Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Přednášky /

Milan Blahynka - Přesahy

A bylo krásné, když řekl Claudel nad Rimbaudem, který se stavěl šíleným a hereckým na smrtelné posteli: Věřím mu, věřím mu na slovo!
Nezval, 1927


Ve zvacím dopise na Bítov 96 je hned v první větě zformulován cíl "pomoci obnovit váhu Slova, které bylo ve všech epochách vždy středem každé kultury a srdcem lidského společenství". Jde jistě o to, jak při té obnově v čase audiovizuálních médií a žurnalistiky, která už dávno není sedmou, ale nejspíše druhou, nebo třetí velmocí, může zapůsobit poezie. Komu se zdá, že málo, nebo ještě méně, je patrně na omylu. Poezie není zahnána do bezvýznamnosti, i když knížky veršů vycházejí v nákladech často jen bibliofilských, i když na nejsledovanějších televizních kanálech zaznívá verš jen náhodou a i když jsou dávno pryč doby, kdy v Lidových novinách bývala báseň ? tu Těsnohlídkova, tu Neumannova, Holanova, Nezvalova, Mikuláškova...
? každodenně na první straně, zrovna tam, kde nyní čteme obsah V listě, například: Zeman: Kočárník ven, Zdravotnictví: Experiment, Rusko: Jackson bez šavle, Festival: Bohnice 96, Peníze: Situace kolem AGB, Davis Cup: Začíná Korda..., což se jistě také dá číst jako báseň, ale to je dost smutná útěcha. Přesto poezie neztratila na významu. Úžasná spousta mladých lidí nejrůznějšího vzdělání a orientace, kteří píší verše a taky je vydávají, často s nadějí na honorář sotva symbolický, cosi tu znamená. Většina z nich si časem patrně řekne sama, nebo s Hrubínem, že psát poezii je nedůstojné muže, což je velký omyl velkého básníka, ale ať už budou tito dnešní básníci zítra dělat cokoli, cosi z poezie, které už jednou propadli, zůstane v nich už navždycky a je víc než pravděpodobno, že to bude známá "vážnost nad přípravou slova". Píší-li některé vyhlášky, reklamní texty a zprávy jazykoví barbaři, jimž není divno a stydno říci (jako 24/9 96 na obrazovce), že díky nedostatečné prevenci umírá příliš mnoho žen na rakovinu prsu, dá se vzít jed na to, že neprošli vývojkou a ustalovačem, jimž je pro slovo poezie, kterou určitě nepsali ani pozorně nečetli, takže jim osudově chybí smysl pro rodokmen, váhu, rozměr, souvislosti a příslušnost slova.
Kdo verše píše, nebo aspoň čte, ví o tisíci způsobech, jak nenápadně, a tedy účinně vyzdvihnout, zdůraznit jednotlivé slovo, dodat mu váhu. Jak ale obnovit váhu slova vůbec a jak přispět k postupnému scelování naší národní kultury, o něž "Slovu na konci tisíciletí" výslovně jde? Dost dlouho mne bralo pokušení ukázat k zázračné mediální moci rýmu, jehož funkcí je, jak věděl už Papoušek na motocyklu, "sbližovat vzdálené pustiny, časy, plemena a kasty souzvukem slova" i "vynalézat podivuhodná přátelství". Pobídnut dokonce veršem Martina Josefa Stöhra "dnes deště usvědč ze lži a v dýmu hledej rým", hledal jsem ho a našel u Žáčka, předtím u Nezvala a ještě před ním u Vrchlického, u něhož se najde vše, a bylo by až příliš snadné na tom vracejícím se rýmu ukazovat, jak jako skromná grešlička přispívá k vnitřní soudržnosti národní poezie, neboť ve všech textech tak rozdílných se rým konfrontuje s dýmem jako čímsi rozplývavým, těkavým, mizivým, jako s čímsi, co je zřetelně jiného skupenství a jiné specifické hmotnosti, ať už je pohled vyostřen mravně (u Stöhra), rozmarně (u Žáčka) nebo adoračně civilně (u Nezvala) či gejzírovitě (u Vrchlického).
A nebylo by ani zapotřebí dodávat, že rým tu vyvstal ve své moci sdružující, sjednocující, klenoucí mosty přes propasti, nebo aspoň znamenající přes ně, řečeno s Otokarem Fischerem, salto mortale, tedy hru, ale hru o život. Jistě by se ovšem ozval i nějaký dnešní Jan Slavomír Tomíček a jako on nad Májem by nad tímhle vracejícím se rýmem pohovořil o "mrzutém opakování rýmů". I navzdory Werichově Nerýmované bývá v Čechách rýmování poněkud podezřelé, už vzhledem k tomu, co "se v Čechách rýmuje". Jak pravil Bass: "Zprava jako zleva / stejné chmurné dumy: / vždy se někdo hněvá, / když ten druhý umí. / Prostřednost nechť kraluje. / To se v Čechách rýmuje /". Ale co mne od prodlévání u rýmu hlavně odradilo, bylo vědomí, že pokud jde o rým v dnešní poezii nejmarnotratněji hýřivý, až blasfemicky spojující nejprudší významové kontrasty, nezbylo by mi než paběrkovat po Jitce Bednářové, po její kuběnovské monografii, která vyšla jako doslov Krve ve víno.
Je tu však i cosi méně nápadného, teorií častěji opomíjeného, co velice spontánně spoluutváří napětíplnou a dynamickou vnitřní jednotu české poezie a co je možné nazvat její energií konstitutivní. Než řeknu to slovo, ocituji tu krátkou báseň mladého autora:
"Šlo by z tebe dělat víno? / kopretino / na hřbitově bubeníků / ptám se / sám se / vidím v kůži z kůry jabloní / na koni / co hřívu z vůně sena / nemá / / zato z ostružin má oči / kočí."
Když jsem tuhle báseň spolu s veršem z jiné od téhož autora, s veršem "hleď: vlaštovky + drát = počitadlo" četl komusi středního věku, kdo českou poezii kdysi dost čítal, řekl mi, že je to patrně inspirováno poetismem v duchu Šaldovy předpovědi o tom, že jméno směru se ztratí, impulz nikoli; a vzhledem k "jeřabinám na růženci" z té druhé básně mi řekl s úsměvem: že by katolická verze neopoetismu, tak jako je třeba katolický směr v existencialismu? Skutečně, nad první z těch básní se automaticky vybaví Nezvalovy verše o tom, jak ohnivé růže zemřely, fialka nevoní a jak "tak tiše sníc jde smrti vstříc děťátko na koni", a také třicet bubeníků z Podivuhodného kouzelníka atd., nad druhou se zase připomene Seifert. Ve skutečnosti obě napsal zmíněný už Martin Josef Stöhr, který by se jistě a právem bránil každému přiřazování k poetismu, patří k vlně silně duchovně orientované poezie. Nejenom však u něho, ale i u jeho vrstevníků je spolu s jejich duchovní vyhraněností také nemálo hravosti, o jejíž plnější prosazení v mračnopozorských Čechách má zásluhu a za niž má i odpovědnost poetismus. Jako by se právě hravosti týkal slavný Nezvalův verš "zmizí v jednom z nás a v druhém vyvěrá". Kde se tento ? a jsem u klíčového slova ? přesah poetismu do poezie jiné doby a jiného východiska i zázemí vzal v době, kdy Seifert byl mladým básníkům především autorem Morového sloupu a sbírky Býti básníkem, ne na rozmarných vlnách T. S. F., a kdy k Nezvalovi byla přímá cesta nejmladší básnické generace zarubána?
Odpověď bezděčně napovídá recenze výboru z Kuběnova dosavadního díla, recenze v Týdeníku Rozhlas (16/1996), jejíž autor výslovně napsal o rané fázi Kuběnovy poezie: "V těchto slovních hrách je někdy až příliš přítomný Nezval v masce Roberta Davida, jinde autor nepohrdl ani pokleslým dědictvím poetismu (...). Tato hravá nota je naštěstí jen přechodným stadiem, či lépe východiskem."
Brzy po tomto projevu nesouhlasu, na který mladí básníci nemohou dát, ani kdyby chtěli, protože je už pozdě, protože už přišli na chuť kuběnovské hravosti nevylučující se s životní vážností a vyznačující Kuběnovu poetiku podnes, vyšla k básníkovým šedesátinám opožděně jeho prvotina Zpívající voliéra, která dokládá (jak v jejím doslovu prokazuje Jitka Bednářová) silnou inspiraci poetistickou a těsně předpoetistickou bieblovskou.
Jen pro pořádek připomínám, že nezvalovská a bieblovská inspirace není u Kuběny, snad nejpůsobivějšího podněcovatele a příkladu soudobé mladé tvorby, ani trochu tajena, ale naopak ve verších, esejích i rozhovorech vždy znovu přiznávána.
Co umožnilo ten nikým nečekaný přesah, tím pozoruhodnější, že brutálně ruší dávno narýsované křídové kruhy a předzjednané vývojové linie i teorie, podle nichž byl deklarován Nezval za génia bez žáků, jehož si objevovala až generace vnuků (Skarlant, Žáček, Sýs), zčásti i polemický, zejména vůči Nezvalovi po druhé světové válce (Brousek), a na něhož těsněji navazovala spíše poezie zpívaná (Suchý) než psaná pro četbu. Jiří Kuběna šel dokonce dál než ti, v něž vkládal (jak vysvítá z jeho referátu o poezii na spisovatelském sjezdu v roce 1956) nemalé naděje sám Nezval. V době, kdy si Milan Kundera, Nezvala i později milující, už pomalu ostřil pero, aby o něm pojednal jako o velké utopii moderního básnictví, psal Jiří Kuběna, tehdy pětadvacetiletý, svůj Výuční list a v něm se přihlásil k trojici českých básníků jako d'Artagnan ke třem mušketýrům:
"Kde jsem se vyučil? / Stvol: / velkolepý styl / posledních Nezvalových let. / Květ: / Březinův svět. / A Jakub Deml pyl."
I pro mnohé, kdož uznají, že Nezval přese vše má mnoho společného s Demlem, jehož miloval, a s Březinou, kterého obdivoval, a budou přitom v dobrém myslet na Nezvala 20. a 30. let, zůstane záhadou, ne-li omylem, nebo dokonce nehorázností básníkovo vysoké mínění o stylu posledních Nezvalových roků, kdy Nezval prý už jen upadal do národního umělectví. Ve skutečnosti to žádná záhada není. Jiří Kuběna jen našel odvahu přečíst Nezvala jeho posledního tvůrčího období bez předsudků a našel v něm úchvatné básně.
Našel v něm například (v Křídlech z roku 1952) osmiveršový lyrický skvost Až se ti zasteskne a vytvořil k němu rozlehlý protějšek o 173 verších, milostnou fugu Hlas sítě. Našel v pozdním Nezvalovi (v Chrpách a městech z roku 1955) výzvu k básnické soutěži, báseň Moře, s níž se literární normy 50. let smiřovaly obtížně a omluvně i u kritiků chápavějších; v soutěži s tímto Mořem napsal Kuběna na prahu 90. let své Moře v úplňku.
A v Nezvalově Velikém orloji (1949) našel verše: "Odtažitost mě dávno omrzela / Už jako malý hoch / jsem měl rád chyby živoucího těla / víc nežli ctnosti soch." To musela být pro Kuběnův osobní prožitek Těla jako jednoho z ústředních zdrojů jeho poezie (například ve zmíněném Hlase sítě) i pro jeho "bez chyby ne" z Nanebevzetí hrany na zmije (1983) přímo událost; tu si Kuběna našel básníka k obrazu svému.
Každý si koneckonců, ať chce, ať si dává naopak záležet na přísné objektivnosti, vybírá z nepřeberného bohatství poezie to, co je mu blízké, a tak jako celoživotní čtenář Nezvala, jimž jsem, žasnu, jak mnohonásobné je Kuběnovo souznění s Nezvalem, intencionální, ale i bezděčné. Roku 1988 nazval Kuběna Nezvala a Dalího v jedné své básni "májovými koťaty", sám hravé májové koťátko. Teprve roku 1990 vyšla tiskem vůbec poprvé (ve svazku Díla VN Pozůstalé básně) Nezvalova poetistická báseň Poetika, jejíž poslední sloky zní: "Chapline / to nestačí říci že jsi / největší umělec na světě / my tvrdíme / že není v celém máji / vylízanějšího kotěte."
O tom všem, co pojí Kuběnu s Nezvalem, jindy; zde aspoň heslovitě: povýšení poezie na základní kriterion, obrana poezie, úžasná šíře tvůrčího rejstříku, pronikavá schopnost autorské sebeintepretace, bezohlednost k daným dobovým normám, odvaha vyznávat své lásky literární i neliterární, umění, které Nezval vyjádřil slovy "lovit z mrchoviště dneška perly tučné jak klobásy", živý vztah k antice, renesanční rozměr i něha moravanství a koncepční i realizační velkorysost. Adolf Hoffmeister (O Nezvalovi, stránky vytržené ze sešitu pamětí, 1961) vzpomínal tři roky po Nezvalově smrti, že Nezval v posledních měsících svého života snil o tom, jak spolu s Werichem, Trnkou, Hoffmeistrem a dalšími sezve do Prahy největší tvůrčí osobnosti ze světa, přesvědčen, že se nemohou neshodnout. Šestatřicet let po Nezvalově smrti je naléhavější potřeba shody v české poezii a Jiří Kuběna uskutečňuje na Bítově, co Vítězslav Nezval chtěl kdysi v Praze. Kuběna znamená pro 90. léta to, co pro 50. léta znamenal Nezval. Vzdával-li Nezval po únoru 1948 opakovaně hold Jakubu Demlovi, nepochybně k malé radosti těch, které nazýval centuriony, sám velký Kentaur, Kuběna opakovaně vzdává po listopadu 1989 hold Nezvalovi. A jako osobnost činorodá a fascinující podstatně přispívá k uchování a rozvinutí kontinuity dnešní české poezie s jedním z ohnisek básnické tvorby let dvacátých až padesátých.
Spojnici ovšem nepředstavuje sám. Štafetu imaginace, invence, hravosti, radostné tělesnosti a silné erotické smyslovosti, u Kuběny tím palčivější, čím je prudší básníkovo vzepětí duchovní, nelze si představit bez dalších osobností podobně schopných přesahu: bez Jiřího Suchého, Emanuela Frynty, Petra Skarlanta, Karla Sýse, Jiřího Žáčka a ? teprve od loňska ve větších knižních souborech publikujícího, ale už předtím na vývoj české poezie působícího ? Jiřího Veselského. Jestliže v dnešní situaci je schopnost přesahu, které se říká také umění překračovat svůj vlastní stín, schopnost být připraven na nejprotilehlejší úkoly, nesmírně důležitá jako předpoklad každého nedeklarativního, neformálního, zato opravdového, i když samozřejmě ne idylického scelování, srůstání české národní kultury, nelze si nepoložit otázku, kde se básníci takové schopnosti učí, odkud jim vchází do krve, co je k ní uzpůsobuje, a tu vedle mnoha jiných faktorů, například rýmu sbližujícího vzdálené pustiny, plemena a kasty, vysoké a nízké, nebe a zem, tělo a ducha, má nepominutelný význam i méně nápadný prostředek působivého básnického uchopování světa v jeho pohybu, v jeho nezregulovatelnosti, života v jeho překračování norem, i těch, které si sám ukládá. A to je přesah, bez něhož si nelze představit stejně staročeskou Legendu o svaté Kateřině, jako vrcholnou poezii Seifertovu. Hodiny by se tu dalo citovat z Kuběny, počínajíc třeba šokantním oslovením Veroniky ušpiněné "jak víko / ke Svaté Stolici", ale uvedu radši pár výmluvných příkladů z mladé poezie. Pavel Petr: "prvním polibkem / jsem se ihned stal římským katolíkem". Tomáš Reichel: "...míjím místa jež značí / koloběh jeho tu neb jsem je spatřil a poznal a nazval / pravými jmény..." Petr Čichoň: "...uviděl jsem nahé Slovo / se svým šatem si hrát..."
A podobně bych mohl citovat z Karla Jana Čapka a Karla Křepelky atd., ale už snad i tak je dostatečně patrno, jak právě přesahy jsou v této poezii nositelem plavného způsobu změny, zření, prozírání a jak se tímto prostředkem poetiky do textu promítá a v textu kultivuje obecnější schopnost přesahování sebe sama i všech možných norem; přenášení přes zvraty. Obecnější význam přesahování "definovala" už ve svých začátcích zase poezie Nezvalova, a to i s protipólem chybění; v Podivuhodném kouzelníkovi se na třech místech, ve trojím kontextu objevuje verš "něco mne přesahuje a něco mi chybí". Pro dnešní vědomé rozvíjení kultury přesahu je příznačná jedna krátká báseň Jiřího Veselského z prahu 90. let, přímo nazvaná Báseň přesahů: "Zrníčka bronzu jen v blankytu / očí: dívčinka, monument. / Tak navždy je ze všech stran třpytu / jak slza štěstí, které není / jen očí: vznikla v aortě / z jejího teplem zaplavení." Je samozřejmé, že přesahy se tu nerozumí jen enjambement; že jde o přesah osobního v nadosobní, o přesahy údivu a touhy. Obdobný je smysl přesahů ve Veselského Básni odevzdané Jakubu Demlovi v den jeho posledních narozenin 20. 8. 1960, která právě díky jim patří k nejpronikavějším portrétům v moderní české poezii.
Přesahem je vlastně také shledávání poezie slov s hudbou až po zápis v podobě not (například u Čichoně) anebo po zpívanou poezii. Připomeňme si Suchého Holku barevnou, které by přišlo vhod "bydlet si v podkroví / Jenom pár metrů od / Oblohy růžový". Šalda nazýval tento typ přesahu přesahem hazardním, Jakobson vyzdvihoval v Legendě o svaté Kateřině "důsledné zpracování rozmanitých druhů enjambement"; nuže, rozmach přesahu, který je příznačný pro poezii na konci tisíciletí od Seiferta přes Kuběnu a Veselského až k poezii nejmladší, souvisí jak s vystupňováním tvárného úsilí (aby přesah "fungoval", musí být verš veršem), tak s obecně pociťovanou nutností překonávat všecku jednostrannost; přesah je způsobilý tlumočit přesahy koncepcí a kultur, těla a duše, nebe a země. K tomu aspoň dva příklady ze Suchého, jeden z Veselského. V písničce Promiňte slečno Žofie se exponuje vertikála vznosu a pak dohlédnutí až do nebe nad horizontálou, základnou, nepominutelností těla napřed vyšším slohem: "vy stanete se andělem / až budu se vám nad tělem / tichounce vznášet", a pak znovu se záměrnou banalitou: "a až nás láska přikryje / svou měkkou dekou rozkoše / očko na vaší punčoše / zírati bude před sebe/ a dohlédne až do nebe..." V "sousední" písničce Suchého Kdyby tak moje tělo chtělo... právě přesahy "tělo chtělo / proměniti se v sokola" (v poštolku atd.) obstarávají plavný přechod od mámivě pozemského, smyslového, k tomu, co se vzpíná vzhůru k čemusi vyššímu; nebyl by to básník, kdyby přílišný vzlet zase dvakrát neuzemnil a nakonec nevystavil zkoušce zevšednění: "zaručeně by odletělo / a tak je to furt dokola". U Veselského (v básni Vzkaz ze začátku 90. let) se napřed zdá, že tělesnost povystupuje nad sebe sama jen vnitřním rýmem a novotvarem ("najednou tělo tvé důležetělo"), ale báseň pokračuje a hned v následujících verších je co do poetiky i významu přesah: "jako bych se tě ptal / po něčem budoucím, co..."
Nakonec nutná poznámka upozorňující na to, co by se dalo možná nazvat ztajeným duchovním rozměrem poezie akcentující smysly, tělo, svět, lidskou invenci. Takovou poezií je samozřejmě Nezvalův Edison už třeba novou podobou neděle, telefonní centrálou jako malou nedělí se zvonky telefonů. Jenže, jenže ještě v korekturním obtahu prvního vydání (1928) začínal následující IV. zpěv veršem, který odkazoval jinam, do jiné sféry: "Poklekněte! Vesmír zpívá! Duní zvon / Jednou na Nový rok pozval Edison..." Tento vstup s poklekáním a slavnostním zvonem ? přesahem jiné kultury do edisonovské civilizace, k jejíž chvále je skladba napsána ? Nezval při korekturách prvního vydání skladby vypustil, ale nezměnil tím nic a ani nemohl změnit na faktu, že iniciačním impulzem celého zpěvu byla představa duchovní slavnosti, vepsaná do básníkovy paměti o nedělích a slavnostech Božího těla v Rouchovanech, tj. Lipjanech knihy Dolce far niente. Právě přesahy, které bývají současně přesahy dětství i kultur, propůjčují mnoha básníkům dar naléhavosti, plastičnosti, odzbrojující polyfonie. Lze si například představit Knihu přísloví Karla Sýse bez přesahu starozákonních knih do ní?
Přesah je ovšem i touhou mnohého básníka.
A pomyslíme-li na poezii v úhrnu lidských aktivit, není její podstata a poslání ve stálém přesahování?
Není poezie přesah sám? Není přesahem poezie jako taková?

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz