Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Přednášky /
Jiří Trávníček - Pět současností současné české literatury
Jakou dobu v devadesátých letech vlastně žijeme? Provizórium, v němž si česká literatura vybírá svůj "time-out" (Pavel Janoušek)? Případně provizórium mezi "zátiším
a bojištěm", jehož hlavním rysem je, že "už dlouho nebyla avantgardní východiska tak zralá k upřesnění, přehodnocení a aktualizaci" (Jaromír Typlt)? Nebo konečně čas, kdy naše literatura "zůstala už jen sama se sebou [...] v autistické a solipsistické izolaci", čímž ze sebe sňala "klatbu údělu a poslání" (Jiří Kratochvil)? Nebo je libo "novodadaismus nebo blábolismus", jemuž zlověstně patronují Ladislav Klíma s Jakubem Demlem, "babylonská zmatenost" dostoupivší "tak daleko, že část poezie odvrhuje samotnou stavební materii" (Bohuš Balajka)? Nejsme svědky právě započaté degradace umění? - ptá se básník Jiří Rulf. Lubor Kasal, jiný básník, mu odpovídá: "Žádný strach, Jiří, nic nenasvědčuje tomu, že se dnes velké výkony přestanou dít. Potíž samozřejmě nastane, budeme-li se dohadovat, co že tím velkým výkonem jest a co není."Problém literárního "nyní" otevírá problémy další. Kdo je v nastalém čase čtenářem české literatury a jaká jsou jeho očekávání? Čím ho oslovit? A jak a čím poměřovat literaturu? Oč opřít její souzení? V anketě časopisu Tvar z jara 1996 odpovídají literární kritikové různých generací i orientací na otázku po měřítkách literatury většinou odkazem k tomu nejzákladnějšímu: ke čtenářskému zážitku a k významové a tvarové svébytnosti díla. Příznačné: časové má v devadesátých letech zřejmě podobu co nejméně časovou. Kritikovým úkolem je nikoli probojovávat to či ono, ale spíše "umět navázat kontakt sám se sebou" (Zdeněk Kožmín), tj. umět číst, účastně ve vztahu k dílu a hloubavě ve vztahu k sobě samému ("Základní otázka pro mě zní: co dokážu ze své čtenářské zkušenosti vyčíst?" - Pavel Švanda); to proto, že "je to všechno velmi privátní" (Vladimír Macura). Spíše "než k zaujatosti pro určitý způsob měl by být kritik veden k interpretační loajalitě" (Pavel Janáček), též by měl být zdrženlivý, neboť "vytvořit syntetický soud je tím snadnější, čím méně fakt zohledňujeme" (Milan Exner).
První
Spíše se po svém "nyní" nejistě ptáme a spíše než na pozitivní formulaci nasazujeme na to, čím náš dnešek není. Současná literatura dává pocítit, jak svou dobu nepotřebuje (je to snad odveta za to, jak ji zase čtenáři dávají pocítit, že oni nepotřebují ji?), jak je jí bližší přítmí archetypu a amébovitě rozlitý prostor metafory než ostré světlo aktuality. Což však neznamená, že by nemohlo platit opačné, totiž sháňka po časovém, ať už v podobě témat lustračních, česko-německých, novozbohatlických, feministických či obecně posttotalitních. - Devadesátá léta jsou též dobou obnovované kontinuity, zaplňování oněch již legendárních "bílých míst". A činíce tak, zákonitě se díváme především zpátky: revidujeme, přehodnocujeme, doplňujeme, korigujeme, znovu se vyrovnáváme... Ke své devadesátoletní současnosti hledáme výkladové klíče či opěrné horizonty. Obráceni zpět dohledáváme k bodu A - roku 1996 - na naší přímce body B. 1996 -? První z nich jsme našli v roce 1989, kdy nám byla opět dána možnost dostat českou literaturu pod jednu střechu. Které jsou další?
Rok 1968? Ne. Trojdomoví české literatury odvíjejícící se od roku 1948 bylo stvrzeno (nezbyl čas na jeho odstranění) a těžko lze "trauma Srpna" považovat za obecný rys celé české literatury. Jedná se jen o jednu generaci, a to ještě ne celou. Alespoň však jediná jistota: končí iluze tzv. socialistické literatury. Od této chvíle se každý takový pokus stává jen vyprázdněnou formulkou ne jiného rázu než rétorického - pustou etiketou, ve kterou snad už ani "oni" nevěří. V české literatuře začíná šedá éra normalizačního prázdna, ale zároveň hra o čas: jak dlouho "jim" to křepčení kolem podvrženého totemu vydrží?
Rok 1948? Také ne. Přes mocenský zásah, jímž je česká literatura jednak rozdělena do tří proudů, jednak ve svém proudu oficiálním uvalena do područí ideologie, jenomže tohle všechno představuje pouze dotažení toho, co v argumentech a zejména rétorice Zdeňka Nejedlého, Václava Kopeckého či Ladislava Štolla bylo možno slýchávat už tři roky před tím. Nebyl to, pravda, ještě hlas jediný - stále měl své výrazné oponenty - ale rozhodně to byl hlas nejsebevědomější.
Druhá
1996-1945. Rok 1945 se nám usadil ve slovnících, v příručkách, dělíme podle něj kursy literatury ve školách. Jsme v jeho zajetí, ale teprve devadesátá léta nám ho pomáhají číst jako mezník povýtce umělý a s literaturou pramálo souznějící. Řečeno jinak: jde o necitlivě zaťatý klín do čtyřicátých let, doby, jež má svou vnitřní literární jednolitost. Jakou současnost tedy představuje období 1945-1996? Současnost spíše politickou či vyproklamovanou. Jsou to opět lidé jako Jan Drda či Gustav Bareš, kdo mluví o bodu Nula, o překročení Jordánu. Rok 1945, též díky odeznělé válce a především díky zkušenosti Mnichova, dává části české veřejnosti, té komunistické, možnost "vynulovat" českou literaturu a tím si ji i přivlastnit pro vlastní účely. Rokem 1945 dochází k "přirozené alianci mezi modernismem v umění a 'modernismem' v politice" (Milada Součková). Koncept estetický je za aktivního přispění básníků převeden do řeči politické, čímž je řečeno, že už není potřeba dívat se zpátky a trpět zbytečnými ohledy vůči předchůdcům: přes minulost se převalila další vlna nového, pchá, už nepotřebujeme generací ani směrového rozrůzňování, umění se právě dobírá syntézy. Nový a syntéza - dvě klíčová slova-zaklínadla z let těsně po válce.
Jediné oprávnění roku 1945 a jím započatého období se tak nachází v konceptu socialistické literatury; však také bývá takto - jako její počátek - pojednáván jejími vykladači (Janem Petrmichlem, Vítězslavem Rzounkem, Milanem Blahynkou, částečně i Františkem Buriánkem). Literárně vzato se však největší a možná jediné zisky tzv. socialistické literatury nacházejí na její odvrácené straně, v dílech těch, kdo byli zahnáni mimo koridor oficiálně přípustného. Několik příkladů alespoň z 50. let: Zahradníčkovo Znamení moci, Slavíkův Deník Arnošta Jenče, Kolářova Prométheova játra, Holanova Bolest, Hrabalova Krásná Poldi, poezie Zbyňka Havlíčka (vůbec českému surrealismu se stalinský socialismus paradoxně postaral o velké téma a tím i o další život) a Egona Bondyho. Stavět proti této poezii cokoliv z dobové produkce oficiální (proklamativně angažované v duchu socialismu) lze snad dnes jen kvůli dokumentaci. Tzv. socialistická literatura, mýtus, který odumíral natřikrát (na konci 50. let, v roce 1968 a v roce 1989), je tak pod zorným úhlem let devadesátých přistižen jako literárně falešný, ba prázdný. Další důkaz toho, že se literatura nedá založit předem z konceptu.
Třetí
1996-1939. Literární současnost, jejíž hodnota je již skutečně literární. Začíná válka a poměry literárního života se zásadně mění, ale současně dochází k proměně uvnitř samé literatury: mění se její skladba osobností a dochází též k přesunu vývojových dominant. Na scénu vstupuje generace básníků zaskočených časem, a to v jeho rozměru dějinném i metafyzickém. Mluvíme v této chvíli především o Ortenovi a jeho blížencích. Čas pro ně přestává být spojencem, útěšným médiem, do kterého se lze vesnít či vklouznout po seifertovsky sladké kantiléně. Proto se rodí - v ortenovské části (u bednářovců) - zážitek prázdna, propasti, jejíhož dna nelze dohlédnout. Vzniká potřeba vrátit zesurovělému světu metafyziku, scelit ho opět do jednoty - jenomže co je v této chvíli metafyzika a vůči čemu hledat jednotu? Orten objevuje pro českou poezii hoře z vědomí, konkrétně fakt, že není možno nevědět: i po chvíli milostivého zapomnění přichází procitnutí, sotva vybudovaný prostor se v další chvíli rozvrací. Významová váha se tak od slov (zde je Orten dost jednostrunný) přesunuje k jejich průběhu v básni, k tomu, jak jsou významově nestálá, ba zrádně dvojaká: sotva se něco řeklo, už se to v další chvíli rozvrací. - Zatímco větev ortenovská kulminuje s koncem války, větev kolářovská (Skupina 42) pokračuje dále. O Kolářovi se tvrdí, že objevil město. Ne, on ho neobjevil, on vynašel způsob, jak je vnímat. Stejně jako Ortenova ani Kolářova poezie se nedá číst jen z tématu. Město se Kolářovi stává perspektivou vidění, faktem mimo dobro a zlo, tj. ontologickou mohutností. Oba, Orten i Kolář, hledají ztracenou metafyziku. Orten podává zprávu o tom, že už žádná není, Kolář se ji snaží co nejvíce převést z prostoru "mimo" na prostor "zde". Kromě toho objevují čtyřicátá léta pro poezii tělo, tělesnost - ne již šrámkovsky osvobodivou, ale existenciálně definitivní (Kainarovy Nové mythy), člověka schouleného už jenom do svého osobního osudu (Kolář, Halas), faktičnost řeči (např. Holanův První testament, Blatného Tento večer).
Jsou to zase léta devadesátá, jež pomáhají po půlstoletí objevit - či spíše rekonstruovat - násilně přeťaté desetiletí.
V něm teď máme možnost vidět jak to, čím byla jiná vůči předchozímu období avantgardy, tak také čím dokázala meziválečnou dobu dokončit. Svébytnost tohoto desetiletí spočívá v tom, jak v něm umění odmítalo žít ze zbytků předchozí doby, zbytků jakkoli efektních, jakož i jak urputně odmítalo schoulení se pod přístřeškem ideologie.
Od jakého jiného mezníku odvíjet další současnost?
Od roku 1918? Ne. Máme sice novou republiku, ale nikoli novou literaturu. Spíše než nové možnosti dané samostatným státem - i Jakub Deml se na chvíli nechává strhnout sokolstvím a Karel Čapek přestupuje od základních otázek poznání na službu malému českému člověku - váží zkušenost války (Richard Weiner, Jaroslav Křička, Jindřich Hořejší atd.).
Čtvrtá
1996 - 1895. Rokem, v němž povstala Česká moderna, končí, jak se všeobecně soudí, národní obrození. Českost získává svou oporu ne už v jazyce, nýbrž v tvůrčím souznění. České je přeloženo na estetické. Mnohem blíže je k Przbyszewskému, Nietzschovi, Wildovi, Baudelairovi, Strindbergovi než k Tylovi či Vinařickému. Rodí se éra modernismu, což neznamená jen další -ismus v řadě, ale především kritérium hodnoty. Jak je nám stále vlastní, i v době postmoderních relativizací a skepsí, že hodnota musí být založena na překonávání starého, že dobré je to, co je nové, že básník by měl být objevitelem neznámých končin a ne pouze kultivovatelem končin již objevených. I tady lze použít naše léta devadesátá k malé nápravě. K tomu, abychom vrátili znovu do oběhu Vrchlického a vrátili ho tam jako velkou figuru posledního desetiletí 19. století, autora, kterého učebnice a programní progresivismus nechávají přepadnout spíše k Tylovi než k Hlaváčkovi a Karáskovi. Stále jsme nějak ve vleku toho, co o Vrchlickém prohlásil Šalda (puklý sloup, ztuhlé útvary lepencových frází atd.), místo abychom věřili raději jedné věcné poznámce Jana Mukařovského, že bez Vrchlického práce s jazykem by nebyly možné ani výboje avantgardy. Historicky citlivější vnímání této doby podstoupila nedávno Jaroslava Janáčková /Česká literatura 19. století. Od Máchy k Březinovi/, která nechává devadesátá léta pohromadě, Šaldu, Sovu a Březinu s Vrchlickým, včetně družiny jeho epigonů, a Zeyerem.) Proč nepřiznat, že i Vrchlický patří mezi naše modernistické básníky, a to jazykem i programními snahami: byl to on a byl první, kdo vymezil cíle české poezie k dění za hranicemi básnické češtiny.
Pátá
1996-1785. Rok 1785 budiž brán - a spíše synekdochicky - jako počátek národního obrození, nicméně nechť platí i zcela adresně, sám za sebe. Vyšlo v něm totiž "sebrání" Václava Tháma Básně v řeči vázané. Thám ve svém předslovu sice lamentuje nad úpadkem básnického jazyka, ale přitom se snaží dělat vše pro to, aby mu vrátil opěrnou normu, aby prozodický zmatek ujednotil. Nemaje možnost se ještě opřít o Dobrovského zásady českého přízvuku, činí tak mechanicky - tím, že dává dohromady verše podle počtu slabik (v jedné básni se tak ocitají rýmové dvojice veršů devítislabičných a jedenáctislabičných). Sylabotónicky slyšíme až od další družiny - puchmajerovců - a slyšíme tak až dodnes, dokonce i na území volného verše, Thámovi však nelze upřít, že ukázal cestu, respektive ukázal na směr, kterým jít nelze. Jeho pokus, značně zatížený tendencí i módní snahou mít svazek ve stylu tehdy panujícího galantního básnění, se setkává později s ironizací literárního historika Jaroslava Vlčka. Thám je pro něj toliko veršující redaktor a a jeho druhové veršovci, přičemž "ráz jejich je vesměs šablonovitě stejný". Jenomže právě tato "šablonovitá stejnost" představuje důsledek snahy vytyčit normu, snahy snad přepjaté a poněkud konstruované, ale zároveň snahy, která našla odvahu k vymezení se směrem k předchozí epoše i vůči jazyku. Klíčovým rysem Thámovy snahy je, že to byli básníci - a jako první - kdo převzali zodpovědnost za jazyk. Bude mít jejich snaha své četné pokračovatele až do našich časů (Ivan Jelínek, Zeno Kaprál): zejména tato jazyková a jazykostředná současnost a jí nastolené vnímání básníka přispěla k tak obrovské oblibě Jaroslava Seiferta a uměla současně učinit i čtenáře spoluzodpovědným za osud básníka, rozuměj: jazyka. I ve 20. století jsme rádi, že vedle kolářovských dělníků slova (básnických urputníků), holanovských černokněžníků máme také své velekněze, básnické aristokraty, básníky "světlem oděné", ty, kteří zanechavše ve verši otisk svého "pečetního prstenu", nás vedou k rozlišování mezi různými valéry jemnosti: mezi jemným a ještě jemnějším.
---
Český básník a jeho čtenář se mezi sebou "domlouvají" v pěti pásmech, v pěti současnostech. Každá z nich je současná, a každá na jiný způsob.
První (1996-1989) představuje čas bezprostřední, čas, který nám ubíhá pod nohama a kterým se namnoze bilančně vracíme. Jde též o současnost všemi svými nejistotami jaksi východiskovou, současnost jako nástupní prostor k cestě dozadu. Role, již na sebe její tvůrce bere, by mohla být zvána básník s otazníkem, případně básník s pohledem obráceným zpátky. - Druhá přítomnost (1996-1945) byla české literatuře vnucena zvnějšku - jako pokus, jak ji "přepsat" na socialistickou. Pokus se nepodařil, neboť se zevnitř literatury ani podařit nemohl. Jak zvát tohoto básníka? Socialistický? Spíše "socialistický", přičemž zaznamenáváme, že autentická poezie vznikala v gestu vzdoru, či alespoň neúčasti. Mezi básníkem a programem socialistické literatury, ostatně vesměs formulovaným vágně a všeobecně, se už od 50. let vyvinul vztah nepřímé úměry: čím více se poezie snažila vejít do tohoto postulátu (oficiální tvorba 50. let, Jiří Taufer, Ivan Skála, v současnosti Karel Sýs), tím méně svým jazykem - utopeným v obecnosti - patřila sama sobě. - Třetí současnost (1996-1939) přináší podobu básníka zrazeného časem, básníka v krizi - ne už pouze jazykové či programní, ale v krizi celkové, existenciální. To, co si odtud básník odnáší pro českou poezii, je zážitek času, který se rozpadl, metafyziky, která není, světa, který je a který jako jediný je tak sám o sobě a ze sebe. - Čtvrtá současnost (1996-1895) - toť básník jako bojovník za nové, případně - a lépe - básník jako bojovník proti starému. I této roli připsala postmoderní léta devadesátá malé ironické uvozovky; ne že by byla zneplatněna, je pouze zrelativizována či odabsolutněna. - Poslední, pátá (1996-1785), je současnost jazyková: básník - uživatel češtiny, též její ochránce a strážce. Básník píše česky a jeho čtenář ho česky slyší. Básník učí svého čtenáře slyšet česky.
