Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Doprovodné texty /

Libor Martinek - Intertextualita v poezii těšínské básnířky Renaty Putzlacherové

Literatura psaná polsky a vznikající na území České republiky patří svým postavením v celku polské literatury k literatuře kresové, v kontextu české literatury zaujímá pozici literatury národnostní menšiny. V obou případech se jedná o tvorbu mimo centrum, na tzv. periferii kulturního dění. Pozornost literární kritiky a historie z těchto příčin bývá upřena většinou k tradičním kulturním centrům jako hlavním nositelům kulturních a civilizačních procesů. Znamená to však, že by literatura národnostních menšin nemohla kvalitativně obohacovat dynamiku literárního vývoje jazykově dominujícího a teritoriálně obklopujícího proudu literatury a že by zpětně nepůsobila na realitu literárního života v jazykově příslušné oblasti? Dovoluji si tvrdit, že nikoliv. V Polsku samotném se v současné době věnuje kresovým literaturám stále větší pozornost. Vždyť i nositel Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłosz pochází z litevských kresů a v jeho tvorbě nacházíme jak návrat ke kořenům, tak univerzalistické východisko.
Pro literaturu polského jazyka soustředěnou především v oblasti českého Těšínska se ujal název "literatura na Záolží".(1) Česká literární kritika ve svých nejosvícenějších momentech věnovala literatuře na Záolží pozornost už mezi válkou zásluhou revue Poesie redigované Janem Strakošem a v jeho linii pokračuje ostravský literární měsíčník Alternativa-Nova vedený Drahomírem Šajtarem s redakčním okruhem (v němž se tvůrčí činností spisovatelů ze Záolží soustavněji věnují Jiří Urbanec, František Všetička a autor tohoto příspěvku). Je třeba přitom vzít do úvahy nejen sociologický, ale též hodnotový aspekt literárněkritické, překladové i popularizační práce mezinárodního typu. Pražský strukturalista Jan Mukařovský v této souvislosti zdůrazňoval, že pro podobu a uplatnění vlivů v národní literatuře je rozhodující, jak se jejich vstupu otvírá nebo jak se ho dožaduje literární systém svými aktuálními potřebami. Jednotlivá národní umění se podle něho stýkají na bázi vzájemné rovnosti, nikoli na základě podřízenosti ovlivňovaného ovlivňovanému.(2) Poezie Renaty Putzlacherové (*15. 6. 1966 v Karviné) v generačním mnohohlasí literatury na Záolží nastupuje jako hlas zatím poslední, avšak s výrazným témbrem. Jednotlivé linky pětigenerační záolžanské fugy se skládají z literatury meziválečné (reprezentované Janem Kubiszem, Karolem Bergerem, Pawłem Kubiszem, Adolfem Fierlou, Karolem Piegzou, Gustawem Przeczkem aj.), poválečné do konce 50. let (nejvýznamnějšími představiteli zde byli Paweł Kubisz a Henryk Jasiczek), literatury od počátku šedesátých let (započatá vystoupením generace almanachu První let z roku 1959; patří sem Wilhelm Przeczek, Władysław Sikora, už nežijící Adolf Dostal, Janusz Gaudyn aj., a poté od doby vzniku Grupy Literackiej '63 v Třinci také Wiesław Adam Berger, Gustaw Sajdok, Jan Pyszko, Kazimierz Jaworski aj.), autoři debutující v sedmdesátých a osmdesátých letech (generace almanachu Światłocienie z roku 1976 - Kazimierz Kaszper, Tadeusz Wantula a Jan Daniel Zolich) a konečně z literatury nejmladší, vznikající v osmdesátých letech, tzv. generace almanachu Spotkanie z roku 1985 (souputníky Renaty Putzlacherové jsou tu Lucyna Przeczková-Waszková, Stanisław Jedzok, Franciszek Nastulczyk, Jacek Sikora aj.). Neměli bychom zapomenout ani na teritoriálně sem rozhodně patřícího Bogdana Trojaka, který - ač z polské rodiny - publikuje převážně česky.
Renata Putzlacherová po absolvování polského gymnázia v Českém Těšíně vystudovala polonistiku na Jagellonské univerzitě v Krakově. Pracovala jako literární dramaturgyně polské scény Těšínského divadla, pro kterou překládala a upravovala také díla českých a slovenských dramatiků. Do polštiny přeložila četné verše českých básníků a písňové texty Jaromíra Nohavici, Karla Kryla, Hany Hegerové aj., knižně vydala překlady aforismů českých autorů pod názvem Miłość po czesku (Krakov 1995) a překlady písní Jaromíra Nohavici pod titulem Písně-Pieśni (Český Těšín 1994, 1995). Spolu s Jaromírem Nohavicou je zakladatelkou literární kavárny AVION v objektu Těšínského divadla a pod stejným názvem založila knižní edici, kterou otevírá její zatím poslední sbírka Małgorzata poszukuje Mistrza-Markétka hledá Mistra (Český Těšín 1996) s českými překlady Vlasty Dvořáčkové a Ericha Sojky.
Renata Putzlacherová debutovala v almanachu Spotkanie (Ostrava 1985), samostatnou sbírku vydala ve svých čtyřiadvaceti letech pod názvem Próba identyfikacji (Ostrava 1990), kde si kladla otázky existenciální povahy. Hlavní projekt své poezie - hledání vlastní identity - autorka neopustila ani ve svých dvou následujících sbírkách milostné a rodinné lyriky Kompleks Ewy (Krakov 1992), Oczekiwanie (Třinec 1992), pouze sebereflexi své identity ve studentském prostředí a v prostředí těšínského regionu zaměnila za sebeuvědomění jako ženy a matky. Průzkumu kulturní symboliky regionu Záolží, svého rodu a rakousko-haličských kořenů Renata Putzlacherová věnovala sbírku Ziemia albo-albo (Český Těšín 1993), obohacena širším autorským povědomím o literárních konvencích a k tomu se suverénnějším zvládnutím básnických forem než dříve; na vývoj její poetiky působily vlivy současné polské poezie, především verše Wisławy Szymborské, Tadeusze Różewicze aj. Nová sbírka Renaty Putzlacherové Markétka hledá Mistra jako by v sobě syntetizovala leitmotivy dosavadní lyrické tvorby a otevírala se nové významovosti. Již v Ziemi albo-albo nalezneme intertextuální relace k sémantickým blokům Miłoszovy Země Ulro a Litevského divertimenta Josifa Brodského.(3) Strukturálním a sémantickým pretextem v nové, složité a významově zvrstvené struktuře sbírky Markétka hledá Mistra se záměrným, v díle vědomě realizovaným a pro recipienta zjevným způsobem stává román Mistr a Markétka Michaila Afanasjeviče Bulgakova. Autorka v průběhu kreativního aktu intertextově navazuje na Bulgakovovo dílo dialogickou formou, způsobem afirmativním (prostřednictvím aluzí a citátů) i kontroverzním (perzifláží a parafrází), nikoliv však celoplošně, ale transtextuálně. Již relace k názvu Bulgakovova románu signalizuje paratextové navazování prostřednictvím mytizovaného titulu sbírky Markétka hledá Mistra (obdobně si autorka počínala už při volbě titulu předcházející sbírky Ziemia albo-albo). Specifickým případem paratextové relace se zde staly intermediální konexe (spoje) literárního textu ke znakovým systémům materializovaným též jinak než jazykově. Konkrétně chci upozornit na ilustrace akademického malíře Macieje Bieniasze, jehož obrazy vznikly nezávisle na sbírce a jimiž (spolu s jeho zajímavými postřehy týkajícími se Bulgakova) byly inspirovány i některé básně sbírky. Svou roli při vzniku básnických textů sbírky sehrál i výrazný emocionální zážitek (kromě četby knihy) ze zhlédnutí divadelní verze - divadlo ostatně patří k nejsložitějším znakovým útvarům - Bulgakovova Mistra a Markétky v době autorčiných krakovských studií, po kterém teprve následovala důkladná a opakovaná četba knihy (zde se však dostáváme do oblasti psychologie tvorby). Svůj nemalý vliv měla skutečnost, že Renata Putzlacherová žije ve městě bláznivé Markéty, kterou v písňovém textu zvěčnil českotěšínský bard Jaromír Nohavica (přímá aluze na bláznivou Markétu se objevuje v básni Markétčin bál a jinde), i to, že autorka pojala záměr vydat sbírku třicet let po prvním zveřejnění Bulgakovova románu (v časopise Moskva v letech 1966?1967), a její "post scriptum" k němu se tak objevuje v době autorčiných třicetin, což je zároveň věk Bulgakovovy Markétky.
Ačkoliv projevy intertextuality sleduje literární kritika především na postmoderních dílech (u J. L. Borgese, Umberta Eca, Pavla Vilikovského aj.), jsem dalek pokušení označit sbírku Markétka hledá Mistra za postmoderní. Postmodernismus si více zakládá na destrukci a dekonstrukci textu, převládá palimpsestovost, kdežto Renata Putzlacherová traktuje bulgakovský pretext v podstatě modernisticky jako model sui generis i jako východisko k tvořivému navazování (to ji odlišuje od generačních souputníků soustředěných kolem zaniknuvšího časopisu Modrý květ a na jeho troskách vzniklého časopisu WELES, zvláště pak od tvorby Petra Motýla). Autorce se zjevně nejedná o deheroizaci, demystifikaci či demýtizaci velkých osobností dějin, staví se ovšem perziflážním způsobem k stěžejním postavám Bulgakovova románu (Pilát Pontský, Mistr, Markétka, Margot, Ješua Ha-Nocri), aby v diskursu noetiky literárního díla jejich role komentovala, přehodnocovala, hodnotila. Z množiny literárních aluzí na povrch vystupuje aluze k faustovské látce (Markétka se pro svou lásku k Mistrovi odhodlá k sebezáhubě). Významově zatížený motiv Markétčiny oběti je tematizován v obou žánrově odlišných textech: jak v dialogické struktuře Bulgakovova románu, tak v monologické struktuře sbírky Renaty Putzlacherové. U Goetha Markétka představuje symbol existence lidského rodu a svým konáním dává smysl Faustově obměně biblického verše "Na počátku bylo slovo" za "Na počátku byl čin". Jestliže současnost staví před člověka množství otázek zpochybňujících smysl jeho existence a pochybným se stává i onen "čin", který přetváří a často ničí svět a jímž lidstvo předstihlo svou schopnost historické sebereflexe, pak v závěru básně Renaty Putzlacherové Z Fausta můžeme číst naději pro budoucnost ve verši: Já chtěla dar ti dát vzácný syn by byl tvým perpetuem. Z jiných metatextových odkazů sbírky Markétka hledá Mistra upozorňuji na aluze k bibli, antické a středověké kultuře i poezii polských autorů.
Naskýtá se nám v této souvislosti závažný problém hodnotového aspektu intertextovosti, jejíž projevy tu primárně sledujeme (aniž transtextuální spojitosti a jejich specifikování považuji za svůj cíl; chápu je jako východisko pro odkrývání významového potenciálu literárního textu). Odpověď na výše artikulovanou otázku poskytují výzkumy pražského neostrukturalisty Mojmíra Otruby: Jakmile do textace uměleckého díla vstupuje mezitextový vztah, vždy se musí sémantická energie vlastní rodícímu se podmiňovanému textu (zde texty sbírky Markétka hledá Mistra) konfrontovat se sémantickou energií, kterou v sobě obsahuje text podmiňující (text románu Mistr a Markétka, Goethův Faust atd.) a s kterou se zpřítomňuje i jeho historicky kulturní čas. Tyto dvě sémantické energie textu podmiňujícího a podmiňovaného se spolu vyrovnávají už v původci textu (v tomto případě v umělecky tvůrčí osobnosti Renaty Putzlacherové). Vždy je to text nově vznikající, co ustaluje hodnotovou pozici nového díla, proto lze označit tento proces jako přehodnocování, jehož výsledkem není pouhé zjinačování, ale zavedení hodnoty nové.(4)
Tyto skutečnosti považuji za nutné zdůraznit s ohledem na axiologii mezitextových vztahů a pozici bulgakovského architextu sbírky Markétka hledá Mistra.(5)
Netroufám si charakterizovat osobnost Renaty Putzlacherové jako konkrétní psychofyzickou bytost, rád bych se však zamyslel nad některými významovými dominantami sbírky Markétka hledá Mistra a nad hrou lyrického subjektu v textech básní. Metaforicky řečeno, nad Markétkou hledající Mistra - tato další relace, tentokráte v kategoriích rodu, se pro autorku stává východiskem ke kritice androcentricky orientované a "otcovským zákonem" definované kultury, v níž je ženský subjekt (ženskost) nevyjádřen nebo potlačen. Lyrický subjekt (Markétka, Markéta, Margot, Margarita) nepodléhá falešnému emancipačnímu úsilí být rovnocennou muži a mužům (Mistrovi a mistrům), nýbrž akcentuje a preferuje - v pozitivním smyslu - svou odlišnost, jinakost. Problémy sebeidentifikace a sebeartikulace, básnířkou ironizované (patrné je to v titulní básni Markétka hledá Mistra a jinde), spočívají i v tom, že tyto procesy předpokládají také určitou společenskou pozici ženského subjektu. V případě literáta se jedná o vztah k moci řeči, kterým dnes žena disponuje jen zřídkakdy (příkladem tu může být báseň O mladých básnířkách). Nejedná se zde jenom o rodové diference jako určující faktory ovlivňující způsob identifikace a sebeartikulace subjektu. Diverzifikující tendence v oblasti archetypů obou pohlaví jsou ve smyslu ontologickém součástí faktorů, které působí spolu se škálou faktorů jiných (jako národnost, věk, profesní a umělecké zázemí, náboženství apod.). Důraz na vztahovou kategorii prolínající symbolikou a sémantikou textu obrací pozornost lyrického subjektu na centrálnost vztahů, manifestovanou především náboženstvím. Soustředění na vztah charakterizovalo víru izraelského společenství i život a dílo Ježíše Krista. Tak lze porozumět jak verši obrať mě na svou víru rabi, tak otázce čí jsem zda Boží Mistrova či satanova a konečně odpovědi na ni v Markétčině modlitbě: Můj první i poslední Mistře.
Nebylo mou aspirací podat zcela vyčerpávající interpretaci pozoruhodných veršů ze sbírky Renaty Putzlacherové Markétka hledá Mistra. Pokusil jsem se v diskursu intertextuality charakterizovat některé její zajímavé projevy. Jde o jeden z několika možných a nabízejících se způsobů "čtení" této sbírky (dovedu si představit i jiné strategie a interpretace s ohledem na existenciální dominanty textu, formou psychoanalytické kritiky nebo čtení v diskursu feminismu).
Texty sbírky Markétka hledá Mistra nepochybně poskytly básnířce Renatě Putzlacherové příležitost umělecky svrchovaným způsobem se vyrovnat s tím, pro co se obrátila do tradice a co z ní prostřednictvím mezitextového vztahu vynesla na světlo Boží.

Poznámky:
(1) Polský literární historik prof. Edmund Rosner pojem Záolží vysvětluje jako termín užívaný od poloviny dvacátých let tohoto století pro tu část těšínského Slezska, která po rozdělení historicky zformovaného slezského Těšínska připadla České republice. V obsahu onoho pojmu se projevuje polská perspektiva, čili z pozice Polska (například polské části těšínského Slezska) se dané území nachází za řekou Olzou (Olší), která tvoří hranici mezi Polskem a Českou republikou. Polský přívlastek "záolžanský" se nevztahuje k projevům kultury Čechů, Slováků a Rakušanů nebo jiných národností, které se nacházely nebo nachází v západní části těšínského Slezska, ale k výsledkům kulturní činnosti Poláků žijících v tomto teritoriu. Z tohoto důvodu termín "literatura na Záolží" nemůže být užit ve významu národní literatury nebo písemnictví daného regionu, ale pouze ve smyslu sebevědomí obyvatelstva hlásícího se k polské národnosti odlišujícího se od jiných Poláků tím, že žijí za hranicí (nejedná se však o literaturu emigrační, protože jde o tvorbu autochtonních Poláků žijících v České republice, obdobnou literární tvorbě Poláků na Litvě či Ukrajině). Srov.: Rosner, Edmund: Literatura polska z czeskiego Śląska, UŚ Filia w Cieszynie, Cieszyn 1995, s. 24?25
(2) Mukařovský, Jan: Studie z estetiky, ed. K. Chvatík, Praha 1966, s. 111
(3) Literární vědci v uplynulých desetiletích zaregistrovali zvýšený zájem o studium intertextuality. Obvykle se uvádí, že jeho teoretickým inspirátorem je M. M. Bachtin, významnou pokračovatelkou francouzská literární teoretička J. Kristeva nebo francouzský strukturalista Gérard Genette. Tato pozornost je dána i faktem, že v beletrii se dnes velmi často setkáváme s tím, co je podstatou intertextuality, totiž s různými formami zpřítomňování a replikování toho, co již dříve bylo literárně vytvořeno a co se stalo součástí historického fondu. Nezbytným předpokladem literatury je literatura - literatura se nutně rodí z literatury. V rámci pražského strukturalismu (a neostrukturalismu), k němuž se přirozeně hlásím, se pro tento jev užívá termín "mezitextovost".
(4) Otruba, Mojmír: Znaky a hodnoty, Praha 1994, s. 238 a 244
(5) Pojem "architext" je zde užit pro přesnější postižení relace text?žánr (architext). Architextové vztahy spojují texty se stejným motivem a zakládají možnost mezitextového navazování.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz