Další aktivity / Bítov / Bítov 1998 / Přednášky /
Norbert Holub - The Pure Czech Cottage in the Global Village
(Česká chýše ve světové vesnici)Položíme-li si koncem milénia otázku, jak vlastně spolu komunikují nebo, chcete-li, obcují jednotlivé národní (respektive jazykové) kultury naší euroamerické civilizace, nebude nám příliš zatěžko zjistit, že velmi málo, a pokud ano, tak značně jednostranně. O to s těžším srdcem se nám bude tento neveselý poznatek vyslovovat. Domácí kultura jako by zůstávala uzavřena do svého ghetta, jež je především jazykové, a navíc je ohrazeno, částečně sebezáchovně, částečně autodestruktivně, dalšími bariérami narcistně sebezhlíživých zrcadel.
Internet jako nové medium zrychluje a zefektivňuje vzájemnou komunikaci mezi jednotlivými pospolitostmi spřízněných duší, ať již jde o chovatele perských koček, termojaderné fyziky, podomní sběratele Čingischánových zkrvavených koberečků nebo pasivní či aktivní přátele poezie (tímto názvem je obdařil KPP, tento rok obnovený, přičemž na Slovensku šlo svého času priamo o milovníkov poézie. Je-li tomu tak dodnes, přiznám se, nemám tušení, neboť distribuce těžkopádných non-virtuálních slovenských knih a časopisů je v Čechách a na Moravě minimální).
Nebudu se zabývat ani tak nabídkou poezie, jež je tuzemskému (ale pozor: stejně tak i eskymáckému či argentinskému) uživateli internetu předložena celosvětovou, tedy globální webovou sítí k dispozici, ale zaměřím se spíše na to, co česká míšní sféra nabízí hemisféře světové. Zdejší intelektuální obec často trpí pocitem, částečně oprávněným, že ty pravé perly místního ducha zůstávají cizině tak trochu utajeny (konkrétně například Durych), zatímco za reprezentanty byli zvenku, proti naší vůli zvoleni našinci již tak ne zcela naši, například v próze Milan Kundera či v poezii Miroslav Holub.
Poezie samozřejmě není sport ani samolibé nakrucování se před zevními zrcadly, ale trocha skeptické reflexe neuškodí ani sebevětšímu optimistovi. Představte si jen tento hrad i s jeho hosty přenesený o dvacet kilometrů jižněji...
Postmoderní, svým pragmatickým racionalismem vyztužená až vysušená doba zanesla do opevněných národních států všežravého termita termínu globální vesnice, v níž se člověk všude, ať je kdekoliv, cítí v podstatě stejně, respektive v každém domě této gigantické super village má k dispozici unifikovanou Zimmer frei, v níž najde umyvadlo, TV + WC, toaletní papír, zástrčku na 220 V, na nočním stolku pak bibli v neprodyšném, ostře fialovém obalu z plastické hmoty, a když bude mít štěstí, také něco jako knihovnu. Samozřejmě že většina místností v domě jsou domorodé příbytky se skartovatelnými umakartovými jádry, mucholapkami ve tvaru sloních uší, alejemi protistátních vlajek sloužících po dovlání jako moskytiéry proti dotěrnému bzučení cizích mozků, antištěničníky a šamanskými zaříkadly místních guruů, kteří dovedli k odříznuté dokonalosti jeseniovsko-nepomucký jazyk, jímž hovoří pouhých několik milionů obyvatel, většinou však sémanticky mlčí či jeho příčně pruhovanou svalovinou rozmělňují stejně již apriorně tekuté víno.
Otázka tedy zní: jak jsou v sieti, ne sice zrovna viery pravé, ale lepšího a rychlejšího dorozumění, zastoupeni čeští poetové majores? - tedy autoři, jejichž význam je neoddiskutovatelný a jež má smysl překládat do nějakého jiného jazyka. Přehled bude orientační, nedělá si nároky na stoprocentní úplnost, je uskutečněn pomocí vyhledávací služby AltaVista (http://www.altavista.com) a platí k datu 19. září 1998.
Za institucionálně "největšího" českého básníka lze považovat - díky Nobelově ceně - žižkovského rodáka Jaroslava Seiferta a zřejmě také toto ocenění mu napomohlo k celkovému počtu 366 odkazů. Nenechme se ale zmýlit tímto relativně velkým číslem, v němž jako by na každý den v roce připadal jeden Seifert, v naprosté většině jde o sekundární až terciální odkazy zcela marginálního charaketru, jako jsou například knihovnické seznamy. Soupisu vévodí nobelovská stránka (nikoliv české provenience), jež ovšem není příliš rozsáhlá a je spíše cudně oficiální a neobsahuje ani jednu báseň an sich, pouze odkazy, respektive reklamní anonce na venku vydané, a tedy odpřekládané sbírky (jako Seifertův překladatel působil zde například George = Jiří Gibian). Chybí klasická home page, což negativně vynikne ve srovnání s polskými laureáty Czesławem Miłoszem a Wisławou Szymborskou, kteří jsou prezentováni pečlivě a pestře připravenými soubory s básněmi v několika jazycích včetně katalánštiny, a celkový počet odkazů také o něčem svědčí: 1754 a 1428 (!).
S přihlédnutím k charakteru tvorby je možná pro cizího čtenáře básnicky přitažlivější a hlavně přesvědčivější Vladimír Holan, jenž je zastoupen 47 odkazy. V jejich čele trůní opravdu reprezentativní zastoupení v antologii Art of Europe (http://www.penwith.co.uk/artofeurope/credits.htm), kde v části věnované poezii de facto zastupuje střední Evropu a celý poetický oddíl dokonce básní Ptala se tě... uvádí jako mottem.
SHE ASKED YOU
A girl asked you: What is poetry?
You wanted to say to her: You are too, ah yes, you are
and that in fear and wonder,
which prove the miracle,
I'm jealous of your beauty's ripeness,
and because I can't kiss you nor sleep with you,
and because I have nothing and whoever has nothing to give
must sing...
But you didn't say it, you were silent
and she didn't hear the song.
Dále si čtenář může přečíst, vytisknout nebo nahrát na disketu ještě dalších šest básní z pozdního období a delší úryvek z Noci s Hamletem, vše v anglickém přetlumočení Jarmily a Iana Milnerových.
Holanovo zařazení do digitální antologie mezi třicet převážně anglických básníků lze chápat jako zadostiučinění stejně jako mírnou ironii vůči autoru známému výrokem o nepatřičnosti psacího stroje k tvorbě poézie, je to však zároveň poslední plnohodnotná informace. Všechno ostatní jsou už jen doplňkové kuriozity typu, že se maďarský autor István Vörös ve svém rozhovoru o VH zmínil nebo že Marek Kopelent zhudebnil báseň Ona skutečně jest.
Literární věda je představena stručnými výtahy z knihy Jiřího Holého Česká literatura od roku 1945 do současnosti (respektive její mutace Czech Literature) a také anglickou verzí projektu Czech Literature of the XX. Century, opět velmi stručného a bez konkrétních ukázek.
Další bezděčnou ironií se stává adresa týkající se sice VH, ale doktora zabývajícího se molekulární imunologií, což jest kontaminace jednak předběžně téměř neodfiltrovatelná, jednak vyvolává připomenutí Holanovy podrážděné repliky zaznamenané Ivanem Divišem: "Deník molekuly? - To nechte Holubům, těm sadistům!"
Miroslav Holub je bohužel také mezi námi přítomen již jen ve své virtuální podobě, budiž mu i nám útěchou, že alespoň jeden český básník má kromě domova již úplně někde jinde též svoji standardní domovskou stránku, představující kromě fotografie také desítku básní v anglickém přetlumočení Davida Younga a Dany Hábové.
KURU, OR THE SMILING DEATH SYNDROME
We aren't Fores of New Guinea,
we don't indulge in ritual cannibalism,
we don't harbour the slow virus that
causes degeneration
of the brain and spinal cord with spasms, shivers,
progressive dementia and
the typical grimace.
We just smile,
embarrassed, we smile,
embarrassed, we smile,
embarrassed, we smile.
S přihlédnutím k dosaženému českému maximu 377 odkazů (včetně nekrologu v Boston Globe's OnLine) je to na jednoho autora vcelku dostačující množství i kvalita. Na českou poezii je to ale velice málo.
Obraz intelektuální insuficience české humanitní elity dokresluje sporadický výskyt kultovních legend české literatury, kde brněnsko-anglický Ivan Blatný, který značnou část své pozdní tvorby napsal hned v několika cizích ?languazích?, je podceněn šestnácti kartotéčními lístky z veřejných knihoven.
Vracím se z Pines, tam rýmujeme,
it is still ringing tout-de-mme.
The gothic cover auto Tatra
zrýmujme trošku na Sinatra.
Je dvanáct hodin, jí i faun,
stair-case, my darling, I go down.
Spacím práškem mě dojali.
I'll serve you long and loyally.
Bez čaje byl bych býval zchabl,
life suddenly is no more trouble.
Bez čaje byl bych nevrlý,
the Thatched Roof by Beverley.
Píše nám Ortega y Gasset:
Kdo sklidit chce, ten musí zaset.
Das ist das Glück, das ich jetzt manchmal kenne-
rýmečky, stopky tence vybroušené.
Jiný světový autor, disponující věhlasem i francouzskými překlady, Jiri Kolar, se sice na monitoru objeví opakovaně, celkem 235krát, ale vždy jako výtvarník. I když není zase tak špatné nechat si barevně vytisknout za pět korun alespoň slide například takové Evidentní poesie, zvláště když originály koláží jsou dražší nežli PC.
Díky cizojazyčným verzím jejich básní lze za typické internetové autory považovat i osobnosti tak zdánlivě "nezinternetizovatelné", jež jsou nerozlučně spjaté s geniem loci Vysočiny, jako je Zbyněk Hejda či Bohuslav Reynek.
Obdobně smutná je prohlídka třinácti stránek spjatých se jménem Jana Zábrany, který jako překladatel uvedl do českého kulturního kontextu tak předjímající záběr světových spisovatelů, že ještě po létech se musely L. Ferlinghettimu začervenat i brýle, když v Praze doporučoval Josefu Rauvolfovi, abychom si přeložili Rexrothův Nekrolog za Dylana Thomase. Čest nejen svoji zachraňuje invenční Viktor Šlajchrt svojí vzpomínkou v literární příloze Neviditelného psa.
Ještě k Lawrenci Ferlinghettimu: jeho dubnová návštěva v Praze, odehrávající se spíše v surreálném nežli beatnickém duchu, chtěla ohromit celý svět přímým internetovým přenosem třídenního recitačního maratonu Ferlinghettiho textů. Samotné čtení byla sice mírně protažená, ale celkově příjemná a efektivní akce, její internetový transfer se mi ale jeví jako naprostý nonsens - jaký má smysl, aby se řekněme nějaký post-beatnik v Austrálii díval ve tři v noci na jemu zcela neznámého Karla Srpa, an čte oblíbeného Vavřince česky? - To vše se odehrávalo 72 hodiny v kontextu dosud zcela nevyvinuté a podvyživené české poetické sítě, kde by, když už jsem u filmového záznamu, neměly v budoucnu chybět takové záběry, jako je zmanipulované interview Seifert vs. Pilař a Florian, odstrašující Nedělní chvilky poesie, ale také Hejdův televizní rozhovor s Michalem Dočekalem či ironické pasáže z Žertu či Tankového praporu. A časem jistě i pár záběrů z Bítova.
Výše zmíněné zcela nedostatečné zastoupení české poezie a literatury vůbec v sítích Webu dostatečně ilustruje skutečnost, že toho času téměř žádné texty z českých, čistě literárních periodik nejsou v síti zastoupeny. Přítomny jsou pouze, navíc v zúženém výběru, materiály z denního tisku, Respektu, Reflexu, New Presence, Viktor Šlajchrt píše Litery v Neviditelném psu a existují on-lineové verze Analogonu a Živlu. Jediným literárním časopisem se mi vyjevila tři anglická čísla The Prague Revue, respektive Jáma revue, což opět, uvážíme-li potenciál české literatury, je velmi málo. Je to mizivě málo i ve srovnání se stovkami anglosaských literárních zinů, ale i s desítkou elektronických magazínů polských, slovenským RAKem či ruským Puškinem.
Alespoň v terminálním stadiu bych chtěl být optimistický. Když jsem si před rokem "nasurfovával" na odpověď do ankety BOXu o Jakubu Demlovi, posteskl jsem si, že je tristní a paradoxní přihlížet síťové absenci u autora, který vydával své opusy mimo zavedená nakladatelství a de facto vlastním nákladem, tedy také jaksi paralelně, jak ve smyslu vzniku, tak i distribuce. Literární stránka Jakuba Demla nyní již existuje (http://www.lf1.cuni.cz/-dcasl/Demlhome.html), můžeme si na ní přečíst úryvky ze Šlépějí XXVI, Mých přátel, Zapomenutého světla a Miriam a musím pozitivně přiznat, že internet demlovskému spílání docela sluší a i jeho horečná vyznání mají nikoliv politurovaně emailový, ale e-mailový esprit.
Autorem stránky je čtyřiadvacetiletý student pátého ročníku pražské
1. lékařské fakulty David Čáslavka, v jeho home page se o něm dozvíme, že má syna Vojtěcha, a kromě čistě demlovské stránky řídí také Literární stránky, které dodnes navštívilo přes dva tisíce (!) čtenářů. Jeho evidentním oblíbencem je kromě Bridela (jehož celý opus Co Bůh? Člověk? do sítě vložil) také Jaroslav Durych. Ty básně jsem znal ještě z prenormalizační čítanky, ale s radostí jsem se stal jejich dvoustým pátým virtuálním návštěvníkem.
Básníku, básníku,
jdi zpívat na hnůj.
Na všivém slamníku
jezdi a panuj.
