Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Doprovodné texty /
Karel Trinkewitz - Dopis účastníkům setkání českých a moravských básníků a kritiků na Bítově 1999
Vážení přátelé,nemoha se zúčastnit vašeho setkání, rád bych vás alespoň svým dopisem upozornil na jednu oblast poezie, která při interpretaci básnické skladby přichází u nás zkrátka - a sice vizuální poezie.
Uvědomil jsem si to v těchto dnech, kdy jsem četl recenze své výstavy v Mánesu, která byla z převážné části věnována vizuálním básním. Recenzent píše: "Klínové písmo není víc než kolážovaný vtip, založený na dvojím významu slova klín - geometrický tvar a poetický název ženského pohlaví..." Přitom si kritik neuvědomuje, že v této větě vyvrací sám svůj vlastní odsudek. Píše totiž "poetický název ženského pohlaví".
Ale to je právě podstata metaforického charakteru básnické řeči vůbec a vizuální poezie po výtce. Mým úmyslem bylo zdůraznit dvojitou metaforu. Připomenout, že existovalo klínové písmo asyrských hliněných tabulek a že můžeme ženské klíny číst jako krásné písmo, jímž příroda píše svou "píseň písní". Nic z toho recenzent nepochopil. Nikdo mu nepodal výklad vizuální básně. A přitom tato recenze byla napsána v Praze, kde už v 60. letech vystavoval své vizuální básně Jiří Kolář a kde vznikla celá škola vizuálních básníků, která si získala uznání na celém světě.
Snad by bylo dobré připomenout, že interpretace vizuální poezie šla tehdy ruku v ruce s tvorbou, a chci vzpomenout článků Vladimíra Burdy a Josefa Hiršala. Ale vzpomínám současně, že tehdy byli oba napadeni komunistickým tiskem jako zhoubci poezie a dobrého vkusu pracujícího lidu. (Dnes píše o mně recenzentka, že zabíjím divácké iluze.) Nicméně tato štolovsko-ždanovovská kritika zmlkla na čas v období Pražského jara a českému čtenáři se dostaly do rukou aspoň některé západní interpretace vizuální a konkrétní poezie. Josef Hiršal a Bohunka Grögerová přeložili texty Maxe Benseho a představili v antologii vizuální poezie řadu světových autorů. Sami také interpretovali tuto tvorbu v literárních a výtvarných časopisech. Jejich úsilí nadlouho zmařila sovětská okupace a normalizační režim. A je signifikantní, že mezi signatáři Charty 77 byli čtyři vizuální básníci: vedle Václava Havla a Jiřího Koláře i Josef Hiršal a autor tohoto dopisu.
Chtěl bych apelovat na přítomné teoretiky, aby si všímali vizuální poezie a věnovali se její interpretaci. Vím, že mezi vámi sedí Jiří Valoch, který v tomto směru mnoho vykonal. Snad najde mladé adepty, kteří by se interpretaci rádi věnovali. Je to obor s tradicí, která začíná koncem 19. století Ernestem Fennolosou a jeho největším žákem Ezrou Poundem. Ve svém eseji Čínské písmové znaky jako orgán básnictví Fennolosa píše: "Mým předmětem je poezie, nikoli jazyk, i když samozřejmě tvoří jazyk kořenový základ básnictví."
Když jsem tato slova četl, měl jsem před očima výstavu Jiřího Koláře ve Špálově galerii v půli 60. let, kde nám ukázal básně z předmětů.
Dnes vycházejí knihy Jiřího Koláře, v nichž autor ukazuje techniku své tvorby a zároveň ji interpretuje. Takových interpretů by si zasluhovala vizuální poezie v Čechách více. My, kdo jsme odešli do exilu, měli jsme už jisté představy o pracích teoretiků vizuální poezie prostřednictvím svých západních kolegů, ale hlubšímu studiu jsme se mohli věnovat až tam. Sám mohu mluvit jen o vlastních zkušenostech, ale myslím, že jsou zobecnitelné. Měl jsem ze svých počátků adepta vizuální poezie prostřednictvím četby manifestů Marinettiho a dadaistů afinitu k italské a francouzské poesii. Pro německou poezii mě získal už Morgenstern. A přátelství s Maxem Bensem mě uvedlo do styků s německými autory a teoretiky. Už do Prahy za mnou přijel Ital Sarenco, vydavatel časopisu Lotta poetica. Ten kolem sebe shromažďoval elitu tvůrců a teoretiků. Podobně Max Bense činil svou edicí Rot a později časopisem Semiosis. V Německu se dílem vizuální poezii věnují časopisy Sprache im technischen Zeitalter a Literapur. V Rakousku to byly časopisy Texte a Manuskripte. Některé další časopisy měly jen krátké trvání. Ale vizuální poezie a její interpretace má v německy mluvících zemích své pevné místo. Méně vím o amerických interpretech. Kontakt jsem měl ke skupině Fluxus prostřednictvím Dicka Higginse, který dokonce měl pro tento obor profesuru na některých univerzitách.
Francouzské teoretiky, kteří se vizuální poezií zabývali ve svých pracích, jsem sledoval jen dílem. Tak například Bulharka Julia Kristeva, která učí v Paříži, napsala knihu Die Revolution der poetischen Sprache. Interpretace jsem hledal také v knihách Rolanda Barthese a Francoise Lyotarda.
Ale nejčastěji to byly práce kolegů básníků, neboť není autora vizuální poezie, který by zároveň nepsal o teorii své tvorby. Vždyť mnozí básníci jsou zároveň profesory svého oboru na univerzitách: jako Franz Mon, Timm Ulrichs, Reinhard Döhl, Gerhard Rühm. Podobně Eugen Gomringer. Autorka nejrozsáhlejší práce o vizuální poezii s titulem Sehtexte je dokonce senátorkou pro kulturu v Hamburku a vysoký úředník jejího ministerstva je básník Klaus Peter Dencker. Ten uvádí v těchto dnech třicet autorů vizuální poezie na výstavě v japonském Kitakami. Vystavuje tam stejný počet japonských kolegů. Jistě je to zároveň velké forum pro interpretaci poezie a texty katalogu obohatí její teorii.
Říkám to vše vašemu foru s nadějí, že se najdou i mezi vámi nadšenci pro vizuální poezii. Rád si vaši diskusi přečtu ve sborníku, na který se těším.
Přeji vašemu konání na Bítově srdečně úspěch a milé chvíle u číše vína.
Váš Karel Trinkewitz
V Hamburku 15. září 1999
