Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Přednášky /

Martin C. Putna - Kázání k umírajícím

Rozmilí,
vyslechněte si předem všeho dvě exempla o dvou zcela rozdílných pozicích spisovatele v národě.
Exemplum první. Josef Holeček, autor pokládaný za nudného a nezajímavého právě jen těmi, kteří jeho Naše nečetli, vzpomíná na svá gymnaziální léta, strávená v Písku. Tehdy, v šedesátých letech 19. století, platil spisovatel podle slov Holečkových za národního apoštola. Stačilo, aby promenádou v píseckém parku prolétlo o tom či onom mládenci fatální ON PÍŠE, již dmuly měšťanské slečinky ňadérka a již točily slunečníčky ostošest. Samotné ŽE někdo píše znělo tajemně a velebně, aniž by od dotyčného někdo četl byť jen jediný verš. Samotná schopnost, ba jen vůle vnukat slovům viditelný řád tehdy legitimovala člověka k výsostnému postavení v národě, k POSLÁNÍ.
Exemplum druhé. V Českém rozhlase je možno stále ještě slýchat pořad Zelené peří věnovaný začínající poezii. Nevím, jaký je jeho vysílací čas, ale podařilo se mi jej už několikrát vyslechnout, jako by sama intuice kritikova zapínala rozhlas v pravou chvíli. Poslouchávám ty verše gymnazistů a gymnazistek v naději, že přece jen zaslechnu záchvěv čehosi, co by se poezii mohlo jen podobat - a na konci se své naději vždy znovu hořce vysměju. Na úplném konci moderátor pořadu Mirek Kovářík úpěnlivě volává: "A nezapomeňte na nás! Nezapomeňte, že jsme tu pro vás, že je tu pro vás Zelené peří...!" To není jen vemlouvavý hlas Mirka Kováříka. Takto volá celá současná literatura ke svému národu, ke své Evropě: "Nezapomeňte na nás! My tu ještě jsme! Ještě pořád píšeme! Kdybyste chtěli, mohli byste nás třeba i číst!"
Výplody Kováříkových gymnazistů nejsou jistě o mnoho horší, než byly básnické pokusy gymnazistů z doby mládí Josefa Holečka. Ale ten rozdíl v jejich společenském významu. Pokud se vám zdá, že uvádím příklady z širokého nástupního schodiště před portálem chrámu národního písemnictví, mohl bych vám snadno doložit zcela analogický propad v postavení těch, jimž dáno vstoupit do nejvnitřnější a nejsvětější cely onoho chrámu: pohřbů Josefa Václava Sládka či Svatopluka Čecha se účastnily desetitisíce lidí. Nosily se transparenty s názvy jednotlivých děl Mistrů. Dokonce i ti, kdo nečetli ani řádku ze Selských či Jitřních písní, věděli dobře, že Sládek a Čech jsou jejich básníci, bez nichž by jejich vlastní život postrádal scelujícího smyslu. A dnes - kdybyste udělali malou anketu na Václavském náměstí, kolik lidí by asi znalo byť jen jména nositelů státních a jiných cen za literaturu z posledních let, našich žijících klasiků? A kolik lidí z lidu jim asi přijde na pohřeb?
Pokud se vám zdá, že ohlas a sláva u lidí takříkajíc mimo literaturu je kritériem ošidným a klamným (viz géniové rozpoznaní a přijatí za národní básníky až po smrti), že smyslem poezie není oslovit co nejvíce lidí, ale poezie sama, dobrá. Znamená to tedy, že rezignujeme na vyzařování směrem k národu a do světa, vycházení ven směrem k lidem takříkajíc mimo literaturu. Že se uzavřeme do kruhů vyvolených, kteří jediní znají pravé hodnoty a vytvářejí uprostřed zlého a nekulturního světa ostrůvky krásy, dobra a pravdy - a kteří svoji vyvolenost rozpoznávají mimo jiné podle toho, že jim svět nerozumí a oni nerozumějí světu.
Proč ale mluvím v budoucím čase, když už se stalo. Když už se svět rozdělil, alespoň v našem vidění, na "nás od literatury" a "lidi takříkajíc mimo literaturu".
To je smysl kováříkovských kroužků spřízněných duší i všech dalších literárních enkláv a uskupení, směrem nahoru až k samému vrcholu. Jsme skauti a pěstujeme si náš modrý život. Někteří z nás vskutku za celý život neřekli jediné sprosté slovo. Jsme zájmový klub, a to doslova, protože "nás od literatury" literatura zajímá a "lidi takříkajíc mimo literaturu" - nezajímá. Kulturní časopisy a spisovatelské svazy patří mezi zahrádkáře a filatelisty, v tomto kontextu je jejich místo ve společnosti. Stejně jako zahrádkáři a filatelisté nechtějí literáti po společnosti více než toleranci vůči své odlišnosti, nevměšování nezasvěcenců a případně trochu těch státních dotací pro svoje podniky.
Opravdu nechtějí? Ono stažení se do sebe, do splendid isolation, nese v sobě dosti typické rysy kyselých hroznů: Ó, jak rádi bychom se dostali zpět do centra pozornosti národa. Když se to však nedaří, tváříme se, že jsme to tak vlastně my sami chtěli. Svoboda spisovatele jakožto poznaná nutnost...
Všimněme si: jakmile se "my od literatury" ve větším počtu sejdeme, hned chceme jako kdysi být svědomím národa, arbitres elegantiarum, hned začneme lkát o úpadku mravů a burcovat proti bezpráví v Tibetu a mlácení kočiček a vydřidušství ropných koncernů - a nejvíc a nejrozhořčeněji ovšem proti nezájmu "lidí takříkajíc mimo literaturu" o literaturu. Domníváme se, že mocně křičíme ze schůzí penklubů - a on to komáří pištění venku nikdo ani nezaslechne. Redakce americké Partisan Review položila roku 1992 předním světovým spisovatelům otázku zákeřnou, neboť naše obvyklé klubové myšlenkové stereotypy na padrť drtící: "Jak můžeme spojit věrnost hodnotám opravdu svobodné společnosti s představou, že lidé by MĚLI ctít kulturu a naslouchat spisovatelům?"
Na schůzkách našich skautských oddílů se často mezi sebou hádáme: ti, kteří volají po odpovědnosti spisovatele za svět, s těmi, kteří říkají: Nechme svět světem a hleďme dělat dobře naše řemeslo. Podle toho, zda se na dané schůzce sejde více "odpovědníků", nebo "autonomníků", prvních, nebo druhých, pak jako revoluční, provokativní a osvobozující slovo obvykle zazní názor druhý, nebo první - aby se příště role zase vyměnily. Aby pocit "nového směřování", "slova k nové době", pocit tak blažený a k dobrému trávení literátských banketů téměř nepostradatelný, nikdy nezmizel.
"Autonomníci" se připojují k "odpovědníkům" jen v jediném stesku: v tom nejdůležitějším. Ve stesku, jak špatně je literatura placena.
Vyberme si tedy konečně, rozmilí literáti, a buďme už konečně jednou v naší volbě důslední: Buď dál usilujme o neposkvrněnou čistotu "nás od literatury", kteří nedbáme na ohlas, úspěch a peníze a pro lásku k Poezii obětujeme vše - a pak se smiřme s naší marginalitou, s naprostou bezvýznamností. Pak nežehrejme na zlý svět. Pak neobléhejme nakladatelství a sponzory. Pak se smiřme s tím, že budeme muset do těch několika výtisků našich básnických děl vkládat naše vlastní, zcela mimoliterárně vydělané peníze. A že je docela lhostejno, budeme-li těm křehkým děťátkům říkat bibliofilie nebo samizdat. A, v řadě neposlední - nezáviďme. Ono se to na projevech hlubokého mravního rozhořčení zpravidla krutě pozná.
A nebo přistupme na podmínky tohoto světa. Ba, co dím, vždyť již jsme přistoupili. Všichni jedeme více, či méně v průmyslu katalogů, anoncí, anket, přátelských recenzí, novinových rozhovorů, literárních agentů, autorských čtení, veletrhů, stipendií a cen. Čím více ztrácí naše šumavská i podyjská hranice na významu, tím těsněji jsme k tomuto systému připoutáváni.
Ó ne, já nevytýkám tomuto systému, že poezii degraduje na zboží. Literatura se dostává od autora obchodními cestami ke čtenáři, toť vše. Zaráží a děsí mne docela jiná věc - jak ŠPATNÉ je literatura zboží. My všichni vynakládáme veškeré schopnosti, úsilí a čas na vytvoření čehosi, co pokládáme za umělecky hodnotné - a dostáváme za to směšné a trapné almužny. Nechci srovnávat s bankovními úředníky, ale s kolegy z oborů příbuzných: Ani výtvarník, ani herec, ani zpěvák, ani filmař by za takové peníze nepracoval. Jsme béčková kategorie. Jsme chudí příbuzní všech ostatních múz. Jsme přerostlé a prorostlé staré panny, které se ochomýtají kolem dveří plesového sálu v bláhové naději, že si jich mladí samci přece jen ještě všimnou.
Ó ne, to není lkaní. To je konstatování situace. Možnosti slova dospěly ke svému konci a úkolem této úvahy není zkoumat proč, jak a kdy přesně se tak stalo. Prostě je to tak a sub specie aeternitatis to až tak velké drama není. Nepřeceňujme se. Když jeden z učedníků ukazoval Ježíšovi na chrám, řka: "Pohleď Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!" Ježíš dle Marka odpověděl: "Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno." (Mk 13, 1-2). A z profánní perspektivy praví totéž německý esejista Lothar Baier o tom ve studii Was wird Literatur? z roku 1995: "Tato otázka má pro mne samozřejmě osobní váhu, protože jsem se koneckonců nic jiného nenaučil než knihy psát a s knihami žít, ale přesto ji nechci dramatizovat. Proč by nemohlo za jistých okolností zmizet povolání spisovatele z povrchu zemského tak, jako již padla technické a ekonomické modernizaci za oběť četná jiná povolání, znalosti a dovednosti, aniž by po nich štěkl pes? Ačkoliv pro jemného mechanika, který musel zavřít svou dílnu, protože už nestačil elektronické konkurenci, končí svět, přece přes všechny individuální konce světa svět ještě neskončil." (S. 15)
Od realistického a pokud možno chladného zhodnocení naší situace je už jen krůček k dalšímu myšlenkovému úkonu: Poznání, kde stojíme, může znamenat i nabídku osvobodit se z bludného kruhu, výzvu vykročit ze smrádku, leč teplíčka, z jistoty egyptských hrnců - pryč.
Kam pryč? Vždyť už jsem řekl: "Ani výtvarník, ani herec, ani zpěvák, ani filmař." Evropská kultura se zrodila, když obraz, zvuk a pohyb, totiž RITUÁL, předaly vládu slovu, a nachyluje se ke svému konci v okamžiku, kdy znehodnocené a usmýkané slovo, slovo, jemuž už nikdo nevěří a které nikdo nechce poslouchat, vrací žezlo zpět. Slovo samo o sobě není dnes už ani výkřikem - je bezmocným šepotem. Má poslední šanci: pokorně se vrátit ke svým starším sourozencům a poprosit je uctivě, aby mu dovolili podílet se na jejich díle a na jejich úspěchu.
Co to znamená konkrétně? Nejmírnější formu reintegrace slova a obrazu, alespoň formálně ještě ponechávající hlavní důraz na slovu, můžeme najít například ve vídeňském časopisu Wespennest. Toto Vosí hnízdo (vskutku jak půvabný název pro časopis o literátech) tiskne spolu s texty i celostránkové fotografie spisovatelů a kritiků, ba celé cykly fotografií téže tváře. Spisovatel bez tváře, pouhý anonymní stroj na texty, je nemyslitelný. Slovinský básnický debutant, dvaadvacetiletý Aleš Šteger, šel ještě o krok dál: nechal se vyfotografovat nahý do pasu, či přesněji do dolního okraje stránky.
V tom okamžiku se ovšem rovnováha prudce překlání v neprospěch slova, Štegerovy básně nemohou být ničím více než doplňkem k obrazu jeho vskutku krásného těla - a pak vlastně není důvodu, proč by místo v literárním periodiku nemohly být otištěny spolu s fotografií v nějaké obrázkové revui pro dámy. A proč vlastně ne? Vždyť tak vzniká šance k unikátnímu, námi všemi tolik touženému jevu: že si totiž čtenářky takového časopisu přečtou jakési verše, v případě Štegerově ne úplně špatné.
Kdo tedy může a kdo chce, nechť se vydá Štegerovou cestou.
A my všichni ostatní?
Nám se nabízejí poněkud méně extravagantní, vlastně docela tradiční, jen žel tak málo využívané cesty: Básník, chce-li být slyšen, jak zpívá, nechť píše písňové texty. Dokáže-li to, nechť je i sám zpívá. Prozaik, chce-li být poslouchán, jak vypráví, nechť píše scénáře filmové a televizní. Dokáže-li to, nechť je i sám režíruje a sám v nich hraje. Nečekejme, až publikum konečně zmoudří, ale vyjděme za ním.
Pokud mu totiž máme a chceme co říci.
Nedosti na tom: Zcela mimo dosah chápání většiny z nás vzniká zcela nový svět kultury Internetu, počítačových her a virtuální reality. Děsíme se takového světa, pokládáme jej za pseudokulturu, a nebo rovnou za projevy přicházejícího, dobro a zlo, skutečnost s podvodem směšujícího Antikrista. Možná, že je to pravda. Ale jak to můžeme vědět s jistotou, když o tom novém světě nic nevíme?
Bylo pár slunečných dní v tomto létě a v Uherském Hradišti posedávalo a polehávalo v parku před městskými kiny bezmála tisíc mladých lidí, z valné části právě gymnazistů. Bylo jich tam zhruba tolik, kolik činí náklad nikoli neúspěšné básnické sbírky. Ti všichni přijeli sledovat staré i nové filmy, které jinde neuvidí. A mezi nimi byl i jeden mládenec, který mi na moje intelektuálské řeči o bídě literatury odvětil: "Tak proč ti spisovatelé nezačnou dělat do počítačových her? Jistě že jsou dnes stupidní - ale to je právě proto, že se jim nikdo inteligentní nevěnuje. Proč by takhle nemohla vzniknout úplně nová umělecká díla?" Rizika všech nabídnutých cest do neznáma jsou nabíledni. Nevyznáme se zpravidla dokonale v zákonitostech, jimiž se řídí starší sourozenci literatury, natož její vzdálený, v kolébce agilně vrnící bratránek. Hrozí nám odmítnutí, výsměch, volání po ševci a jeho kopytu, ztráta starého a nezískání ničeho nového. A přece - je to určitá šance jak přežít, jak pokračovat dál, jak donést dále slovo nám (tak si to alespoň myslíme) svěřené.
Raději smrt v boji než trapná, pomalá a všelikými dryáky prodlužovaná agónie.
A kdo se bojí, ať si tady zůstane.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz