Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Doprovodné texty /
Alexej Mikulášek - Vztek na konci milénia
Na úvod mého vystoupení mi dovolte, abych upřímně poděkoval pořadatelům našeho setkání za to, že umožnili účast spisovatelům a badatelům, kteří jsou většinou opomíjeni na pozvánkách k podobným diskusním akcím (seminářům, besedám, konferencím apod.). Spatřuji v tom jeden z možných impulsů k prolomení oné bariéry ostře rozdělující naši literární i teoretickou obec. Bariéry, která je větší než kdy v minulosti.Svůj příspěvek jsem chtěl původně nazvat nářkem, planktem, ale zvolil jsem pojem "vztek", který spíše vystihuje důvody, jež mne vedly k účasti na tomto setkání. Je jím vztek na žalostný stav naší duchovní kultury, vědy a konec konců i literatury. Jsem kritik, proto se budu věnovat tzv. literární kritice, resp. publicistice, neboť její hranice kritika nepřekračuje, i když chce být třeba elitní, aristokratická, filozofická nebo esejisticky provokativní.
Tendenci, kterou můžeme označit jako propagandistickou a kastrační, jistě nenalezneme jen v literární kritice a publicistice, nýbrž je jí poznamenána i literární výchova na vysokých a středních školách (např. v učebnicích literatury) a konec konců je patrná i v teoretické reflexi literatury 20. století, zejména však po roce 1945. Jak jinak klasifikovat např. věty z oficiálních, resp. oficiózních učebnic a skript o tom, že střední básnická generace představuje "příznačné figury české literatury" a že Karel Sýs a Jaromír Pelc "zaujímají místo mouřenínů zapomnění", jak čteme v Kožmínově a Trávníčkově skriptu Česká poezie od 40. let do současnosti (Brno 1994, s. 136, 139). Pomluvy o básnících, kteří se těší na prebendy ze 70. a 80. let, prokazují totálně nenávistné charaktery. Odstřel se konal např. v knihách Stavitelé křídel Petra A. Bílka (s podtitulem Průvodce současnou českou poezií, Fortuna, Praha 1991), v Hamanově brožurce nazvané Česká literatura po roce 1945, psané prý z "ptačí", spíše však katovské perspektivy (Praha, Fortuna 1991), v učebnici stejného názvu Česká literatura po roce 1945 (pro 4. ročník středních škol, kolektiv autorů) a v desítkách dalších textů, v jistě obratnějších a formulačně nikoli stupidních formách.
I kdyby jim šlo o kariéru - a "čistý" ať hodí kamenem - nelze opomenout fakt, že se zde tvrdí něco, co je třeba nejprve dokázat, jinak se budeme točit v bludném argumentačním kruhu (kariéristé píší kariéristické texty, které jsou kariéristické proto, že je píší kariéristé...). Avšak navíc dotyčná "charakteristika" nic nevypovídá o hodnotě tvorby, díla, textu. Ale nemylme se, naši odstřelovači vládnou rozsáhlým aparátem diskvalifikujících přívlastků (Sýs je prý plný "vnějškových poetistických manýr" - Bílek, všichni jsou nesebekritičtí a z toho plyne "nadprodukce poezie rétorické", píše tentýž kritik - s. 36, Jiří Trávníček pak pracuje s výrazy jako "pohodlnost a snadnost", "strojená rozplizlost", je tu jen "málo rušivých a skřípavých hlasů", atp., dílo Jaroslava Dietla je označováno za doklad "úpadku dramatického vědomí" doby vzniku, což je zvláště dnes pikantní věta, pocházející z učebnice pro 4. ročník středních škol, atd., atd...). Naše tzv. věda, svojí jednoznačností a neurvalostí (viz článek Jiřího Trávníčka o Miroslavu Florianovi v časopise Tvar) blízká bulvární publicistice (např. Haliny Pawlowské z "Žita" ve "Story" číslo 37, kde píše o spisovatelském zámku v Dobříši jako o líhni, kde se jen tloustlo a "nevznikalo žádné pořádné dílo"), se výrazně připodobňuje k něčemu, co před listopadem vehementně popírala a proti čemu tak hřímala, tj. propagandistice, z níž čerpá metody a frazeologii. Tento balast na konci milénia z pera všech Bílků, Macurů, Nezkusilů, Peňásů, Novotných, Jungmannů a desítek dalších (to je nejděsivější, ten zástup, ten šik, ta smečka), je paradoxně tvořen kritiky a publicisty, kteří ještě před nedávnem psali o socialistické literatuře a socialistickém idealismu téměř ódicky - a letmý pohled na časopiseckou produkci uplynulých nejen čtyřiceti let to doloží více než plasticky. Milan Jungmann bez uzardění, dokonce s jakousi hrdostí prohlásí na setkání bohemistů, že většina s režimem spjaté literatury byla zatlačena do bezvýznamnosti, což je snad vydáváno za klad demokracie. Literární časopisy (Literární noviny, Tvar, popř. rubriky v časopisech Proglas, Akord atp.) dnes ignorují nebo kaceřují vše, co stojí ve vědomé opozici k restaurační ideologii, k současné společnosti na pokraji rozvratu hodnot, masového vyžírání bohatství této země, snad i světové války. Zatím se za "extrémistické" a rozvratnické "podezřelé" názory ještě nezavírá, i když by k tomu nechyběla dobrá vůle. Bývalá předsedkyně Obce spisovatelů, která kdysi horlivě hlásala smrt zrádci Slánskému, píše o těch, kteří nesouhlasí s režimem, jako o mrtvolách - a ještě to několikrát zopakuje, aby bylo jasné, že to mínila takto a ne jinak (viz Tvar č. 8, 1996).
Jistě, už slyším hlasy, že si marxisté a jiná levicová verbež může za svoji situaci sama, protože přisluhovala minulému režimu, protože se zdiskreditovala atp., atp., což někdy zní zvláště komicky z úst bývalých stranických propagandistů...Inu, "polární noc českých dějin" (J. Pelc)? Nálepkování, připínání placky na klopu nebo na čelo je v našich kruzích velmi rozšířené.
Jistě, dějiny české literatury znají mnoho případů polemik, které křivdily - vzpomeňme jen polemiky o odkazu Jiřího Wolkera nebo útoky Šaldovy na Vrchlického. Přesto se však tyto svého druhu generační spory podstatně odlišují od dnešních slov Karla Pecky o Sýsovi, jenž prý básníkem nebyl, není a nebude...Vskutku vzácná míra pochopení a tolerance. A to v době, kdy je ohrožena kultura a kulturnost jako celek - v záplavě reklamního štěstí, pornografických pochoutek, podvodů a peněžní oligarchie. V době, kdy tříštit síly a vydávat je na likvidaci druhého je minimálně marnotratný nerozum - k čemu potřebuje burzovní makléř Peckovy romány?
Ohroženi jsou všichni, vinní i nevinní, spravedliví i lháři, oběti i strůjci. Jistě, někteří více (např. ti, kteří podle Pecky nebo Diviše "nejsou básníky"), někdo méně - kdo sežene milióny na nákladnou a zatím tak neplodnou konferenci!
Kdysi se razilo heslo spisovatele jako svědomí národního celku. Platí tato teze ještě dnes, kdy máme zvolený parlament, řadu nevolených úředníků a profesionálních politiků a manažerů, kteří věci rozhodnou za nás? Jaksi k věci "povolanějších"? Myslím, že problém je složitější. Spisovatel není tak dobrý malíř pomocí plastických metafor jako skutečný výtvarný umělec tahy štětce nebo pera. Není tak dobrý filozof jako profesionální myslitel, školený v dějinách filozofie. Není slovní alchymista jako dobře naprogramovaný počítač. Nemá patent na pravdu politickou, sociologickou, ačkoli má nesporně nějaký společenský názor. Pracuje s hláskami, s rýmem či aliteracemi, ne nepodobný hudebnímu skladateli cítí rytmus, melodii verše, avšak není komponista a nemůže skladateli konkurovat. A přece má něco, co nemá ani výtvarný umělec, ani hudební skladatel, počítačový program nebo sociolog, totiž schopnost syntetizovat, schopnost využít totality skutečnosti v její co nejbohatší formě a ze slovesného materiálu stvořit báseň, která může přečkat staletí a tisíciletí. Pokud by byl umělec slova jen čímsi převoditelným na jiný druh a pojem, kdyby tvořil jen "čistý" rytmus, vizuální metaforu, myšlenku, výraz citu a politického názoru, potom by byl zbytečný, nahraditelný, zastupitelný. Ale básníka svět potřebuje, protože potřebuje ten syntetický, komplexní, mnohostranný a mnohotvárný útvar, jenž není jen sledem čehosi "mimoliterárního", nýbrž novou jednotou, novou estetickou silou. Báseň jako umění tónů, barev, myšlenek, citových stavů, etiky je cenná právě jako celek, nic z něj nelze beze ztráty vydělit, vypreparovat, vytlačit nebo absolutizovat. Báseň je umění komplexní, celistvé, jež nelze beztrestně kastrovat. Je nutně i svědomím, když usne svědomí druhých, třebas uchlácholené za zahraniční měnu. Básník je nutně i občanem, je součástí své doby a společnosti, a to ne jako její pasivní odlesk nebo produkt (kdo jím je, tím hůř pro něho), ale jako její spolutvůrce. A v české literatuře byla vždy skutečně kvalitní díla společenským činem! Vzpomeňme jen na Husova kázání nebo na Komenského Labyrint světa, na dílo Máchovo nebo Čapkovo, na tvorbu Macharovu nebo Seifertovu. Leč pozor: v Čechách se bohužel ustálila praxe, že za názory - vyjadřované v básni, ale nejednou i mimo ni - musela hořet hranice, na níž se vždy pálili cejchovaní čarodějové, kacíři, rozvratníci, extrémisté atp. Někdy doslova, jindy symbolicky, ale nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. Tak se paradoxně a velmi krutě - alespoň v našich poměrech, od mnichů v Sázavském klášteře až po dnešní "černou řadu" v Pmd Daniela Strože - potvrzuje společenský statut tvorby, která je také, zdůrazňuji, také morální výpovědí. Je svědectvím, je spolutvorbou morálního klimatu, je odpovědí formou otázky, gesta nebo šifry.
Věřím, že slova ke konci tisíciletí nejsou věnována budoucím badatelům, kteří se budou snažit rekonstruovat z dochovaných zlomků chaos této doby a najít odpovědi na otázku, co se to proboha děje. Únava z konce století to asi nebude. K únavě totiž mají naši nunváři literárních dějin i současnosti hodně daleko, mám-li soudit z jejich neutuchající propagandistické píle. Nevyčerpává se tu spíše jeden z modelů literární komunikace, založené na střídání moci s bezmocí?
