Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Přednášky /

Věra Jirousová - Básně na pohyblivých schodech...

památce Bohuslava Reynka


Jsem poctěna pozváním, abych se ve zdejším prostoru hradu Bítova - s aurou básnické přítomnosti nad vodní hladinou soutoku dvou řek - soustředila na téma, které dalo název setkání básníků a literátů: Slovo na konci milénia - Česká poezie dnes. Považuji za zřejmé, že horizont současné české lyriky netvoří jen básně napsané v dnešních dnech. Jsou v něm zahrnuta slova básní vyjadřující po staletí vrstvenou zkušenost zdejšího různorodého společenství lidí, jejíž vlastní výraz určují lidské události a přírodní děje, stejně jako místa a krajina, do které se otiskuje průběh dějin jako stopy jednotlivých konečných životů.
Dávno předtím, než se staly samozřejmostí meteorologické zprávy se snímky pořízenými ze satelitu, anebo plynulý pohled z letadla na volný terén a pevninu Euroasie (zprostředkované v našem století vyspělou technikou a fixované od konce druhé světové války na geopolitické mapě střední Evropy), znamenalo sdělování středoevropské básnické zkušenosti přirozený způsob setkávání a překračování teritoriálních hranic států a kultur. Bylo však přinejmenším zvláštní prožít většinu života v duchovně otevřeném kulturním horizontu - o němž jsme vždy věděli a který jsme nacházeli jako vynořující se fragmenty minulého světa - aniž by si člověk mohl ověřit jeho přítomnost.
Svoji zkušenost nehybného trvání na místě - s pohledem, který čelí tomu, co přichází - jsem někdy v polovině sedmdesátých let shrnula do věty: přeji si být na místě, ke kterému přicházejí básně. V tom místě však slova sama se sebou vedla spor. Jak by ale mohla slova překročit kruh nezakotveného místa? Hluboce jsem nesouhlasila s tím, že píšu básně, které vyjadřují uvnitř uzavřený svět, z něhož nemohou slova vyjít ven přes práh místnosti. Nejspíš patří k obecné, nejen mojí zkušenosti, že na počátku všech podstatných věcí a proměn objevíme dar. Jednoho dne se prostě stane - aniž by člověk tušil proč - že je obdarován. V tom okamžiku začíná tázání, které má docela jinou povahu než karteziánské hledání sebe sama a zkoumání světa prostřednictvím objektivních souřadnic.
V šedesátých letech - v době mého studia dějin umění - bylo pro mě takovým nepředvídaným darem setkání s českým katolickým básníkem a grafikem Bohuslavem Reynkem (1892-1971), který zemřel na svátek svatého Václava právě před čtvrt stoletím. O jeho literárním a výtvarném díle jako o jednotném celku básnické zkušenosti, vyjádřené slovy nebo výtvarnými obrazy, jsem napsala svou diplomní práci a knihu, která vzápětí skončila ve stoupě. Reynek - překladatel Georga Trakla a německých expresionistických autorů, ale i Charlese Peguyho, Maxe Jacoba, Paula Verlaina a Novalise i mnoha dalších básníků - a jeho žena, francouzská básnířka Suzanne Renaud, žili v té době se svými syny velmi opuštěně a v bídě v Petrkově na Českomoravské vysočině.
V grafických listech a verších tehdy zapomenutého básníka jsem nacházela neznámé, a přece blízké vrstvy přítomnosti, srostlé s každodenním životem, které naplňovaly význam a velikost Reynkovy patriarchální autority. Potkala jsem v něm však taky živé podobenství biblického příběhu: Joba, zkoušeného v dnešním světě. Tvoření básníka mi ukázalo svrchovanou cenu moudrosti vyvržené na okraj lidské společnosti. Namísto dobových schematických obrazů, které zplodila setrvačnost měšťanského umění jako všelijaké žánry krotké nebo pokleslé moderny, a obrazů expresívních iluzí s démony vyvolanými postsurrealistickou imaginací (které mě nedokázaly zaujmout a mořily mé vrstevníky), spatřila jsem v Reynkově díle neznámou pevninu, kde prostota, vážnost a religiozita nebyly odděleny od obyčejných věcí. Na povrch skutečnosti v nich znovu vystupovaly důvěrné a dotýkané věci, které vyblednou a mizí, pokud jsou zbaveny horizontu domova. Básníkovy pomíjivé obrazy byly ukotvené v abstraktní síti expresívních grafických gest a rytmu struktur, projasněných vnitřním světlem. Slova i obrazy měly sílu světla, které nepohltí tma. Setkání s básníkem Reynkem otevřelo cestu pro mé básně a v nich téma hledání cesty. Napříč nejistotou, o které dnes vím, že je rastrem živého povrchu dění. (V zemi, kde děti čtou už v čítankách básně Karla Hynka Máchy, je básnická laťka nasazena vysoko. Na samém začátku se potká s horou. Není divu, že básnického učně, zvláště když napíše první vlastní básně, přepadá pokušení zabývat se otázkou básnické vyvolenosti. Z opačné perspektivy nepsaných básní lze ovšem tuhle okliku jen doporučit.) Zeptala jsem se obrazu v zrcadle: Co pro tebe vlastně znamená psát básně? Odpověděl: Dávají možnost zastavit se, prozkoumat obzor, abych poznala, kde jsem. Znamenají pro mě i dávnou ženskou zkušenost dotýkat se povrchu věcí, mluvit k nim, rozumět řeči ptáků a zvířat, umět zacházet s ohněm a vodou, připravit jídlo, najít místo, kde je bezpečné spát. Je to činnost ve střehu a vyžaduje mou plnou pozornost, nezbývá čas myslet na nějaký cíl. Někdy mě vzdušné proudy slov vyrolují nahoru a spojí s onou přesnou a pokaždé jinou vlnovou délkou v souřadnicích pradávného Internetu, ve kterém se potkávají ti, co právě chtějí spolu mluvit. Tehdy jde o nejvlastnější měřítko a formu setkání, které se děje v pohledu "tváří v tvář". Zmiňuji tohle ohnisko a předpoklad myšlení, které stojí v základu etiky francouzského filozofa Emmanuela Levinase, navazujícího na hebrejskou tradici porozumění lidské i sakrální povaze světa. Není náhodou, že jeho práce daly na začátku šedesátých let podstatný impuls evropské filozofii. V té době se také uskutečnil ve společnosti lidí podstatný obrat, který v umění i v myšlení vynesl znovu na povrch - jako svorník kultury a religiozity - určující moment křesťanského jednání: skutečnost, že po věky zprostředkovává mezi lidmi sakrální významy a sděluje je osobně. Religiozitu každé doby tak formují jedinečné a nezaměnitelné zkušenosti mnoha různých lidí.
Utrpení milionů lidí ve válkách našeho věku jistě způsobilo, že v druhé polovině století nejvýznamnější události v současném myšlení a umění znovu obnovily sounáležitost básníků a umělců s lidskou rodinou. Současně začal být v planetárním celku života a jeho paměti znovu odkrýván souhrnný biblický význam aktu a procesu "stvoření". Nová objektivní média vyspělé techniky jako by dnes umožnila rozumět a silněji vyjádřit ve všech uměleckých formách sakrální významy světa. Pomáhají lidem nacházet ve vrstvách prostředí, kde žijí, archetypy přirozeného světa, které vyprávějí hudbou nebo obrazovou řečí mýtů o tom, co přesahuje objektivně vykazatelnou skutečnost. Do současného světa tím byly spolu s písněmi a obrazy vneseny významy spojené v minulosti s výlučnou zkušeností zasvěcenců, tvůrců a umělců. Dnes ale rozšiřují možnost, aby každý člověk poznal svůj díl odpovědnosti za společný svět a život na Zemi.
Na konci padesátých let oběhly celý svět fascinující fotografie výstavy Family of Man a znovu všem připomněly, že silnější než úděl osamělého umělce - prokletého básníka a bohéma vyvrženého z moderní zvěcňující společnosti - je přání mluvit s lidmi a soucítění s těmi na okraji. Básnické slovo na konci tisíciletí má otevřený přístup, aby se obrátilo k člověku a přítomnému světu. V české poezii objevili sílu na dně obyčejného života básníci města každodennosti jako Jiří Kolář a Ivan Blatný (které jmenuji za všechny), ale také básníci, kteří ve svém díle pronesli religiozní zkušenost soutěskou dějin našeho století.
Mezi dílem Bohuslava Reynka a básnickou výpovědí Czesława Miłosze (polského básníka, narozeného na Litvě a žijícího v americkém exilu) jako by byl sklenut oblouk, zpodobující proměnu básnického horizontu v průběhu tohoto století. V tradičněji expresívní a religiozní Reynkově lyrice vycházejí básně z rodné krajiny a jeho sakrální obrazy ochraňují domov a obzor přirozeného světa. Miłoszova básnická velikost oproti tomu vyrostla ze ztráty a hledání domova, ze zkušenosti exilu a víry osvědčené v čase novodobého exodu. Reynek i Miłosz odkazují jako všichni velcí básníci ve svém díle zemi a víru. Z radosti i úzkosti pozemského údělu oba rozvinuli prastarý křesťanský souměr desek zákona a volnosti, v němž člověk bydlí (v rodině a společnosti) v domě zákona, a v samotě (v pustině světa) jej vyučuje Bůh-Otec svobodě ve spravedlnosti. Obě tyto básnické cesty pro mě znamenaly orientaci a pilíře básnictví v době, kdy jsme opisovali a navzájem si dávali knihy "svých básníků". Do dnešních devadesátých let z nich přesahuje možnost poznat báseň jako klíč k setkání, v němž se uskutečňuje svoboda od sebe, která se i ve víře děje pohybem ke světu. I když se mi dodnes nepodařilo vyvrátit podezření, že zkušenost je něco, co bych nemusela pracně nabývat, kdybych to znala předem, přesto mi připadá to, čeho bych se klidně zřekla a nebo si to mohla odpustit, jako lepší než nic. Sedmdesátá a osmdesátá léta mě vyplivla z huby jako nestravitelné sousto a mně z toho divného válečného tažení na místě zůstalo lakonické přitakání životu, které by se v mediálním obrazu podobalo postavě Hamleta s onou otázkou v obláčku - namísto nad lebkou - nad globem v ruce. Navíc snad z nouze ctnost, že jsem se v undergroundu (který je přece přes sex & drugs & rock?n?roll) zabývala tím, abych měla pro děti pravý chleba a mléko od krávy (a mohly jednou třeba stráviti mé básně.) Devadesátá léta mě zastihla na svém místě - nad prázdným bílým papírem, na který jsem většinou psala básně. Naštěstí jsem brzy objevila (aby mě zdravý organismus společnosti nevytěsnil jako cizorodé tělísko), jak se dá napsat i recenze výstavy nebo knihy. Prostě použít linkovaný papír. Zachránily mě až počítače, do kterých básně nepíšu, leda opisuji, abych nemusela používat tuhle lest.
Ani v básnictví by se neměly podceňovat obecné strategie, které vedou autora k tomu, aby rozuměl doslova a do písmene tomu, co dělá. Jako se člověk učí tak dlouho a marně psát básně, aniž by mohl mít jistotu, že to umí, nebo bude jednou umět, určitě by se měl také v protisměru odnaučovat je psát, v krajním případě je třeba i nepsat. Teprve pak bude vědět něco o ekonomii času a poezie. V rovnováze tahu a protitahu na šachovnici společenských partií navíc může předstihnout každého, kdo někam spěchá. Zatímco občana k výkonu stimuluje slogan, že čas jsou peníze, básník ví, že čas je krytý zlatem. Dokáže změnit tekuté skupenství neoddělených slov a obrazů, rozpuštěných v čase, na intonace a pevné tvary věcí. Slova ho nesou v proudu času a unášejí na vlnách stejně jako na pohyblivých schodech v metru. Stačí se zastavit a básně neodvolatelně přicházejí. Možná se příště zkusí na cestě jen zlehka opřít o to, co je nejblíž na dosah, a žilkování ruky sroste k nerozeznání s povrchem živé skály. Jednou - nepostřehne ani jak - bude mít v dlani kámen života.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz