Další aktivity / Bítov / Bítov 1998 / Přednášky /

Petr Odillo Stradický ze Strdic - Přednáška s mnoha názvy

Dámy a pánové, třpytivý den. Přednesu vám stať jménem
PŘEDNÁŠKA S MNOHA NÁZVY
aneb
PRÁVA A POVINNOSTI CESTUJÍCÍCH VE ČTVRTÉM ROZMĚRU
aneb
HLEDÁNÍ NOVÉHO RYTMU, NOVÝCH BUBNŮ A PALIČEK
aneb
VEŘEJNÉ OSVĚTLENÍ KLADIVEM,
to jest
SVÍTIT NA CESTU KLEPÁNÍM DO HLAV


1.
Matoucí, leč nutný úvod:
Když jsem byl mladší, mlátili mě řetězem, abych šel do SSM, a rovněž jsem byl na jisté vysoké škole nucen navštěvovat lekce marxismu-leninismu. Můj tehdejší pedagog, profesor X (dnes provozuje malou, ale výnosnou firmu, která k nám dováží z Ruska vodku a levicové ideje), nebyl žádný idiot: věděl, že "socik" už brzy stáhne roletu, ale na druhou stranu upřímně věřil v genialitu Marxe i Lenina. Vznášel jsem tehdá proti marxismu námitky spíše ontologické než ideologické - ptal jsem se, jak může sama sebe nazývat filosofií nauka, která nedává srozumitelnou odpověď na základní otázky, jako například: "jak a proč vznikl vesmír", "kdo a proč všechno stvořil", "co bylo před začátkem a co bude po konci" a tak dále. Profesor X mi tehdy vysvětlil, že marxismus je lupa: aby mohl důkladně rozpitvat dějinné epochy lidstva, neunavuje se spekulacemi o věcech okrajových. Jinými slovy: obětoval synthesu analyse.
Žel, nejen marxismus. Většina dnešních intelektuálů - počínaje filosofy a ani literárními kritiky nekonče - se omezuje na duchamorné nimrání a mrcasení se po uzoučké mýtině, kterou si vyklučili přešlapováním na místě. Kam nedosáhnou lžící, nemlsají. U (třebas) traktátu o výtěžnosti bravu budiž, ale každá opravdová báseň se týče celého vesmíru a my se podle toho musíme chovat i při jejím výkladu. Proto věřím, že psát o poesii je jako stavět vodovod. I když schází pouhá píď, výsledek je stejně suchý, jako by se vůbec nezačalo. A proto vás budu vláčet fysikou, theologií, kunsthistorií, magií a také matematikou, jež jest - jako jediná z věd - založena na vnímání vesmíru skrze metafory, a tím poesii až mdlobně souzvučná.
Nuže, prodlužme si chutě lžíce!

2.
Motto:
Městský přepravní řád Dopravního podniku hlavního města Prahy, a. s., §6. Povinnosti cestujících při přepravě.
Článek a)
Cestující se musí sami starat, aby včas nastoupili, správně přestoupili a včas vystoupili.


Tento citát budiž leitmotivem celé mé dnešní přednášky. Nejdříve ho důkladně zesměšním a pak vás budu přesvědčovat, že je v něm obsažena veškerá moudrost vesmíru.
Všechny takřečené "prostředky hromadné dopravy" odjakživa fascinovaly všechny nepokojné duchem. Osudová nevyhnutelnost kolotání autobusu po pravidelné (byť zdánlivě křivolaké) dráze linky je skvělou metaforou bludného kruhu, který vykonává naše planeta i náš život na ní. Lidé, kodrcající se v přeplněné tramvaji, jsou navzájem tak propojení, že i to nejmenší gesto každého jednotlivce se přenáší na všechny kolem v pružných, vlahých a nevyzpytatelných vlnách jako kovadlina vržená do bažiny. Cestující musí dokonce i dýchat ve společném rytmu - zatímco polovina se nadechuje, polovina vydechuje a naopak. Lidé v kabině tím prorůstají do jakési vyšší bytosti, kabalistického Adama Kadmona, zosobnění kolektivního nevědomí Carla Gustava Junga. Spékají, souvtavují se v předobraz, předstupeň božství (a snad právě na to klnou).
Ať se to zdá jakkoliv bizarní, snad uznáte, že i zdánlivě tak banální věc, jako je jízda tramvají, má v sobě poetické, ba mystické mohoucnosti.
Přesto jde dnešní poesii reflexe podobných jevů velmi ztuha, básník se jim většinou umí nanejvýš šklebit, nebo je dokonce zneužívá jako cvičenou opici, která vlastní ošklivostí zdůrazňuje krásu poetova rozbolavělého ega.
A naopak? Stejná bída. Jak mohou lidé, kteří jsou hybateli tak výsostně poetických dějů jako již zmiňované MHD vykníknout cosi tak přízemního jako "městský přepravní řád"? Proč jsou hlášení linoucí se z tlampačů v kabině ražby "Postelolomná. Příští zastávka Nosopudná" namluveny až s tak nesrozumitelně pečlivou výslovností, osudovou naléhavostí, a přitom tolik duní prázdnotou?
Proč mluvím o dopravě? Vždyť právě ona je tématem básnických děl z nejjiskřivějších - vzpomeňme třebas Argonauty, Odyssea nebo svatého Kryštofa.
Proč TO šlo, a už TO nejde? Proč byl jediný Odysseus slovem i činem tolik poetický, zatímco dnes nenajdeš zrnko poesie ani v celém Svazu strojvůdců?
Protože básníkem se nestane nikdo tím, že napíše báseň. Básníkem se stává, kdož se vydá tam, kudy ostatní ještě nešli. Kdo cestu ne šlape, ale vyšlapává. Báseň pak vzniká samovolně - tím, že rytmus jeho kroků zhmotní, odějí slova.
Avšak dnes už sotva oblečeme rozevláté pláště, naladíme harfy a vyrazíme do krajin, že, milí bardi. To bychom se zesměšnili. Zřejmě je dlužno nalézt nové krajiny.

3.
Židovsko-křesťanské vnímání vesmíru, ve kterém jsme byli vychováni a ve kterém podvědomě už ani neumíme neuvažovat, nazírá "božství" boha především v aktu "stvoření". Bůh a Stvořitel pro nás znamenají synonyma.
Přitom se zjevně jedná o pokřivený výklad:
Úvodních osmnáct veršů knihy Genesis obsahuje jen jediné sloveso "stvořit" - na samém počátku, zatímco sloveso "oddělovat" hned pětkrát:
1,4 "oddělil světlo od tmy"
1,6 "děl vody od vod" (míněno jako imperativ obloze)
1,7 "oddělil vody"
1,14 "světla... aby oddělovala den od noci"
1,18 "oddělovala světlo od tmy" (dvě světla na obloze)
Tedy v prvních čtyřech dnech biblického "stvoření" bůh dělil celkem čtyřikrát: 1. den - světlo od tmy, 2. den - vody pod oblohou od vod nad oblohou, 3. den - souši od moře, 4. den - oddělil den od noci.
Dobrá - namítnete snad - odděloval, odděloval. Ale až po stváření.
Co vlastně to ale bůh předtím stvořil? "...nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná..." (podle kralického překladu). Avšak ona klíčová slova "pustá a prázdná" zní v hebrejském originálu "tóhú va bóhú", což ve skutečnosti znamená: "bez tvaru a rozměru", čili "chaos". Jazykem moderní fysiky "entropie".
Bůh, božství, božskost není řád, nýbrž chaos. Měkká, amorfní hlína, která čeká na toho, kdo se jí bude rouhat tím, že jí dá tvar, že ji do tvaru uvězní.
Mnohem věrnějším zobrazením Boha nežli třebas Giottova Pieta je zrnění televizní obrazovky, která nemá signál, nebo bílý šum, který vydává nenaladěný rozhlasový přijímač. Syčení hada rájem.
A to je i smysl druhého přikázání - "nezobrazíš", doslova: "Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí" (shodné znění Exodus 20,4 i Deuteronomium 5,8), tedy právě těch "topos", které Bůh podle Genesis stvořil oddělením (nebe, země, voda).
Ovšem právě zobrazování člověka odevždy neodolatelně lákalo. Neboť abych mohl něco zobrazit, musím to nejprve vytvarovat z božského chaosu, musím se vzepřít proti bohu tím, že se stanu stvořitelem. Slovo "tvořit" vzniklo od slova "tvar"!
Kdo chápe druhé přikázání jako zákaz, musí ho buď porušit samotnou svou existencí, nebo ho zapřít (jak učinila katolická církev). Druhé přikázání není zákaz, je to nedořečená věta: "Neučiníš sobě... podobenství těch věcí..." DOKUD JE SÁM NESTVOŘÍŠ.
Protože chaos nikdo neumí (jako jedinou hmotnou věc) nakreslit ani vymodelovat.
Protože kdo chce stvořit boha, musí sám nejprve bohem být.

4.
Co to má společného s poesií?
Na to nám nyní odpoví matematika.
Bereme jako samozřejmé, že vesmír je trojrozměrný, že každá věc má šířku, výšku a hloubku. Ve skutečnosti má rozměrů nekonečně mnoho a všechny čekají jako možnosti, až je někdo "otevře", osídlí bytím. Rozměry nejsou něco objektivně existujícího, rozměry jsou prázdnoty, které je nutno "zejsoucnit" tím, že si je nejprve vymyslíme - stvoříme, pak uvědomíme - smíříme se s jejich (zpočátku absurdní) realitou a nakonec je obydlíme. A naopak - trojrozměrným je vesmír až od té doby, kdy lidé všechny tři rozměry vytvořili, "otevřeli" v nula-rozměrném božském chaosu, který panoval na počátku (viz "tóhú va bóhú" knihy Genesis).
Okamžiky, kdy lidé jednotlivé rozměry postupně "otvírali", lze v dějinách zřetelně sledovat, protože "klíčem", který je "odemkl", bylo to, čemu dnes říkáme "umění", přesně řečeno poesie. Protože jen poesie dovede hníst onu "prahmotu", básální tkáň vesmíru - totiž Slovo, Logos, a nespokojí se - jak činí ostatní uměny - s pouhým jejím odvozením, ztučněním, sádlem; tedy energií (světlem) a hmotou.

Vznik každého nového rozměru trochu paradoxně člověka bolestně oddělil od toho, čemu předtím slastně náležel (v představě nám pomůže, představíme-li si každý nový rozměr jako rozcestí). Stváření je píseň, kterou zpíváme, abychom neječeli hrůzou ze samoty. Dějiny dobývání nových rozměrů jsou dějinami řezů (vzpomeňme ono starozákonní oddělování, jímž bůh stavěl ráj).

Toto byly uzlové body při odemykání rozměrů vesmíru:

0. rozměr (geometricky: bod)
čas: -pět miliard let
Začátek stvoření znamená oddělení vesmíru od Boha, amputaci díla od svého stvořitele. Tím také vzniká veškerá poesie, jako vzplanutí, hlas, výraz vzpoury proti bohu. Každá báseň musí být rouhavá, i kdyby obsahovala tisíc modliteb, protože samotnou podstatou poesie je láskyplná vzpoura proti bohu. I samotná bible (jakožto kniha navýsost básnická) je tedy rouhačská - a aj, vidím, že je to dobře.
Mimochodem - děti a zvířata žijí v bezrozměrném vesmíru neustále.

1. rozměr (geometricky: přímka)
čas: -500 000 let
Člověk se oddělil od zvířat, protože si uvědomil svou vlastní osobnost v protikladu k ostatním, uvědomil si vztah mezi "já" a "okolním světem", mezi "subjektivním" a "objektivním". Tím také uvnitř původně homogenní poesie vykvetla lyrika.
Odštěpení druhého rozměru můžeme chápat v následujících antinomiích (STŘED-okraj): JÁ-vesmír
DOBRO-zlo
MUŽ-žena ...atd.
Teprve tyto "manichejistické" protivy umožnily vznik abstrakce (a tím i lidského intelektu) a metafory (a tím i lidské řeči). Protože řeč je odvozená z poesie, z jejího rytmu, podobně jako je dunění bubnu podmíněno tím, že někdo bije paličkami do blány.
První básnické skladby měly za účel rezonovat vesmírný rytmus - tedy býti kalendářem a řídit zemědělské práce.

2. rozměr (geometricky: plocha)
čas: -5000 let, období starého Sumeru
Další rozměr znamenal osvobození, nastolení cest: od základní antinomie "střed-obvod", tj. výběru z pouhých dvou možností - "jít tam" nebo "jít zpět" - se odpojil nový rozměr - zvaný podle okolností buď "výška", "délka", nebo "hloubka".
Objevují se nové, mnohem volnější a různoznačnější protiklady:
DOMOV-cesta
(který dal vzniknout epice) a dále
BŮH-stvoření
(která dala vzniknout mystice a metafysice). Zajímavé je, že tato antinomie má vzhledem k egu opačnou polaritu nežli původní (jednorozměrná) JÁ-vesmír, kterou nahradila. Tím se převrátil vztah odvozující/odvozený, subjekt VŠEHO vysublimoval mimo básníkovo "já". Člověk ze sebe vytěsnil své božství, oddělil se od vrozené věčnosti.
Gilgameš putuje, aby získal nesmrtelnost, a právě tou cestou nesmrtelnost ztratí.

3. rozměr (geometricky: prostor)
čas: -500 let, evropská tzv. renesance
Oddělil člověka od přírody.
Třetí rozměr vyjadřuje ve výtvarném umění perspektiva, ve filosofii descartovský racionalismus, v technice stroj (klín vražený mezi člověka a přírodu), průmyslová výroba, bankovnictví a tak dále.
Člověk už nestváří nové věci v harmonii s vesmírem (jako dřívější zemědělec nebo řemeslník), ale naopak: poznává řád hmotného světa proto, aby mohl jeho energie využívat proti sobě. Člověk vyvolává boj mezi vnějšími silami a kořistí z jejich mrtvol.
Giordano Bruno prorazil nebeskou klenbu teorií o otevřeném, nekonečném vesmíru. A v poesii to byli Macchiavelli a Dante, kdo pronajali literaturu hře mocných tohoto světa - politice.
Centrem uměleckého díla se namísto země, duše, čehokoli blízkého, stává vzdálený, nekonečný úběžník perspektivy, střed unikající do nedosažitelna.
Třetí rozměr lásku vykastroval v kurtoazii.
Objev perspektivy nakazil vesmír mnohoznačností. Rázem mohou být všechna (i odporující si) tvrzení pravdivá, stačí jen změnit úhel pohledu. Bylo naklíčeno semeno relativity, jejíž ohnivé plody vykvetly v polovině dvacátého století.

4. rozměr
čas: -5 let (poznámka na okraj - je pozoruhodné, že se rytmus otvírání rozměrů exponenciálně zrychluje)
Ano, i když jste si toho možná ani nevšimli, právě vstupujeme do vyššího rozměru. I tento prostor bude pro člověka znamenat další oddělení - odtržení "software od hardware", tj. vědomí od hmoty.
Brána, ústící do čtvrtého prostoru, se nazývá Internet. Má mnoho pozoruhodných vlastností: například to, že ačkoliv vyrůstá z ryze hmotných (a tudíž často až běda poruchových) základů, jako celek je ryze abstraktní: nemůžete ho zvážit, kousek odloupnout, otočit vzhůru nohama nebo natřít nazeleno. Mluvím o Internetu jako o principu, ne o tom, jak dnes vypadá - několik tisíc počítačů spojených kabely. Za několik málo let se technologie vytříbí, lidstvo (snad s výjimkou hrstky nerudných starců) odvrhne hmotná těla a přesune se na Síť v podobě virtuálních osobností.
Technickými detaily neposloužím. Jisté je, že má-li takováto virtuální jsoucnost být bezpečná, musí se obejít bez "údržby zvenčí", tudíž médium, do něhož bude nehmotná civilizace vtělena, nesmí být závislé na pohyblivých dílech. Moje představa je gigantický svazek neutrin (elementárních částic, které nedokáže zastavit nebo rozptýlit téměř žádná hmotná překážka), v němž budou osobnosti všech obyvatel digitálně zakódovány pomocí kvantové modulace s mnohonásobnou, fraktální redundancí. Lidé získají nesmrtelnost a nekonečnou svobodu vůle.

5.
Kdykoliv v minulosti lidstvo "tvořilo" nový rozměr, poesie byla (a bila) u toho. Básníci šli vždy napřed, ne snad proto, že by je poesie nějak popostrkovala, nebo jim dokonce dodávala odvahy. Přesně naopak: jen ten, kdo jde první, rozeznívá dosud němou a nehybnou blánu svým rytmem, který se pak stává básní. Ti, kdo jdou za ním, už jenom resonují.
Pokud (dosud ještě poměrně) panenské území kyberprostoru neobsadíme, nekolonizujeme my, básníci, pak nepřestane být poetické. Ale poetičtí přestaneme být my. Budeme se možná ještě několik generací utěšovat vzájemným tištěním svých veršů v literárních časopisech, které budeme číst zase jen my.
A až všichni básníci vymřou, poesie nezmizí, jen se bude nazývat jinak - třeba hacking nebo webmasterství.

6.
Tak honem, dokud je čas! Zatím lidstvo do čtvrtého rozměru vede pěkná sběř: politici, vědci a obchodníci. Proto se nedivte, že naše virtuální cesta zpočátku povede mezi samými úřady, laboratořemi a bankami. Ale nic není ztraceno!
Vůbec se neděste, že nerozumíte počítačům. Síla poetů přece odjakživa tkvěla v umění nahradit osobní zkušenost imaginací. Největší erotik české poesie, Ignác Mácha, sice statečně - dle vlastních slov - pical Lori Šomkovou uzadu, ale to předtím museli celý den lepit škatulky na náboje do ručnic, a vůbec - dnes má bohatší sexuální zážitky kdejaký septimán.
Kupředu!!! Odvahu!!! Dokážeme to!!!

7.
Osídlit Internet ovšem neznamená tam toliko psát, vydávat na webu literární časopisy - to všechno se již děje. Je to však až běda povrchní a asi stejně užitečné, jako nechat si opravit auto zedníkem - už nahodil výfuk, zazdil karburátor... ale ten křáp pořád nejede. Chápat a používat Internet jako nějakou pohodlnější formu knihtisku znamená propadnout stejně zhoubnému omylu jako oni domorodci, kteří kdysi vyvraždili osádku letiště v džungli, oblékli si její uniformy a čekali, až i k nim přiletí kovoví ptáci dojit kondensované mléko. Internet osídlíme, jen když do něj pokorně vyrazíme jako elektroničtí minnesengři, když budeme jeho nový, virtuální svět stvářet, hníst, určovat jeho zákony i pravidla, a nakonec jej učiníme nekonečně rozsáhlou a líbeznou básní.

Co dodat?
Dámy a pánové, tato tramvaj dojela na konečnou. Vaší povinností je včas přestoupit, anebo si vystupte. Tady se bude umývat podlaha a leštit zvonek.

Dík za konsultaci této přednášky patří Jádru Rovenskému.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage