Další aktivity / Bítov / Bítov 1998 / Přednášky /

Lubor Kasal - Od proroků k šaškům

Milí přátelé,
dovolte mi v úvodu zamyslet se nad samotnou základní otázkou: Kdo je autor poezie? Na první pohled mne zaujala tím, že je v ní užito sousloví autor poezie, ačkoliv se nabízelo přímočaře říci básník. Jenže slovo básník v sobě nese mnoho významů, a proto je užité sousloví neutrálnější, i když zároveň též méně provokující k diskuzi. Jediné, co mají autoři poezie společného, je přece to, že píšou básně; jde o stejný případ, jako zeptáme-li se například, co mají společného pěstitelé česneku - odpověď bude také banální a jednoduchá: Pěstují česnek. Autorem poezie může jistě být i zamilovaný gymnazista, i přispěvatelka poetického koutku z časopisu Dívka, avšak tvrdit o nich, že jsou básníky, by bylo asi přehnané. "Básník je slovo trochu posvěcené," píše Petr Hrbáč (Tvar č. 4/1998) a Jiří Staněk (Tvar č. 6/1998) ho doplňuje: "Jestliže bychom měli básníka považovat za zcela běžného průměrného občana, museli bychom se zeptat jinak: Proč v Čechách nepíše deset milionů lidí, ale jenom zlomek? Asi to přece jen nebude tak přirozené a normální." Tato Staňkova slova - zvláště nám tady na Bítově - jistě neznějí nijak absurdně; a přitom přemítat, že například česnek rovněž nepěstuje deset milionů Čechů, ale jen zlomek, nikoho ani nenapadne. Básníkem zkrátka neoznačujeme jen tak ledaskoho. Možná i proto úvahy nad tímto slovem jsou vesměs poznamenány velikým abstrahováním - moje úvaha není výjimkou.
Ona "posvěcenost" básníka vyrůstá podle mého názoru především z toho, že z literárního, zvláště pak básnického díla lze vyčíst obraz tvůrce, což z vypěstovaného česneku není možné a z několika zamilovaných gymnazistových veršovánek v podstatě také ne. Jelikož autostylizace je už od dob Máchových jedním z určujících znaků poezie, odvážím se dokonce zobecnění: čím výraznější básnické dílo, tím zřetelnější tvůrcův obraz v něm. Tento jev ostatně popisují slovníky literárních pojmů a každému trochu zarytějšímu čtenáři je dobře známý. Co už je méně známé, byť to slovníky jedním dechem dodávají, je fakt, že autorovu osobnost, jak se jeví v díle, nelze ztotožňovat se skutečným člověkem, který dílo napsal. Jinak řečeno: jméno autora má v literatuře dvojí obsah - je nejen jménem konkrétního člověka, ale i zástupným symbolem pro dílo, popřípadě pro autora v textu, resp. pro lyrický subjekt. Tyto dva obsahy se často zaměňovaly, což modelově dokládá případ Bezručův; o něm svého času čtenáři nevěděli vůbec nic, a tak kolovaly fámy, že by mohlo jít o horníka či hutníka, snad dokonce invalidního, a poté co se zjistilo, kdo se za Bezručovým jménem skrýval, vznikaly zase hypotézy, že pošťák Vladimír Vašek verše zcizil nějakému nebožtíkovi a prohlásil je za své. A přitom se vlastně celou dobu nejednalo o nic jiného, než že se autostylizace tvrdošíjně zaměňovala za autora ve skutečnosti. Je zajímavé sledovat, jak i dnes (po zkušenostech třeba právě se Slezskými písněmi, jejichž autorství pokládá literární věda už za zcela prokázané) někteří recenzenti to, co vyčtou z knihy, míchají s autorovým životopisem do prapodivného koktejlu, v němž lze obě složky jen velice obtížně oddělit.
Jestliže zůstanu na úrovni textů, pak je podoba autora vždy a výhradně výsledkem vztahu mezi textem a čtenářem, mezi textem a jeho interpretem. A současně autor v textu je jen dílčí interpretací, kterou determinuje interpretace základní, a sice to, jak je zodpovězena otázka: Co chtít od literatury? Jinými slovy: Jak číst literaturu? V českých zemích je už od národního obrození nejrozšířenější interpretací básník-prorok. Míním tím především to, že obraz básníka je obrazem nositele filozoficko-ideologických názorů. Vznik básníka-proroka předpokládá pojímat literaturu jako neustálý svár dobra, tj. hodnotných děl a jejich autorů, se zlem, tj. obecně s okolním světem, konkrétně například s politickým režimem, s měšťáky, s kapitalismem, s různě závadnými, málo vlasteneckými či jinak nekvalitními díly a autory apod. Literární texty se smrsknou většinou pouze na tzv. obsah, jehož kladné či záporné hodnocení se řídí něčím vnějším, nějakou historickou "pravdou", například tím, že Češi jsou utlačovaný národ a zaslouží si všechno nejlepší, anebo tím, že dělníci jsou utlačovaná třída a zaslouží si totéž co Češi. V takto konstruovaném světě se básník-prorok jednoznačně staví na stranu dobra proti zlu. Ten, kdo hájí dobro, zas nemůže být jiný než morální. Básník-prorok tak nabývá na významu i mimo literaturu - jako morální vzor; ctít ho by přece měli i ti, kteří se jinak o literaturu příliš nezajímají, neboť nectíš-li básníka-proroka, jako bys přitakával zlu, vždyť básník zpívá za nás za všechny, kteří zpívat neumíme. Že takové pojetí dějin literatury rozhodně nepatří do minulosti, přímo ukázkově dokumentuje učebnice Jiřího Holého Česká literatura od roku 1945 do současnosti, vydaná v roce 1996. V ní historickou "pravdu", a tedy hlavní literární kritérium reprezentuje návrat Čechů k demokratickým principům. Ve skutečnosti se takové dějiny netýkají ani tak literárních textů, nýbrž jsou spíše jedním z pohledů na určitý výsek dějin politických nebo (jak nazval své zamyšlení /Tvar č. 7/1997/ nad Holého knihou historik Jiří Pešek) jsou dějinami literárního života. Ten sice také k literatuře neodmyslitelně patří, ale pokud vstupuje do hodnocení knih, vzniká velmi nepřehledná situace, v níž například není místa pro díla, která se literárního života nijak výrazně neúčastnila, ať už z jakéhokoli důvodu.
Když je básník interpretován jako morální vzor pro celou společnost, povstává potřeba poměřovat kvality básníka, jak se jeví v textu, s kvalitami básníka, jak se jeví ve skutečnosti. Z básníka se stává bytost veřejná ve smyslu politickém, tzn. hodnoty, které lze z textu vydestilovat, jsou ztotožňovány s tím, kdo text napsal. I objevují se požadavky, aby básník žil v souladu se svým dílem, aby za dílo ručil svým životem apod. Jakmile je autor přistižen, že žije jinak, než jak by podle svých knih měl, vznikají pochybnosti i o samotných knihách. Lidské kvality autorů jako by vylepšovaly, resp. zhoršovaly kvality jejich děl. Jestliže je ale dílo už dostatečně časem prověřené, jestliže tudíž odolá snadno stínu, který na něj případně vrhne autorův život, potom se vynořují zdánlivé paradoxy. Jako příklad takových falešných paradoxů uvádím Mertlův esej Spisovatelé a erotika (z knihy Tiché zahrady, vydané letos); to, že někteří významní křesťanští spisovatelé smilnili, žádali manželek bližních svých, podléhali hazardu, žili v bigamii atd., vnímá Věroslav Mertl jako rozpor, jako problém, jako něco, co si žádá vysvětlení a snad i omluvu.
Básník-prorok ovšem řídne a mizí, pokud literatura nemá určitý kvantitativně měřitelný dosah, pokud nezasahuje významné množství lidí, a to buď přímo díly, anebo nepřímo tím, co se kolem ní děje. Stanislav Komárek k tomu píše (Tvar č. 2/1997): "Když např. Svatopluk Čech vydal své Písně otroka, prožívala to česká veřejnost i rakouské úřady jako zcela zásadní a otřásající událost. V tom pořadí, jak literatura důležitosti nabývala (nejdříve poezie za romantismu, pak próza za realismu), literatura i odchází. Ve státech s demokratickou strukturou jsou pěvci-proroci anachronismem. U nás tato éra zcela příznačně odešla s Karlem Krylem, který jako kdyby svou smrtí zareagoval - s konsekventností sobě vlastní - na změnu ducha doby. A poezii bude následovat (či už následuje) i próza." V současných českých poměrech prostě není zapotřebí básníka coby nositele názorů zacílených na společnost, tuto funkci lépe, protože jaksi jednodušeji, plní politici a novináři, a tak model básníka-proroka přežívá zakonzervován už jen mezi některými literáty. A zřejmě zde pramení i občasné zpochybňování současné poezie en bloc, zpochybňování naposledy formulované (překvapivě kostrbatě) Václavem Bělohradským (Lidové noviny z 22. 8. 1998).
Symptomaticky o postavení literatury, potažmo kultury ve společnosti, vypověděl rozhovor, který jsem onehdy viděl v televizi: šéf zpravodajství České televize o vyčítavě položené otázce, proč se ve zprávách objevuje tak málo informací z kultury, odmítl vůbec diskutovat s odkazem, že podobně by si přece mohli stěžovat i modeláři plastikových letadýlek. Pro šéfy televizních zpravodajství, tedy pro lidi, pro které jsou nejdůležitější právě ideologické souvislosti, by se opravdu nic nezměnilo, kdyby všichni básníci jednoho brzkého dne náhle vymřeli, neboť tím by se nestalo nic ani s oním ideologickým světem. Zato tito šéfové například vědí poměrně s velkou jistotou, že kdyby vymřeli všichni pavouci, celá naše planeta (včetně lidské civilizace) by byla převálcována hmyzem. Hle, básník je méně významný než pavouk.
Poezie se jakoby propadá do vakua. Najednou je na ní zajímavé už jenom to, že vůbec ještě existuje. Básník-prorok totiž vyžaduje prostředí do jisté míry aristokratické, tzn. prostředí, v němž o poslání básníka nepochybují ani ti, kteří literatuře nerozumějí. Co si však počít s básníkem v demokratických poměrech, tj. v prostředí všeobecné plebejskosti, kde jediným myslitelným posláním kultury je zábava? Samozřejmě podoba básníka se zase odvíjí od otázky, co žádat od literatury. A odpověď se nabízí okamžitě: od literatury přece není možné žádat nic jiného, než co je žádáno od kultury obecně. Poezie však v rámci zábavy vyhlíží ve své velké většině přece jen příliš složitě a nesrozumitelně, a proto nemůže být zábavná sama o sobě. Nejzábavnějším na ní se pak stává autor, který je zábavný právě tím, že se zabývá něčím tak nezábavným, jako je psaní básní; a pokud se básník občas nádavkem ještě svlékne na veřejnosti, lze jej směle prohlásit za nedílnou součást dnešní kultury. Michal Viewegh současnou převládající interpretaci básníka charakterizoval myslím velice přesně, když napsal (Literární noviny č. 39/1994), že básník je "člověk opilý nealkoholickým pivem". Ano, básník je něco na způsob dvouhlavého telete. Nemá sice pro nikoho žádný význam, ale na chvíli je schopen svou bizarností zaujmout. Tak se dnes básníci z proroků proměnili v šašky, navíc velice smutné šašky, neboť v šaškování nikdy nemohou dosáhnout takového mistrovství jako třeba Rolling Stones či poslanci parlamentu.
Na leckterého literáta tato proměna působí úkorně, já v ní však spatřuji naději. Pojetí básníka, které předkládají televizní šéfové a populární umělci, lze totiž přijmout s plnou vážností. A ono pak kupodivu ukazuje cestu i samotné poezii, cestu osvobození poezie od jejích tvůrců, kteří jsou, bohužel, příliš skuteční, zatímco poezie - jak to vyjádřil Miroslav Balaštík (Lidové noviny z 15. 9. 1998) - dává vidět svět především jako možnost. Básník-šašek má oproti básníku-prorokovi jednu obrovskou výhodu - nosí kostým. A co šašek, to jiný kostým. Šašci jsou umělí, nerodí se z maminky. Když si sundají čepice s rolničkami, jsou k nerozeznání nejen od sebe navzájem, ale i od ostatních lidí, protože když šaška svlékneš, přestane být šaškem. Šašek svou nesvléknutelností tedy jako by v sobě obsahoval i poselství: podstatný (poněvadž neskutečně rozmanitý a rozmanitě neskutečný) je on sám ve svém šaškovství, nikoli soukromý život toho chlápka, kterého namáhavě z kostýmu vydoluješ; nezáleží na básnících, neboť jediná jistota, kterou v poezii máme, jsou básně.
Ostatně již před sedmdesáti lety o tom psal - kdo jiný než slovutný FXŠ (v eseji O tzv. nesmrtelnosti díla básnického): "I největší géniové, pokud žijí své já, svůj všední mrtvý netvořivý den, žijí totéž co my: žijí naši netvořivost a neplodnost, naši pošetilost a malichernost, naši mrtvolnou tupost."

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage