Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Přednášky /

J. H. Krchovský - Dále, dále, od hradu dále... aneb mnoho básníků, básníkova smrt

Vážené dámy, vážení pánové,
Dostalo se mi té cti, - relativní cti, že jsem byl duchovními otci této "První valné hromady individualistů" požádán, abych zde vystoupil s příspěvkem k tématu "Česká poezie dnes". Během dlouhého a stravujícího zápasu, zda tuto čestnou výzvu přijmout, nebo zavčas odmítnout, ocitl jsem se nepozorovaně na počátku tohoto měsíce, kdy odmítnutí by bylo již pozdní a především nesolidní. A tak stěží tedy mohu říci, že bych se byl sám nějak aktivně rozhodl, nebo že jsem onen svůj zápas vyhrál. A zmínil-li jsem se v úvodu o tom, že se mi dostalo určité cti, pak věcí mé osobní cti budiž přiznání, že kdyby moje (a ovšemže nejen moje) aktivní účast na tomto sympoziu neměla býti tak štědře honorována, nebyl bych prodělal žádný zápas a nemusel bych teď tady nic na své cti tratit... Řečeno spolu s klasikem, J. V. Plevou, sice: "Chudoba cti netratí", ovšem v situaci, kdy již třetí měsíc dlužím za nájem a nemám ani na to, abych svým dětem koupil s počátkem školního roku alespoň nové tkaničky do bot (o jiných, ještě palčivějších potřebách ani nemluvě), pak i pojem cti se stává poněkud elastickým a dilema nestojí, zda na cti tratit, či nikoli, ale jestli tratit více, či - relativně - méně. Ne, neměl jsem v úmyslu se tady litovat a stěžovat si, ačkoliv, popravdě řečeno, i to jsem měl v úmyslu, stejně tak jako - ano, poněkud alibisticky ospravedlňovat okolnosti, pod jejichž tíhou jsem nakonec rezignoval na svůj bytostný odpor k projevům na veřejnosti a k masovým akcím vůbec. Ale byl-li jsem osloven jakožto osoba představující, řekněme, určitý díl v obrazu současné české poezie, pak nejenom že mám právo, ale dokonce, myslím, povinnost vyslovit zde, kromě jiného, i to, co mne tíží nejvíce.
A tedy ať cokoliv a jakkoliv tady řeknu, i to budiž, byť jen dílče, součástí obrazu české poezie dnes. Ovšem obrazu, na jehož celku a výsledném dojmu z něj, ví bůh, pramálo mi záleží.
Už samotný ten fakt, že se mám z tohoto místa vyjadřovat k tématu "Česká poezie dnes", mne naplňuje důvodnou obavou, nenáležím-li těžištěm svého díla již do kategorie "Poezie včera"...
Psát básně, to mi připadá dost politováníhodné, avšak vcelku neškodné; publikovat je, to už je horší, zde už je přitěžující okolnost... Ale psát básně, publikovat je a ještě o nich veřejně besedovat, to již považuji za opravdu perverzní a trestuhodné. Nevím, skutečně nevím, jak si to srovnám se svým svědomím... [V tuto chvíli, kdy třetina obyvatelstva této planety umírá hladem (a kdybych chtěl být mermomocí vtipný, pak s cynickou nadsázkou sám sebe k této trpící třetině přiřadím), v tuto chvíli mi připadá vrcholně tragikomické nejen samotné téma tohoto semináře, ale i má existenčně motivovaná účast na něm.]
Ale abych se vůbec nějak mohl zhostit daného tématu, pokusím se nejprve (a přiznám se, že i poprvé v životě) v několika bodech trochu si ujasnit a definovat jednak co vůbec je poezie, a co se dále pod tímto pojmem všeobecně rozumí.
Poezie, v tom nejvyšším slova smyslu, je kouzlem. Před svým zrozením neexistuje sama o sobě - jenom uvnitř, nebo pouze vně svého tvůrce; vzniká teprve až ovládnutým mísením, prolínáním a vrstvením těchto dvou světů - uvnitř a vně. Výslednou a samostatného života schopnou podobou tohoto procesu je pak báseň - zaklínadlo. Poezie je (tedy) kouzlem, zakletým uvnitř básně, v její formě i v jejím celku a ve vzájemné provázanosti všech slov od začátku do konce, kde platí, že co je nahoře, to je i dole a naopak. - Toť ovšem pouze ideál. A básník sám je médiem i čarodějem. Leč básní - zaklínadel je dnes žalostně málo a mágů ještě méně.
V druhotném, a ovšem i kvalitativně nižším, slova smyslu pak pojmem poezie bývá označována veškerá básnická tvorba vůbec, bez ohledu na to, že naprostá většina produkce - nejen současné - je zcela poezie prostá.
V neposlední řadě je tu Poezie, jedna z múz, patronka a milenka básníků. Svůdná a přelétavá efemérní múza, požehnání a zdroj inspirace. (U té se později zdržím nejdéle.) Ještě zbývá poezie - coby výraz pro jevy úchvatné, krásné a vzácné, křehké či dokonalé atd. Těmito úkazy se však zabývat nebudu. Kromě výtvorů a jevů přírodních dnes těžko něco může vzbuzovat chuť použít tohoto expresiva. Umění nevyjímajíc - o čem dnes lze v ustrnutí s povzdechem říci: "Ach, to je poezie!"? O poezii asi sotva...
Teď, když jsem si (ovšemže zcela insitně) diferencoval jednotlivé podoby a ustálené polohy onoho vícedomého jména "Poezie", už snad dále nebudu muset vždy znova blíže specifikovat, o které ze zmíněných forem bude právě řeč a v jaké rovině se bude ta či ona řeč odehrávat.
Myslím, že asi málokdo ode mne čeká, že má slova na adresu současné poezie a na hlavy básníků (mou hlavu nevyjímaje) budou laskavá a lichotivá. Pokusím se přesto udržet (si) určitý odstup a vynasnažím se být (ostatně se i cítím být) nezúčastněným a osobně nezaujatým. A používaje i nadále paušální třetí osoby množného čísla "básníci", budu tak činit jen s ohledem na lepší schůdnost daného terénu, sám sebe nevyjímaje ani z řad básníků, ani zpod tíhy klatby, která dle mého soudu na českou poezii dolehla. Nebudu konkrétní (a nikoliv z opatrnosti či z oportunismu), "většinu" budu nadále nazývat většinou, a co se týče "čestných" výjimek, nevidím důvod jmenovat je, natož je chválit a vyzdvihovat. - Dělají pouze to, co dělat mají - tedy psát dobře. To by (snad) mělo být samozřejmostí. Jenže samozřejmostí je dnes naopak to, že většina básníků prostě jenom něco a nějak píše: a co je vůbec nejsmutnější, že téměř nikdo už od nich nic jiného ani nečeká.
Nejenom soudobá česká, ale ani žádná jiná poezie mne nezajímá. Tento fakt však nemusí být až tak zarážející, podřadím-li jej jiné, pro leckoho možná politováníhodné skutečnosti, - totiž že mne, i k mé vlastní lítosti, nezajímá téměř vůbec nic. Kdo mne zná osobně, ví, že toto není póza.
Současnou poezii, resp. to, co je za ni vydáváno, aktivně nesleduji, alespoň rozhodně ji nevyhledávám. Ale vzhledem k tomu, že většina mých známých má tak či onak něco do činění s literaturou (ať už ji píší, redigují či vydávají nebo kritizují), mám o soudobé tvorbě přece jen jisté, byť pasivní povědomí. Toto povědomí je však mlhavé a kalné, kromě několika málo světlých výjimek - vesměs staršího data - z něj neční (prakticky) žádný výrazný a pozoruhodný úkaz a nemyslím si, že by to bylo vinou jen mého pesimistického vidění a apriorně skeptického pohledu. Dostanou-li se mi čas od času do rukou nějaké nové básně, přistupuji k nim vždy s dvojí naději: buď že se (snad už) konečně setkám s něčím, co otřese mnou chmurnou skepsí, a nebo, naopak, že se ve své skepsi ještě hlouběji utvrdím s pocitem škodolibého zadostiučinění. Nemusím snad ani podotýkat, že ve většině případů zakouší moje škodolibost pravé hody...
Ta tam jsou má mladická léta, kdy den bez nejméně jedné napsané básně mi připadal promarněným nebo přinejmenším podezřelým. Dnes jsem již uvykl stavu, kdy jednu, nebo dvě básně za měsíc považuji za slušný průměr. I v důsledku - sice velmi pasivního, ale přece jenom - boje o holé přežití věnuji se v posledních letech psaní zřídka (a s výsledným efektem ještě řidším) - i z toho mála, co napíšu, vyberu později a uchovám sotva polovinu. Čistým výtěžkem je pak v průměru 20 až 25 básní do roka, za něž však ručím. Ovšem tato čísla o mnoho nezaostávají za roční bilancí i z těch let pro mne tvůrče nejplodnějších. Nicméně střední věk, do něhož mi bylo jest vstoupiti a jím nyní procházeti, není, alespoň pokud jde o mou osobu, právě inspirativní etapou života...
I doba se poněkud změnila, kritéria estetické přijatelnosti a únosnosti (ve volbě výrazových prostředků) se vrátila k normě kontinuální, vyvíjející se právě jejím věčným překračováním a posouváním. O nějakých kritériích vkusu však mnohdy nemůže být ani řeč.

Jednou z nejpodstatnějších úloh poezie, kromě role opěvné, bylo vždy stavět se do opozice vůči obecně uznávaným hodnotám a quasihodnotám, nebo vůbec proti něčemu hrozivému, nepříjemnému či silnějšímu. I dnes, stejně jako kdykoliv jindy, je okolo nás a především v nás bezpočet toho, vůči čemu lze svůj básnický postoj vymezit. A na prvním místě v řadě všech existenciálních témat ční téma nejvyšší a mně nejbližší - věčné téma vymezení sebe vůči pomíjejícnosti všeho a vůči neodvratnému faktu vlastní smrtelnosti.
S tématem smrti se lehce koketuje, je-li ještě vzdáleným a nepředstavitelným abstraktem. Avšak její dohledná blízkost, ba všudypřítomnost (ke všemu i v přímém přenosu) již u mne příliš nevzbuzuje sklony vzývat ji a pokoušet, tím méně však pokorně se smířit s paralyzujícím vědomím její nevyhnutelnosti.
Ale že bych nyní, před blížícím se prahem svých čtyřiceti jar, nota bene se svým poněkud determinujícím pseudonymem, měl začít horlivě a transparentně přitakávat životu a trvalosti nejvyšších hodnot, to, doufám, ode mne snad také nikdo nečeká. - Ostatně, i když pod naruby obrácenou a vše zpochybňující rouškou, po celá dvě uplynulá desetiletí jsem nic jiného ani nedělal...
Jsem tvůrce unavený, neřku-li otrávený. Stále častěji se přistihuji, že téměř jakákoliv báseň (bez ohledu na svůj původ) je pro mne jen shlukem nesrozumitelných, významu i smyslu prostých znaků. Avšak u většiny současné produkce bych těžko mohl nalézt něco jiného i v náhodném stavu nejvyšší zjitřelosti ducha.
Básník a Poezie, tato kdysi tak hrdě znějící slova, dnes již zcela pozbyla své někdejší váhy, vyslovena znějí a působí směšně až trapně; vzbuzují útrpný, shovívavý úsměv. Kdo nebo co nese vinu za tento smutný stav? - Tržní společnost, vliv televize a jiných médií, perverze systému hodnot, atd.?
Ani jedno, ani druhé, ani třetí, i když do jisté míry všechny tyto (i další jiné) prvky dílče spolupůsobí na situaci poezie v dnešní době. Ale ne někdo jiný, básníci sami svou nestřídmostí, zoufale malou měrou soudnosti a sebekritičnosti zdevalvovali své jméno i jméno Poezie, a to dokonale a dlouhodobě. A teď ještě naříkají, že tyto pojmy dnes nic neváží; pláčou ovšem na nesprávném hrobě, přisuzujíce vinu (za současný stav) jen nezájmu "barbarské konzumní společnosti". Místo toho, aby se vydali sami na strastiplnou cestu za poezií, přitáhli si ji k sobě a její tvář znetvořili podle svého obrazu. Je to obraz bezvýrazný, bezduchý a trapný.
Budu-li si chtít přízrak Poezie znárodnit a zhmotnit obligátní podobou Múzy coby fatální ženy, věčné dívky, pak musím s lítostí konstatovat, že tato kráska se mi jeví být už poněkud hodně unavenou a raději se staví býti mrtvou. V sebezakletí ulehla do očistné náruče zaslouženého spánku a jen zřídkakdy krátce procitne, aby několika málo vyvoleným udělila svou milost k plaché audienci. Avšak neúnavní básníci si nedokáží odříci svou ješitnou, sobeckou žádost, neustále (a znovu) ji oslovují, obtěžují a znásilňují, nebo se alespoň otírají o její vetchý šat a horečným šepotem nebo sprostými skřeky vzývají její jméno, přestože jim dává zřetelně najevo, že o jejich přízeň nestojí, že chce mít klid, že chce být sama. A dovolím si jít v řeči metafor ještě dál a řeknu, že poezie je mrtva a - jak se mi zdá - zatím ještě netouží po brzkém zmrtvýchvstání. Básníci však nehodlají té nebohé zprzněné dopřát klidu ani po smrti. Obcujíce už jen s pasivním tělem své múzy, nalhávají si, že tato dosud dýše, nebo setrvávají v bludu, že ji právě oni svými urputnými, ať už něžnými, či stále zběsilejšími pokusy mohou přivést zpět k životu. Čím více se snaží, tím hlouběji ji pohřbívají...
Ale chtěl jsem říci vlastně jen toto: poezie je sice svým způsobem věčná, ale není nesmrtelná. Tím méně pak sami básníci. - Jak hodně ji zřídili, a přitom jak málo plodů své vesměs neopětované lásky - sebelásky dokázali vynést na světlo boží a uchovat při životě v touze po vlastní nesmrtelnosti. Myslím, že by bylo pietní a slušné a oboustranně užitečné nechat Poezii odpočívat alespoň do onoho konce milénia...
Kdybych chtěl být hodně krutý, navrhl bych na nějaký čas - třeba právě do toho konce tisíciletí - ustanovit jakési moratorium a pod (velmi) přísným trestem zakázat psát básně vůbec. Tím by se, myslím, prokázala poezii největší služba. Během této restaurace by odpadli alespoň ti největší a notoričtí frotéři Poezie a věnovali by se své samohaně na jiné, všestranně prospěšnější platformě. (Otázkou je, kdo by pak ještě zůstal...) Možná bychom byli po čase překvapeni, jaké básnické klenoty by za této prohibice potají vznikly. Ale protože plošný zákaz je želbohu jen utopistickou vizí (a pro někoho možná zlým snem), nezbývá (mi) než apelovat na tvůrce samotné výzvou k větší osobní odpovědnosti a sebekritičnosti. - Tedy aby psali pokud možno co nejméně, nejlépe však vůbec, a když už, pak jen v opravdu nejkrajnějších případech, v mezních stavech, kdy nemohou už jinak a není zbytí. A ovšem jenom tehdy, budou-li si skutečně jisti, že nikdo jiný to nemůže udělat za ně. Aby s nejvyšší odpovědností přistupovali k publikaci (či jiné formě prezentace) svých opusů a aby sami maximálně zvýšili kritéria při jejich výběru, nejsou-li schopni soudnosti již při samotném tvůrčím aktu. - A to tím spíše s ohledem na zjevnou a alarmující absenci výrazných arbitrů vkusu, tedy kritiků. Ačkoliv, s použitím jistého výroku, nutno přiznat, že básníci dnes mají takové kritiky, jaké si (sami) zasluhují. Jenže toto platí i naopak - a právě spíše naopak.
Zde tedy vidím jednu z možných cest - důslednou tvůrčí abstinencí, nebo alespoň zvýšenou sebekázní, pozvolna opět vrátit básnickému slovu jeho vzácnost a váhu a poezii pak potažmo její úctyhodnost a výsostné postavení mezi ostatními múzami. Sám za svou osobu slibuji, že se vynasnažím jít v tomto ohledu příkladem. Až dokončím a koncem roku odevzdám do tisku svůj druhý výbor, vezmu si svá slova ještě důsledněji k srdci. Reálný obecný trend však bude nejspíš asi zcela opačný a právě s blížícím se koncem tisíciletí se kreativita poetů ještě zvýší. Koneckonců i takováto průtrž může přinést svoje plody - a především: leccos s sebou spláchnout. (Mne nevyjímaje.)
Vrátím se nyní ještě k řeči v metaforách a o něco málo přece jen slevím ze své kruté nadsázky - z oné katastrofické vize Poezie jakožto múzy již mrtvé. Ale v obdobné rovině si dovolím ještě chvíli setrvat. Nuže dobrá, Poezie nemusí být hned mrtva, snad je opravdu mrtvý jen můj cit vůči ní. Možná je to vskutku pouze moje konfese, skrze niž vidím vše tak černé. Dejme tomu tedy, že Múza není mrtva; ale co hůř, ona jako by se vytratila. Zmizela neznámo kam. Ale známo je mi před kým: před básníky... Ztratila se, a to je svým způsobem ještě horší, než kdyby byla mrtva zcela. Neboť při jistých sklonech a gustu lze koneckonců otrle obcovat i s múzou metaforicky mrtvou. Byť poněkud jednostranně, resp. s jednostranným účinkem. A posléze ovšem i bez účinku, jak vidno nezřídka. (Řečeno jinými slovy: poeta si sice škrtne, ale poezie přijde jaksi zkrátka.) Avšak obcovat s objektem absentním, to skutečně dost dobře nejde. (Mimochodem, jak já říkám: "Ve dvou jde i ta soulož hnedle veseleji...")
Ano, jsou jistě básníci, světlé výjimky, kteří tvoří (ještě) ze své čisté představy o Poezii nebo skrze svou neposkvrněnou vzpomínku na ni. Leč valná většina dnešních poetů již neobcuje ani se svým přeludem (natož s Poezií); oni obcují již jen sami se sebou. Tím ovšem nechci říci, že snad jeden s druhým (navzájem), ale jeden každý sám se sebou - a to už je pak čistokrevná masturbace. Tak je to tedy, dle mého soudu, s českou poezií dnes - s poezií bez Poezie.

Přes veškerou úctu k organizátorům tohoto sympozia a k nezpochybnitelné ušlechtilosti jejich pohnutek mám určitou pochybnost, zda tato akce může nějak výrazně povznést úroveň a věhlas soudobé české poezie. A při svém mínění o jejím stavu se nemohu ubránit dojmu, že básníci se zde v rámci "celonárodního svozu poetů" shlukli nad polovyhlaslým ohništěm - snad aby svou zvýšenou verbální aktivitou a opakovaným vzýváním jména Poezie pokusili se rozdmýchat alespoň několik spásných jisker. A v tuto pohnutou chvíli se ještě ozve hlas, můj hlas škodolibého nevděčníka, jenž neváhá do onoho posvátného chladnoucího popele ještě se vymočit. Není přitom vyloučeno, že onen vzývaný oheň už vzplál; nejsem si však jist, zda právě teď a tady... I plánovaný oslavný ohňostroj na závěr, zamýšlený snad jakožto symbol povstání Poezie z popele, mohl stejně tak dobře anticipovat případné pozdější rozpaky z neuskutečněného znovuvzkříšení a prozíravě, nenápadně, odvést pozornost jinam - snad k zítřkům, pro básníky a pro poezii světlejším.
(A nebo jiným posvítit na cestu "jinam", třeba právě na cestu "co nejdál od Bítova...")
A i když vznešenost a pompéznost tohoto semináře (při všech milých průvodních okolnostech) může asi stěží nějak pomoci poezii samé, věřím, že alespoň jejímu jménu a jménu Básník by mohla prospět ku znovunabytí jisté ctihodnosti a vážnosti. Když už ne jinde, pak snad alespoň v očích závistivé veřejnosti. A i kdyby pro nic jiného, budiž velkorysým hostitelům a štědrým mecenášům vzdán hold a dík už jenom za to, že básníci v tak hojném počtu (mě nadále - a na závěr nevyjímaje) zde měli, pro mnohé jistě vzácnou, příležitost (nota bene na státním hradě) tak bohatě se najíst a napít. - Vždyť někteří možná poprvé; jiní, žel, i naposledy. A někteří ovšem poprvé i naposledy...

Děkuji Vám za pozornost.

(Psáno v Brně a v Praze v září 1996)

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz