Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Doprovodné texty /

Ivan Slavík - Po letech a nyní

Situace nejen básníka, natož křesťanského básníka, ale vůbec každého člověka, který chtěl zůstat člověkem v plné dimenzi toho slova, byla v uplynulém půlstoletí svízelná. V podstatě se tehdy neusilovalo o nic menšího než zazdít slovo a duši do konečnosti, do definitivnosti pouze pozemského údělu bez jakéhokoli přesahu. Tedy jako do místnosti bez oken. V těchto zmenšených rozměrech měla lidská bytost vést nadto existenci jakéhosi povinného falešného štěstí, vděčnosti za to, že je takto žalářována, v pseudoštěstí uvězněné duše. Je to asi tak, jako bys měl obléknout příliš malé šaty, a proto - aby ti sedly - místo prodloužení rukávů a nohavic byly ti useknuty ruce, nohy, přečnívající údy, šaty pak sedí, nic se neděje, pouze krev prosakuje a uvnitř oděvu je mrtvola. Pro duši a pro básníka opravdového, který chce být svědkem pravdy, ne pouhého přizpůsobivého pisce, to byla zvláštní tortura, ne menší než skutečná fyzická muka.
Před ním byly dvě eventuality: První znamenala zdánlivě úspěšnou cestu přizpůsobivosti, a to v konečné fázi znamenalo sebeznásilnění, zprznění; neboť doprovodem tohoto děje je proces umlčení jistých funkcí nezbytných k životu duše, která je nesmrtelná a k obrazu Božímu. Hlavním z nezbytných orgánů připomínajících duši její vznešený původ je svědomí. A podle francouzského autora, tuším, že to byl Bernanos, totální diktatura na člověku požaduje to jediné: jeho svědomí. Všechno pak běží už samo. Anebo to vyjádřeme jinak, víc po německu: Upiš se, Fauste...
Druhá eventualita znamenala zůstat nepřizpůsobivý zlu, zůstat člověkem, zůstat básníkem za cenu, že ho jakoby nebude slyšet, neboť nemůže publikovat a rozhodně není propagován; co tvoří, je v dané situaci nepublikovatelné, leda po nepřípustných kosmetických úpravách pro zalklou atmosféru nesvobody. To však je pouze vnější pohled. Neboť každý dobrý skutek, tedy i dobrá báseň, je platný už tím, že je, i kdyby ho nikdo neviděl a neslyšel. A křesťan ví, že vždy je tu vševidoucí Bůh. Všechno pravé a ryzí má pak v celostní harmonii a rovnováze nezástupnou hodnotu. Nehledě k tomu, že i nepublikující básník má vždy kolem sebe své neviditelné obecenstvo samizdatu, rozmnožovaných rukopisů, až po ty osoby, které prostě vědí, že někdo takový je a jeho pouhá existence je jim posilou.
Může se zdát, že abstinovat, být vymazán a zamlčen není tak hrozné a že se to dá unést. "Kdo mluví o vítězstvích, přestát je vše," říká Rilke. Ale protáhne-li se takové údobí na polovinu století, je to celý jeden tvůrčí věk, na začátku byl čas, kdy se do literatury vstupuje, na jeho konci je závěr celého jednoho lidského života. A nejde-li o život jedince, ale o celou generaci, ba několik pokolení za sebou, vypadá to na setbu zmaru.
Ve skutečnosti to tak nevyznělo. Kdybych měl volit, znovu bych nic na svém údělu nezměnil. Snadná cesta bezpochyby o ledacos ošidí. Ale "kdo mnoho trpěl, zná mnohé, co šťastným zůstalo utajeno", napsala česká klasická autorka Božena Němcová.
A nemohu si odpustit jednu poznámku. Stále teď slyšíme ze všech stran, jak jsme my, Východňané, ale my nejsme Východňané, my jsme Středoevropané, zaostali za Západem a jak se máme od šťastnějších svobodných učit. A mně to připadá někdy právě naopak. Dlouholeté utrpení a odříkání nám, aspoň těm, kteří to tak uměli přijmout, poskytlo zkušenosti o člověku, světě, Bohu a životě, o kterých se možná těm šťastnějším nezdá. Snad ta nutnost přijetí dobře míněných rad platí v ekonomice, financích, záležitostech společenské organizace, ale ve věcech ducha zaostalí nejsme. Ti ovšem, kdo dokázali zůstat čistí. Tím nemyslím jen hrdiny! I kladná lidská cesta má své pády, klopýtnutí, zacházky, ale i tak může vést k cíli: k prozření. Možná, že zrovna skrze ta klopýtnutí, následuje-li náprava a lítost.
V přítomné chvíli nám, ke svobodě se prodravším, hrozí jedno smrtelné nebezpečí. Že bychom nepochopili, jakýchto především duchovních (!) pout jsme byli zbaveni, a snažili se navléknout si nová zlatá pouta pouhého hmotného konzumního blahobytu. Že bychom se zabydleli definitivně jen a jedině v ploché pozemskosti bez metafyzického přesahu.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage