Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Přednášky /

Petr Kabeš - Poezie roku 2000

(Na Bítově v září 1996 připsáno Anně Kareninové.)


Příspěvek byl poprvé čten na 14. mezinárodním bienále poezie, pořádaném ve dnech 30. 8. - 3. 9. 1984 v Liege (Belgie)

Drazí básníci,
bohužel jsem oprávněně předpokládal, že úřady mé vlasti mi neumožní vyhovět Vašemu milému pozvání. Bylo by to poprvé po roce 1968, tedy po šestnácti letech, kdy bych opustil hranice Československa.
Stejný čas chybí století, poezii, případně i nám do pomyslného, ale přitažlivého mezníku, k němuž se budou upírat Vaše rozpravy.
Již tato pouhá číselná shoda let směřovala moji pomyslnou účast na jednání do silových polí asociací a úvah, které se nakonec zaštítily verši. Zde jsou:

A nežijeme snad v jakési Reálii,
zemi zdrobnělých hrůz, zaváti mlčením?
Ze zavřených úst zní stín nesmírného řevu,
propast přimrzá pevně k rtům: ano, tak
klid živých rušíme neslyšeným voláním
voláním ? koho? Řve z nás tma hrobu,
jména, jež nejsou hlasem zaměnitelným:
V zúžených hrdlech jména zatratila hlas,
osvobodivý křik, jenž bez naděje burcoval.
Hrob v hlavách tkví a cizími rty líbá
rty živých, jimiž nebudeme nazítří,
mrtvi snad napůl, do úst z úst dýchajíce
s představou, že může ještě roztát mlčení;
neboť Bůh v nás žádat musí počet na nás,
strach ze strachu nemá právo přehlušiti jej.

Promiňte mi, prosím, že jako prostředek komunikace na bienále poezie jsem zvolil právě verše. Neboť jestliže mám obavy o osudy básníků všude tam, kde totalitní moc ? a jen zdánlivě paradoxně právě ona a bohužel pouze ona ? doceňuje sílu svébytného slova, nemám obavy o životnost a životaschopnost poezie. Od počátku třicátých let dodnes ? myslím teď na Evropu ? trvalý válečný stav, který si svět zvykl nazývat mírem, zdá se, poezii samé nikterak neuškodil.

Jinak se jeví pohled na percepci veršů. Ezra Pound viděl v poezii "činnost nezbytnou pro dobrý chod společnosti, protože je záštitou, hygienou a lékem jazyka". Tady se již zřejmě shodneme ? bez ohledu na nepřenosné zkušenosti literatur, které mají básníky zakazované i básníky, kteří zakazují sebe, jak je diagnostikoval autor českých samizdatových veršů ? na nedostatečnosti poezie tváří v tvář oné "explozi sdělovacích technik". Také vyhlídky poezie ve srovnání s chladnými médii chrlícími informace oslnivě prostoduché se zdají být pochmurnější. Ponechám stranou úvahy o možném srovnání kroku (některé experimentální poetiky dokonce a často i zdařile obecný trend předjímaly). Podstatnější mi totiž připadá jiný aspekt. Třebaže zbaveni iluzí o mesianismu poezie jen s lítostí a naštěstí nedokonale loučíme se s představou vzájemné korespondence mezi básníkem a světem celistvým, jednoduše řečeno s prožíváním stále ještě této civilizace, této kultury. V tomto smyslu se odvažuji mluvit o generačních vlnách nastupujících od třicátých let do konce let šedesátých jako o generaci jediné, generaci poslední.
Nepochybuji o tom, že jsme svědky nevyhnutelného konce jedné civilizace, a to konce organického, nikoli nezbytně katastrofického. Poezie dnes i za patnáct let naplní svůj úděl, pokud zůstane tím, čím v naší kultuře vždy byla: oslovením. Oslovením je modlitba, vzývání i zaříkání. Také závěť ? tedy ohlédnutí, vyrovnání a odkaz ? je oslovením. Nacházím dílčí věty takové společné závěti ve verších Georgise Seferise, Octavia Paze, Czesława Miłosze, stejně jako ve verších mého ruského vrstevníka Josifa Brodského nebo českého Ivana Wernische. A jedna z poezií tohoto rodokmenu mě vedla ke skromné ilustraci mé představy o možném zvýraznění kontinuity, o oslovení ozvěny.
Verše citované v úvodu jsou totiž pouhou variací, ba dokonce snad parafrází diktovanou časem. Předlohou byly verše napsané ve Francii roku 1942, kdy mně byl sotva rok. Jejich autor Pierre Emmanuel je později zařadil do sbírky nazvané Svoboda vede naše kroky:

A nežijeme snad v jakési Kimmérii,
obrovské zemi hrůz, zaváti mlčením?
Z otevřených úst zní řev nesmírného stínu,
rty pevně přimrzly k propasti: ano, tak
klid mrtvých rušíme svým němým voláním
voláním ? ke Komu? Řveme jen do tmy hrobu,
že není jmen, jež jdou za Jménem jediným:
V zúženém hrdle hlas však udusil to jméno,
osvobodivý křik, který by burcoval.
Hlava tkví ve hrobě a našimi rty líbá
rty mrtvých, jimiž my budeme nazítří,
doposud žijeme, svůj dech však zastíráme
ze strachu, že by jím roztálo mlčení;
neboť Bůh by byl s to žádat snad na nás počet
a z Něho máme strach více než ze strachu.

Děkuji básníkovi, děkuji vám.

(Poznámka: verše P. E. jsou citovány v překladu dr. Jindřicha Pokorného)

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz