Další aktivity / Bítov / Bítov 1997 / Přednášky /

Petr Odillo Stradický-Stanczyk ze Strdic - Mladá? Poesie? Dnes?

motto:
Na hoře masa se pase stádo vlků, kolem obíhá hlídací beran,
bečí, bečí a bečí.

(neznámý opilec)

Dámy a pánové,
dobrý den. Jsem Petr Odillo Stradický-Stanczyk ze Strdic a budu vám přednášet o mladé české poesii. Je však těžko mluvit o něčem, co neexistuje.
Protože:
a) žádná mladá poesie dnes není,
b) ani žádná stará poesie není,
a ostatně c) není vůbec žádná poesie.
Zopakuji to ještě jednou: Poesie už není.
A zase: Poesie není.
A to už drahně let.
Poesie totiž ze světa zmizela stejně nepostřehnutelně a nenahraditelně jako například krasohledy, želatinová pivíčka z poutí a krabativé obtisky, které jste museli nejprve rozmočit ve vlažné vodě a pak teprve nalepit.

Pokusím se však také dokázat, že právě to, co nyní dělám, tedy hovor o nejsoucím, je skutečné poesie podstatou.
A nakonec rozsvítím lucernu na konci tunelu.
Ta lampa zřejmě bude mnoha přítomným skřípat v průvanu a někomu možná zasyčí i kapka horkého oleje na lysině - ale kdo chce rozsvěcovat, musí být sám temný.

Na úvod dovolte citát z mého vlastního překladu XIII. tabulky Eposu o Gilgamešovi:
Gilgameš oslovil oblak na nebi,
toto pravil oblaku na nebi Gilgameš:
Vřeteno, spusť mi svou nit!
Oblak odpověděl:
Gilgameši, protože jsi mne nazval vřetenem,
musím ti spustit svoji nit,
proud vody.
Gilgameš rozmotal celé vřeteno
a nití sešil zemi s nebem.
Tak vznikl déšť i bylo deštěno.
Z oblaku, vřetena vody, která umí vřít.


Rozbor tohoto úryvku nejstarší básně světa nám pomůže odpovědět na otázku po smyslu poesie.

Chetitský text používá pro označení oblaku nejprve významově neutrální substantivum hamšat, poté je nahrazuje metaforickým vřetenem (v originále vlastně přeslicí) ilún, které čteno pozpátku dává slovo déšť, núli.
Tato nepřeložitelná slovní hříčka nám dává více než názorně nahlédnout do postupů prvního básníka na světě: používá hru se slovy k přetváření přírodních jevů. Věci i bytosti kolem je možno pojmenovat právě tak, aby sloužily vůli mluvčího.
Ano, metafora se stala prvním nástrojem lidstva, dříve než pěstní klín nebo korečkové rypadlo.
Podstatou poesie totiž není nic menšího, nežli stváření vesmíru.
Poesie má kosmologickou i kosmogonickou mohoucnost.

Aby nepodlehl všeprostupujícímu chaosu, pekelné entropii, musí být vesmír neustále ničen a znovu stvářen.
Dokazují nám to magické obřady Vandalů (ztraceného kmene kočovníků, jehož kněží o Filipojakubské noci v telefonních budkách rituálně trhají sluchátka, aby z nich vařili opojné lektvary) stejně naléhavě jako moderní termodynamika.
Dokazuje nám to nekonečný životodárný boj mezi sympathicem a parasympathicem uvnitř našich těl, dokazuje nám to umírání, které zažíváme při každém orgasmu.
Starověké národy vynalezly poesii jako tyč na vesmír, tyč - smrtonosný obušek, životodárný fallos, pisátko i bič.

Důkaz tohoto tvrzení nalezneme hned v první knize Starého zákona:
Genesis 2,19-20:
Když vytvořil Hospodin bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak je nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná.
Adam nepojmenoval jen zvířata, ale i lidi - nejprve Evu. Písmo tuto událost zmiňuje hned dvakrát:
Genesis 2,23:
Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.
Genesis 3,20:
Člověk svou ženu pojmenoval Eva (tj. Živa), protože se stala matkou všech živých. (Podle ekumenického překladu.)
Nedávno objevený kumránský svitek 1230/VI navíc obsahuje dodatek, který byl z tóry vyškrtnut zřejmě již kolem r. 90 po Kristu (během tzv. palestinské redakce v Jamnii).
Svitek se od kanonické podoby liší v (již zmiňované) poslední větě 20. verše 2. kapitoly a navíc k ní připojuje další ohromující údaje. Cituji:
...i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašel pojmenovatel jemu rovný. Tak Bůh (Jahve) stvořil prvního člověka, který pojmenoval nejprve sám sebe jménem Adam, to je člověk. A pak pojmenoval i boha jménem Adonai, to je Hrnčíř.

Takže z platonického hlediska je Adam mocnější nad boha; ten měl moc stvářet jen těla, člověk i jména.
Charakteristické pro dnešní úpadkovou dobu je i to, že otcové nemohou už pojmenovat ani své děti, nýbrž smějí jim jen vybrat a přiřadit jméno již použité.

Dnešní člověk na svou moc stvářet pojmenováváním zanevřel a (kdožví, zda spíše vinou pýchy či hlouposti) přetváří svět kolem sebe prostředky masitými, hmotnými - což je odevždy výsada (i nevýhoda) boží.

Říše slov je prvotní, hmota je od ní odvozená.
Kabalisté ostatně věří, že Vesmír je báseň.

Tím jsme si objasnili moc slov, čím je však výjimečná poesie, třebas oproti prose?

Nejprve další citát:
Odhalil jsem novou, spravedlivější fysiku: Pokud se srazí dvě tělesa, budiž náraz tím zhoubnější, čím rychleji se které těleso pohybuje. Názorně: Automobil narazí do stojícího chodce. Podle Newtona by oba udeřila totožná energie, ale protože automobil má větší hmotnost a kov je pevnější než maso, utrpí mnohem méně než chodec. Podle mé nové koncepce se však veškerá síla nárazu obrátí proti automobilu, zatímco chodec klidně kráčí dál, pokuřuje svůj oblíbený doutník.
(z dopisu Alberta Einsteina Franzi Kafkovi)

Svět, řídící se touto "teorií absolutnity", by byl zajisté útěšnějším místem k životu než ten dosavadní. Přesto tomu tak zajisté není. Proč?
Protože Einstein svoji myšlenku bohužel nevyjádřil poeticky.

Poesii byla dána moc měnit svět; a to nikoliv ohlupováním davu, jak to po ní vyžadoval bolševik, nýbrž tím, že přenáší své vibrace přímo na okolní realitu.
Co je to hmota? Jen vhodně rozechvěná prázdnota (což potvrzuje i soudobá kvantová mechanika).
Poesie tím, že je cyklická, pravidelná a současně proměnlivá i vektorově orientovaná, umí rozkmitávat nehybné (tedy stvářet), anebo přelaďovat již kmitající (tedy tvarovat).
Pro názornost si představme libovolnou entitu (například národ Etrusků) v podobě jednoduché vlnové funkce - sinusoidy.
Impuls poesie, který bude na naši vlnu zamířen (v tomto případě magický epos Monodaemononomia, jenž Etruskům předpověděl zánik po dovršení devětačtyřicátého pokolení), ji počne deformovat dvojím způsobem:
1) Pomocí metra - frekvenční modulací:
- stopy vzestupné (jamb) - vlnu zesilují směrem do budoucnosti
- stopy sestupné (trochej, daktyl) - zesilují směrem do minulosti
- stopy vodorovné (spondej) - setrvávají v přítomnosti.
2) Prostřednictvím tropů - amplitudovou modulací:
- metafory - vlnu zesilují směrem vzhůru
- metonymie - zesilují směrem dolů.
(přednášející ukazuje publiku nákres)

Vliv poesie se v závislosti na jejím kosmologickém vektoru může projevit různě: buď umocní původní vlnu, změní ji, nebo posunutím fáze dokonce zcela zruší (jako v případě Etrusků, neboť neblahá věštba Monodaemononomia se skutečně naplnila).

Pokud je přítomen skeptik natolik ponurý, aby zatoužil po důkazu mého tvrzení, ochotně mu posloužím:
Například v apokryfním Zjevení sv. Máří Magdalény, romantickém podvrhu z konce XVIII. století (mimochodem sepsaném jedenáctislabičným blankversem), čteme:
Přeletěl mi anděl přes nos.
Čelo měl vlídné,
avšak záda mu zuřila.
Dokud se blížil,
zářilo jeho peří barvou safíru,
jakmile se však vzdaloval,
vzalo na sebe třpyt rubínu.


Ani ne o půl století později, roku 1842, objevuje profesor pražské polytechniky Christian Doppler slavný princip, který je po něm dodnes pojmenován a který nám umožňuje měřit rychlost i nedosažitelně vzdálených galaxií:
"Délka vln vnímaných pozorovatelem ovlivňuje relativní pohyb zdroje vůči pozorovateli." To, co neznámý mystik označil "peřím barvy rubínu", nazýváme dnes "rudým posuvem spektra", neboť frekvence vln blížícího se zdroje se zdánlivě zvyšuje a vice versa.
Proč si tohoto jevu nikdo předtím nepovšiml?
Tisíce let se kolem pozorovatelů pohybovaly zdroje vln - trubači na koních, vyjící vlci či hysterické manželky - a přesto nikdy nikdo žádné kolísání tónu nezaznamenal. Byli všichni tolik nedovtipní? Nikoliv! Až do sepsání Zjevení sv. Máří Magdalény totiž žádný Dopplerův princip neexistoval.
Je zřejmé, že se zde projevilo zakřivení časoprostoru poesií, zakřivení, které vzápětí "objevila" (ve skutečnosti tedy jen zaznamenala) fysika.

Vlnovou podstatu má však pouze logos mluvený, nikoliv psaný.
Vše, co tu bylo řečeno o poesii, se tedy samozřejmě týká výhradně poesie přednášené. Rozličné experimenty s psanou podobou verše - grafická poesie, kaligramy etc. jsou obludné nicotnůstky, a proto se jimi nebudeme zabývat.

Divíte se, proč dnes poesie nezajímá nikoho vyjma básníků, snobů a bláznů?
Žasnete, proč poesii jako vzácné zvíře musely zachránit romantické ženy a uhrovití adolescenti - namísto statečných a moudrých hrdinů, jako byli ti, které prostřednictvím Iliady vyslal Homér dobýt Troju? (Homér totiž dovedl přemoci i kausalitu - tj. zavdal příčinu k výpravě, která skončila dříve, nežli ji začal popisovat.)
Proč básnické sbírky skomírají ve směšně nízkých nákladech, zatímco rotačky chrlí miliony výtisků upachtěné, banální prosy (připomeňme si, že slovo prosa vzniklo jako synonymum slova nuda!)?
Chcete poesii vzkřísit?
Vraťte jí její kosmologický rozměr!
(přednášející buší do stolu)

Skuteční básníci byli tvoření vesmíru ochotni obětovat více než vše: život i smrt, přepych i bídu, zrak i slepotu. Skutečný básník kvůli kosmologii miloval i nenáviděl, pil i žíznil, hladověl i zvracel (zmíněné antinomie nejsou žádným laciným oxymórem - například láska bez nenávisti je stejně nežírná, jalová jako nenávist bez lásky).
Hloubku idiocie tzv. moderního chápání poesie nevyjadřuje nic názorněji než rčení "jedna báseň", např. ve smyslu "Mami, ten řízek byl jedna báseň".
Staří básníci hnětli vesmír jako čerstvě zadělané těsto, jako roztouženou ženu, jako tvarosnubnou hlínu. Dnes tuto moc hmatu bez boje přenechali spodině lidstva, vědcům a politikům.
Básníci, nezajímá mě vaše bolavé nitro, pokud nestváří vesmír. Nudí mě, když čtu o tom, co cítíte, když se ráno probudíte a přistoupíte k oknu, pokud v něm nespatříte celý vesmír. Hnusí se mi váš cynismus, pokud jím neplijete vesmíru do tváře.
Všechny nižší než kosmogonické záměry jsou poesie nehodné!

Ne půvabná, ale kosmogonická. Nikoliv morální, ale kosmogonická. Ne uvědomělá, ne inspirativní, uhrančivá, všeobjímající, prostá a přece třpytivá jako kapka moči na pavučině, ne, ne, ne! Nic jiného než kosmogonická!

Může být ohavná, nesrozumitelná, chlípná, hloupá, ale musí být kosmogonická!
Výron, ne Byron!!!
Hle, do jakých bažin smí poesie zabřednout...:
Gnomové jsou maličcí skřítci,
nazívaní, protože nemohou spát, ale nazývaní proto,
že žijí skryti stínem, který vrhá gnomon slunečních hodin.
Celý jejich život tak řídí Slunce: jak se stín pohybuje,
musí posunovat svůj domek tak,
že na straně proti směru pohybu jej rozeberou
a na straně opačné přistavují zas.
Celý den pobíhají kolem svého domku
a ani v noci si neodpočinou:
musí domek vrátit zase na počátek kruhu,
kde jej skryje první ranní stín.
Přesto jsou gnomové skutečnými vládci vesmíru:
jejich prokletím je, že nikdy nenajdou dost času,
aby mohli užít strašlivé své moci.
Až se však Slunce na okamžik zastaví,
vrhnou se na něj a zhasnou navždycky.


...a přitom zůstat kosmogonickou!

Na závěr mi dovolte už skutečně poslední citát:
Básník je nejméně poetický ze všech věcí na světě, protože sám nemá totožnost. Neustále naplňuje jsoucností jiné předměty a vtiskuje jim svou podobu, plýtvá jí na svém okolí. Slunce, Měsíc, moře, muži i ženy jsou i při své podřízenosti vnějším vlivům poetičtí, poznamenaní neměnností, básník však nikoli.
(John Keats)

Dámy a pánové, mrzí mě, že jste mne nevypískali, (pískot obecenstva) protože to dokazuje, že tato přednáška byla pravdivější, než měla v úmyslu.
Proto laskavě neurážejte sebe ani mne potleskem.
(bouřlivé ovace)

Děkuji za pozornost.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz