urputně zpochybňovat, či daného člověka pavlačově odepsat jako "choromyslného", který patří do "cvokhausu".
Klasickou obětí prvního přístupu je paranoidní schizofrenik Ivan Blatný, o kterém se občas můžeme dočíst, že byl spíše sociálním případem, v seriózním Reflexu v CAUSE I. B. použil neméně seriózní Jiří Rulf mezititulek "BLÁZEN".
V dnešní době jsou chybou ony uvozovky stejně jako jejich obsah.
Opačným případem smetení autora na základě jeho diagnózy je například zkratkovitě odmítavá Cekotova recenze veršů dr. Jana Lukeše-Cara Ostena.
Ale zpět od schizofrenie k depresivní poruše. O jejím molekulárním substrátu (serotonin aj.) hovořil již loni na Bítově kolega Petr Hrbáč ve své přednášce Básníci jako zajatci normálnosti, já bych zde jenom připomenul, že soudobý přístup k depresím je založen na poznatcích, jež jsou ověřené objektivní metodikou Evidence Based Medicine (medicína založená na důkazech ? například pomocí multicentrických kontrolovaných studií), a že se tedy nejedná o nepodložené pracovní hypotézy či zkusmé teorie neverifikované praxí. Skutečnost, že někdo trpí psychickou poruchou, nedehonestuje ani nedevalvuje jeho umělecký projev, nesnižuje jeho estetickou úroveň, ale někdy specificky ovlivňuje noetickou složku díla (například euforie při roztroušené skleróze u Oldřicha Wenzla, traktovaná M. Blahynkou jako životu přitakávající, pozitivní pozemšťanství).
Nikoho dnes jistě nenapadne označit obrazy Vincenta van Gogha jako "matlaniny šílence", prózy Ladislava Klímy a Jaroslava Haška jako "bláboly duševně narušených alkoholiků" či hudbu Bedřicha Smetany jako "tóny syfilitikovy".
9)
U všech "temných" autorů a u všech, kteří zemřeli předčasně, za nevyjasněných okolností či průkazně vlastní rukou, je nutno zvažovat, velmi korektně a velice pečlivě, možnou depresi.
Závěrem bych uvedl několik již nežijících českých básníků, u nichž je periodický pokles serotoninu na synapsích pravděpodobný:
Vladimír Holan, František Halas, Konstantin Biebl, Václav Hrabě, Ladislav Landa, Bohumil Hrabal, Mikuláš Medek, Jiří Valja, Jiří Pištora, Jakub Deml, František Gellner, Jan Hanč, K. H. Mácha, Bohuslav Reynek, Jiří Orten aj. U Ivana Diviše byla deprese rozpoznána a léčena již za jeho života.
10)
Depresi je někdy obtížné diagnostikovat, v dnešní době je mnohem snadnější ji léčit: farmakologicky, psychoterapií a chápavým postojem blízkých i vzdálených duší.
Tvorbou promlouvají, vstupují v dialog či hledají ospravedlnění trýznivé existence, ti nejryzejší, ti nejnešťastnější. (...) V tomto ohledu věřím, že stařičký doktor Freud a jeho pokračovatelé diagnostikovali neomylně.
(1969)
Literatura:
Cieslar, Jiří: Život v zastoupení, in: PROSTOR 24, Praha 1993
Hanuš, Herbert a kol.: Speciální psychiatrie, Nakladatelství Karolinum, Praha 1999
Honzák, Radkin: Deprese, Galén, Praha 1999
Kotrlá, Iva: Jan Zábrana, Celý život, in: AKORD 6, Brno 1993
Rulf, Jiří: Causa Ivan Blatný, in: REFLEX 50, Praha 1999
Trávníček, Jiří: Poezie poslední možnosti, Torst, Praha 1996
Viewegh, Josef: Sebevražda a literatura, Psychologický ústav AVČR a Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1996
Vinař, Oldřich: Psychofarmaka, Triton, Praha 1999
Zábrana, Jan: Celý život (1), (2), Torst, Praha 1992
Zábrana, Jan: Jistota nejhoršího, Československý spisovatel, Praha 1991
Zábrana, Jan: Zeď vzpomínek, Atlantis, Brno 1992
