Další aktivity / Bítov / Bítov 1997 / Přednášky /
Milan Exner - Čemu se báseň říká...
Pořadatelům Bítova '97 patrně nestačily loňské zkušenosti, a tak mne i letos požádali o příspěvek, tentokrát na téma verš. Má jít o zcela obecný pohled jaksi z 'ptačí perspektivy', jak říkal A. Novák, a tu nezbývá než začít opět 'akademicky', neboť co s takovým tématem počít? Mohu však posluchače utěšit slibem, že přísná teorie nepřesáhne dvě stránky mého referátu: pak už se, doufám, bude usínat příjemněji...
J. Mukařovský napsal v jedné ze svých pozdních strukturalistických studií z r. 1946: "Každé slovo, jakmile se octne v dosahu poezie, působí dojmem 'obrazným', ať je ho užito ve významu přeneseném či vlastním." Sama skutečnost, že se k problému básnického pojmenování vrací, je zvláštní. Nedlouho před válkou (1938) se totiž domníval, že ho vyřešil. Vysvětlením specifičnosti básnického pojmenování měla být estetická funkce. Estetická funkce podle Mukařovského soustředí pozornost na 'znak sám' a tím posouvá významové těžiště od vazby k objektivní realitě směrem ke kontextu uvnitř básnického textu samotného. Krásná literatura se v tomto pojetí vyznačuje 'poklesem bezprostředního vztahu k realitě'.
Posluchači jistě neuniklo (a myslím, že toto publikum to ponese zvlášť nelibě), že poezie tu je vymezována privativně. Vykoupila svou symbolotvornou mohutnost vydatnou daní: poklesem vztahu k realitě. Mukařovský pak musí tento 'úbytek' složitě kompenzovat: emancipovaný 'znak' (dílo) prý vstupuje do vztahu s celou zkušeností subjektu, ať už tvůrčího či recipujícího. Tím se však odtržení 'subjektu' a 'světa' nezrušilo, nýbrž prohloubilo a dovršilo. Zcela jinak řeší ontologickou pozici uměleckého díla u E. Lévinas: umění konstituuje uměleckou 'věc o sobě', což je jakési 'zesílení' věcnosti, přístupné de facto jen umění. Umění je podle Lévinase (v polemice s Finkem) součástí našeho společného světa, nikoli svým vlastním světem, neutralizovaným nebo dokonce suspendovaným ve vztahu k objektivnímu světu... To, co poezie přináší, je ryzí pozitivitou.
Druhou nevýhodou Mukařovského teorie je také to, že málo rozlišuje mezi poezií a prózou... Používá pojmu "básnictví" jednak pro poezii, jednak pro krásnou literaturu vůbec, když pro obě oblasti je určující 'estetická funkce'. Svou pozici ozřejmuje na větě, kterou bychom mohli označit jako 'experimentální'. Tato věta zní: "Blíží se soumrak." Máme-li k dispozici takovou izolovanou větu, bude její výpovědní hodnota různá podle kontextu, do něhož patří. Avšak: je smysl takové věty stejný v lyrické básni i v románu? V románu taková věta neříká nic jiného, než co je jejím bezprostředním obsahem. Někdo někomu (postava postavě, autor čtenáři) prostě sděluje, že se blíží soumrak, a dál už nic. Pokud má podobná věta působit symbolicky, musí to být něčím sekundárně signalizováno. Tvrzení, že nad přímým pojmenováním v básnictví 'stále ještě zbývá pocit obraznosti', platí a priori a vždy výhradně pro poezii.
Čím to, že u poezie se dojem obraznosti dostavuje vždy? Že věta jako "Blíží se soumrak" je potenciální symbol? Estetická funkce takovou příčinou není, protože je vždy přítomna také v próze. Odpověď je tak zřejmá, že se téměř rovná sdělení o rektorových (příp. císařových) nových šatech: příčinou takové pozitivní potencionality poezie je právě verš, verš jako takový. To v předběžném výměru znamená dvojí věc: předně že (v souladu s Lévinasovým pojetím) odmítáme koncepci, že by v poezii byl poměr k objektivní realitě oslaben... A za druhé, že verš jako forma na sobě nese specifickou informaci o tom, že neutrální věta může být vnímána jako obrazná, že to je dovoleno...
Nebudu se zde zabývat složitými otázkami, co vlastně dělá verš veršem, i když to je fundamentální otázka, a podívám se výhradně na to, odkud verš jako forma mohl své symbolotvorné mohutnosti nabýt... Posluchač může proti tezi o informační zatíženosti verše jako takového namítnout, že poezií je také epos... Epos je psán veršem a obsahuje velké množství vět běžné sdělovací řeči, které v lyrické poezii mohou být pociťovány jako trópy, v eposu však (podobně jako v románu) nikoli; věty typu "Blížil se soumrak" nebo "Přicházelo jitro" by tedy v eposu zůstávaly prostým sdělením bez symbolické potenciality... Právě to však není pravda. Vzpomeňme si na konstatní básnický přívlastek o 'růžovoprsté Zoře' u Homéra... Zora nemá růžové prsty proto, že se básník chtěl vyjádřit 'metaforicky', nýbrž proto, že je bohyní. Podobně je bohyní Noc. V homérském eposu neexistuje noc jakožto tma a dál už nic, stejně jako neexistuje den jako čisté fyzikální světlo ani jitro jako přechod mezi nimi... Všechno, co běžná řeč sděluje a co člověk činí, je tu vztaženo k božskému, protože všechny tyto (pro nás samozřejmé) věci jsou božské. Kdo hledá v Íliadě válečný epos, míjí se s podstatou věci. Ílias je (hrdinským) eposem o znovunastolení světového pořádku, který byl narušen. Všimněme si, jak při každém jídle a pití Achájci odvádějí povinný díl bohům. Všechno, co podnikají, je zapuštěno v božském, posvátném. Jídlo, pití, odpočinek, zpěv i boj jsou obřad.
V kontextu posvátného je zapuštěna i sama forma, která tyto děje opěvuje. Hexametr není forma vedle jiných forem... Je to forma, kterou evropská poezie (teprve) začíná. Hexametr je arché verše: jeho původ a zdroj. Časomíra měří čas: čas verše a čas dějů, které tyto verše opěvují, když obojí je výrazem neměnného pořádku světa. Homérův verš zní jako zklidňující a zneklidňující hučení moře. Abychom pochopili smysl této formy, stačí si přečíst v kterémkoli lexikonu antiky heslo 'Apollón' a po něm Hymnus na Apollóna, jak nám jej zanechal pohomérský básník... Rozdíl je přímo drastický. Teprve 'forma' hexametru nás totiž nechá pocítit posvátné samo v jeho opojné a radostné vznešenosti. Hexametr je vznešený samotnou svojí podstatou. Homérský hymnus nás tak dokáže přivést až k samému ohnisku řecké religiozity... Kdo čte homérskou poezii jako poezii 'mrtvého náboženství', kdo není schopen posvátnost textu sám v sobě 'oživit' a uvěřit, že Apollón je skutečný bůh, čte marně Homéra a poslouchá marně i tuto řeč o verši... Protože veškerá literární teorie je tu jen pomocným prostředkem.
Hledáme-li arché básnické formy, pak všude, kam se podíváme, objevíme verš jako fenomén, který je zapuštěn v religiozitě a posvátném. Platí to pro starověkou poezii řeckou, indickou i čínskou, pro epiku, drama a často také pro lyriku. Lyrika verš z výlučného vlastnictví posvátnosti vymaňuje, jak to vidíme u řeckých a římských básníků a také u lyriků čínských... Z vlivu religiozity jej však po celý starověk nevymaní, protože ho vymanit nemůže a ani nechce. Popíjí-li taoistický poeta za svitu luny na břehu řeky víno, není to opíjení se v našem smyslu. V opojení spočívá vždy něco svátostného, jak dosvědčují poživači sómy i řečtí pijáci vína... Vždyť odejít ze 'symposia' po dvou nohou se neslušelo, protože to znamenalo vzdorovat bohu vína, Dionýsovi. Orgie byla posvátná. Jak jinak se nám v této perspektivě jeví loňský Bítov...
Právě počátky řecké lyriky jsou pro naši tezi významné: nejstarší lyrické texty Řecka představují deriváty hrdinské epiky a obsahují výzvy k boji za vlast a k zmužilosti... Té se v polovině 7. století (právě) už nedostávalo. Ani tam, kde se výslovně proklamuje hodnota individuálního života, však taková proklamace není a nemůže být prosta pozadí, od něhož se hodlá emancipovat... Krásným příkladem je Archilochovo čtyřverší o štítu, zahozeném po bitvě. "A štít ať je ztracen! / Horší nebude ten, který si opatřím zas." Tento defenzívní postoj lyrické individuality vytrvá až do vrcholné římské lyriky u Catulla, Horatia a jiných. Individualita se cítí součástí obce, která je vždy něčím, co je založeno v posvátném. Emancipovat se neznamená odtrhnout. Emancipovaná individualita je pak sama pociťována jako něco výsostného, co chce být pěstováno a ošetřováno: jakožto bytí, neboť jsme už v době filosofie a filosoficky pročištěných pojmů... A není náhoda, že souběžně se snahou lyriků se objevuje verš tragických básníků, kteří jej jakožto posvátnou formu přivedou do posvátných míst, kterým se dnes bezbarvě říká divadlo...
Co platí pro pohanský starověk, platí pro středověk v neztenčené míře. Jistě nemusíme nikoho přesvědčovat o tom, že středověká poezie je svým nejhlubším a nejsilnějším kořenem zapuštěna v náboženství... Platí to i tam, kde se jedná o poezii tzv. světskou: gotická světská lyrika je v tomhle nedostižná. Právě tam, kde se uchyluje k vulgaritám a trivialitám, může být smysluplně re-cipována jen proto, že má svátostné pozadí a podloží. Rouhání bez kultu ztrácí smysl, podobně jako vulgarita bez slušnosti. Renesance podědí z antiky vědomí hodnoty individuality. Autoři tak rozdílní jako Hynek z Poděbrad a Pierre de Ronsard jako by navazovali tam, kde kocábku individuality opustil Catullus. Také pro ně je život svatou hodnotou a v životě na prvním místě láska; nepochází snad láska od Boha? Sekularizace je retardována barokem, když právě barok zesílí náboženskou funkci umění. Tam, kde náboženský tlak povolí, vracejí se tendence literatury k světskosti: ale hned romantismus popře absolutní nároky osvícenského rozumářství a vrátí poezii k jejímu 'posvátnému' zdroji. Připomeňme Novalisovy Hymny noci, Máchovu báseň Temná noci! jasná noci... Hvězdná noc je stále mysterium fascinans, jak jsme dnes mohli vidět nad Bítovem. Napětí mezi chtonickým a nebeským je universální, ať už znamená cokoli: je to dimenze posvátného v nejobecnějším významu slova. Ne že by člověk zažíval posvátné jen v ní: ona je však jeho dimenzí kosmickou... Jistě že veškerá poezie není kosmická... Poezie se může vymanit z bezprostředního vlivu posvátného, vždy však zůstane něčím (přinejmenším) svátečním. 'Svátečnost' představuje chvíli, kdy se zastavíme a uctíváme... Třeba přírodu, jako V. Hálek. Třeba lásku, jako tolik básníků od Sapfy až k dnešku. Třeba sám zjizvený a ubitý život, jako mnoho básníků prokletých a pronásledovaných. A třeba už jen hoře samo, jako básník knihy Bolest: 'trpím, tedy jsem' je (také) signum identity bytí. Pokusy volným veršem, jako je Březinův, jsou pak evidentní snahou vytvořit také svátostnou formu.
V poezii jsme vždy upozorňováni na to, že nejsou toliko jsoucna, nýbrž že existuje bytí. Bytím se dějeme. Bytí je něčím výjimečným, jedinečným, křehkým a nesamozřejmým. Bytí vane, bytí je universální, vše objímající a pronikající, jako Tao čínského básníka. K tomuto bytí obecně poezie něco při/dává: umění znamená vždy přírůstek na bytí, jak říká H. G. Gadamer... Je-li verš otevřen ve svém bytí, může se každá věta změnit v trópus. Otvírá-li však verš bytí, má také nutně svou vlastní ontologii. Tu měl (jak naznačeno) v dřívějších dobách jako něco samozřejmého. Na tuto jeho ontotvornou schopnost narazil také Mukařovský.
Dnešní doba není epochou nevíry: je dobou plurality. Situace plurality & svobody světového názoru má na poezii zvláštní dopad, jiný, než tomu je u vědy nebo filosofie... Protože jí jde o dimenzi svátostného, může si dovolit vypovídat o různých světech i vesmírech, bozích, lidech bez boha i nicotě, aniž by tato různost ztratila integrální souvislost s tím, oč jí jde v jejím úhrnu, tzn. svou universální pravdivost. Bohyni, které se 'říká báseň', je tedy zcela lhostejné, jak bytí chápeme: může být platónské, křesťanské, muslimské, ateistické nebo eskymácké, vždy je bytím. Tajemství hodnoty uměleckého díla je skryto právě v Gadamerově formuli 'přírůstek na bytí'. Proto nemohou být Rudé zpěvy považovány za dobrou poezii: ne snad pro své formální kvality, ale proto, že destruují bytí. Člověk je v nich snížen na úroveň výskytového jsoucna. Jak jinak se nám v této perspektivě jeví loňský Bítov...
Shrneme-li všechno podstatné, můžeme říci, že výpověď básníka musí být uchopena právě ve svých ontologických souřadnicích, tzn. že musí být vzata 'doslova' a vážně. Základní poučka poetické logiky tedy říká, že dílo je adekvátně vnímáno tehdy a jen tehdy, pokud jeho ontologii chápeme jako pravdivou. Neboť svátostnost bytí není jako, je skutečná. V jinak uchopeném bytí uctívám právě bytí jakožto bytí. Vše ostatní jsou jeho atributy.
Poezie vytváří specifickou ontologickou pozici, která je filosofii a vědě nedostupná. Věda klade nad jevovou skutečnost obecnou rovinu svých systémů. Filosofii se zase konkrétní věc ztrácí v celkovosti pohledu. Mezi jednotlivým a obecným vzniká trhlina. Poezie právě tuto trhlinu sceluje, nebo lépe: nedopouští, aby vůbec vznikla! V tomto smyslu je k pozicím filosofie a vědy komplementární. Je to poetická gnosis o věcech a jejich bytí. Báseň, vypovídající o jedinečném, je vždy výpovědí obecnou. Poezie tak vytváří světový názor, je filosofií konkrétního. To, co toužil uskutečnit Kierkegaard, poezie vždy (už) dělala. Verš je postojem k životu, který má (tento) ontologický rozměr. V dosahu poezie se tedy každá věta mění v potenciální symbol.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz