Další aktivity / Bítov / Bítov 1997 / Přednášky /

Jiří Kuběna - Poesie v naději (druhá část)

(pokračování)

Co tedy vlastně přicházím říci, v čem tedy vidím nepochybnou -vnitřní - krisi, tak říkajíc krisi identity, stupňující se od padesátých a pak znovu hlavně od sedmdesátých let výhružně v naší poesii (o jejím vnějším, společenském rozměru, o příčinách té krise jiných než nejvlastněji poetických, vnitrouměleckých, o nichž se zde mluvilo dost a dost loni, dnes pochopitelně už nechci hovořit):
Nestojí zde proti sobě v osudné polaritě - zkoumáme-li celou věc z pohledu formy - ani tak tzv. verš volný proti tzv. verši vázanému: jakože básníka nedělá jako věc prvotní (jakkoliv důležitá, ale přece až následná) forma - Básníka Dělá Gesto. Jeho nezaměnitelné, duchovní a ovšem ihned i tělesné, s rychlostí Slova se vtělující Gesto - jen jeho nezaměnitelné, mluvní, slovní, zpěvné - básnické gesto. Jeho tvůrčí, ne tak docela jeho, ale přece jen jím, skrze něj a v něm realizovatelné tvůrčí gesto: jeho Fiat!
Jdeme tedy - při vědomí paradoxní jednoty obojího ve všem stvořeném - přece jen před materii, k prvotním věcem božským. A tu je si třeba znovu uvědomit, že na počátku, před každou dichotomií, před každým jasnozřivým bleskem, plamenným mečem vyhánějícím z Ráje, anebo včas ukazujícím jeho meze, je - což odpovídá řádu naší svrchované svobody, o níž umírající Jakub Deml řekl a ještě stačil zapsat, že není - jakkoliv nepochopitelně - ničím jiným než Vůlí Boží - tu na počátku před každým básníkem, jeho tvůrčím činem, před každým básníkem, rozvažujícím nad svěřenou hřivnou, skutečným talentem, je nepochybně Volba, původní volba, je rozhodnutí.
Myslím, že tady je kořen veškeré věci. Ten, kdo má sloužit Slovu, jehož materií je v nejintimnějším, nejhlubším i nejvýsostnějším, vskutku lýrickém smyslu Slovo, proměňované jím - (v onom zázračném úkonu, v němž "nástroj a mistr splývá" - jak nádherně zpívá Stanislav Mráz) - proměňované jím vždy znovu v Zpěv, ten stojí vlastně u samého kořene Reality, Skutečnosti. Kterou on, Básník, buďto přijímá, tak jak jest, jako něco objektivního, nám nadřazeného, co nás samo zevnitř vede a inspiruje ("Beze mne nemůžete ničeho učiniti!"), co nám samo v srdci rytmicky a s všemi echy rozvazuje jazyk Ráje, kterým je Zpěv - anebo - i v tom je nezadatelná možnost jeho královské svobody - kterou tragicky nepřijímá, proti níž se bouří.
Typologicky je jasné, že ten poslední postoj rodí Títána, tj. pěvce, který nesouhlasí s tímto vesmírem, touto daností, ale vytváří si, proti ní staví svou alternativu, svou vizi, svůj Jiný Vesmír. Pro nás je zřejmé - při prastarém mýthickém rozlišení božských zákonů poslušného, strunného Apollóna a jim odporujícího, z kůže zaživa sedřeného, pololidským a polozvířecím nářkem i vzpurnou disonancí lidská srdce děsícího ale i strhujícího Marsya - že poesie se až do doby dost nedávné pohybovala při všech descendencích - tvořena nejpodstatněji právě Lyrikou - přece jen ve sféře Lyry, v oblasti jakkoliv propastného, přece výsostného Parnasu, zatímco - po všech výpůjčkách ve sféře ohavnosti, držených po baudelairovsku přece jen ve flakonu podstatně křišťálovém - nejpozději na prahu až dosud nejvíc relativistického - ale posléze i nejnelidštějšího ze všech století, kam paměť sahá, století dvacátého, byl přizván za arbitra už nejen Marsyův skřek, nejen Athénou štítivě odhazovaná příliš hliněná, příliš lidská a uslintaná flétna, ale namnoze sám otec Vzdoru, Nejvýš Inteligentní - ale i jako Hoře z rozumu sám ze sebe nevyléčitelný, bezpomocný a ve sféře Slova nejen bezmocný, nýbrž i manifestně destruktivní pyšný nelidský Intelekt, otec poznání nejen dobrého, ale i zlého, věčný dialektik se stále víc rozpolceným, stále víc roztěkaným jazykem hada v Ráji, nejen Slovo, ale i každou realitu bez soucitu popírající a ničící, anihilující Světlonoš. Aby bylo jasno: ve století, které namísto Umění vytyčilo svůj idol Antiumění, nelze se dvakrát divit, že místo Poesie - a to i v otázkách formy - nastolena byla jako norma mnohem spíš Antipoesie.
Jenže forma je jedna věc, ale duch, který vane, kam chce, tvůrčí gesto básníkovo, je věc druhá. A tak samozřejmě je nutno říci, že i když se povrchově nabízí asociace pro Marsya - případně Lucifera -patronujícího volný verš (jenže kolik těch volných veršů je - a kolik jich je přitom třeba i volných skutečně, ve svobodě Boží, od Březiny až po Hejdu, v opravdovém - třeba jen velmi nesnadno rozpoznatelném - řádu: v řádu třeba i všemu navzdory) a s druhé strany pro božského Apolla, jehož struny samy vymezují poesii Ráje, ach tu přísně střeženou, Zpívající Voliéru - totiž verš tak či onak vázaný (ale: kolik je právě zde mrtvých porodů, trapně naprázdno meloucích metrik, naplano rýmujících souzvuků, mrtvě zrozených, mechanismem a marným šílenstvím nápodoby předem zabitých básní a strof!) - že toto příliš zjednodušující rozlišení nelze - při vší úctě k formě - jen tak bez dalšího převzít. Je a zůstává věcí básníků samých, a hned po nich a s nimi čtenářů či posluchačů a ovšem i kritiků a theoretiků, aby dokázali to, co prosté srdce zpravidla pozná, třeba ne vždycky hned: rozlišit totiž poesii mrtvou - tak či onak mrtvou programově či jen potraceně podvrženou a na rozdíl od ní tu pravou - vlastně jedině skutečnou, živou poesii.
Ta bude dle mého skromného poznání - po příkladu i citaci největších básníků - i třeba uprostřed vzdoru a nejtěžší melancholie: vždycky jen Slavením, někdy úzkostným a bolestným jako Výkřik Krista Ukřižovaného na samých Výšinách Kříže, Už Nic Jen Kříže, Výkřikem pro tu chvíli do prázdna - ale přece jen vždycky, a právě in articulo mortis: Slavením, Quia Absurdum Slavením: Povýšením Reality A Dovršením Jaká Jest - Reality Vykoupené jen Právem Bolesti, Krve A Kříže - Slavením Nesmrtelnosti - údělu Syna Člověka i Syna Božího Všemu Navzdory: i ve Smrti, a už teď v Jeho Zmrtvýchvstání.

-

Jsme ještě jednou, naposled, u básníkova nezadatelného gesta: rozhodnu-li se pro Vesmír - pro Tento Stvořený Vesmír, pro Vesmír Boha Stvořitele, Vesmír Pána a Dárce Řádu - anebo naopak pro Absurdní Vesmír Boha Tyrana A Mučitele, Vesmír Mrtvého Boha, a pak logicky jen pro ten svůj alternativní, nejsoucí, ale chtěný Vesmír, Jiný Vesmír - je jen a jen věcí volby každého člověka, o to víc pak básníka: jestliže řád stvořeného světa přijmu a s ním se se ztotožním, anebo ho nepřijmu, nepřijímám a nemohu pak vlastně přijmout ani jeho posla - tj. Inspirované, Svatým Duchem v život přiváděné, vtělované Slovo. Při tomhle rozhodnutí Naopak, Naruby, A rebours, vytvářím si pak ovšem i formovou alternativu: tj. v popředí není potom, a nemůže být, protože odmítaná, z inspirace, z všudypřítomné hudby sfér se odvíjející melodie, tichý hlas, melodie třeba tisíckrát zastřená, přerývaná, jen nesměle se na svět klubající, ale přece melodie, MÉLOS, tak či onak vjem akustický, božský Zpěv. V popředí se pak osudně octne reflexe, z vlastní vůle ryze osobní myšlenka a - s-myšlenka, alternativní skutečnost, náhradní představa tlumočená bez melodie, bez mélosu, bez vnuknutí, do popředí se pak nedere - leda jen jako v tajemných záchvěvech z hlubin země, títánských gehenn sem dutě zaznívající prvek akustický (jehož rytmická, onomatopoická, souzvučná a další a další sjednocující funkce, krátce celistvost a obecnost je záměrně přerušena). Do popředí se pak zákonitě dostává v tvorbě toho kterého básníka nikoliv onen - podstatě slova nejvlastnější - přirozeně sluchový, objektivních zákonů tvorby radostně POSLUŠNÝ, účastný přístup, ale pohodlně divácký, pobaveně se distancující, na svět kolem sebe prostě jen ZÍRAJÍCÍ prvek visuální, asociující v subjektivně platných a tedy nezávazných Obrazech úměrně mé volbě moji vzdálenost, osamělost, a s ní narkotickou snivost, posedle uhrančivou gamblerskou vášeň pro až k smrti ochotně doslova na všechno kolem zapomínající rozptýlení (věru že žádnou "božskou hru"!), tak či onak mou zkázu či vzpouru - tj. prvek zpravidla obrazný, odkázaný jen na čaromoc onoho březinovského "zrcadlení v hloubce" - na zrcadlo magické, sírou hořící, krvavé, pekelné hladiny.

-

Jen letmo se tu dotýkám možného hlubšího typologického rozlišení: jenom s té strany, kde je na počátku MILOST, nezasloužitelná, pravá Múzická IN-SPIRACE (jak o tom od věků svědčí smrtelně jemná, raději zraňovaná než zraňující zkušenost a zděděná sensibilita básníků všech dob, jejich vždy nové zasvěcení, vyjevující se v povědomých duchovních figurách a vztazích, dnes nesmyslně vysmívaných: Básník a Múza, Apollo a Básník!), jako by logicky u tohoto umění lyrického, akustického, musel předcházet ZVUK, vnitřní hlas, a teprv skrze básníkův sou-hlas s účastí na díle stvoření - až skrze zvuk, skrze ZÁ-ZRAK auditivní sou-podoby - ať už prostřednictvím rytmu, všemožné hláskové, aliterační, onomatopoické ad. jazykové podobnosti či anebo samého rýmu - asociující sou-zvuk, zvukem navozený a tvořený OBRAZ.
K tomu na okraj jeden zcela konkrétní poznatek z mé vlastní básnické praxe. Bude se týkat právě tohoto bytostně Ženského, bytostně objímavého řádu básnického umění, tj. zdánlivě narcisovsky se odmlčivšího slova na konci každého verše, jemu však za pár vteřin z vrcholku příštího či přespříštího verše přes propast souzvučně odpovídajícího milosrdného Echa - bude se týkat, jak jinak, nikdy nekončící milostné hry všech neunavitelných otázek a jejich ještě neunavitelnějších odpovědí: umění RÝMU... Je mimochodem naprostou metafysikou, naprostým zázrakem a tajemstvím, je pro každého básníka řádu, rýmových strof, skutečným mysteriem, proč právě v tom a nikoliv už jiném jazyce se rýmují - tj. zvukově asociují, do zvukového obrazu spojují - ta a ne jiná slova a jejich tvary, ty a ne jiné představy a představové okruhy, které, při dostatečné pokoře a hledačské umanutosti jejich tvůrce, jsou tu vždy právě včas rozžehnuty v podobě rýmu, tj. světelného signálu na konci jinak vždycky spíš naslepo odstřelené štoly právě proto, aby básníka vedly jako Ariadnina červená nit bludištěm tisícerých jiných možností k tomu vždy jen jednomu správnému dalšímu rozcestí, ukazateli, zvěstujíce cestou dílčí hledané významy - a na sám závěr pak ten jediný správný význam, vždy jen jediné možné řešení Sfinžiny neodbytné hádanky - vedoucí z bludiště příliš lidských možností k svobodě jediné nutnosti, k vpravdě božské svobodě tvůrce. Jakože každá báseň je výpravou za poznáváním - ovšem poznáváním věcí božských, jakému učila Sókrata sama božská Diotima, poznáváním božským!
Obdobně pak v Mužském řádu, ve zjevovaném mu umění RYTMU, popř. odhalované potřebné míry - tj. jedině tak a ne jinak dlouhého úseku času potřebného pro vzklenutí toho kterého verše či jeho stopy - ČASOMÍRY, má a časem svým také poznává - a z hlubin svých karlštejnských i zas artézských studen pak bohdá i co nejpozorněji váží - každý jazyk a každý básník ty jen a jen své a žádné jiné možnosti rytmické a časoměrné. A konečně v řádu tak říkajíc božsky nevědomého Dítěte, v řádu naivně spásného neutra má zas každý jazyk onen všem milovníkům slova dobře známý všudypřítomný půvab bezděčného umění svých SLOVNÍCH SOUPODOB i zas rozlišností, svou onomatopoickou síť, nižádným kalkulem nenahraditelný lesk a šarm, břink a třesk svých stejně nezastupitelných konsonancí jakož i disonancí, všechnu svou jedinečnou, vždy znovu a jinak čerstvě orosenou barvu, lahodnou chuť či nádherně hmatatelnou plastiku.

-

Tohle organicky živorodé, tohle - jak říká F. X. Šalda ve své studii o Máchovi - přímo incestní plození slova ze slova je však možné jen v umění slova přijatém jako řád, jen v umění přijatého a dál rozvíjeného slovesného - tj. vpravdě básnického - řádu. Naproti tomu, jak jsme již naznačili, je možno denně pozorovat, že volba alternativního vesmíru, spolehnutí jen a jen na sebe, odmítnutí Inspirace a Milosti, vede k pyšnému gestu, které ovšem nemůže přijmout hudbu sfér, ale které, mapujíc svými grafématy nic než své vlastní skřeky, pochyby, vzpouru svého intelektu a asociujíc řetěz svých snění, svých ztrát, proher a marných fantasií, celý tento únikový svět, maluje si, jak známo, vlastně jen pouhé irreálné projekce, jen faty morgany a klamně únikové obrazy, poesie je pak místo v objetí živého slova jen v zajetí mrtvé litery, určená spíše jen ke čtení, k reflexi, a často namísto i těchto náhradních obrazů s jejich démonickou krásou (tvořených nikoliv k obrazu všeho stvořeného světa, k obrazu Božímu - ale k obrazu jakéhosi vzdorokosmu, k obrazu Pána vší Lži a Zkázy!), jež nicméně prozrazují aspoň odlesk moci někdejšího archanděla, vytváří už jen samovolně vydechované květy na mrazem ztuhlých oknech, vedoucích jen a jen do smrti.
S jedné strany tedy Sluch - poslušnost - řekněme slepá, s druhé pyšné prozření ("Budete jako Bohové!") a pak nutně jen - ovšem zkreslený Obraz - pak si o tom všem činím svůj vlastní obraz, ale i - svou vlastní modlu, zas jedno další božstvo jen a jen k svému obrazu ve stále nepřehlednějším, stále přízračnějším pantheonu Nezávislých, v němž jako v bludném kruhu, jako v zrcadlovém bludišti se ocitám stále víc v zajetí vlastního sebeklamu, své virtuální, uměle konstruované reality - ale právě jen imitující reality. V každém případě - tady jako limit Radost, Oslava Božího stvoření - tady Smutek ani ne tak obrazu, ale obrazu fiktivního, děsivé naprázdno běžící obrazovky.
Jde zkrátka o to, zda na počátku sáhne Básník po pomoci k Všeoživujícímu Duchu, který je dárcem Života, zda připustí Vesmír jako vesmír a svět Smysluplného Stvoření a Živoucího Boha, anebo jestli zvolí za příklad Ducha Odporu, Odmítajícího Sloužit, jestli zvolí sám svou osamělou, jen úzce individuální výspu ve znamení toho, jehož heslem je NON SERVIAM - Nebudu Sloužiti. Mluvím samozřejmě jen o skutečných básnících, o lidech, kteří tak či onak obdrželi svůj stříbrný talent, čili hřivnu: která nemůže být ničím, žádnou, ani sebelepší dobrou vůlí nahražena, ale také - ach běda! - může být promrhána, zakopána, zneužita. Naštěstí tato hranice mezi dobrým a zlým - mezi tvarem a netvarem, tvorem a netvorem, mezi projevem netvůrným, nestvůrným a tvůrčím, tvárným (jakkoliv co do svého tvaru pak dál diferencovaným, jakkoliv v tzv. volném i tzv. vázaném verši tak či onak možným) - neprobíhá jen mezi jednotlivými básníky (tak či onak nespornými básníky), ale probíhá uprostřed nich samých, často napříč jejich dílem, a vlastně každou básní, každým veršem - v níž je třeba zaručit jejich pravost, anebo kde naopak potkáváme jen nihil, prázdnotu - Život či Smrt.
V tomto smyslu se domnívám, že po dost dramatických a často šílených eskapádách našeho stejně relativistického jako nelidského století, které si chtělo vystačit nikoliv s Vesmírem a Zemí stvořenou a živou, ale chtělo a namnoze ještě chce pyšně vytvořit, technicky vykonstruovat, svůj Kosmos alternativní - je na nás, básnících, a je na poesii, aby se - tak jako se vždy znova rozhoduje - zas jednou znovu rozhodla: tentokrát pro celé příští století - a kdoví - snad i tisíciletí. Je třeba buď se rozhodnout pro gesto pokorného přijetí řádu, přece jen řádu, jakkoliv neviditelného řádu, obecnosti a objektivity, pro svobodu rozpoznatelnou jen v tomto řádu, anebo zvolit sebevražedně zvůli, či spíš pokračovat sebevražedně v již zvolené zvůli, ve svobodě poznávané jen jako gesto odporu vůči skutečnosti, a ne jako akt tvůrčího dobrodružství v naplňovaném vyšším řádu. Je tedy třeba - a ne jen básnicky - zas jednou volit mezi svobodou záporu, vzpoury, končící v nesvobodě a mezi svobodou služby oné svrchované tvůrčí Radosti, poznávané jen na straně Pravdy - ale jak pak, ó poznávané! v dílně sebezáporu a bolesti - na straně od Milosti a Krásy neoddělitelné Pravdy - na straně vždy znovu spoluvytvářené Reality, Vzkříšení a Života - je tedy nezbytné volit zas jednou nadlouho, a možná navždycky - Pravdu či Lež - Život či Smrt.
Nemysleme, že my básníci jsme tak docela bezmocní v tvorbě reality: nejprve tu byl Orfeus, byl Homér, byla Sapfó a až dlouho po tom Periklovo Řecko, nejprve volské rohy a cimbály Jeremiášovy a Izaiášovy, harfka Davidova, nejprve Vergilius se svou čtvrtou eklogou a až pak Kristus, nejprve středověká minne, Dantova Beatrix či Petrarcova Laura a až pak naše láska ke Krásnému milování, k Matce Krásného milování, Poesii, v našem dnešním smyslu, láska k Poesii a láska k lásce, dnes želbohu houfně opouštěná a zapomínaná, ale jsou i případy právě opačné, a budeme to jen my, kteří rozhodneme, kteří spolurozhodujeme už teď, proč a k čemu je třeba a proč je nutné náš život tady na zemi vůbec žít, zda vůbec a proč je nutné ho slavit - nejen nejprve žít a pak slavit, ale i nejprve slavit, aby bylo možno jej žít - vždyť smysluplně žít znamená žít nejen chlebem, ale i ve zpěvu - smysluplně žít znamená, tak jako v ráji, žít a slavit.

---

Jakkoliv se může zdát, že jsem mluvil dost nekonkrétně, jakkoliv jsem - při svém exkursu do světa formy - ponechal rozostřenou hranici mezi tzv. veršem volným a veršem vázaným a posunul ji zcela vědomě spíš mezi Poesii a Antipoesii anebo ještě dál, mezi Život a Smrt, Pokoru a Pýchu v každém z nás básníků, přece myslím, že něco, jakkoliv osobního, a možná jen subjektivního, tu může a má být ještě s mé strany při tak zcela výjimečné příležitosti řečeno. Dovolte tedy na sám závěr mé soukromé vyznání, mé tak říkajíc přiznání barvy - nejsoukromější.
Jde pouze a jen o můj soud, a ví Bůh, zbožné přání, které ovšem Vás, které nikoho k ničemu nepřemlouvá, ani nezavazuje. Ale přece:
- nedomnívám se, že další vývoj formy, má-li být vůbec jaký, půjde v poesii dál k ještě nižší či vlastně už vůbec žádné zákonnosti, a tedy - i přes jeho dnešní inflaci, ba právě pro ni - k dalšímu utkvělému setrvávání ve zřejmé vývojové pasti, ve slepé uličce tak zvaného verše volného, který už dnes je namnoze jen do řádků pod sebe porcovanou nepříliš kontrolovanou prózou - a kdyby vůbec prózou!
- přičemž je potřeba přesně vymezit, co dnes tak zvaný verš volný ještě je a proč, jakými skrytými zákonitostmi u opravdových jeho básníků i těch nemnoha jeho skutečných mistrů je veden, a co už volný verš není - co popřípadě už není verš vůbec;
- ale i tak se domnívám, že tato anti-forma, to jest forma jakýkoliv mélos stále víc odvrhující, svůj k realitě nepřátelský, odmítavý, alternativní postoj v sobě implikující, zvaná neprávem - z rozpaků a setrvačnosti - nadále "volný verš", tato beztvará antiforma, za níž se ve skutečnosti skrývá už jen útvar otrocky zvykový, a tedy vpravdě nevolný verš, že tento jen podle jména volný verš se už víc než dost vyčerpal a že - jako každá vtělená snadnost - hlavně k smrti vyčerpal obec potenciálních ctitelů poesie;
- takže při risiku zjednodušení volám: dost automaticky užívaného, dost zneužívaného volného verše - dost této namnoze obecně a nemyslivě přejímané, ve skutečnosti jen té nejpohodlnější, dnes určitě nejakademičtější, nejretrogradnější konvence, ale s druhé strany dost i podvyužívání, dost rouhavého zanedbávání sterých tvarových možností poesie, poesie jako UMĚNÍ, oné skutečné poesie, která (ne)trpělivě a smutně čeká na své opravdové, tj. pokorné, učelivé a dělné mistry;
- naproti tomu - se domnívám, že jakákoliv forma obrody - jakkoliv nemusí vždy zjevně splývat s formou tzv. verše vázaného, jehož postuláty samozřejmě nelze přejímat netvořivě, eklekticky a mechanicky - vzejde nikoliv z méně, ale (ovšem jen niterně) více respektovaného zákona formy;
- tato obroda vzejde nejspíš přece jen z oné - zdrojům živé vody každé pro nás relevantní skutečné kultury nejbližší - vědomě pěstěné, dále rozvíjené, tvořivě permutované nebo i zdánlivou destrukcí dovršované, staré dobré svým původem středomořské - kánon evropského ducha vzdor všemu ostříhající a dál rozvíjející - synthesy duchovně křesťansko-novozákonní, formově pak řecko-antické (popř. její na ni od středověku dál navazující slohové modifikace renesanční, popř. barokní, i té dodnes výbušně živé - jakkoliv už neslohové - permutace klasicisticko-romantické), - oné tradice, která věděla! - jak nám to výstražně uprostřed už tehdy zřejmé inflace volného verše těsně po srpnu 1968 v obou předmluvách k Palivcovým Sítům připomenuli, výstražně a nádherně připomenuli, dva jistě s érou moderního umění úzce spjatí, jistě ne proti doktrině volné formy zaujatí její sloupové, Václav Černý a Jaroslav Seifert. Neboť jenom překážkami, omezeními se roste, jen ctěním zákonů se uchovává vše živé, natož poesie: "zachovávej řád a řád zachová Tebe"!
Což všechno jinými slovy - dle mého soudu - ještě jednou znamená:
- bude nutno se zbavit dědičného hříchu poslednějších generací českých básníků, onoho sebeznevažujícího relativistického "jakoby", a s ním spojené prázdné ironie, neplodné analytičnosti, všeho hoře z rozumu, destrukce, i zas veškeré konstruované apartnosti, liter(ár)ního hračkářství či záliby v krematorních morbidnostech, krátce vší předem se diskvalifikující nevíry v život (v život přece věčný!), všeho druhu ikonoklasmu, nihilisačních trendů;
- přes všechnu živou účast a respekt k opravdové bolesti a žalu znamením obrody podle mého názoru bude - jako ostatně vždycky v dějinách - kult nikoliv Smutku, ale Radosti, která je pod všemi dary a projevy života ("Sladko je žíti"), a je tam všemu navzdory;
- k čemuž je ovšem třeba vedle čistého srdce a pevné vůle i jisté naivity, pokory, odvahy k naivitě a pokoře, ale i odvahy k absurdnímu, odvahy ke skoku do prázdna, odvahy k VÍŘE, odvahy k službě bohům neviditelným, ale slyšitelně jsoucím, tam v srdci, tam pod srdcem evidentně jsoucím, odvahy k neviditelnému, ale přece po svém Vtělení, po nás toužícímu Slovu, odvahy k Naději, odvahy k Poesii, odvahy k POESII V NADĚJI, k Poesii stále znovu V Naději;
- to ale potom znamená, že by neměl nadále být vysmíván, nýbrž ctěn - ovšemže jen ten pravý, o to vzácnější - PATHOS (pathos jako úsilně přemáhaná, těžce ukrývaná, v radost proměňovaná bolest, onen - při vší mé nesmírné úctě k Máchovi přece jen raději bez jeho obolavělé ironie do svrchovaného básnického gesta vtělovaný - "na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal") - onen tragickým hnutím mysli a srdce na smrt odsuzovaný a až tím v život vyvolávaný slavičí trylek "jazyka u vytržení", který má své jméno z řeckého slova p?scein, trpěti, a jenž nás ne náhodou upomíná na oběť velikonoční paschy, bez níž žádná skutečná radost tady na světě, totiž bez překonané bolesti utrpení, ale právě proto potom i bez Vzkříšení, možná není;
- a že právě tak znamením skutečně živé, skutečně k radosti obrácené poesie je a zůstává navzdory všemu nactiutrhání onen dnes tak nechápaný řecký MÉLOS, který je mízou skutečného verše, životodárným zdrojem pně každé a ovšem i naší poesie, již jedině může scelit: to je ono "něco navíc", splavnost, radostnost, rajská a čirá bujarost, Milostnost, kterou svět dáti nemůže: je to - a jedině tak může poesie plně prospívat, původně prospívat - je to Slovo Ve Své Božské Slávě, Slovo Radující se ze své Nesmrtelnosti, je to ZPĚV.

---

Myslím tedy, a domnívám se pod tíhou jejích sladkých plodů, nepochybným právem stále přítomné básnické tradice uplynulých tří čtyř tisíciletí a snad i jistým nesmělým právem své básnické mikrozkušenosti asi půlstoleté, že místo Poesie je na straně života, a to znamená - jakkoliv (ostatně jen naší vinou) náš svět vždycky nevypadá jako ten, který by nesváděl k útěku do světů jiných a ke vzdorokosmu alternativnímu - to znamená také na straně Oslavy, na straně Zpěvu - anebo aspoň zpěvu jako Naděje. Protože - stejně jako Naše Bítovská Madona, u které jsme se loni rozcházeli a u níž se dej Bůh napřesrok sejdeme a které mezitím poutníci dali spontánně toto jméno - protože Poesie víc než cokoliv a kdokoliv na této zemi, a s ní a skrze ni, my její nehodné děti, my básníci, je a zůstává především MATKOU NADĚJE. Příštím rokem se těším na jejím hradě - s vámi se všemi - opět na shledanou.

[Pozn red.: Následující text sepsal autor dodatečně na Bítově 29. září 1997.]


10 bodů k Bítovu
(stručné resumé - pro domo sua)

1. Všeobecně byla konstatována hluboká krise poesie, nejen co do přijímání poesie společností a společnosti poesií (jak to dramaticky, ale katharsně demonstroval již loňský, první Bítov '96), ale hlavně v dnešní poesii samé.
2. Tu způsobuje často sám dnešní básník svou nedůvěrou, NEVÍROU v poesii, v její bytostné poslání (dnešní atomisaci poesie a oslabení její váhy způsobila mj. její nejméně půlstoletá "angažovanost", její účelová politisace).
3. Poesii "dělá" - tj. tvoří básník jen tehdy, když s ní pokorně spolupracuje, když dovolí, aby současně poesie "dělala" - tvořila básníka (nejprv tu musí být skutečný talent, čili hřivna, potom nezbytná IN-SPIRACE, skutečný Básník jen když na počátku skutečné V-dechnutí, vnuknutí, skutečný Duch svatý, skutečný Apollo, skutečná Músa).
4. Poesii musí básník brát na život a na smrt VÁŽNĚ, nikdy ne jen "jakoby" (pak netvoří poesii, ale produkuje, konstruuje pak jen "jakoby-poesii":
tj. sobě i poesii osudný, pyšný, Slovu, Pravdě i Životu sloužit odmítající alternativní prostor, "jen tu svou" virtuální realitu - svůj umělý ráj, umělý vesmír, Jiný Vesmír).
5. Básnické umění je UMĚNÍ, a ne neumění, ne antiumění; co tvoří básník, je a musí být tedy Poesie, a ne Antipoesie (Antipoesii nechť vyrábí Ne-básník), poesie musí TVOŘIT, a ne BOŘIT.
6. Poesie - toto nejbytostnější umění slovesné - a tím víc její střed, lyrika, je jako každé umění (od slova uměti) pro básníka nutně uměním nástroje; jeho nástrojem, který třeba pěstit, tříbit, rozvíjet i vždy znovu ostřit, je a zůstane samo Vtělované Slovo, Jazyk, Hlas - LYRA.
7. Jakožto umění slovesné a tedy akustické je poesie uměním zvuku, sluchu, nikoliv zraku (teprve bezděčně a zavádějícím způsobem také "uměním" záznamu, motace, litery: jak prokazuje její zknižnění - Gutenbergův syndrom) a jako taková cílí k přímému přednesu, orálnímu - vlastně kantickému - projevu (nikoliv k pouhému "obrázku z písmen na stránce knihy") - její pravou doménou je (od Homéra přes přes bardy, minesengry až po Máchu a jeho loutnu) skrze nejvlastnější vnitřní - tj. současně sémantickou i zvukovou orchestraci slova (nikoliv skrze pouhý tón) uskutečňovaný - ZPĚV.
8. Další rozvoj formy v poesii, možný (bez ohledu na tzv. verš "volný" a tzv. verš "vázaný") jen jejím pokračujícím "rozrušováním" - a znovuustalováním, povede pro skutečného básníka směrem k ZÁKONNOSTI a náročnosti VYŠŠÍ, a ne nižší; jedině překážkami, mezemi, vždy nově z nitra objevovanými (ale posléze zpětně kontrolovatelnými) a dál rozvíjenými zákony a zákonitostmi se roste.
9. Básníka "dělá" Básníkem (nebo Antibásníkem) až jeho nejvlastnější, básnické gesto: tj. zda vůbec a jak přijímá, jak (přes všechnu úzkost a bolest, všemu navzdory) slaví, tj. teď teprv - tak jako Adam v Ráji, který jako první "dává věcem jména" - spolutvoří (či naopak nepřijímá, proti ní se bouří) skutečnost, tento náš reálný Vesmír a jeho fakticitu; údělem Básníka (od Orfea až po Rilka), jediného v člověčenstvu, zůstává - SLAVIT.
10. Ctižádostí Básníka - třeba bezděčnou - není a nebude nic menšího než stvořit celý svět, celý Kosmos (vždy znovu a jinak sedm barev v duze, osm tónů, nesmírnost tvarů, chutí, vůní, domovskou Nesmrtelnost Člověka: jeho Život, Smrt a - Slavné Zmrtvýchvstání!); skutečný básík je a bude vždy (s celou šílenou zodpovědností za Vše - za celý Vesmír, právě teď nebo nikdy - znovu-tvořený!) BÁSNÍK KOSMOTVORNÝ, KOSMOLOGICKÝ.

[Pozn. red.: Odchylky od běžné pravopisné normy zůstávají coby spolutvůrci autorova stylu ponechány.]

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz