Další aktivity / Bítov / Bítov 1997 / Přednášky /
Jiří Kuběna - Poesie v naději (první část)
(K otázkám formy v našem básnickém umění mezi dvěma tisíciletími)
Vážení přítomní,
setkáváme se tu na Bítově - na Hradě Poesie - který si mezitím vysloužil tento svůj vznešený predikát, už po druhé, a v tom je naděje. Přitom má přednáška, jako vloni, bude shodou okolností zase poslední. Je tedy na mně jako na hostiteli, ale i - co možná pozorném - účastníku našeho setkání, abych v této chvíli nejen vyjádřil naději ve smysl našich setkávání - nyní, kdy byly aspoň v hrubých rysech obnoveny obrysy osnovy naší "Suknice nesešívané": aspoň co do fysického a namnoze i duchovního setkání nás mnohých (toho vzájemného, toho v poesii a doufejme i s poesií!), ale abych tuto naději vyslovil i do budoucna, kdy se bohdá, příštím rokem, už k III. ročníku zde na Bítově - na BÍTOVĚ '98, pro nějž jistě najdeme společné thema, opět sejdeme.
---
Dovolte mi teď promluvit na dnešní thema. Chci mluvit o "Poesii jako svébytném žánru", jak se mi její postavení - především v našem, ale ovšem i světovém kontextu - co do její druhové jedinečnosti jeví dnes, na konci milénia a především centencia, na ploše jednoho právě uplynulého století.
Není pochyb, že poesie prošla právě ve XX. století už jen formově vzato obrovskými změnami, že prodělala neuvěřitelný řetězec metamorfóz, které dost neúprosně rámcují náš dnešek, její postavení v soudobém kontextu. K její současné tvářnosti na pozadí proměn za uplynulých asi sto let řeknu zde pár slov samozřejmě nikoliv jako literární vědec, historik a kritik, ale jako básník, tedy jako někdo, kdo zná její proměny i z vlastní praxe a kdo se na nich - tj. na proměnách formy poesie v našem dvacátém století - aspoň v posledních bezmála pěti desetiletích i sám podílel.
A tu, když se otáčím za životem v poesii vlastním i za odcházejícím stoletím dvacátým, za tím, co znamenalo a znamená ve věcech formy ve zděděné i dále na svět přiváděné poesii nás všech, nemohu si nevšimnout jakési základní dichotomie, která - dle mého názoru i zkušenosti - jako blesk rozťala do té doby jakž takž souvislý a srostitý kmen poesie ovšem nejen naší, i evropské. Je nepochybné, že na samém počátku těchto radikálních proměn, patrných naplno od Velké francouzské revoluce - s nástupem s jedné strany lučavkou své skepse pracujícího materialistického naturalismu, s druhé k nesmiřitelné obraně ducha burcujícího romantismu, stojí stále postupující desakralisace, sekularisace společnosti - zahájená ostatně nanejpozději v renesančním humanismu či protestantismu, který do středu pozornosti tak či onak staví právě nalezené lidské ego již na samém prahu našeho novověku. Ale nemíním zde samozřejmě tyto - odjinud statisíckrát známé a filosofy, mysliteli a intelektuály nesčetněkrát promrskávané dějinné, duchovně dějinné, kulturní, sociální a další souvislosti a evidence rozhojňovat svou vlastní reflexí.
-
Přidržím se aspektu formy, a jak jsem slíbil, své vlastní, dílenské zkušenosti - a to pro dnešek ani ne tak jako tak říkajíc skladatel či dokonce virtuoz, ale spíše - řekněme - jako střízlivý mistr houslař, který by měl znát své řemeslo a jenž pak nejlépe a neošiditelně ví, co s kterou formou, dutinou, kterým dřevem, lakem, kobylkou, žíněmi, kalafunou a smyčcem, jaký zvuk může a jaký už nemůže na svých imaginárních houslích či viole - natož pak viole d'amour - docílit: co mu zkrátka ta která "forma" umožňuje a co už neumožňuje zahrát. Tu "formu" teď dávám do uvozovek - protože je snad zřejmé, že pro mne jako pro většinu umělců není a nesmí být zásadního předělu mezi obsahem a formou - a že forma takto pro nás bude jen určitým aspektem, či ještě lépe nezbytným předpokladem "obsahu", zrovna tak jako pro člověka je lidské tělo nezbytnou podmínkou, nezbytnou svítilnou i olejem připraveným pro plamen jeho ducha.
Počítaje od doby dosažení své první formální gramotnosti, tedy někdy od počátku padesátých let, vystřídal jsem - jako konec konců podle data narození ještě do typického protheovství ponořený příslušník a zprvu i vyznavač epochy a doktriny tzv. moderního umění, dnes definitivně se uzavřevšího, a jako takový poznamenaný požehnáním i kletbou neustálé potřeby tzv. experimentu - vystřídal jsem snad všechny známé v úvahu přicházející tvárné postupy v poesii našich časů obvyklé (tj. tzv. verš volný i vázaný - ve všech odlikách) a snad objevil či spíš znovuobjevil a pěstoval i některé formy dosud zcela neobvyklé, ač kdysi dávno prapůvodní (verš syllabický) - ale při tom všem jsem se - žel, neúspěšně - snad nejvíce snažil i o jeden veršový útvar, kterému dle mého názoru náleží právě pro jeho zdánlivou odlehlost a nedostupnost největší budoucnost, totiž - nepřesně řečeno hexametr - či trochu méně nepřesně - časomíru.
Z trochu jiné strany vzato jsem pak někde na pomezí vázaného a volného verše překročil někdy před polovinou šedesátých let hranici mezi dosavadní poesií psanou pro sólové čtení tak říkajíc pod lampou, mezi poesií čtenou potichu a očima a mezi poesií tvořenou - jako kdysi za časů Homérových a později v časech bardů a po nich minesengrů - naplno teprve při veřejném přednesu, a vstoupil tak už více méně natrvalo - ostatně ne sám - na území poesie tak říkajíc orální, poesie vytvářené teprve akusticky, poesie řekněme kantální nebo kantické, poesie jakožto zpěvu.
I když se mám v podstatě za pěvce dosti otevřeného tradici, a spíše konservativního, těžko mi kdo odpáře právě zmíněnou vášeň pro experiment, přesněji řečeno pro ustavičnou vůli a přijímanou nezbytnost začít vždy zase znova; rozhodně si nemohu vyčítat, že bych nevyzkoušel, co se dalo, abych vytvořil v rámci stávající veršové konvence a proti ní co největší prostor, a v něm ze své poesie co možná nejohebnější nástroj pro to, co - jak jsem cítil a cítím - má, musí býti řečeno, zjeveno, vyzpíváno.
-
A tady jsme u té dichotomie, rozčísnuvší naše století - ostatně nejen v poesii - jako blesk. Od samého počátku jsem měl dojem, později zkušenost, a nakonec mám jistotu jakési osudné bipolarity, rozeklané při prvním povrchním pohledu - podle toho, jaký tvar hodlá vtisknout vznikající básni - velmi zjednodušeně řečeno, mezi projevem básníka skrze poesii volnou, s jejím tzv. volným veršem, žádnými pevně definovatelnými normami a priori nevázaným, a skrze poesii vázanou, s jejím tzv. veršem vázaným - tj. vázaným jistými přijatými a ctěnými (i když případ od případu nezbytně i tvořivě porušovanými, jemněji nastolovanými) formovými zákony, básnickou praxí ověřovanými objektivními zákonitostmi.
Velmi jasně si uvědomuji, že od samého konce minulého století a naplno během skoro celé druhé poloviny našeho století až podnes, kdy s modernou a jejím systémem hodnot je tak či onak konec, je a paradoxně i v současné pluralitní postmoderně až dodnes zůstává ne náhodou zprvu avantgardně zdůrazňovaná, později spíše pohodlně a nemyslivě přebíraná frekvence tvz. volného verše něčím samozřejmě dominantním, bezmála monopolním, a že naopak jakákoli trochu vážnější práce s pevnou formou je ještě i dnes povětšinou a priori považována spíše jen za cosi apartně pobloudilého, ne-li už předem podezřelého.
Ale já se dnes musím zamyslet nad něčím daleko principiálnějším, než je přežívající obecný konsensus, ztotožňující dnes současnou poesii s volným veršem vůbec: nad dvojím zcela odlišným přístupem k poesii u básníka, volícího většinou - po cestě nejmenších překážek - co možná nejméně objektivně kontrolovatelný verš (kterým převážně, ale v žádném případě ne vždycky bude verš tzv. volný), a tím, který volí cestu přes vědomé překážky (jakkoliv v tomto případě nemusí ještě automaticky jít o verš tzv. vázaný), vědom si nutnosti mantinelů, mezí.
---
Myslím, že tu nejde, relativisticky vzato, jen o nějakou uměle oživovanou staromilskou libůstku na jedné či o více méně ustrnulý modernistický archetyp na straně druhé. Dovolím si trochu generalisovat: byl to paradoxně největší náš básník řádu, pracující na desetitisícinu čísla, řádu bezpochyby kosmického, Otokar Březina, který právě před sto lety - sto let po Novalisovi, čtyřicet let po Whitmanovi - rozčeřil jako první do té doby nepříliš zčeřenou hladinu našeho - ostatně nejvýš úctyhodného - lumírovského a parnasistního veršového konsensu prvním naším veršem skutečně volným. Volným - tím určitě nemyslím (a už vůbec ne v Březinově případě) nevázaným jakýmikoliv pravidly (jakkoliv se hlubšího řádu jeho svrchovaně kadencovaných, suverénně volných daktylotrochejských řad zatím nedobraly ani po sto letech dnešní zvědavé počítače), ale mám tu na mysli vědomou volbu básníka, jeho spolehnutí a vydání se jen a jen rytmickému tepotu jeho srdce, zákonu vlastního nitra a příklon k bezpodmínečné tvůrčí svobodě - ale pozor: ke svobodě - už tenkrát a už i v tomto, nejvznešenějším případě užití volného verše - ke svobodě nejen beze všech omezení, ale i bez možnosti jakékoliv zpětné kontroly.
Gigant a vždycky i trochu Títán (ač Pokorný Títán) Březina byl tohoto verše suverén, řekněme, že žádnou zpětnou kontrolu nepotřeboval. Ale přece jen: svým volným, nekontrolovatelným veršem vykročil jako první u nás na pole čiré básnické výrazové subjektivity - a aniž je si toho zřejmě vědom, ruší do té doby právě on - vyznavač evoluce a kontinuity, posloupné tradice i v oblasti formy - i formově objektivní, tj. zpětně kontrolovatelné umění básnické - objektivně posouditelné básnické umění. A co hlavně - právě on je svrchu zmiňovanou osudnou dichotomií hned na počátku zřetelně rozeklán: jak spočítal Králík a po něm i před ním mnozí, není formově subjektivistická orientace demiurga volného verše Otokara Březiny nijak bezvýhradná: jeho volný verš je od samého počátku nejen dublován, ale posléze i zastíněn veršem vázaným, rýmovaným a strofickým, a obnovená dominantní frekvence právě tohoto zákonného, nikoliv volného verše je to, co nám nakonec zůstavuje ve své nedokončené knize poslední (Zemi), nehledě ani k jeho odkazu posthumnímu: kdy si obnovu našeho verše - už uprostřed krise z poetistického aj. volnoveršového nevázaného - a také nezávazného - veršování - ne bez úzkosti - představuje (ve dvacátých letech!) docela po kollárovsku z prostinkého pětistopého trocheje (touto drsně protiproudovou, "naivní" cestou jsem se pak namnoze s notnou dávkou šílenosti pokoušel jednu chvíli vykročit - a snad také vykročil, ovšem už svým vlastním směrem - právě já).
Ale tohle není kolokvium o Březinovi, a dokonce ani o volném verši ne. Je jasné, že na průběhu dalších dějin volného verše za posledních sto let u nás je tolik volných veršů, kolik volným veršem pracujících básníků: od počátečního ještě jasného volného verše březinovského, od těsně předchozího, spíše jen imitujícího, francouzské impulsy přejímajícího verše našich dekadentů, od verše inspirovaného biblickým versetem, prérijním širokodechým požárem Whitmanovým, symbolistickým verslibrismem, do prózy přecházejícím impulsem Verhaerenovým atd. atd. přes klasicisující, nádherně expresivní a někdy už časoměrný, iktický verš Theerův (čtěte hlavně jeho nádherného (Faethona) atd. atd., až po první zásadní zvrat k anihilisujícímu, infinitivnímu verši Halasovu, tomuto příslovečnému s Poem řečeno "kyvadlu smrti", úzkostlivou citlivostí odměřující tep básníkova srdce v moderním kosmologickém Nikde, ve vzduchoprázdnu diagnosticky přesně předjímané civilisační Potopy, kdy sám pod sebou řeže větev své bezozonové volnosti přespříliš se nadýchavší básník - i sám básník (A co básník?), po skvostně kadencovaný, i ve své syrové strohosti vždy nějak omamně mélický surreálný verš Nezvalův, k marsyovskému prometheovství a plebejskému křiku Kolářovu, atonálně-disonantní harmonii pozdního Holana či k nevýslovně pokornému, skoro z ničeho uhnětenému, a jen jako tichý výdech od srdce k srdci, do tmy pracujícímu - spíš mlčícímu - verši takového nádherného Hejdy - to všechno a mnoho, mnoho dalšího, až po křesťansky pokorný, pascalovsky zadrhlý a přitom přímo houslově zpívající přece také volný verš takového J. E. Friče a po naše nejmladší Pavla Petra, Stöhra, Fajkuse a před nimi i po nich desítek a desítek dalších, často vysoce původních básníků, vesměs skutečných básníků (neboť česká a moravská poesie posledního století je opravdu nepřeberná klenotnice, zdaleka nedočerpaný, jen snad trochu pro tu chvíli zastíněný zdroj, pro tu chvíli snad zapomenuté světlo) - to všechno je - a není volný verš.
-
Po tomhle exposé nebude tak snadno postavit druhou, v našem věku vlastně už jen doprovodnou, nikdy však úplně se nevytrativší linii, onu paradoxně v novém kontextu sice čím dál víc illegitimní, s hlediska objektivity formy však naopak krajně legitimní, klasickou anebo i jen klasisující protimodernistickou tradici, spojující nás zřetelně právě dnes, na konci století dvacátého, s minulým stoletím devatenáctým, hlavně velmi zřetelně s jeho samým koncem - tam, kde byla nit přetržena, kde básnické umění poprvé chtělo být básní bez jakýchkoliv zábran formových - tedy třeba i bez umění - a kde po stu letech opět jeví nesmělou ctižádost nalézt sebe sama znovu nejen v roli od všech závazků osvobozeného, nic než básnického, subjektivně výrazového projevu, ale přece jen znovu i v roli krásného, tedy objektivními formami poměřitelného umění, totiž stát se znovu skutečným - uměním: věru nebude nyní až tak snadné ozřejmit na ploše století v jeho postupných proměnách verš vázaný.
Je tu samozřejmě vedle vykovaných hymnických strof Březinových i jeho - dle mého soudu pro tento obor - vázaný verš - nejpřínosnější - skvělá kantiléna (osudné básně Z věčných dálek, s jejím rýmováním a přeskoky, ustavičným vyvažováním nestejně dlouhých veršů!, s dokonalým mistrovstvím její ad ocullis před námi intronisované dynamické harmonie: toto první a nadlouho jediné propojení prvního a posledního verše v české básni jediným vertikálním bleskovým šlehem, přímým zkratem), je tu ještě do minula zahleděný ale přece fascinující Karásek ze Lvovic svých anticky tesaných, ledově mramorových meter a především sonetů, a na samém prahu století jako bič pružný, šlehající a brizantně niterný současně, jindy zas starořímsky monumentalisující skrytě zpěvný verš Dykův. Přijde Šrámek, rozlomí a ležérně rozvolní příliš striktní formu, jejíž civilismus je pak spolu se sociálně vzníceným, formově paradoxně dost konservativním strofickým veršem nádherného novopohana a rebela S. K. Neumanna skutečným mostem pro velkou generaci poetistickou: Nezvala, Seiferta, Biebla. Ten poslední uchvátí vždy znova rafinovaným spojením z pásma duše odvíjeného volného verše s principem rýmovým: jeho ostře a přesně odvažované, elegantní a vždy trochu miniaturizující pointy - vždy nějak čínské, exoticky javanské - jsou a zůstávají, aspoň pro mne - nezapomenutelné. Zcela zvláštní roli sehrál vázaný verš v rukou obou předních avantgardistů: Nezval, ten mistr všech forem, stovek sonetů a balad, bez rozpaků nastavil svůj šáteček sebenaivnější slze v rozmachu blízkém až lidové písni, stejně dobře jako dovedl spojit svou utopicko-sociální visi, mythus dvacátého století s umanutým, pevně rytmickým chorovodem do jediného, klasicko-ajourního progresu - ve společném generačním vyznání svého Edisona.
O podobné dvojdomosti avantgardisty a přitom čítankového klasika Seiferta rovněž nemůže být pochyb: jeho příchylnost a pokora k tradici je namnoze až biedermeyerovská, aniž by - při cizelérské práci na desetinu čísla, která je hodna svého mistra, však právě skutečného mistra básnického umění - nezanechal někde ve vší jemnosti a cudnosti skryto i nenápadně korigující své fecit: typickou esenci své - podstatně nebiedermeyerovské doby - velmi současné datum vzniku té které své (stejně klasizující, jako hned už i klasické) knihy či básně. Až do padesátých let žila - právě díky čelným avantgardistům, mezitím klasikům - v relativním míru modernistická doktrina volného verše se samozřejmě přejímaným dědictvím klasiky - verše vázaného (vzpomeňme, jak se Nezval dojemně omlouval Bretonovi za tuto chybu na kráse naší avantgardy ne tak úplně upřímným poukazem na naše jazyková specifika). Myslím, že to, co se stalo potom, je jasný příklad velmi neblahého zpolitisování - a tím desinterpretace - formy: konkrétně neblahého způsobu dalšího užívání - ale i na truc šmahem odmítání (na způsob příslovečného, s vaničkou vylitého nejen špinavého zbytku očistné lázně, ale i dítěte, však právě nešťastného dítěte!) - poesie vázané.
Z důvodů, které mi není možno rozbírat, ale které jsou nasnadě, bylo a je všem totalitním režimům vlastní povrchní formové převzetí - a tedy zneužití - nejsnáze se nabízejícího dědictví tzv. klasiky (vzpomeňme na Hitlera s jeho nacionálně sociální vizí "zdravého" umění ve stylu Blut und Boden a naopak s diskriminací modernistické Entatartete Kunst, vzpomeňme na účelově-plakátový monumentalismus Stalinova, potažmo Ždanovova, u nás Štollova socialistického realismu). To, co se stalo po roce 1948, a nanejpozději v padesátých letech, opakovaně a mnohem neuralgičtěji, mnohem hůře odčinitelně pak znovu po traumatu roku 1968, kdy došlo k definitivní politisaci a hlavně fragmentaci celé naší kultury - tedy na prvním místě poesie - vidím pak pro vývoj naší poesie v druhé polovině století jako neblaze osudné. Protože si socialismus, ten realistický i pak reálný, přivlastnil osvědčenou, na klasice paběrkující notu a jí především odpovídající projev - verš vázaný (o současné akademisaci a "klasicisaci" postupně degenerujícího verše volného nemluvě), stal se - dávno před dvojím pádem establishmentu, nanejpozději od poloviny padesátých let v očích začasté persekvovaných, o to víc tón určujících, dědiců avantgardy - sám vázaný verš, sama vůle o něj, snaha po objektivní zákonnosti něčím naruby "třídně podezřelým". Souvisí to žel i s postavením disentu, hlavně jeho undergroundu, který si ve svých uměleckých představitelích co reakci na neblahou éru normalisace osvojil - úměrně situaci - jakýsi co do formy manifestačně nedbalý, ideově na všechno předem připravený, po proletářsku záměrně nic než své okovy ztratit nehodlající - a ani nemohoucí, namnoze žel i do lepších dob přetrvávající, tak říkajíc "kotelnický", protestně politisující styl: kde se mnohé, a zhusta všechno odpouštělo kvůli intenci.
Ale především zde, zcela objektivně, a striktně jen z hlediska formy vzato, šlo o zjev sice pozoruhodný a z hlediska výrazu v mnohém i přínosný, nicméně formě vždy nebezpečný: totiž o - nejen její, nejen té formy - zákonitou barbarisaci. Tahle vada na kráse samozřejmě nepostihla všechny představitele disentu, kdo byl básník, zůstal básníkem i navzdory určitému zdivočení výrazu, a dokonce i díky němu: klasickým případem je tu Ivan Martin Jirous, tedy básník řečený po villonsku Magor, kterému ovšem při jeho údělu klasika z disentu nadlehčuje paradoxně křídla inspirace vůně jeho všudypřítomné Mystické růže, Rosy mysticy katolické tradice, nádherně čirý lok ze studánky jistěže protimodernistické
(i když s druhé strany vždy bděle tep doby předjímající) Staré Říše.
Tato nedůvěra k jakékoliv vnější kázni, stručně řečeno k objektivní formě, eufonii, harmonii, umění a kráse v poesii vůbec, nedůvěra ke všemu, co nekotví v subjektivní pitvě, expresi či zas racionálním konstruktu, krátce v nespoutaném individuálním výrazu, nedůvěra ke všemu múzickému, k umění zvládaného nástroje, umění lyrickému (jakkoliv je poesie tím, že se uskutečňuje v řádu slova, hlasu, především uměním tak či onak mluvním, zpěvným, uměním v první řadě akustickým), apriorní nedůvěra ke všemu, co před subjektivním hieroglyfem, šarádou, soukromou mythologií, kaleidoskopicky nahodilou pocitově pasivní asociací, nebo zas intelektuálně sémantickou hrou, zkrátka grafématem, dává přednost skladebnosti, zpěvnosti, zvuku, objektivnímu souzvuku, je však přece jen za poslední roky poněkud poměkčena nesměle obnovovanou snahou o navázání tradice směrem k vázanému verši, jak ji ne zas tak řídce přece jen nalézáme hlavně v dílech ovšem ne všech mladších básníků, takového Borkovce, Reichla, Čichoně, nejnověji Radka Šoby, který bude asi brzy pro mnohé nemalým překvapením, ale třeba i Markse, Pížla, Reinera, před nimi Krchovského, nepočítaje ovšem představitele generací starších.
Z těch - i když nespravedlivě pomineme stejně reálsocialistického jako legitimně tasovského odchovance, dnes klasika anakreontské souzvučnosti, Jiřího Veselského anebo nedoceněného - protože nesmyslně až za hrob lustrovaného, ve srovnání s mnoha jinými zasloužilci, dovedně vybruslivšími z křehkého ledu předchozích establishmentů, nespravedlivě a absurdně politisovaného, teprve nedávno brněnským Hostem statečně připomenutého - skutečného zavražděného Orfea, Orfea s utlučenou, na krvavou kaši rozmydlenou hlavou, ach tou ubohou hlavou zmučeného básníka, jehož neporovnatelnými, blankversově rozutíkanými i vichrně rozvolněnými atlantskými strofami cloumá ničím nezhojitelná, ledová melancholie, Bořivoje Kopice - uvedeme aspoň - jednoho za všechny - dávno před těmi mladšími a nejmladšími ve vší nenápadné skromnosti vyzrálého pěvce par excellence, skutečného básníka - zlatotepce, básníka - umělce slova vysoko pozvedajícího smrtící stolistou růži rilkovské polysémantičnosti, Zeno Kaprála.
Ani ne tak v díle Kaprálově - které čerpá kontinuitu klasického protiproudu přímo z čeřenu odplývající moderny - zato namnoze v dílech těch citovaných i necitovaných mladších básníků navazuje pak ne náhodou tahle - často ne plně vědomá - snaha po klasické kontinuitě, po obnoveném vnitřním formovém řádu v poesii dost často na právě před sto lety přetržený útek let devadesátých - případně jde ještě dál (jako u Krchovského) až kamsi k Nerudovi Hřbitovního kvítí a májistům, anebo přímo až k obrozencům, k Máchovi - či se dokonce volně akademisujícím obloukem sympaticky obrací pro své rytmy k poučení až někam k pěvcům stříbrného a zlatého věku staré doby římské, k ponorné (u nás žel vždy i vaňorné!), spíše jen překladově přejímané tradici antické (jako třeba čerstvě postabsolventsky u Reichla, či o jeden lidský věk dřív - už spíš jen abiturientsko-nostalgicky - už dávno předtím u Kostohryze).
Ale zmíněná nedůvěra k objektivní formě vzdor všemu přece jen zůstává, jak soudím, mezi námi, i přes četné případy přechylování v dílech jednotlivých, jinak spíše volnoveršových autorů, až dodnes. Například: krátce před listopadem zesnulého Skácela bereme hlavně na pozadí jeho typického, skácelovského volného verše, to jest na soumračném pozadí jeho černým cepem obsedantní melancholie až do posledního zrnka, až k závěrečné prázdné slámě vždy znova a znova vymrskávané dávného prosa, jeho - větrem nirvany bezcílně sem a tam smýkané - katránové Smuténky, čili na pozadí bezpečně zažité, decentně popelavé představy o tomto klasikovi obecného konsensu z éry reálného modernismu pak strávíme i jeho pozdní pokusy o rehabilitaci sonetu - toho, co přece jen i bez vší hořkosladké ironie zbylo z anděla (Kdo potmě pije víno), či ještě předtím prostinkých, halasovsky znaveně intonovaných - vždy po dvou za sebou porcovaných - čtyřverší (Chyba broskví) - podobně jako zas naopak nedlouho předtím zesnulého Seiferta přes všechny jeho politické a osobnostní zásluhy básnicky ospravedlňuje oproti Písni o Viktorce a podobným klasicismům až - jakoby z vlastního popela vzlétlý - ničím nepoměřitelný, skvělý a lehounký verš - taky "volný" verš jeho Koncertu na ostrově: který mimochodem ale není ničím než čistou, jako popel lehkou a hořkou esencí na dně všech jeho veršů, i těch nejklasičtějších, těch nejklasicističtějších: jaké vítězné Autodafé!
-
A tím se dostáváme teprv teď, dámy a pánové prominou, k tomu nejzásadnějšímu. Jsme opět u té dichotomie, u pně rozťatého bleskem: u dnes jakoby úderem hromu zasažené, schizoidní Poesie, Viktorky našich dní. Nikdo, alespoň nikdo, kdo mne zná, a už vůbec nikdo, kdo mne zná jako básníka, mne asi nebude podezřívat, že bych tyto obě dvě vyhraněné formální tendence, jak vedle sebe koexistovaly v odcházejícím dvacátém století, totiž - ve formové tradici poesie jako svébytného žánru pokračující - verš vázaný a - všechny evidentně ověřitelné tvarové zákonitosti odvrhující - verš takzvaně volný, hodlal nesmiřitelně postavit proti sobě.
Něco takového ani není možné - vždyť hranice mezi oběma žánry - mezi oběma jakkoliv protichůdnými projevy prochází přímo jednotlivými básníky, a s prominutím i mé vlastní dílo, aspoň jeho počátky si těžko lze představit bez dokonalého projití volným veršem (jak to konec konců ukazuje i má nedávno - teprv po čtyřiceti třech letech vyšlá prvotina). K tomu podotýkám jen jedno: sám jsem prošel nejtvrdší, ještě zapřisáhle "modernistickou", bezlazurovou Kolářovou školou, a vím tedy a poznal jsem na vlastní kůži, co to je dvacáté století a poesie a co je poesie ve dvacátém století. Tak mi ostatně sám napsal Kolář nedávno z Paříže, když odmítl jedinou větou - dost příznačně - on nikoli snad (rimbaudovský) zběh od Slova, spíš jen přeběhlík na válečné pole obrazu - zúčastnit se našeho básnického Bítova: "S touto řezničinou" - tím myslel a myslí bezpochyby Poesii, dnes víc než kdy jindy na Kříž vbíjené, týrané Slovo - "nechci nadosmrti mít nic společného"! (Nicméně právě tento Kolář, kterému jsem před dvěma dny do jeho obnoveného českého domova - do Prahy do Braníka - gratuloval k jeho neuvěřitelným už třiaosmdesátým narozeninám, naše setkání - jak mohu s radostí vyřídit - přese vše pozdravuje, a svou loyalitu k Bítovu prokáže i beze slov - jak jinak než metaforou, obrazem - a přitom skutečným činem: uspořádáním své výstavy právě zde v tomto divadelním sále už v příštím roce, v roce našeho už třetího Bítova - BÍTOVa '98.)
(konec první části)
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz