Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Doprovodné texty /
Josef Prokeš - Poetické akordy Karla Plíhala na Bítově slyšeti
"Básník, chce-li být slyšen, jak zpívá, nechť píše písňové texty. Dokáže-li to, nechť je i sám zpívá," kázal k umírajícím Martin C. Putna v rámci slova na konci milénia zde na Bítově před třemi lety, zajisté věda, že jeho bonmot je od druhé poloviny šedesátých let tuzemsky již postupně lépe či hůře realizován. Mám na mysli třeba folkové písničkáře, ony tak řečené "básníky s kytarou".Pravda, píseň jako celek patří spíše do oblasti slovesnosti než literatury, neboť není pouze grafickým vjemem, to jest psaným či tištěným znakem. Avšak u folkové písně i poezie na papíře, tedy poezie tiše čtené či hlasitě recitované, je společným základním materiálem slovo. A slovo bylo původně výhradně orální záležitostí. Výchozí text znamenal jen počátek realizace a všechna jeho následná uvedení s nezbytnými varianty tvořila vždy neopakovatelný zážitek utvářený jedinečností konkrétního okamžiku. Báseň s písní - a často i s tancem - splývaly, jsouce uloženy pouze v paměti, ze které se vynořovaly a byly znovu a opět hněteny jako umělecké dílo ve stavu zrodu, navíc umělecké dílo určené pro akustické i vizuální vnímání celého společenství recipientů. Prvního autora následovali autoři další, stejně tak posluchače původní vnímatelé jiní, a to vždy znovu a znovu ve změněných podmínkách, v nových kontextech.
Právě folková píseň jako kdyby se spirálou vracela k oněm mýtotvorným dobám, kdy vyřčené a vyzpívané slovo znamenalo něco podstatného, což nám v předcházejících dvou bítovských setkáních konec konců sugestivně doložil Petr Odillo Stradický-Stanczyk ze Strdic. Naznačené skutečnosti jsou si zajisté vědomi organizátoři našich disputací, neboť na sobotní večer po večeři a kávě přizvali k dobrému trávení Básníků a Teoretiků zpívat písničkáře Karla Plíhala.
Pokusím-li se o interpretaci jeho písně, učiním tak s vědomím, že nestačí užít pouze nástrojů nauky o tvaru literárního díla, vždyť kupř. již sám pojem interpretace je muzikologicky odlišný od výkladů či textových analýz: folková píseň je synkretický žánr, počítá mj. i s charismatem vysílatele a odpouští mu špatný tvar přechodníku, vadu sykavek při výslovnosti, příliš slabý hlas, barokní sošnost habitu.
Když v roce 1983 Karel Plíhal obdržel autorskou portu za píseň Akordy, tuzemský establishment se již drolil a prvotní dynamika počátků naší folkové avantgardy vyprchala (syntéza Jaromíra Nohavici předznamenala sestupnou tendenci vývoje žánru). Stále však ještě přetrvávala jakás takás svornost folkových bardů v negativním vymezení vůči oficiální kultuře. Bytostný harmonizátor Plíhal onu svornost bezděky naleptával laskavým, nekonfliktním humorem a sebeironií svých písní. A nejen písní, rovněž sebestylizací: "Názor na sebe? Krásný a velmi, velmi inteligentní!"
Obvyklá témata básníků s kytarou zpracovával nikoli společensky konfrontačně, vojna je u něj kupř. pojata následovně:
Celej svět je náhle beznadějně šedý
Bloudím ulicemi zoufalý a bledý
Všude vidím mládež odvedenou, veselou a bodrou
A jenom mně dali knížku modrou, modrou, modrou
Sloka je uvedena tvarem obecně českým, dále se však výpověď nese ve spisovné rovině. Spisovnou veselost odvedené mládeže (již samo o sobě užití slova mládež ve folkové písni nemohlo vyznít jinak, než zastřeně ironicky) postavil autor do konfrontace s vlastní "zoufalou" neodvedeností, avšak závěrečné trojnásobné opakování "modrosti" knížky ani nejomezenější cenzor nemohl považovat za opravdu zoufalé, spíše naopak. Podobné textové nuance se ale obtížně zdůvodňovaly. Jaký rozdíl od Nohavicova rovněž vojenského textu stříhali mě dohola / vypadal jsem jako blbec či od armádně jednoznačných textů Krylových!
Z typicky Plíhalových tematických okruhů je třeba zmínit především nejrůznější zvířátka, zhusta poetisticky exotická, jako jsou tapíři, piraně, rejnoci, nosorožci, aligátoři, panteři, avšak i naše zvířátka vodňansky domácí. S nimi písničkář rozehrával rozverné bajky, konfrontované nerozverně se světem lidí:
A bleše Tamaře zas blešák s jinou zahnul
Jednou je přistihla - no prostě žádná psina
Pod tíhou svědomí on na život si šáhnul
Skočil mi do dlaně, když fackoval jsem syna
Tento přístup nezapřel inspiraci Jiřím Suchým, kromě již zmíněného poetismu. Byl ležérní, dovádivý, fantaskní, hravý, neheroický a milostný. Poetistická hravost je vyjádřena rovněž graficky v zápisech textů Karla Plíhala, třeba u písní Hospodská nebo Vlak.
Poetistický motiv exotického cestování "s lodí, jež dováží čaj a kávu" se u Plíhala objevuje kupř. v jeho písni Taxík:
Jsi už dlouho pryč a nikdo blízkej není nablízku
Pštros je na tom líp, ten může strčit hlavu do písku
A já ji strčím do okýnka nejbližšího taxíku
Řeknu: pane taxikáři, dvakrát kolem rovníku
Taxikář se spokojeně a se mnou vrhne do proudu
Aut, co trošku připomínaj karavanu velbloudů
Budeme se zvolna houpat noční městskou Saharou
Onen pán mi bude třeba líčit trable se starou
Motiv cestování byl u nás v roce 1984 o to účinnější, že - na rozdíl od Konstantina Biebla - běžný posluchač si mohl o jakémkoli cestování, natožpak na Jávu, nechat pouze zdát. Případně Plíhala zpívat. Z textařského hlediska na uvedené ukázce zaujme přesah syntaktického celku prvního verše druhé sloky do verše následujícího, což v jakékoli (nikoli pouze folkové) písni není běžné vzhledem k formální pravidelnosti, k níž písňový text inklinuje. Navíc v tomto konkrétním případě je na konci prvního verše osminová pauza (a po skončení syntaktického celku naopak další vedlejší věta přívlastková navazuje bez jakékoli pauzy), takže hodně záleží na důvtipnosti zpěváka, kterak že se s problémem vyrovná: pakliže zdůrazní přesah jako textové ozvláštnění, bude to na úkor plynulosti melodie - a naopak. Plíhal při svém nenápadném frázování dal přednost melodii. A zdatně se vyrovnal rovněž s interpretačním problémem v závěrečné sloce: ukončením slova líčit a začátkem následujícího slova trable stejnou souhláskou. Vůbec při zpěvu Plíhal nikdy neměl kabaretní manýry a textově vypíchl něco jen zcela výjimečně: Konverzuju celkem plynně / Najdu svoje místo v kinně (píseň Pozvánka).
Ačkoli Karel Plíhal dával ostentativně najevo svoji hudební nevzdělanost, ba dokonce neznalost not, jeho melodika i harmonizace nepostrádaly zběhlost a osobitost: častým a důležitým prvkem Plíhalova kytarového doprovodu byly například jednoduché, avšak současně originální postupy basové linky.
Výstavbu jeho písně si můžeme ozřejmit na již zmíněné písni Akordy.
Melodie je utvořena ze dvou prvků: klesajícího oblouku v rozsahu septimy nebo oktávy a stupňovitě stoupající terciové sekvence. Druhý prvek je neměnný ve všech slokách, a to i s doprovodem, kdežto prvek první se musí přizpůsobovat různým harmonickým situacím, které jsou v každé sloce jiné - největší změny nastávají ve čtvrté sloce, kde se zcela mění struktura doprovodu. Harmonicky je píseň Akordy dosti bohatá, Plíhal využívá chromatické terciové příbuznosti, mollových subdominant a překvapivých modulací vycházejících z textu - hrají se ty akordy, o nichž se zpívá, hudební forma se stává zároveň obsahem textu:
Nejkrásnější akord bude A maj
prstíky se při něm nepolámaj
pomohl mi k pěkné holce s absolutním sluchem
každej večer naplníme balón horkým vzduchem
V stratosféře hrajeme si A maj
i když se nám naši známí chlámaj
potom když jsme samým štěstím opilí až na mol
stačí místo A maj jenom zahrát třeba A moll
A moll všechny city rázem zchladí
dopadneme na zem na pozadí
lehneme si do trávy a budem koukat vzhůru
dokud nás čas nenaladí aspoň do A duru
Od A dur je jenom kousek k A maj
proto všem těm co se v lásce zklamaj
vyždímejte kapesníky a nebuďte smutní
každá holka pro někoho má sluch absolutní
V každém akord zní aniž to tuší
zkusme tedy nebýt k sobě hluší
celej svět je jeden velkej koncert lidských duší
jenže jako A maj nic tak srdce nerozbuší
Pro ty co to A maj v lásce nemaj
moh bych zkusit zahrát třeba C maj
Každý písničkář má svůj oblíbený akord. Plíhal tuto skutečnost učinil tématem písně a více méně z nutnosti zabudoval do textu rovněž lásku, své nosné juvenilní téma. Oblíbená poetistická rekvizita horkovzdušného balónu zvedla lyrického hrdinu i s jeho vysněnou éterickou milenkou absolutního sluchu do stratosféry, aby je vzápětí nechala dopadnout na zem a na pozadí a následně jim umožnila koukat vzhůru, zajisté za odlétajícím, Plíhalovou absencí již odlehčeným balónem. Nahoru, dolů a opět nahoru, jakoby kopulačně. Láska, zklamání a opět láska. Tak banálně to v životě topoří a následně klesá, až po krchovské ve hrob sklesnutí. Hle, toť existenciální rozměr duchovní vertikály v textu neopoetistického moravského básníka s kytarou!
Hudební terminologie byla v písni zdrojem obraznosti, podobně jako třeba již v 17. století u Adama Michny z Otradovic. A stejně jako u něj měla takovou asociativní sílu, že vyvolávala rezonanci "nejen u profesionálních hudebníků, ale i u širokých vrstev, jimž byly jeho písně určeny".(1)
Pro Plíhala charakteristická sevřená rytmická struktura se sdruženým rýmem byla pro vnímatele přijatelná, začínající kytaristé si navíc mohli přímo s textem konfrontovat své hráčské umění (nevýhodu pro ně znamenala skutečnost, že píseň nešlo transponovat, neboť by se pak zpívalo o jiných akordech, než jaké prsty právě svíraly). Lexikálně a tvaroslovně nebyla píseň důsledná (v jediném verši se kupř. vedle sebe setkaly tvary velkej koncert lidských duší, tedy obecně český tvar adjektiva s tvarem spisovným): buď písničkář usiloval o postmodernistické estetické ozvláštnění, nebo měla pravdu paní profesorka na strojní průmyslovce, když jeho písemnou maturitní práci z českého jazyka a literatury ohodnotila pouze dostatečně.
V prvních třech slokách se autor ztotožnil se svým hrdinou, výpověď v 1. osobě signalizovala zvýšený důraz na jeho lyrické já a pojednala, jak již naznačeno, o Plíhalově postpubescentním snění. Přechod do 2. osoby ve sloce čtvrté nastoluje apelativní rovinu didaktizujících brožurek psychologických ambulancí, mezi rýmy páté sloky absentuje tvar uší, vždyť právě ušima byla tato folková píseň především vnímána.
Jak správně postřehl Ivo Cicvárek, při výstavbě písně Akordy byl s úspěchem užit asociační princip řazení představ, tolik pěstovaný poetisty.(2) Vyzněním píseň kolísala na pomezí lyrického sentimentu a sebeironie, je ovšem otázkou, zda onu sebeironii byli posluchači schopni a ochotni v roce l983 postřehnout. Obecně text proklamoval právo občana na menšinovost.
Není pravděpodobné, že by nám na Bítově folkový bard Plíhal právě tuhle svoji kdysi erbovní píseň zainterpretoval, případně dointerpretoval či přeinterpretoval: od bieblovsko-poetistických inspirací se jeho poetika nejspíše posunula.
Ale po večeři a po kafi (při burčáku) už nepochybně zafunguje Plíhalovo charisma: akordy neakordy, přechodník nepřechodník, ba poezie nepoezie...
Budeme naslouchat, kterak že folkový bard zápasí s andělem.
P. S.: "Byl k sežrání," zhodnotil po koncertě na můj dotaz výkon Karla Plíhala teoretik Milan Suchomel. Básníků jsem se už raději nedotazoval.
Poznámky:
(1) Šlosar, D., Štědroň, M.: Hudební terminologie Adama Michny z Otradovic, in: Sborník prací Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno 1994, s. 13
(2) Cicvárek, I.: Postpoetisté Karel Plíhal a Marek Eben, Tvar 1/1999, s. 7
