Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Přednášky /

Jiří Kuběna - Paní na duze (matka smíření)

Vážení přítomní,
přišli jsme ze všech světových stran, básníci, literární vědci a kritikové i všichni, kteří milujeme Slovo, sem k nám na hrad Bítov, abychom tu tři dny a tři noci zkoumali, hledali a mapovali, kde se ocitá česká - a ovšem moravská - Poesie dnes. Nesešli jsme se jen tak zbůhdarma, a ani proto, aby si jedenkaždý z nás mohl utrhnout její laur jen pro sebe, pozvednout rukou vítěze ze zdusaného kolbiště v opojném triumfu kapesníček hozený z jejího klína jen a jen jemu: tomu jedinému vyvolenému.
Sešli jsme se mnohem spíš, abychom se pokusili společně zjistit, kam se s celou naší poesií poděla i ta její po celá poslední čtyři desetiletí do nejmíň pěti stran žárlivě trhaná a přece neroztržená Suknice nesešívaná: suknice naší jedné jediné, svaté, všeobecné a apoštolské kontinuity a tradice. Kdo jsme, že o ni marně metáme - každý jen sám za sebe - los?
Už náš příchod v tak vysokém počtu, a také zaujetí, s jakým jsme zde po tři dny rokovali, svědčí o tom, že důvod je vážný, nejzávažnější. Něco se stalo. Poesii bohužel, jak asi cítíme - ba víme všichni, nenáleží dnes ani na zemi ani na nebi, a co nejhůř, často ani v našich srdcích, ono místo, které by tato dcera královská měla mít a které ve všech kulturách vždy měla. Alespoň v zemích koruny české i u nás v markrabství a ještě předtím Velké Moravy, při nejmenším tak daleko, jak naše národní paměť sahá.
Ale přece jen tu - a už vůbec ne tady u nás na hradě Přemyslovců, králů a knížat z rodu svatého Václava, na dávném sídlišti na ostrohu nad starou zemskou cestou při soutoky Želetavky s Dyjí, při naší Vetus Via, naší Vetovii, našem Bítovu, okolo nějž už dávno předtím musely vést kročeje svatých Cyrila a Metoděje - přece jen tu nejsme tak sami. Jako pozdrav z těch velmi dávných a královských dob, kdy poesie byla v našich luzích a hájích neviditelně a neodčinitelně přítomna co motýl usedající stejnou náhodou na sobolinu krále, zlatohlav kněze či plátěnou kytlici husopasčinu, spočívá tu na stupni před námi skutečná dcera - ale i matka - královská, ochranné paladium Bítova i celé země, naše Panna Maria s Ježíškem, Madona bítovská.

Odbočím teď jen zdánlivě. Historie té skvělé raně gotické sochy je neuvěřitelná. V roce 1334, nebo krátce potom, za panování statečného - letos jubilujícího - u Kresčaku padlého hrdiny, našeho krále Jana Lucemburského - (právě toho, který měl v erbu heslo Sloužím, a jehož poslední slova zněla: Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!) - ji nechal zhotovit co smírčí oběť zdejší zpupný hradní pán Smil z Lichtemburka.
Vytvořena byla jako pokání za to, že ve vodách Želetavky nechal Smil v šílenství svého hněvu utopit kněze Vojslava, který se drze opovážil upamatovat onoho mocipána na jeho lidskou důstojnost a na poslední věci člověka (dodnes pak nese nedaleko odsud ležící, do základů pobořený hrad, čnící nad místem té tragédie, varovné jméno Cornštejn - česky asi Hněvín, Hněvihrad).
Tolik hříchů na tak křehký květ! Asi proto je naše Madona, Madona bítovská, zcela jiná než její sestry, vesměs luzným nebeským štěstím oplývající milostné sošky.
A i když cítíme dobře její milosrdenství a odpuštění, zůstává její královský zjev přes všechnu mírnost vážný a přísný: jako prosba i výzva. Je tu jako skutečná matka nás všech, služebníků vždycky neužitečných, hodných i nehodných, možná už v příštím okamžiku Matka Milosrdenství, nejprve však - Matka Smíření.
My jsme však přišli hovořit o poesii, anebo ještě raději, sejít se u jejích nohou, u jejího stolu: ač-li pro ten čas vůbec někde na nejvyšší věži, anebo v propasti hladomorny tu vzácnou hostitelku ještě nalezneme. Mluvilo se zde o ní nadějně i beznadějně, věcně i skepticky, ale přece jen jsme se většinou shodli na její řídké, anebo skoro žádné zjevné přítomnosti mezi námi a hlavně na veřejnosti, v našem národě. Tím může být vinno mnoho věcí: jako nejpřiměřenější řešení tu byla pro ni navrhována posléze i její beztoho už ve dveřích stojící smrt, toliko na dvojí způsob možná smrt.
Jsem jenom básník a nic víc, a tak bych nechtěl zkoumat stupeň nepochybné vážnosti tohoto stavu - a už vůbec ne - až do statků a hrdel - zda a nakolik jsme tu kdo vinen, kdo míň a kdo víc: nakolik my, její básníci, nakolik její exegeté, třibitelé a znalci, nakolik čtenáři a posluchači, ta hrstka jejích dojemných, přese vše věrných milovníků anebo nakonec sám náš národ, či šířeji, Evropa a stav její kultury, celý náš dnešní svět a v úprku staletí stále bezohledněji dravá, zda spíš primitivní knutou moci či rafinovanou drogou svobody bez zábran čili svévole (tím dvojpramenným bičem v rukou penězoměnců!) - tak či onak hrůzně - bičovaná doba.
Ne, nemusíte se ode mne obávat retrospektivy či analysy ne zas tak neznámých důvodů a příčin (těch tu i jinde - ostatně z úst tisíckrát povolanějších - zaznělo a zaznívá při nejmenším za poslední dvě století, hlavně pak v končícím století našem, víc než dost), analysy, která by plným právem účtovala s dobou zapomínající zpupně - jako ten zlořečený Smil - své lidské důstojnosti, posledních věcí člověka.
Ba nezaslechnete ode mne ani žaloby či soudu nad falešnými pseudokráskami populární hudby, hrdinkami televizních klipů, virtuální reality, atd., které se co její nevlastní, neurozené sestry vetřely na odvěký stolec i lože Poesie a ji vykázaly cynicky někam do kouta k jejímu hrachu házenému na stěnu, jako tu nejinak než s mlčenlivým souhlasem všech opovrhovanou Popelku (když ne přece věřit v pomoc Boží. "Modlit se k bohům je jako mluvit do zdi," jak tvrdil už Hérakleitos): Sedávej, Panenko, v koutě, budeš-li hodná, nakopnou Tě!
Jsem jen básník, život je krátký, toto setkání je jedinečné a situace je příliš vážná. A já tedy, mám-li tu coram populo pohovořit jedinkrát za život o sice z trůnu sesazené a přece nikdy víc než teď, nás všech Vladařce, teď jako nikdy Vladařce, právě teď Vladařce, Princezně Poesii, musím se úzkostlivě přidržet, jako ten švec z pohádky, "svého kopyta".
SLAVÍM - hle heslo-znamení (ne až tak nepodobné onomu královskému Sloužím Jana Lucemburského), kterým za všechny básníky, za nás za všechny, odpovídá Rilke na základní otázku, otázku po smyslu, ale i po bytu, po pobytu Poesie tady na zemi.
Ta otázka, kterou vždy znovu jako potměšilou hádanku klade Sfinga - Doba svému synu Orfeu-Oidipovi (svému tak či onak synu - to jen tam, kde už neodpoví Orfeus, bude hned další záhada patřit Oidipovi), ta osudná otázka zní: "Kdo jsi a k čemu tu jsi, Básníku? Co činíš, Básníku?" (Ta hned druhá pak musí znít: "Kdo jsi a k čemu jsi tady, Člověče?") Koho to vlastně miluješ, komu sloužíš, když ne - k větší cti a slávě Boží a právě peklu navzdory - nikdy nevystihlé Kráse Slova, které Bylo Na Počátku, Slova Učiněného Tělem ve všem svém stvoření - Poesii? Quo vadis, Domine?
A tak, i kdybych se snažil o cokoliv, musí na tomto místě zaznít Chvalozpěv, hold Poesii, a jestli Poesii, věčné vládkyni, o to víc Poesii ve vyhnanství, Poesii na zapřenou, té naší pro tu chvíli právě těžce zkoušené, pokořené a přehlížené Popelce, tomu krásnému nechtěňátku, české a moravské poesii dnes.
Věru, není toho málo, za co jí vděčíme. Bylo-li umění odedávna soupodstatné se základem každé skutečné kultury, s mythem, jejž odjakživa nerozlučitelně provází jako strhující podobenství i nejnázornější výklad toho všeho proč, jak a k čemu to tu vlastně je a co my tady v tom všem - bylo-li umění odedávna zvěstováním i ztělesněním, obrazem i předchutí tušeného božského smyslu našeho lidského údělu zde na zemi, v kosmu a průvanu dějin - bylo-li umění vždy neomylně nejblíž a střemhlav u samých nohou božství, a ještě i tam u paty kříže, pak samým jeho středem, onou rozbitou vázou, z níž se line magická vůně, onou nevypověditelnou žízní po pomazání samého Boha (už zítra, už teď za chvíli neodčinitelně mrtvého Boha!) je a zůstává povždy právě Poesie.
Proč Poesie: protože živou krví tepajícím středobodem všeho umění, nejlépe zvěstujícím i ztělesňujícím Smysl všeho stvoření, je nepochybně Slovo, ono stejně božské jako lidské Slovo, které bylo na počátku a bude i na konci, Alfa a Omega, a jeho Ustavičně Bohorodou Matkou, nikdo jiný než ona Paní na Měsíci, drtící hlavu Hada, Věčně Vítězná Paní Na Duze, nic a nikdo než právě Poesie.
Je-li každý projev, každé dílo skutečného Umění, každé vždy znova do kamene, barvy, pohybu, zvuku či lidského hlasu Vtělované Slovo neomylně provázeno Trojjediností Dobra, Pravdy a Krásy, pak Poesie dosvědčuje své božské mateřství, své neustávající Bohorodičství Slova v onom vždy znova opakovaném Zvěstování, v onom bezvýhradném přitakání Vůli Boží co Matka Milosti, Panenská Nevěsta Pravdy, Za Všech Okolností - a především Proti jakémukoliv Zdravému Rozumu Božského Vnuknutí Bezvýhradně Poslušná Služebnice Ducha: Nevím, jak se mi to může státi, ale staniž se mi podle slova Tvého!
Je toho opravdu víc než dost, co kdykoliv musela, co nesměla
vidět, ač nemohla nevidět ("Moje oči musely vidět!") tato
Dcera Nejčistší Lásky Otcovy, Matka Slova, Služebnice Ducha
tady na Zemi.
Není třeba zvedat stavidla až příliš známých hrůz, které provázejí každé stvoření od jeho počátku jako nás všechny dědičný hřích ale nejnověji i jako šílená vzpoura našeho dvacátého století a s ním - pomalu končícího - druhého tisíciletí, hekatomby všudypřítomné "Hirošimy, Lidic, Gulagu".
Není divu, že princezna Poesie nechce být viděna v obludné hodině jakoby už nastávající gehenny dějin, v popílku a smogu ztýrané země. Vskutku: "Si Deus, Unde Malum?" Je-li Bůh, odkud je zlo? Ale i: Je-li Zlo, Vítězí-li tady na zemi nepřetržitě Zlo, odkud a zda ještě vůbec Umění - proč a odkud a zda ještě vůbec tady s námi a pro nás - Poesie?
K čemu vůbec Umění, k čemu Poesie - jestliže Zlo, jestliže tak strašné Zlo?!
Ale právě tady se vnucuje, dere na rty odpověď i proti naší vůli. Kde to snad nesvede už - mrtvý? - mythus, kde jako smrtelně zraněno malomocně a dvojsmyslně mlčí, anebo kde dokonce k nepříteli přebíhá náboženství: kde je a zůstává vedví roztržena chrámová opona Kultury - což to není, nemá být právě Umění, a v něm nejbezprostředněji, nejobrazněji i přec zas nejvíc doopravdicky, nejvoňavěji, právě Poesie - V Pravdě, Lásce, ale nikdy bez Krásy - která jediná je ještě schopna nadlehčit a rozhřešit toto zlo?!
Jediné Umění ani na Golgotě, ba ani v Pekle - a právě tam ne, jak ví Orfeus i Kristus, ten Druhý Orfeus! - nepotřebuje apologii, Krása nepotřebuje theodiceu. Když jsme někdy v roce 1954 s Janem Zábranou a Václavem Havlem navštívili Vladimíra Holana, řekl nám tehdy jasně: "Právě ve stoce, v močůvce a v té nejčernější půlnoci uvidět hvězdy - to je poesie." Jan Zábrana zemřel a Václav Havel se stal presidentem, ale já jsem tu zůstal a opakuji Vám dnes, co si pamatuji: "I V Pekle uvidět hvězdy" - tak to řekl Vladimír Holan, básník z nejproklatějších. "Právě V Pekle Uvidět Hvězdy" - To je Poesie.
Chtělo by se říci: jediné Umění má sílu přepodstatnit Zlo, odčarovat Zlo, i ve Zlu najít Konečnou Tvář A Svobodu naši, Vůli Boží. Z lidského hlediska už jen umění - i když často jakoby v křeči - je schopno překonat ještě ten neřešitelný rozpor: Milovat právě proto, že, a tam, kde je to už - dávno a už odjakživa - absurdní!

Ano: Miluju květinu, že uvadne, člověka, že zemře, a Boha - Boha miluji, víc, kořím se mu - že Není! Není - aby byl, aby v Tvé hrudi zmrtvýchvstal, vždy znovu zmrtvýchvstával!, abys Ty a jen Ty ho první uviděla, Marie chvátající k Hrobu V hodině Předjitřní.

Ó Paní Na Duze!

Kdykoliv hrál na svou lyru Orfeus, ztichla všechna, i dravá zvířata, aby svorně spočinula u jeho nohou ve společném, obnoveném rajském míru. Byl tam někde bezpochyby u jeho nohou - ba právě ten, co předtím u nohou Eurydiky! - i ten - pro tu chvíli všeho jedu zbavený zlatoskvělý Had. To právě Jeho Zpěv Mu kladl - ach, skoro láskyplně - nohu na šíji, jako varhaník klade špičku nohy na pedál varhan. Jaká symfonie bez těch temných tónů, jaký obraz bez stínu! Ale to nelze bez proměnění - to nelze beze Zpěvu. Hudba Orfeova a jen hudba Orfeova (ach to Víno Noe!) - od sama prahu stvoření - klenula nad bahnem potopy vždy znovu svatodušní Duhu, sedmibarvou Duhu!

Poesie je tady, aby nastolovala Harmonii, zjednávala Smír. Smír a víc: Božskou svatbu slavenou inkognito v naší ustavičné Káni: mezi Nebem a Zemí. A jako každá hostina svatební, žádá si tím spíše právě tento náš společný stůl, svatební stůl Slova nejprve doběla v krvi Beránkově seprané roucho svatební. Bezpochyby nejprve očistu, ale očistu započatou jen u sebe uvnitř, očistu možnou jen skrze - nikoho a nejmíň sebe šetřící - sebe bezvýhradně napospas vydávající vstřícné gesto, už jednou kdesi a už jednou kdysi spatřené gesto, jakoby provždy zůstávající sošné gesto, a třeba i to do jedné jediné sochy navždy zakleté Smilovo kající gesto, gesto možná dřív Děvky, ale teď už navěky Děvky Páně: ach, to jediné spásné gesto!

Usednout ke společnému stolu svatebnímu, ke stolu Matky Poesie a Jejího Syna Slova, žádá si jistě nejprve katharsi, obmytí a pomazání ne pouze Jeho nohou, ale nejprve vlastního srdce - ve střepech vždy znovu obětované dokonalosti svými vlastními slzami teprv dokonanou úplnou a jednoznačnou očistu, ale pak už smír, smír opojný jako nektar bohů olympských, - ach, jaký ozon! - smír po bouři.

To jen Poesie dokáže ještě i dnes - ještě i dnes a navěky! - sklenout duhu nad Lidicemi, Gulagem, Hirošimou.

To jen Poesie je a může Být Paní Na Duze - Ale Jenom Pokud a jen Když Nejprve Bolestná Matka Smíru Nás Všech, Matka Smíření.

Sešli jsme se včera a dnes tady na Bítově, na jejím hradě, u jejího stolu, abychom ji pozdravili.

Poesie, Panno Maria Bítovská, Matko Smíru, Paní Na Duze, Neodvracej od Nás Slovo, Svého Syna, Neodpírej Nám Z Jeho Dlaní A Úst Vzcházející Zpěv.

Poesie Stále Budoucí, Na Přímluvu Svatých Cyrila a Methoda, Neoslyš Náš Ještě Ne Zpěv, Náš Věčně Jen Předzpěv, jen prostor Pro Hlas, Náš Tady na Zemi Vždycky jen Proglas. Dome Zlatý, Archo Úmluvy, Bráno Nebeská, Pomiluj Ny! Ó Poesie, Matko míru Nás Všech, Paní Na Duze, Dej Ať Se My, Vyhnaní Synové Evy, My Až Do Horoucích Pekel, Až Do Pekel Horoucích Následníci Orfeovi Tady u Tvých Nohou vždy Znova a znova S Každým Rokem V Naději setkáváme: Ve Strunách Zlatého Září, V Naději Nekončícího Zpěvu. Na Přímluvu Svatého Václava, Nedej Zahynouti Nám Ni Budoucím!

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz