Další aktivity / Bítov / Bítov 1997 / Doprovodné texty /
Pavel Slezák - Vážení přátelé!
Svou profesí jsem hudebník. Avšak zabývám se i dalšími obory, mj. i píši - snad by se tomu mohlo říkat poezie. Bylo to v 60. letech, kdy jsem chtěl, aby mi Jan Skácel něco otiskl ve svém Hostu do domu. Říkal mi, že pro mne není vhodná doba. Ať prý píši něco, co by neodporovalo dobovému optimismu, ať píši třeba lyriku jako on. Napsal jsem komorní kantátu na několik jeho básní, své texty jsem (většinou) ukládal do šuplíku. Vskutku byly nepublikovatelné. A pro mnohé zůstávají nestravitelné dodnes.Teprve loni na podzim jsem během jednoho odpoledne z hromady nejnovějších textů učinil výběr. Ještě ten den jsem si sedl ke klavíru a tuto sbírku, proloženou trochou tónů, namluvil na kazetu. Sbírku jsem provedl na způsob divadla jednoho herce na brněnské Skleněné louce. Její zkrácenou, ale i tak téměř půlhodinovou verzi natočila rozhlasová stanice Vltava. V neděli 13. dubna v 10 hodin měl pořad svou rozhlasovou premiéru. V červnu jsem napsal Jiřímu Kuběnovi na Bítov, že bych chtěl přijet. Když jsem mu pak uprostřed září volal, odpověděl mi: "Když jste se přihlásil, tak přijeďte." Tím jsem Vám vysvětlil, jak jsem se zde octl: díky laskavosti a velkorysosti dr. Kuběny.
Tolik na úvod. To hlavní bude následovat. Během zde přednesených příspěvků jsem si dělal poznámky, a je jich vskutku hodně. Vybírám z nich ty, které ve svém jádru obsahují celé řetězce otázek či provokativních výzev. Předesílám, že všechny příspěvky byly přínosné. A tak bude ode mne nespravedlivé, že tu předložím převážně ty postřehy, které byly inspirovány referátem Jana Štolby:
1. Podle Bible bylo na počátku Slovo. A toto samotné, jediné slovo bylo tedy samospasitelné (=tvůrčí). Není tedy pravdou (jak jsem pochopil J. Štolbu), že text sám o sobě nemůže být samospasitelný.
2. Neboť: text vytváří svůj vlastní svět! Básník, skladatel atd. sbírá prvky z už jsoucího, a z nich vytváří svět nový, nové jsoucno. Podobně postupuje percipient uměleckého díla: konfrontuje je s prvky reality, které jsou mu už známy, a během této konfrontace - podle návodu/nenávodu autora - tvoří své vlastní jsoucno. Věřící by řekl, že uměním se člověk podílí na božském aktu stvoření světa.
3. Co je to "přiléhavost"? Má-li báseň (text) vyjadřovat rozpaky, zmatek, prázdnou bezcílnou ukecanost, a působí-li text právě tímto dojmem, pak je přiléhavý. Nebo se snad mýlím? 4. Pokud se nám zdá, že naše mladá poezie je ukecaná, pak bychom měli pochopit, že reflektuje dobu: ukecanost je odposlouchaná od moderátorů některých rozhlasových stanic, TV a politiků. Ukecanost může plnit úkol psychoterapie stejně dobře jako rozněžnělé veršování. Záleží na typu člověka.
5. Autorům mladé poezie se vyčítá sebestylizace. A co dělají druzí? Co dělal Nezval, co Vrchlický..., abychom nemluvili o těch, co jsou zde v sále... Co je sebestylizace a co jí ještě není?
6. Dále je vyčítáno destruktivní gesto. Otázka: nemůže být i destruktivní gesto nádherné? 7. Prý chybí tajemství. Já si myslím, že záleží na vnímavosti. Na pokoji se mnou bydlí J. Dynka. Prohlížím si jeho sbírku. Je pro mne tajemstvím. Potřebujeme-li tajemství, stačí ho chtít vidět.
8. Prý chybí směřování a uchopování světa. Otázka: PROČ tu musí být? Štolbovy básně budu číst i nadále. Ale odmítám se s ním bavit o poezii, pokud mi tuto klíčovou otázku adekvátně nezodpoví.
Z uvedeného vyplývá, že bez bližšího vymezení používaných pojmů, bez průkazných důkazů a bez konkrétních příkladů lze ztěžka hodnotit "přiléhavost" názorů zde přednesených. Pokud nemáme přesné souřadnice výchozího bodu autora příspěvku, můžeme se po odborné stránce přít donekonečna. Jako samostatná umělecká dílka byly ovšem příspěvky znamenité...
Odborně nejvěcnější mi připadal příspěvek Balaštíkův. Jásal jsem při Milanu Exnerovi. Ale abych mu mohl říct ANO, musel by mi napřed vysvětlit, co míní slovem (básnická?) "realita". Nejvíce mne ovšem udivil Jiří Kuběna svou výzvou k návratu k vázanému verši jako gestu, kterým se má upřednostnit řád před chaosem. Pokud nebudu jeho řeč brát jako patetické básnické gesto (při kterém se uchýlil k verši volnému! přesněji básni v próze!), budu muset vznést alespoň já několik námitek. Od Kuběnova příspěvku totiž uběhlo již několik hodin, a všichni zde mlčí.
Tak především, svár volného a vázaného verše bych nedramatizoval. Vázat se na volný verš je stejným otroctvím jako vázat se na vázaný verš. Pokud by tak chtěl činit někdo dnes, na prahu třetího tisíciletí, vrhal by se DOBROVOLNĚ do otroctví. Proč to dělá? To je otázka pro psychologa či psychiatra. Skutečný řád poezie (také bych musel přesněji definovat!) není určován vázaným veršem, není jím dán. Vázaným veršem lze "řád poezie" (ale i řád světa!) dokonce anihilovat: brak, secondhand v hávu metrické normy.
Na druhé straně víme, že může být i sémantický blábol krásný. A když jsem se zatoulal až do těchto vod, musím soukromě poznamenat, že ukázky z děl jednotlivých autorů byly zajímavé - ale znám je skoro všechny. Zarazilo mě, že jsem slyšel velmi málo zbrusu nových textů. A nabídnutý sortiment byl velmi úzký. Neslyšeli jsme např. žádnou sónickou poezii. O poezii, která počítá s vizuálním vjemem, zde rovněž nepadla ani zmínka. Jsou tyto formy dány do klatby? Kým? Kdo rozhoduje o tom, co smí být poezií a co už jí není? Zato jsme tu slyšeli i hodně "osvědčených" básnických rekvizit. Navzdory tomu všemu odmítám, vehementně odmítám tvrzení, že česká poezie je v krizi!! (To může snad říci jen člověk, který cítí povinnost psát básně, ale už neví/už zapomněl, jak na to.)
Ze své zkušenosti - abych se ještě vrátil k otázce vázaného/volného verše - mohu říci toto: píšu-li verše, žádné nepíšu. Přicházejí samy. Jsou-li volné nebo vázané, o to se nestarám. Teprve když je přepisuji na stroji, všímám si určitých zákonitostí, bývají poučné. Především hledím na to, aby byly poctivé. Verše jsou poctivé tehdy, když se autor do nich nenutí, když se nesnaží v sobě násilně, uměle vzbudit určitý pocit. Je to falešný způsob tvorby, je nepoctivý. Je to především sebeobelhávání: je to jen hra na život, hra na poezii, hra na hru, póza bez místa určení. A myslím, že zde, na pomezí takto chápané poctivosti a nepoctivosti, probíhá neviditelná hranice mezi skutečnou poezií a lží!
Na adresu vztahu mezi vázaným a volným veršem mám ještě dvě poznámky:
1) Z vlastní zkušenosti vím - ale jistě tu zkušenost máte také - že právě v místě předělu mezi vázaným a volným veršem (či zpětně) může docházet k těm nejpůsobivějším efektům. Na hranách mezi formální dokonalostí a "chybou" - podobně je tomu i v hudbě - může autor postrčit výraz k nečekané pointě. (Opět by to chtělo konkrétní příklady.)
2) Rozlišování volného a vázaného verše je někdy velmi problematické. Poučil mne o tom začátkem 60. let soudruh, alkoholik, ale zároveň vynikající brněnský herec Rudolf Walter na jedné své přednášce: na konkrétních ukázkách předváděl, jak volný verš recitovat vázaným, metrickým způsobem. To, co nám předvedl, nebylo šokem jenom pro mne. Recitátor, herec - je-li toho schopen -může nebo musí dát slovům hudební rytmus, včetně rytmicky přesných drobných pauz, akcentů atd. Při tomto přístupu k textu se jeví rozlišování volného a vázaného verše jako problém spíše akademický. Neměl by být literární teoretik interpretem mj. i onoho "waltrovského" typu? Zatím jsem se s takovým nesetkal. Škoda. Ale co není, může být.
Chce to ovšem hudební cit a určité hudební vzdělání. Ten, kdo necítí dobře hudbu, a ten, kdo nemá hlubší psychologický vnor, nemůže adekvátně interpretovat poezii. Možná že pravý důvod mé přítomnosti na Bítově je právě v tom, abych poukázal na škodlivé vakuum mezi hudbou a poezií. Stále se tváříme, že nemají spolu nic společného.
Často, velmi často je také zapomínán starý a dobrý psychologický poznatek, že existují přinejmenším dva odlišné typy osobnosti: schizoidní a hysteroidní - nebo též introvertní a extrovertní. Jde o dva protichůdné umělecké kódy. Většina lidí, tedy i básníků a kritiků, se pohybuje někde mezi těmito extremitami, ale vždy se přiklání k jedné z nich. Estetika extrémního introverta je pro extroverta nesnesitelná, ba přímo blbá. A platí to i opačně. Lidé by si to měli uvědomit. Neměli by hodnotit to, co je jim a priori nepřístupné.
Příklad. Dr. Jiří Paukert je básníkem Jiřím Kuběnou. Řekne-li však introvert "dr. Kuběna", je to pro něj něco jako minibáseň (typu "dr. Faust"). Uším extroverta to zní jako nonsens, nebo dokonce urážka. Nesmysl se však vskutku může stát vyšší poetikou.
Poezii je vůbec těžké vymezit. Kde jsou její hranice? Existuje poezie mizejících bublinek na pivě. Existuje poezie okamžiku mísení různých stínů - že jste nic takového ještě nezaregistrovali? Škoda... Existuje poezie bučení krav, převážených v železničních vagonech (všimli jste si jeho rytmu? Nejde náhodou o vázaný verš?). Poezie je prostě tam, kde ji vidět chceme. Pak objevíme i její specifický řád.
Myslím, že vzhledem k současníkům nikdo nemá právo říci, že některá poezie je špatná, či dokonce že poezií vůbec není. Kdo tak činí, ví o poezii velmi, velmi málo. Existuje pouze poezie, které rozumíme a která nám konvenuje, a poezie, které nerozumíme. Kromě těchto dvou druhů poezie neexistuje na světě už vůbec nic!!! My se naopak často setkáváme s kritikami, které vycházejí z mně nepochopitelného apriorního stanoviska: "čemu nerozumím, je špatné". Kritik toto své iracionální stanovisko obléká do odborného žargonu, takže si připadá chytrý.
Dalším zlořádem literární teorie je její fušování do filosofie, a to v případech, kdy si osobuje umravňující funkci. Já se domnívám, že literární kritika - protože je právě literární - se má především zabývat tím, jak je co řečeno, ne tím, co je řečeno. Měla by si všímat míry řemeslného mistrovství, struktury, stavby díla, účinností použitých prostředků a postupů, a to vždy vzhledem ke svému žánru, tj. podle místa určení, podle adresáta. Místo toho se však například dočítáme, že Deml je sice katolíkem, ale ne tak docela pravověrným, Březina je zavržen jako esoterik, Skácel je odmítnut pro svou věčnou smutlivost (abych nemluvil o současnících). Onen je kárán za přílišný optimismus, ten zase za nihilismus. Kdo dal recenzentům/teoretikům právo určovat, které názory a pocity je dovoleno zastávat, zakoušet, zpracovávat? Kdo jim dal právo určovat, které jsou pasé, či dokonce zavrženíhodné?
Tím teoretikům nezakazuji zabývat se pocity, myšlenkami autora, obsahem díla. Říkám tím jen, že literární hodnota je dána pouze literárním řemeslem. Vše, co je nad ně, je otázkou mimo-literární. Literární hodnota je dána řemeslem, nikoli obsahem, náladou atd. Kritik by nám měl sdělit, zda je například smutlivost vyjádřena adekvátními či objevnými prostředky, jak si autor při tom řemeslně počíná. Pokud se mu smutnění jako stav ducha nezamlouvá, měl by nám to kritik také sdělit. Ale ten fakt nesmí být součástí hodnocení. Tím spíše by měl teoretik/kritik mapovat okruhy temat, postoje, pocity, nálady doby, a to, jak se/jestli se promítají do literatury. Měl by nám říci, do jaké míry dílo (autor) s nimi konvenuje, kde se s nimi míjí, co je pouze dobovou literární módou.
Snaha jakkoli ideologicky kumštýře umravňovat a "doporučovat" jim určité formy a postupy je vždy nebezpečná. Dosti už bylo ideologů!!!
Na tomto místě si musíme zcela skromně - navzdory všem dobrým či špatným přáním a úmyslům - připustit, že česká poezie existovala před Ždanovem a existovala i po Ždanovovi, že existovala před Bítovem a bude existovat - ať už je Bítov jakkoli krásnou a bohulibou akcí - i po něm.
Prosím všechny přítomné, aby nechápali Kuběnův příspěvek jako pokus o indoktrinaci, ale jako o svérázný dramaticko-poetický pokus napravit aspoň některé dílčí nedostatky dnešního zlovolného tržně konzumního světa. Uvažme, že už samotná akce BÍTOV '97, která vděčí za svou existenci pánům Kuběnovi a Pluháčkovi, je v dnešní době heroickým počinem.
A úplně na závěr. Ten, kdo z nás se polekal, zděsil, či dokonce propadl panice při té či oné poznámce, myšlence, týkající se psaní veršů - ať už přišla z kterékoli strany, by si měl uvědomit - chce-li být k sobě poctivý, že se polekal, zděsil, propadl panice jen proto, že si není sám sebou, eventuálně svým dílem, jist. Nebo má až přespříliš křehkou dušičku. Tolik psychologie.
