Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Přednášky /

Karel Šiktanc

Omlouvám se - přednášku na téma "ČESKÁ POEZIE DNES" nemám: jednak bych o poezii přednášet neuměl a potom to není ani v mých potřebách a silách... mám, abych tak řekl, dost vlastních starostí se svým způsobem psaní a uvažování o poezii, než abych mohl obhlédnout a objektivně posoudit i snažení a počínání druhých. Takže mi vybývá jen na pár poznámek, které se týkají spíš samotného principu dnešní tvorby, její životaschopnosti, jejích možností... nežli současného stavu věcí a poměrů.
Nežli stávající pravděpodobné úrovně.
Na první pohled se toho dneska děje v poezii hodně. Už v tom, že se ozvala spousta hlasů různých vyznání a škol i hlasů bez vyznání, které často mají tradici za ukončenou, za uzavřenou, s tím, že teprve teď - s koncem totality či s koncem století - začne či začíná něco nového, něco už jinak. Ta mnohost je dobrá. A na velkou škodu asi není ani jí způsobený bábel ve vědomí veřejnosti či v občasných aktivitách recenzentů, kteří často jediní promlouvají o poezii na malých prostorech novin a časopisů a často jediní tvoří povědomí o současném básnickém dění. To není zas tak velké neštěstí. To už spíše pak ten nedostatek pracně vydupané, soustředěné atmosféry, která by i v čase trhu neodbytně nastolovala svrchovaná témata literatury a jejího dnes trochu bláhového žánru.
Sám popravdě ani příliš nebažím obsáhnout všechno, co je psáno do veršů, a vyznat se v tom - spoléhám spíš, že to, co je pro mě znělé, co mě dokáže zneklidnit, se mi ozve samo. A tímhle utvrzován, přicházím čím dál naléhavěji k domnění, že to základní a snad i společné dnešní ptaní v poezii je i nadále ptaní po nosnosti slova. Po jeho mocnosti. Po příštích možnostech jeho váhy v novém, neznámém vztahu - a v novém, neznámém napětí. Ptaní, zda v různě nastavených světlech je ještě schopno ani ne tak nového, nebo ještě jiného lesku - ač ani ten není bez vážnosti - jako jeho nové, či ještě jiné stability ve verši, jeho nového, či ještě jiného kompozičního daru, jeho nového, či ještě jiného souznění, či kontrastu ve stále těsnějším sousedství slov druhých. Ptaní po nalézání jeho plného znění ve verši. Po jeho schopnosti být znovu svěceno a křtěno novým, nebo ještě jiným plným významem. Čímž by vlastně bylo schopno i nového elektrizování pomlk, tedy uměním mlčet na pravém místě. Toto mi i dneska připadá pořád jako věc základní.

A uvěříme-li, že ta nově nastavovaná světla jsou v moci různých současných i příštích autorských osobností, uvěříme-li i nadále v magický klasický prostor básně, i na to, že stále nová - i když v kruhu dílem osudová, nezvratná - realita si přečasto osobuje právo nevyhýbat se ani tomuto výsostnému prostoru - a nevyhýbat se ani přímému vlivu na slovo samotné... máme toho při této víře dost na stále rozehranou krutou partii o takovouto příští možnost.
Ano, jde o víru. Řekněme: o mou malou víru - bránící se malověrnosti. Nosnost, mocnost slova, a vlastně tedy i příští životnost daného prostoru básně byly už několikrát před námi i za nás zpochybněny i zatraceny - a nejen histriony či prázdnými provokatéry, ale skutečnými velkými zjevy poezie... a často velice blahodárně a často velice úrodně pro básnictví. Přesto se mi zdá, že ani po těchto krásných velkých kacířstvích není o příštím osudu slova či básnického prostoru rozhodnuto. Spíš naopak. A skoro se mi chce říct, že nebude rozhodnuto nikdy. A že bude tak dobře.
Pro mě alespoň je onen nadále trvající zápas o slovo na samém počátku i všech dnešních úvah dalších, probíhajících bohužel spíš jen v básnických soukromích než před řídkým publikem: ať už o způsobech chrlení, či přísné čistoty, o umění disharmonie, či hudby v poezii, o abstrakci či fragmentizaci dějů, nebo o potřebě, či nepotřebě nabýt i ve verši svou vlastní řeč... Dokonce mi připadá, že patří i na sám počátek toho proudu poezie, který se dnes pokouší zbavit slovo zátěže dobové reality i vlastní autorské reflexe a zkouší je užít jako svébytného výrazového materiálu, který je schopen často v podobě hry, grotesky, lamentace či šklebu vytvářet výrazné artefakty, schopné života bez závislosti na osobní výpovědi.
Říkám znova: jde o víru. Mně se dnes, v pokročilém věku, zdá, že kruh lidského štěstí v neštěstí, trvalá nejistota osudu a smyslu existence, oslnivý trysk i krutost světa, věčný hlad samoty i zařazenosti jsou bytostným nezbytím i pro poezii. A že v kruhu, který opisuje toto naše zdejší trvání netrvání je obsažen i kruh stvrzování a zamítání slova a jeho prostoru. Je v něm obsažena zatvrzelá potřeba jednotlivce promluvit. Promluvit k sobě. Promluvit k druhým. Či nepromluvit, ale nechat na papíře. Vzít si slovo. Nikým nenucen. Nikým nežádán. A proto ani s nikým nesmířen, nikým neslitován - když nikdo nečte ani neposlouchá.
Zmínil jsem se o často brutálním vpádu reality do prostorů básně i do řeči samé. Musím přiznat, že tato jen zmínka znamená pro můj způsob psaní daleko víc. Realita doby, do které chtě nechtě patřím, je pro mě takřka nezbytností - ať už jsem tím rozezlen, či šťasten... a tento fakt samozřejmě poznamenává i celé tohle rozvažování. Spíš ale, než bych přísahal na umění, které se dokáže vzdát tíže a obtíže své doby, podepsal bych se - ač třeba nečitelně - pod mínění opačné, vyjádřené asi nejostřeji Eliasem Canettim v Řeči k padesátinám o Hermannu Brochovi: "Od samého počátku se setkáváme s rozšířeným omylem, že velký básník je nad svoji dobu povýšen. Nikdo sám sebe nad svoji dobu nepovýší. Povýšení tu vůbec nejsou... Pravý básník své době propadl, je jí poddán a poslušen; je jejím nejponíženějším sluhou. Je s ní nakrátko a co možná nejpevněji spoután řetězcem, je jejím vězněm podléhajícím nejpřísnějšímu dozoru; jeho nesvoboda musí být tak velká, že se nemůže kamkoli jen hnout."
Ač je v tom té kategoričnosti trochu příliš, zní mi z toho jisté logické stvrzení tvůrčího gesta těch, kdo si kdy brali slovo. Ať s pokorou, či vzpourou. Ať povstávalo z neodbytného přetlaku, či přesahu - anebo z nedostatečnosti. A z nedosahu.
Při vší stylizaci a při všem tvůrčím kalkulu, které provázejí toto konání - a to i u projevů nejnehledanějších - je tu snad trvale něco, co si samo v tu kterou chvíli žádá či troufá být vysloveno - ať už je to třeba jen popření němoty. Něco jako nezadržitelný křik nebo pláč. A jsme-li s tím dnes čím dál víc sami, věřme, že je to spíš k nabývání moci slova nežli k jeho popření. K jeho jedinečnosti.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage