Další aktivity / Bítov / Bítov 1998 / Přednášky /
Petr Král - Česká poesie a svět po katastrofě
Je současná česká poesie světová? Především bych rád řekl, že se mi zdá být živá; dost bohatá, inspirovaná, rozrůzněná, aby stačila vyvrátit časté tvrzení - povrchní a nepodložené - podle něhož se v kultuře "post-totalitních" zemí napříště nic neděje.Svou schopností rozvíjet do nových světů samy naše vjemy zůstává poesie privilegovaným prostředkem výrazu, schopným víc než jiný znovu zabydlet prázdno a obnovit lidské dobrodružství po nejhorších pohromách. Ani teď, kdy smí znovu veřejně rozehrát všechny své rejstříky, nevděčí jistě česká poesie za svou vitalitu jen mladým autorům; obohacuje ji dál i řada básníků zralých a "hotových", kdyby jen proto, že až teď, po odstranění cenzury, může jejich dílo obíhat a působit v celém rozsahu.
Kdybych měl rázem říci, kterých vlastností si u českých básníků - starých nebo mladých - zvlášť cením, uvedl bych dvě: schopnost jít v básni daleko a odpor k iluzím. Ta první je jistě podstatná v poesii vůbec, a znamená prostě pozornost k vlastnímu vnímání (cítění) a myšlení v tom, co má nejosobnějšího a nejméně zaměnitelného, společně s nezbytnou ochotou vyjádřit je do posledních odstínů a důsledků - třeba i za cenu porušení platných estetických kánonů a pravidel hry. To, co míním odporem k iluzím, je zato vlastnost specifičtější, víc "místní" a plynoucí zároveň z "národní povahy" a z české zkušenosti s dějinami, kde jsme tak často byli jen rukojmími politiky, o níž se rozhodovalo jinde. Projevem tohoto odporu není jen perfidní rozkyv tolika českých básní mezi lyrismem a humorem, vyslovením osobní vize a sebeironií, případně rozčarovanou "poctou" pouhé životní banalitě; básníci jdou často až k hluboké nedůvěře k poesii samé a k vůli budovat dílo, český postmodernismus, ústící v krajních polohách - například u jistých "undergroundových" autorů - do poetiky hospodských šplechtů (ne-li jen do znechuceného říhání), má v tomto ohledu jinde neznámou brutálnost. Už to přitom dokazuje i omezenost jistých světových avantgardních teorií (zejména "západních"), zdůvodňujících nutnou autokritikou poesie jen nové hry s jazykem, rétorikou a syntaxí... Vidí-li v této autokritice tvůrčí "motor" čeští básníci sami, oprošťují ji rovněž od čistě literárních referencí a odkazů - třeba ironických - ke kulturnímu dědictví; nejde jim tolik o roli v dějinách písemnictví, snaží se spíš úzce spojit svůj výraz s živou zkušeností, i elementární, aby si ponechal lidskou autenticitu. Tento empirismus je mimo jiné čitelný také u autorů, kteří se hlásí k víře a k náboženským duchovním tradicím a z nichž ti nejinspirovanější - od Ivana Slavíka po Pavla Kolmačku - jsou otevřeni básnickým objevům vzdor jistotám, jež přijali za své filosoficky.
Mluvím tu jistě jen globálně - v daném rámci ani nemohu jinak - a bez zvláštní pozornosti k specifice osobních poetik nebo různých tendencí, na jejichž pozadí se uplatňují. Přes nutné přihlédnutí k jejich různorodosti jsem ostatně zvědavější na básníky než na programy, víc, než "specialisté" proslulí vyhraněností - i širší příkladností - svých metod se mi pro celkový stav poesie zdají rozhodující komplexnější a "úplnější" autoři, u nichž hutnost projevu a vidění převažuje nad zřetelností tovární značky. Bohatá členitost české poesie je nicméně zřejmá, stejně jako její oscilace mezi odlišnými, komplementárními nebo zcela protichůdnými typy výrazu a myšlení: důvěrnost osobního deníku (Juliš, Fischerová, Ludvík Kundera) a "unanimistická" otevřenost světu (Diviš, Šiktanc), na podstatu soustředěná pojmovost (Jiří Gold, Petr Hruška) a smyslová zjitřenost (Pavel Rajchman), bytostné sepětí s venkovskou krajinou (Kolmačka) a městsky tříštivá nervozita (Jáchym Topol), střízlivě dokumentární pohled (Marek Stašek) a halucinantně "vychýlené" vidění (Petr Halmay, Lukáš Marvan), případně různé formy postsurrealismu (Dvorský, Erben, Nádvorníková), sebeironická persifláž (Brousek, Krchovský) a monumentalizace já do nadosobní legendy (Kuběna), hry s jazykem a s citáty co základ nové skladby (Kabeš, Červenka, Jan Novák) nebo naopak co rozkladně demystifikační nástroj (Stankovič), nesmlouvavý, ale skepticky distancovaný pohled na lidskou situaci (Wernisch, Olič, Kabele) a její zneklidněná, víc "angažovaná" diagnóza (Čerepková, Kaprál, Rudyšarová), nostalgický lyrismus v čistém stavu (Schneedorfer) nebo v kontrastním spojení se sarkasmem (Listopad, Jirous, Tomáš Frýbert), existenciální a "kosmický" průhled k podstatám transcendovaný vírou (Ivan Slavík) nebo zas zachycený přímo u pramene, v rovině konkrétní osobní zkušenosti (Zbyněk Hejda, Jan Štolba), atd. atd. Jazyk básní jde podobně od záměrné plochosti až k výrazné stylizaci, verš i dech, jímž je nesen, může být minimalisticky střídmý nebo široce rozvinutý, lehce nahozené skici (Petr Motýl) se střídají s vypracovanými, z různorodých vrstev a návratných motivů budovanými texty (od Šiktance po Štolbu). Tajná příbuzenská pouta zároveň spojují značně odlehlá díla, společný základ nevímjaké skepse a střízlivého empirismu, bytostné skromnosti a schopnosti nebrat se vážně lze cítit i u nejvíc velikášských, romanticky rozmáchlých autorů.
Návaly osobní obraznosti - třeba diskrétní - naproti tomu čeří a vzdouvají hladinu nejvíc "každodenních" textů, neznámé bludičky a hvězdy blikají z prachu chodníků a rozsvěcejí prostor mezi lyrickým subjektem a osamělcem, s nímž sedí u piva v hospodě, mezi umakartem kuchyňského stolu a hučením sousední ledničky. A nejen to; ta disponibilita uchovaná vprostřed banality v ní rovněž značí aspoň zárodečnou trasu metafysické cesty, hledání, jaké poesii vzdaluje anekdotě a mění ji v mluvu podstat; platí to aspoň o řadě autorů a přesto, že u většiny českých básníků předchází každé otevřenosti zkušenost s uzavřeným prostorem.
Ta zkušenost se jim ostatně vždy nepříčí, nebo se jí přinejmenším vždy nevzpírají. České dějiny v tomto ohledu ovlivnily jak programy, tak individuální postoje. Po svobodě meziválečných let, kdy česká poesie - pozorná k místním tradicím i cizím podnětům - prošla obdobím rozmachu a plodné mnohohlasosti, se v následujících okupačních a (zejména) komunistických letech dostaly ke slovu hlavně společenský konformismus a duchovní (i tvůrčí) mediokrita. Trvalá politická kontrola kulturní scény tu umožňovala zazářit druhořadým autorům a kompromisní, k roli lyrické dekorace odsouzené tvorbě, která se ochotně uzavírala do státotvorných nebo intimistických anekdot. Méně konformní autoři na tuto situaci (a na postupné ochromení všech tvůrčích sil země) odpověděli zvýšeným soustředěním na svou osobní existenci, jistě i za podpory vrozené - a pro české umění charakteristické - nevýbojnosti; i tehdy, stali-li se zároveň disidenty nebo účastníky undergroundových rejů (jako tolik autorů po osmašedesátém), nebyla jejich izolace méně hluboká. Většina českých básní z let sedmdesátých a osmdesátých nabývá plného smyslu až ve vztahu k této historické situaci, která se v nich právě tak odráží jako dovoluje změřit snahu autorů o vyproštění z pout: o přesažení tohoto kontextu i oficiálních básnických norem. Lze odtud odvodit rovněž význam básníků-exulantů, kteří svou roztržku s režimem dovedli až ke skoku do prázdna: právě jejich zkušenost, dotvořená v kontaktu s cizotou "širého" světa, může dnes jako málokterá dát české poesii širší dech a vrátit do ní chybějící prostorovost.
Nehybnost, již komunisté vnutili živým bytostem - a která omezila tolik osudů na sestup do vlastního já - dala zároveň českým básníkům zvláštní smysl pro "pohřební" témata, stáří, smrt, ničivé dílo času. Nejsou k těmto tématům jen pozornější než jiní; vzhledem k těsným poutům, jež pro ně pojí lidskou konečnost s celospolečenským úpadkem, dovedou rovněž tuto konečnost vyslovit silněji a jinak, stejně jako ji nově zobecnit. Metafysický elán, s nímž čeští básníci sondují neviditelný svět za věcmi, u nich podobně splývá s hledáním - nebo prostě připomínáním - ztraceného řádu, lidského světa, jenž tu ještě donedávna byl a z nějž neúprosný postup dějin nenechal přežít víc než pár ozvěn. Za hranicemi pouhé nostalgie dnes pozorné evokace tohoto řádu - a snaha zachovat aspoň jeho paměť - zní stejně v pozadí Kaprálových elegií jako v intimních nekrolozích Violy Fischerové nebo v Šiktancových dramatických "reportážích", a podstatně přispívají k jejich vnitřnímu napětí. Sama hmotnost světa, ta konkrétnost věcí i vjemů, již Češi dokážou vyslovit do zvlášť jemných odstínů, jako by pro ně dnes byla napůl nereálná, vyvanulá a dutá; zejména pro mladší autory, kteří vzdor svému smyslu pro každodennost - v níž jako by někdy hledali poslední jistotu - ji už poznali jen v podobě náhražky. Rozšíření ducha socialistické kantiny, v niž minulý režim postupně proměnil celou zemi, mělo v tomto směru rychlejší a zhoubnější následky než vítězný postup mentality "supermarketu" na západ od Čech; co výraz nesvobody a nefunkčnosti režimu neznamená tolik vláda kantiny hmotnou bídu jako bezednou vyprahlost lidských reakcí a vztahů, nesrovnatelnou s paradoxním bohatstvím, jež si v tomto smyslu uchovaly země opravdu chudé. Každodennost, jak ji zkoumají Kabele, Motýl nebo Hruška, se tak už skládá pouze z opuštěných stavenišť a z nepochopitelných, jen dalece vrčících hmot k smrti vysílených strojů, z betonu rozlitého do nedohledna po vozovkách a chodnících a vztyčeného do arogantních, zpupně anonymních krychlí na nejzapadlejších návsích, ze špatných konzerv a rukou dnes a denně maštěných jejich sádlem; sytí-li odtud básníci i nadále svou obraznost a své myšlení, pak s ostrým vědomím, že jde jen o přízrak světa zrádně dosazený za svět skutečně obyvatelný. A teprv na základě tohoto vědomí, v souladu se svým básnickým údělem, polidšťují svými objevy tuto pseudoskutečnost samu, aspoň v míře, v jaké je to možné. Každý objev je zároveň i zárodkem nových nároků a úsilí o změnu stavu věcí, v protikladu k jejich pasivnímu přijetí; už jen svou disponovaností - kdyby byla napřed prostou otevřeností jsoucímu - značí básníci cesty i v poušti, tam, kde je a priori všechno nutí k pohybu na místě.
A jak tedy ocenit dnešní českou poesii - je světová? Jen zdánlivě paradoxně bych řekl, že taková opravdu je tam, kde se jí dosud nedotkly jisté světové trendy. Myslím zejména na dva: na ten návrat "angažované" tvorby, jejž znamenají snahy uvést programově do básně typické soudobé jevy - od internetu po genetické manipulace - a na neméně tristní básnická cvičení rodící se bez pravé potřeby z různých stipendií, tvůrčích seminářů, rezidenčních pobytů a dalších institucionálních forem podpory literárního umění. Tam, kde tyto jevy vedou k "poeticky korektním", ale sterilním textům, jsou čeští básníci nadále schopni svou zkušenost uvést do pohybu zevnitř, jak jedině je to v poesii plodné, a ve vztahu ke světu i k době se držet svých "organických" reakcí, mimo rétoriku vnějších postojů. Což neznamená, že se z poesie jiných zemí nemají čemu přiučit, počínaje tím otevřením cizosti volné rozlohy, o němž jsem se zmínil v souvislosti s básníky-exulanty. Snad by se díky němu zbavili i jistých grimas - lyrických nebo groteskních - za něž jako by někdy schovávali strach z přímé konfrontace světa se svou subjektivitou; z konfrontace, k níž patří také to nezdobné, oproštěné jmenování vjemů a jevů, jak na ně loni v Bítově kladl důraz Jan Štolba... Řada mladších českých autorů, i tehdy, když napřed sami prošli šklebivým a všestranně znechuceným postmodernismem (jako Petr Motýl), dnes ostatně jako by našla nový elán a s ním opět i chuť k vyslovení věcí - ne-li k vytvoření díla - spíš než k jejich povšechnému zavržení jediným odmítavým gestem. Někteří - jako Halmay nebo Rajchman - dokonce znovu hledají jakousi ztracenou čistotu, ne vždycky bez mesiášských akcentů; podstatnější nicméně je, že zároveň poesii chápou jako duchovní dobrodružství a vzdor moudrosti, na niž občas aspirují, jí ponechávají nepředvídanost rodící se myšlenky (zejména Rajchmanovy texty jsou v tomto ohledu málem rimbaudovsky výbušné). Dnešní svět jistě není moc veselý, a skepticismus je na místě. To hlavní, co vyvstává z četby českých básníků, je navíc možná jasnozřivá předtucha blízkého konce všeho - nebo aspoň civilizace, o níž jsme se krátce mohli domnívat, že je tu pro nás. Česká poesie přesto zůstává spjata - a spíš víc než jiná - s každodenní pozorností k tomu, co nás dosud ze všech stran obklopuje. Něco tak díky této poesii může být denně vyřčeno, nebo se dokonce denně udát. Neznamená už jen to - přese všechno ostatní - spíš dobrou zprávu?
(Pozn. red.: Příspěvek je upravenou verzí úvodu k antologii současné české poesie, kterou připravuje k vydání belgická revue Sources /Namur/. Přečetl jej Martin Pluháček.)
