Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Přednášky /

Přemysl Rut - Slovo na konci milénia

Dámy a pánové,
polichocen výzvou našich laskavých hostitelů, abych přispěl do rozpravy o dnešní situaci poezie, zapomněl jsem se zeptat, zda se na mne obracejí jako na básníka, nebo jako na kritika. Obě ty činnosti příležitostně vykonávám, byť se cítím stejně nepatrně tím jako oním. Abych tedy nezklamal (aspoň po formální stránce) důvěru, kterou mi hostitelé projevili, nezbývá mi než přednést úvahy dvě, ovšemže přiměřeně kratší. Nejprve dám slovo básníkovi.

I.
Když jsem v jinošských letech dostal pramálo originální nápad, že pošlu své verše Jaroslavu Seifertovi, poradil mi jeden z jeho přátel, abych na obálku před adresátovo jméno nepsal Mistr, ba ani Pan. Seifert má prý nejraději titul Básník. Čím jsem starší, tím zřetelněji vidím, že i v této maličkosti to byl člověk výjimečný. Téměř každý jiný spisovatel poezie (včetně mne) tázán po svém povolání urputně vzpomíná na jakoukoli práci, jíž se kdy - třeba nedobrovolně - živil, jen aby nemusel vyslovit to choulostivé doznání: Já jsem básník. Zdá se mi, že tento epidemicky rozšířený stud má co dělat s tématem našeho setkání: se stavem poezie na sklonku milénia. Dovolte mi tedy, abych jej trochu prozkoumal, třebaže ze všeho na světě právě stud se průzkumu vzpírá nejhouževnatěji. Nejnápadnější z příčin onoho studu je vysoká pravděpodobnost, že ten, kdo nám tu otázku položil, poezii nečte, poněvadž - jak to právě její nečtenáři obvykle vyjadřují - jí nerozumí. Obecně nesrozumitelných povolání je ovšem mnoho, a přece nejsou pro své vykonavatele důvodem ke studu; nedostatečné povědomí, v čem vlastně ta práce spočívá, může jí naopak dodávat úctyhodnosti, zahalovat ji posvátným dýmem vysoké specializace přístupné jen zasvěceným. Ne že by se básníci občas nezachraňovali v podobně neprůhledném oblaku, avšak ochota, s jakou se své esoteričnosti vzdávají pro každý náznak ocenění, či dokonce porozumění, je v té věci usvědčuje z neautentičnosti. Aby ne: jejich nástrojem je přece slovo, ba slovo umocněné, mocnější než pouhé sdělení. Nepatrnost stop jeho moci poměrně přesně vyčíslitelná nepatrnými náklady básnických knih reálnost těch vysokých ambicí krutě zpochybňuje. Přiznat, že jsem básník, znamená pak tolik jako prohlásit se za zbytečného člověka. Stud, jímž bývá přiznání provázeno, je tedy důsledkem rozporu mezi významem, jaký poezii připisují básníci (jedním z mnoha příkladů je samozřejmě i toto sympozium), a vlivem, jaký poezie ve společnosti má, či zájmem, jakému se těší. Jak se mohl ten rozpor tak otevřít?
Nezmýlím se snad, když řeknu, že v kořenech básníkova sebevědomí je ono už z antiky známé přesvědčení, že dobré verše dodávají trvanlivého lesku věcem, událostem i tvorům jinak pomíjivým. Tato víra vydržela dlouhé věky. Ještě Shakespeare ujišťuje hrdinu svých sonetů: "Vždyť dokud bude zde žít a číst kdokoliv, / dotud zde budeš ty v mých slovech také živ." Výsadou a smyslem poezie bylo přenášet předměty svého "opěvování" přes propast času, být svým bohům, božským nápojům, zbožňovaným láskám, ale také (častěji, než je nám dnes pochopitelné) svým panovníkům pomníkem kovu trvalejším. Podmínkou úspěchu tu bylo, aby architektura básně dokázala přečkat toho, k jehož poctě byla vystavěna. Tomu napomáhala složitá lešení forem, virtuozně rozvržené rýmy a akcenty schopné udržet báseň pohromadě dlouho potom, co se její náměty i s autorem dávno rozpadly v prach. Říci za takových okolností "Jsem básník" znamenalo napovědět, co umím, a dát najevo, že je to umění nenahraditelné. Z tohoto vědomí čerpala poezie svou hrdost. Bylo to ovšem možné jen za předpokladu, který by oněm sebevědomým básníkům zřejmě nestál za řeč, dnes je však třeba jej vysvětlit podrobněji: za předpokladu, že básníkům nedělalo potíže ztotožnit se s úmysly svých vladařů, sdílet víru svých biskupů, dát se cele do služeb svým dámám, být zajedno s mýtem; za předpokladu, že stavbu pomníku ze slov nepovažovali za projev kolaborace, za zradu sebe samých. Už barokní poezii lze číst jako poslední velký pokus udržet neudržitelné. Od konce baroka zůstává poezie bezpodmínečné identifikace básníkům naivním (nebo naivitu předstírajícím). Ti ostatní ji krok za krokem, pouto za poutem z povinnosti opěvovat vymaňují. Jedním z mezníků té cesty je rok 1855, kdy Whitman vydává Zpěv o mně, dovršením snad rok 1919, kdy vyšla Marinettiho Osvobozená slova. Na těch dvou titulech je také dobře vidět, že emancipace lyriky byla spjata s postupnou demontáží onoho lešení formy. Dlouhá a na básnické plody nesmírně bohatá historie osvobozování slov by nemohla ani začít, kdyby ji neprovázelo tušení energie, která ve slovech dřímá a kterou teprve slova zbavená závazků, slova znalá své ceny budou moci plně projevit. Nestačilo už jen oslavit trochou věčnosti děj či jev, který nemá být zapomenut, šlo teď o slávu poezie samé. Názorněji to ukáže srovnání původní a novodobé verze epilogu Shakespearovy hry o Jindřichovi Čtvrtém. Shakespearův Epilogus pokleká na scénu, "aby se ovšem modlil za královnu". Také ve Vladislavově a Werichově adaptaci se nakonec pokleká k modlitbě. "Arciť jen k modlitbě za naši královnu: za Poezii." Tato víra v moc poezie se přirozeně šíří zároveň s úpadkem iluzí o mocných tohoto světa, a také s úpadkem víry náboženské, kterou chce často nahradit. Básník, tento svědek nezapomenutelného, se stává veleknězem krásy, mágem, jehož slovo má měnit svět, nebo aspoň čtenářovu duši. Poezie přestává oslavovat a zdobit, začíná zušlechťovat a zaříkávat. Básníci čarují stále divočejšími gesty, mnohdy s nasazením života, nejednou se stávají mučedníky svého poslání, avšak přijetí není té námaze úměrné, publikum, k němuž se ta draze vykupovaná díla obracejí, raději dopřává sluchu slovům plytčím a méně ctižádostivým, básnické mlýnky si melou svou podobně jako ten pohádkový na dně mořském.
Je těžké nést takový úděl. Není divu, že občas někomu prasknou nervy a ukvapeně se přidá k průvodu, který jde právě kolem, ať jsou to fašisti, komunisti, nebo jen neškodní sokolové. Touha slavit, zvěčňovat, být ve službách Něčeho, co si mě silou své krásy či naděje docela podmanilo, je zřejmě pořád ještě silná jako živočišný instinkt. Výsledky sice neznějí přesvědčivě, opusy vzniklé z nadšení historickými vítězstvími, anebo dokonce na objednávku panujícího rodu působí obvykle v celku básníkova díla neorganicky, nezřídka trapně - ale už skutečnost, že jim básník propůjčil svůj hlas, může znamenat, že si sám nebyl jist sdělností slov osvobozených ze služby. Ten, kdo se dnes - na znamení, že už neopěvuje stvořené, nýbrž sám tvoří - nazývá tvůrcem, jako by ve slabé chvilce zapochyboval o své stvořitelské mohutnosti.
Jen z tohoto stavu věcí básnických mohla povstat známá otázka, zda je poezie možná i po Osvětimi. Anachronicky si představuji, jak by na ni odpověděl Homér. A vychází mi (není v tom ani stopa cynismu), že teprve v Osvětimi nalezl by látku k eposu, přiměřenou své dikci a dechu. Chápu ovšem, že důvěřovat po Osvětimi v možnosti oněch "stručných a zpěvných útvarů" vyjadřujících "čistou citovost, vzrušenou osudovými srážkami se životem", jak úkol lyriky krátce před Osvětimí definuje Arne Novák, je opravdu obtížné. Prohlásit se za takových okolností básníkem znamená říci: Já jsem ztroskotal. Odhodil jsem tolik závaží, abych se povznesl, až jsem se ocitl ve vzduchoprázdnu. Kdo by se pak ubránil studu?

II.
Dovolte mi, abych teď poobešel předmět své řeči a pohlédl na něj z opačné strany, z hlediska kritika. Nebude to dlouhé, poněvadž hned narazím na problém kritérií, základní problém každé kritiky a měřítko její hodnoty. Logický a oproti normativním kritériím velmi tolerantní požadavek Václava Černého "Každé umělecké dílo budiž souzeno uměleckým absolutnem sebe samého!" vychází básnické individualitě vstříc, kam jen možno. A přece: co s ním v čase, kdy kulty náhody, spontaneity, insitnosti, antiliterárnosti otřásají samotným ideálem uměleckého absolutna? To, co čítáme na stránkách vyhrazených pro kritiku poezie, se pak dá klasifikovat podle způsobů, jimiž je problém kritérií popřen či ignorován. Jmenovat nebudu (jde o obecnější jevy), ale citace jsou přesné. Nejautoritativněji zní tón vědecký ("Paradoxní spojení významové i intonační plynulosti a roztříštěnosti, respektive otevřenosti a uzavřenosti výpovědi, je dáno obecnou percepční tendencí pojímat verš jako intonační a významový celek, která je však oním zpětným pohybem rozrušována."). V lepších případech nabídne "systém", teorii, nebo aspoň jakousi statistiku básně, jíž se ovšem básník nemusí cítit vázán, v horších a častějších případech pouze odbornou terminologií sugeruje nezvratnost soudu.
Na opačném pólu je kritika, která rezignovala na autoritu, zato má umělecké aspirace: vedle recenzované básně klade vlastní lyrický artefakt. Kritik tohoto směru se oblékne do básníkovy kůže a řekne nám cosi, co by snad mohl říci recenzovaný poeta, kdyby mu ochrnul jazyk ("Černý anděl není netvor, je to hlas zvonu dětství, obrovského křoviska, které náhle zmizelo a nechalo mne napospas spoustě barevných cárů, které nedokážu složit."). Málokdy se ovšem tyto kritické letory vyskytují ve svých krajních, čistých podobách. Bývají v různém poměru promíchány do jakýchsi lyricko-scientistních směsí.
Zvláštními případy kritiky však zůstávají kolegiální zdravice ("To je skutečný básník, čistý, v době, kdy všechno je polito řídkým lejnem honičky a konzumu, velký ve všeobecné malosti a kristalinně - sic! - čistý.").
Jistěže jsou to všechno falešné karty, náhražky kritických výkonů, ale než nad nimi ohrneme nos, ptejme se, co jiného kritikům zbývá. Bez uměleckého absolutna (ať už přijatého všemi, či vyznávaného individuálně) zůstává jen na souhře okolností, na duchovní spřízněnosti, na okamžité náladě, zda a jak je kritik básníkovým dílem osloven. K porozumění pak zajisté napomáhá, je-li osloven básníkem osobně.
Jakmile se poslední instancí stal (jakýkoli) výraz osvobozeného tvůrčího subjektu, může být kritik jen jedním z čtenářů, dobásňujících si text podle své povahy a skupinových sym-, či antipatií. Od laiků se pak liší jenom tím, že se četbě básní nemůže vyhnout. Má ji v popisu své práce. A opravdu: tento typ kritika jako by se poslední dobou institucionalizoval, potichu uznán za jedinou možnost.

Ostatně ani tyto poznámky nejsou než pokusem jednoho čtenáře sdělit dojmy, které se mu nad knihami veršů a nad literárními časopisy znovu a znovu vracejí.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz