Další aktivity / Bítov / Bítov 1998 / Doprovodné texty /

Milan Hrabal - Na druhé straně slunce aneb Genius loci v současné lužickosrbské poezii

Když při svém letošním bítovském vystoupení Ludvík Kundera v souvislosti s geniem loci vyslovil jedním dechem jméno brněnského básníka Josefa Suchého a Lužici, zatajil se mi dech. A bylo mi líto, že jsem přece jen nepřipravil zamýšlené povídání o poezii nejmenšího slovanského národa - Lužických Srbů, kterým jejich krajina vlastně už dávno nepatří.
A pak jsem si zase říkal, že to možná bylo dobře. Kdoví, jestli bych toho opravdovského genia loci v sousedství tolika roztodivných zážitků na bítovském hradě i podhradí nepřehlédl. Nebyl jsem si totiž vůbec jistý, kde a zda vůbec ho hledat. Raději jsem se uzavřel do malé komůrky srdce, jako to udělal lužickosrbský básník Jurij Chěžka, ještě než ho zabili ve válce (lhostejno jakého pořadového čísla). Ale najednou mi bylo v tom jedinečně omezeném prostoru úzko. Potkával jsem symboly, které mohly znamenat stejně dobře metaforu jako autonomní krajinu, do níž se vejde téměř cokoli - většinou ale spíš nic. Je snad krajinou lužickosrbského genia loci noc? Nebo paměť? Hlubina studánky? Hvězdná obloha? Krvavé stopy vřesu v okolní zeleni? Nebo láska - naděje na přežití člověka i národa? Či dokonce už pouze fantazie?
Začal jsem brát jeden pojem za druhým a zkoumal jeho specifickou váhu. Spojoval jsem noc s láskou, paměť s vřesovišti, hloubky nebeské se propadaly do vodních hladin a zanechávaly za sebou flitry hvězd. Místo studánek se v zákrutě krajiny objevily čluny a rázem jsem se ocitl na blatech a zapíjel braniborským pivem kysané dolnolužické okurky. Ani jsem si nepřipustil, že do té chvíle jsem s chutí jedl český salám s českým chlebem. Okurky mi totiž podávala krojovaná dívka s černýma očima a slovanskými rysy ve tváři. Genia loci jsem protentokrát opět nenašel.
Podle oxfordského profesora Geralda Stonea je v Lužici v přepočtu na příslušnou občanskou hlavu nejvíc básníků na světě. I zeptal jsem se přímo jich, přesněji jejich poezie. Slavný - i v Čechách známý - Kito Lorence (1938) vydal svou poslední sbírku už před deseti lety. Ale poslal ji za čtenáři s kouzelným názvem Ty porno mi (Ty vedle mne) u vědomí, že tuto hříčku vnímají jeho krajané lépe než zbytek Evropy. Ani nepřekvapí zjištění, že knížka je považována za nepřeložitelnou pro kouzelnickou hru se slovy. Jenže je v slovech to, co hledáme? Název - a nejen on - provokuje i láká, ale zdá se, že tahle pěšinka je příliš klikatá. Není-li oním geniem loci "láska na plný plyn" - v lužickosrbské poezii až dosud spíš traktovaná jako tiché, počestné pozadí ostatních vlasteneckých dějů? Lorenc ruší jedno tabu za druhým a vidí lidskou existenci v jednotě těla i duše, narození a smrti. Přesto se neubrání úzkosti a smutku. Absence lásky má pro jednotlivce i národy fatální následky. Tím spíš, že pro záchranu tak malého národa, jako jsou Lužičtí Srbové, nepostačí milovat kohokoli.
Právě při dokončování tohoto textu vyšla autorovi nová sbírka Suki v zakach (Uzly v kapsách).
Úzkost se projevuje i v poezii básnířky Marji Krawcec (1948), která ve své sbírce Soudní síň uprostřed dvora (1992) příliš neopouští hornolužické Delany a snaží se rodinné i rodové kořeny vrostlé do zdejší přírody upevňovat nejen tématicky, ale i používáním archaismů. Tedy - na rozdíl od Kita Lorence a nastupující mladé generace - příklonem k tradici, kterou autorka chápe jako světonázor, způsob orientace v nejednoduché současnosti. Tradice pro ni není nic přežitého, naopak. Kdyby hrozilo přerušení generační sounáležitosti, jinými slovy zánik národa, může pomoci.
Básník Beno Budar (1946) jako šéfredaktor časopisu pro děti má, zdá se, zdroj optimismu. Ten se projevuje nejen v jeho širokém úsměvu při každém setkání s přáteli, ale i v jeho poezii. Některým kritikům vadí onen téměř nepatřičný pocit idyly, ono přebývání na "ostrově naděje", ve společnosti podobně postižených při "veselých schůzkách". Dokonce se při četbě jeho veršů dostavuje pocit, jako kdyby to byla obrovská výhoda, být malým, nejmenším: "Jsme tak malá rodinka, / že jsme za celé tisíciletí / nebyli příčinou / ani jediné války!" (b. Náš kousek země, 1994).
Půjdu-li cestou kontrastů, pak vedle Budara postavím Róžu Domašcynu (1951) a její dvě básnické knihy psané lužickosrbsky. (Kromě toho vydala autorka tři sbírky v němčině.) V nich se střetávají, v prostoru vymezeném lyrickým deníkem a lužickým minisvětem, osobní traumata s otřesy společenskými. A jak (německé) důlní velkostroje ukrajují venkova a doslova požírají (slovanskou) Lužici, nedokáže básnířka už ani na okamžik potlačit křik - "v letu měníme /vlastním dětem/ jazyk", až "cizinci vrhají užaslé pohledy".

Nelze minout tak výrazné autory, jako jsou Tomasz Nawka (1949) a Benedikt Dyrlich (1950). První z nich vydal zatím jedinou sbírku Okopaniny (Wobkopanki, 1987). V ní je písňová "krásná Lužice" nahlížena poněkud ironicky a s určitou dávkou hořkosti. Orfeovský postoj autorovi připadá marný - jak by mohl svým zpěvem dokázat víc než právě jen ten zpěv. Víc bude platný jako dudák, hrající "na všech svatbách", kde zpravidla začíná nový život a s ním posílení naděje pro národ. Nebo jako ředitel Lužickosrbského muzea v Budyšíně, krásné, bohužel dnes spíš německé lužické metropoli na severozápad od Čech. Kdo prošel nedalekou Korvínovou bránou, kdo se protáhl tou škvírou mezi minulostí a přítomností - a nezapomněl se pozorně dívat - ví o geniu loci Lužice už teď cosi podstatného.
S Dyrlichem je to složité. Jeho obraznost je těžká - i když vpodstatě tradiční. No zkusme třeba vnímat poeticky název nedávno vydané sbírky Rozmach mdloby (1997). A to je třeba připomenout jeho často zmiňovanou a nenáviděnou letargii, kterou by rád zamkl do budyšínské Žluté bídy (lidový název pro budyšínskou věznici) na doživotí. Ovšem vedle burcující poezie a navzdory únavě s nemnohými kolegy každoročně znovuprobouzí už dvacet let svátky poezie. Kol portuje poezii "téměř do každé domácnosti", neboť "i kostel je v Lužici domovem poezie". Což se potvrdilo naposledy letos v červenci, když nenadálá průtrž nebe doslova vmetla básníky i jejich posluchače do kostelíka v Radworu. Na buřty a pivo po skončení pořadu už zase svítilo podvečerní slunce. Nepochybně promluvil takto nahlas genius loci lužického venkova, od něhož o jeden horký letní měsíc později opisoval genius nezdenický, když v hájku nad moravskou vískou podobným trikem vehnal pod malou stříšku neosmělené české poety spolu s výtvarníky a hudebnicemi, aby tělo na těle mohli srkat vínko a přikusovat jiné dobroty, jakož i plkat o kumštu a tak.
Ale zpátky do Lužice. Opustili jsme tam básníka Dyrlicha, který určitě zas už pospíchá za reportáží pro Serbske Nowiny, pozoruhodný večerník vydávaný pětkrát týdně v hornolužické srbštině. Nechme Dyrlicha pracovat a podívejme se na mladší generaci básnickou. První dvě jména budou patřit mužům, které jsem zatím na svátcích poezie nepotkal a o jejich knížkách poezie vím jen tolik, že starší z nich, Pětr Thiemann (1964), je - ve verších (sbírka Stále zas umíráš nade mnou, 1990) - eroticky nevázaný, rozpustilý, něžný, nevyhýbá se šokujícím ani tabuizovaným tématům, používá různých poetických forem a sahá k neobvyklým výrazům, ba neologismům. A já už se těším, až se budu moci začíst - jako do dvou sbírek Timo Meškanka (1965), který nejspíš obouvá svým básním boty podobné oněm Lorencovým z počátku tohoto putování za tajemným duchem lužickosrbské poezie. Však už první z nich - z roku 1992 - se jmenuje příznačně Jazyk je hračka a obsahuje skutečně poetickou hru s jazykem. To má význam, jaký národy mající existeční problémy vyřešeny nedokážou ani odhadnout. V další sbírce jsou dokonce i pokusy s tzv. vizuální poezií.
Zvláštní postavení v lužickosrbské poezii má autor zajímavé a poněkud komplikované poezie Jurij Łuščanski (1951), básník, který kdovíproč dosud nevydal své texty knižně. Přesto se často setkávám s jeho novými, velmi osobitými básněmi v časopisech, dokonce i v zahraničních antologiích - mj. také v česko-lužickosrbské Strach o moudivláčka (1996). Luščanského mozaikovité vidění světa obsahuje Lužici metaforicky klonovanou člověčenstvím, ironii i sebeironii, kterou častuje nejen čtenáře poezie, a především jiskřivou obraznost.
Početně, a zčásti už i kvalitativně, silnou je generace nejmladších autorů. Podle dvojjazyčné lužickosrbsko-české antologie, která v prosinci roku 1998 vyšla ve Varnsdorfu pod názvem Na druhé straně slunce, by jich mělo být sedm. Ovšem mezi nimi jsou dvě výjimky - Hana Wićazowa (1964; je zastoupena už ve dvou antologiích) a Měrana Cušcyna (1961). Generačně sice patří k Meškankovi a Thiemannovi, avšak svou tvorbou se řadí spíš ke generaci nastupující, tedy k dnešním devatenácti až pětadvacetiletým. Překvapivě zde převažují ženy - Beata Nastickec (1973), Lubina Šěnec (1976) a Andrea Wałdźic (1977). Mladí muži jsou jen dva - talentovaný divadelní herec Marko Dyrlich (1975) a Fabian Kaulfürst (1978), který kromě literatury pozoruhodným způsobem pokouší múzy hudební.
Na Lubinu Šěnec prozradím, že loni vydala hned dvě básnické sbírky a že je talentem výrazným. Ale její krajina je především krajinou dívčího srdce... a těla obnažovaného až do míst, kde sídlí duše (nebo duch?). Lužice je v jejích verších sice přítomna, poletuje nad ní však stále častěji "pták Rouhání". A to pak "starci slaví čtveráckou svatbu" až "stoly zívají". "Dej Lužičanům snést se," volá a téměř podléhá vodníkovi. Vlivnější mi však přece jen připadá, co Lubina sama prozrazuje: "tvůj šestý prst / který pošimrá mé lány".
Podobně milostné jsou její dívčí kolegyně, zejména velmi eroticky otevřená a okouzlující (poeticky i lidsky) učitelka Měrana Cušcyna. Dlouho jsem nečetl tak cudně smyslnou milostnou poezii.
Zato mladí rozhněvaní muži jdou jinudy. Fabian Kaulfürst spíš cestou trošinku komunálnější satiry, Marko Dyrlich prudkým rozerváním smyslů. Krajina současné Lužice s uhelnou kůží, zhnisanými trny, dětským steskem, marně odháněným tabletkami Extáze. Lužice jako utopický svět, duch uvězněný v muzeích, kde plesniví Srb, v naftalínovém oparu čekající, jak dopadne onen "tisíciletý lužickosrbský flop". Takže nakonec slunce do ciziny. Na které druhé straně slunce roztrhne plátno nespokojenosti zastírající obličeje i obyčeje? Odpusťte, že na konci budu parafrázovat sám sebe. Věřím, že se v Lužici podařilo naplnit alespoň jednu celou láhev budoucími doušky sladkohořkého básnického burčáku. Že se právě probudila Vaše chuť k ochutnávce. Poznáte, jak nejspíš chutnával tenhle nápoj v dobách našeho - českého - národního obrození. My, Češi, jsme snad "za vodou". Ale Lužice prozatím jen prodlouží o další generaci svou již staletou agonii. Po způsobu květin - když je jim nejhůř, rozkvetou. Čím krásnější a jasnější jsou květy, tím naléhavější volání. Budu šťasten, když je uslyšíte - barvy umírající Lužice.
A dík, že mi nespíláte, když jsem nenalezl genia loci lužickosrbské poezie, a nejspíš vůbec žádného genia. Ale vím určitě, že je. Třeba mne obviňte, že ho tajím. Že to dělám schválně - abyste ho šli hledat sami. Do krásné, smutné Lužice.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz