Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Doprovodné texty /
Miloš Vacík - Slovo na konci milénia
bylo široké motto bítovského setkání básníků a kritiků (Státní hrad Bítov, 26.-29. 9. 1996), a jakkoli dosavadní zkušenosti z různých podobných literárních setkání, konferencí a symposií prozrazují, že jejich finální efekt nebývá příliš plodný, přesto, jak se ukázalo, bylo pozvání na bítovský hrad z mnoha důvodů přitažlivé a slibné. Jednak už proto, že se po dlouhých padesáti letech mělo stát vlastně prvním básnickým setkáním toho druhu v naprosto svobodné atmosféře, a také proto, že štědrá a široce rozevřená, tolerancí oplývající náruč hostitelů byla příslibem otevřenosti pro tříbení názorů subtilních i antagonistických, zvlášť při tak vlídném přijetí autorů ze všech generačních letokruhů, nadto přicházejících - vlastně také poprvé - ke společenskému diskusnímu stolu ze všech tří tzv. předlistopadových proudů (těch exilových, zakázaných i povolených), samozřejmě spolu s nejmladšími čistými, nepopsanými listy. Pokud si už sama tato názorová mnohost nevyžadovala ve své sešlosti jistou dávku tolerantnosti, pak jistě důstojné hradní prostředí (udržované a dál šlechtěné velkomyslným hostitelem, básníkem Jiřím Kuběnou, jemuž se stalo i domovem) samo jako by vybízelo k jistému duchovnímu aristokratismu. Ať bylo, jak bylo, a bylo všelijak, hradní zdi se neotřásly.Přichystal jsem si do případné diskuse pár poznámek, či vlastně jen citátů, ani ty se však nehodily. Poslední diskusní odpoledne, kdy pro ně ještě zbýval čas, neslo se vzrušenou atmosférou kontroverzních střetů, takže věcné vystoupení na hlavní bítovské téma by zapůsobilo jako parte doručené na svatební rej. Pokusím se tedy ex post své poznámky aspoň trochu uceleně zrekonstruovat.
Jaká byla stěžejní otázka bítovského setkání?
Jak je tomu s českou poezií na konci milénia? Žije dobře, nebo živoří, nebo dokonce skomírá? S čím vstoupí do milénia příštího - a vstoupí do něho vůbec?
Takové otázky se nabízely a otvíraly a slyšeli jsme na ně i odpovědi. "Dnes má poezie nulovou moc," řekl Ivan Diviš, "nikoho neovlivňuje..., českomoravský prostor je pro poezii hermeticky uzavřen. Nikdo to nečte, nikdo o to nestojí..." O polovici mladší básník J. H. Krchovský, rozhlížející se smutně po "hřbitově" české poezie, navrhl, aby se básníci až do konce století uzavřeli do klauzury a nevydali už ani řádku. M. C. Putna spatřuje básníky jako chudé příbuzné všech ostatních múz, jako "přerostlé a prorostlé staré panny", které se kochají marnou nadějí, že si jich "na plese mladí samci povšimnou", a asi po právu mává před očima básníků vizemi světa řítícího se do zvuků a světel internetů a počítačových her. A hned k tomu s trpkou ironií vzpomíná na nekonečné davy ctitelů poezie, provázející kdysi na poslední cestě své milované poety J. V. Sládka či Svatopluka Čecha s transparenty nad hlavou, na nichž se skvějí názvy jejich básnických děl. Mimochodem: Čechovy Písně otroka tenkrát vyšly v krátkém čase v osmnácti vydáních za sebou.
Taky dnes se můžeme setkávat s podobnými tisícihlavými průvody. Táhnou ze všech koutů hlavního města i z celé naší vlasti a míří jednou do Edenu, podruhé na Výstaviště a rovněž na mohutnou letenskou pláň, kde potom na sto dvacet tisíc mladých čtenářů, pardon, posluchačů s nadšením a vytržením po celé hodiny vyčkává a pak aplauduje Králi popu, jehož socha je majestátně vztyčena nad městem, široko daleko naslouchajícímu "Novým kantilénám".
Pozoroval jsem uprostřed bítovského shromáždění posmutnělou tvář nadšence mladé poezie, jejího probuzeneckého obětavce Mirka Kováříka, a najednou se mi v očích proměnil v duchu utkvělých představ mých dětských let v mánesovský obraz rozsévače kráčejícího po žírném lánu, an ze široce rozhrnuté zástěry, kterou přidržuje levou rukou, rozsívá svou pravicí zrno, z něhož vzchází mladé básnické osení, či přesněji: zázračně se vytřepotává oživené mladé "zelené peří". Ale má pro tu svou setbu - jakož i pro poezii v tom svém médiu vůbec - velice skrovný a zřejmě i s osobním nasazením urputně vydobytý čas, zvlášť porovnáme-li ho s časem, v němž naše mnohohlasá média - a zvlášť ta soukromá - chrlí denně do noci "poezii" i nepoezii tvrdě zmuzicírovanou.
Někdy pozdě večer, když ulehnu, přejíždím potmě po škále VKV od shora dolů, a v té hodině, kdy kdysi dávno, ano, třeba za časů Svatopluka Čecha - v době ještě neoživeného onoho tajemného éterického vlnění - bývala hodina nanejvýš pro pokornou modlitbu a díkůvzdání za šťastný den, v té hodině se tu nyní řítí milimetr po milimetru světelné stupnice jeden popík za popíkem, jeden "nejlepší hit za hitem od 80. let" či "totálně nadupaný hardrockový nářez" za nářezem, a všechno se slévá v jediný nekonečný křečovitý rytmický ryk, pouťově vyvolávaný do angličtiny zkrouceným jazykem rozšafného moderátora. Ale, abych nelhal, i pro verše či pro rýmovnictví se tu na jedné zastávce našla chvíle. To když inspirací osvícený rozjařený bavič k půlnoci vyzývá mladé posluchačky, aby složily básničku na téma láska a po písničce ji do rozhlasu zatelefonovaly. A pak jsem zděšen. Kde jste v té chvíli vy, něžné sličné dívenky, po kterých se na ulici otáčíme? Neslyšel jsem dotud z úst pilných veršovnic ještě nikdy tolik cynismu a vulgárnosti pohromadě jako v té chvíli ("strč mi ho tam, já se jenom zamihotám", atp.). Přiznám se, že jsem to neunesl a recitaci umlčel. Kde jste a ke komu dozníváte křehké, láskyplné sloky Seifertovy? Ještě doléháte k uším našich jeruzalémských dcer, gazelkám a plachým laním něžná vyznání Šalamounovy Písně písní? Kde jsi, můj sade nesmělých milostných nářků a povzdechů? A hity hřmí dál do smutné noci.
Ale v duchu se ptám, není ve vřavě dnešního světa, uprostřed jeho zkrvavených plání, teroru a vrahounů hlásících se hrdě k masovým vraždám, hromadných hrobů, probuzených nacionálních vášní, zjevných pekuniárních zločinů i nezjevných červených knoflíků ke spuštění planetárního pekla, není právě tento halasný rytmus hitů jakousi vzdornou modlitbou těch, kteří tu ke svým nevinným bohům vztyčují své holé, bezbranné ruce? A není slovo, i kdyby sebenaléhavěji svědecky promlouvalo k tomuto světu, příliš až přespříliš tichounké, omšelé, otřelé, ušláplé a slabé? Táži se nakladatele, který se ujal bohulibého záměru a vydal knihu veršů sarajevského básníka Josipa Ostiho, jenž unikl před zabitím z nešťastného města, kolik mu došlo objednávek na Ostiho Sarajevskou knihu mrtvých. "Neptejte se," odpovídá mi zdrceně nakladatel. "Čtyři. Slovy čtyři." Ovšem, naše knihkupecké tržiště, toť kapitola sama pro sebe.
Není tajemstvím, že náklady básnických sbírek soustavně klesají. Není dnes jediné sbírky veršů, která by vyšla bez dotací, sponzorských příspěvků či velmi často nejen bez autorského honoráře, ale za finanční účasti autora samého. A znám bizarní případy, kdy veškeré náklady na vydání knížečky veršů zaplatí mladému ambicióznímu veršotepci maminka či rozradostněná rodinka. Proč ne? Je svoboda podnikání a trhu. Nakladatelem se bez obtíží může stát kdekdo, i kdyby jen proto, aby mohl vydat verše své milované ženy. Odtud pak také trochu svítá k odpovědi na otázku, jak je možné, že v čase našich nářků a pohřbívání poezie vychází paradoxně tolik sbírek, jako snad nikdy v minulosti. Jen za loňský rok jich přátelé napočítali hodně přes dvě stě. A letos? Nebude jich o mnoho méně. Zdá se, že nikdy se tolik lidí nevěnovalo psaní věcí, které nikdo nečte. Jako by se před námi naplňovala někdejší sarkastická vize Jeana Cocteaua, který v čase, kdy ve Francii zřejmě pociťoval situaci obdobnou naší, s hořkostí vyhlásil: "Básníci se stanou opět tím, čím nikdy nepřestali být, mandaríny k sobě schoulenými a svěřujícími si navzájem svá tajemství do ouška."
Je to dobré, že vychází tolik veršovaných knížek, anebo je to špatné? Podle Cocteaua možná dobré: čím větší kroužek pisatelů, tím větší by měl být počet naslouchajících uší, a tedy čtenářů - pokud ovšem tito mandaríni jsou vůbec ochotni oddávat se jiným tajemstvím než svým vlastním. Možná, že je to tedy špatné. Mluví se o inflaci poezie, která přestává zajímat už proto, že je jí moc a ve své hromadnosti je samozřejmě průměrná, chudokrevná, nezajímavá a nejednou i ve vzorových exemplech trpí leukémií, která dojme jen dárce kostní dřeně. Odtud i slova Divišova a Krchovského. O nadúrodě nás asi záhy přesvědčí také Lubomír Machala, až vydá svou bibliografii básnických prvotin vyšlých od roku 1990. Bude mezi nimi samozřejmě i knížka onoho chlapce dotovaného maminkou.
Chtělo by se nad tím kroužícím hejnem zvolat spolu s Dantem: lasciate omni speranza... A snad i připomenout zjištění významného francouzského literárního historika a kritika Georgese Mounina, který napsal: "Jedním z nepříjemných pravidel je, že v každé generaci se objevují sotva dva nebo tři opravdoví básníci, to znamená asi deset za století v nejlepším případě v historii. Jiné pravidlo zas říká, že každý skutečný básník nevytvoří víc než pár tuctů opravdových básní za život."
A tu mně nad onou naší podivuhodnou hojností, nad mnohostí zdánlivě nesouměřitelných poetik, nad oním paradoxem přemíry vznášejících se zelených pírek a zakopaných cest poezie ke čtenáři, přichází maně na mysl otázka: je u nás opravdu kritika, která by - tak jako kdysi někteří nezapomenutelní, jejichž jména si dosadíte sami - soustavně, nikoli podle skupinkového blíženectví a osobního zalíbení či zvučnosti jména, ale podle jistého vnitřního, cenou vlastního života prověřeného řádu kritérií a hierarchie hodnot sledovala současnost básnického pohybu? A to s vědomím kontinuity a hodnot minulosti? Která by také citlivě vnímala mladé výhonky, sledovala jejich růst a třeba - jak to kdysi v 60. letech v čase "přesily poezie" požadoval Oleg Sus - i houští prořezávala? A která by měla odvahu nejen k chvále, či zatracení knížky, ale i k hledání kontextů k celistvému obrazu, jenž je znakem i součástí tohoto pochroumaného světa, obrazu, do něhož se vejdou niterně prožité, osudově neoblomné výpovědi, hlubinné sondy do lidského údělu, zpovědi "archetypální duchovnosti" i existenciální tázání, ale i prázdné rutinní veršovnictví i lehkonohé a groteskní hry předváděné k potěšení trpného čtenářstva, ba i to, co se (třeba v tzv. textech nebo nedomrlé próze) za poezii jen vydává. Propad zdánlivých dějinných jistot, chaotické snoubení starého s hledačstvím, nové "ideologizování naruby" spolu s nákazou postmodernismu jako by i v kritice rozesely viry nevíry v poznání živoucích hodnot, v možnost uchopení nadosobních hledisek. A přesto ještě je alespoň cosi jako láska k člověku - proti narcismu, svědomí proti amorálnosti, vznešenost proti nízkosti, úzkost o člověka a lidství proti zlhostejnění. A přece je ještě cosi jako tajemství opravdové poezie proti netajemnosti pilného kutilství. Ale tady už slyším námitku - kdo z nás vlastně ví, co je to poezie? Zatvrzele jsem přesvědčen, že poezie nemůže žít podobna oné nehnuté rybě z hlubinné tišiny černého dna moře, zvané zeneon roseus, že není s to žít v bezčasí. A že i sebeponornější básník v hloubi své duše touží po tom, "být i kýmsi čten / a pochválen / na světlou památku".
A skoro ztěžka teď sám sbírám odvahu, abych k tomu dodal možná až extaticky vypjatá slova F. X. Šaldy, ale právě pro jejich krajnost alespoň trochu snad vhodná k zamyšlení. "Kde vzniká touha exotismu, touha žít někde mimo společenský svět a společenskou závaznost, kde básník chce prchnout anywhere out of the world, tam máš co činit s patologičností."
Slyšeli jsme bítovské nářky. Somnambulní pohřební nářek nad koncem poezie na konci milénia, nad nezájmem čtenářstva, nad klesajícími náklady, nad inflační hypertrofií průměrného šedivého veršování, nad znehodnocením básníkova místa v občanské společnosti, které bledne před září showmanů, mediálních bavičů a pophvězd všech barev a odstínů. Nepřipomínám tu tyto pestrobarevné ptáky snad proto, že bych je chtěl rozehnat či zaplašit, ale jen, abychom si byli vědomi, že v čase, kdy byl ještě adorován básník (a nesvádějme to jen na jeho někdejší zástupné buditelské poslání!), kdy poezie měla své výsostné místo na zemi (a není tomu tak dávno, ještě na sklonku našich 30. let byla orlojem svého času), žádný podobný mediální jev zachvacující a uchvacující publikum totiž absolutně neexistoval. Nevím, zda to může být pro poezii, která stojí ve zcela jiné hodnotové hierarchii, nějakou útěchou (pokud nevezmeme vážně Putnovo sarkastické doporučení, aby se básníci raději oddali tvorbě písňových textů), útěšlivé může být spíš poznání, že k dnešním chmurám a stížnostem lze dodat: nihil novi sub sole...
Už v onom pradávném čase, v němž spatřuje Diviš básnickou slávu naplněných amfiteátrů, dokonce už v roce 570 př. Kr. žaluje básník a filosof Xenophanós, že slovo básníka hasne před slávou olympijského atleta. "Když zvítězí se svými závodními koni - psal - dostane se mu všeho, slávy, poct, atd., třebaže toho není zdaleka tak hoden jako já. Protože naše umění je cosi víc než lidská a koňská síla. Tyto věci se však neprávem vyzdvihují, třebaže to není spravedlivé, když se síla staví nad umění."
Nevím, zda nám mohou být útěchou slova známého francouzského vydavatele parnasistů Lemera z 19. století (kdy nebyl film ani rozhlas), který nejednou zdůrazňoval, že jestliže básnickou sbírku prodá za rok v šedesáti exemplářích, "je to dobrý prodej". V jakém počtu výtisků vycházeli u nás před válkou Holan, Halas a ti druzí?
V tiráži Holanovy prvotiny (básníkem později zavržené) jsem našel na dnešní dobu slušný náklad 750 výtisků. Ale třeba Seifertova sbírka Zhasněte světla se už v roce 1940 domohla devíti vydání... Rozevírající se nůžky mezi výší nákladu a cenou knížky hrozí. Stane se verš výsadou vybrané zjemnělé intelektuálské elity?
Daleko slyšitelné hlasy z bítovského hradu (Diviš, Putna, Krchovský, Šiktanc, Kuběna), ale nejen ty, jako by v nás evokovaly neblahý výsledný pocit, který lze vyjádřit lapidárním konstatováním: krizový bod poezie. Přistoupíme-li na ně, pak by bylo asi namístě ptát se hlouběji po všech příčinách. Zdá se, že faktorů je mnoho, ale v podstatě tu mohou být pouze tři viníci: civilizačně-technicko-mediální realita, čtenářstvo a posléze - básníci! Připusťme, že svůj díl viny mohou nést všechny tři jmenované strany tohoto trojúhelníku; která z nich nese tíži největší, bylo by asi předmětem vážnější sociologicko-analytické a komparativně-literární úvahy. I když to básníci neradi slyší, nezříkejme se ani úvahy nad podílem poezie samé, snad pochopitelným právě v tomto přelomovém čase, kdy poezie opět sonduje svou vlastní novou řeč, a kdy se také - podle slov některých šťastlivců - naší literatuře konečně po staletích podařilo "vyvázat se a osvobodit od veškerých společenských závazků". Východiska se objevují i v návratech - třeba k surrealismu i poetismu, za "nejzajímavějšího autora sezóny" (!) označí kritika toho, kdo "objevně" došel "od objektivní reality" k čisté "Poezii", problémem se stává hledání "básnického prostoru pro transcendentno", chápavě je přijímán návrat k hermetismu, k tvorbě artistní a artificielní... Ale nejsem si jist, že toto vše lze označit v čase přirozeného tápání a hledání (vyloučíme-li epigony a imitátory) slovem vina - i když odliv čtenářů je prokazatelný. Šla kdysi českým krajem pověst, že moderní poezie se nečte, protože je nesrozumitelná. Ale co namítnout, když čtenáře ztrácí poezie nesrozumitelná i srozumitelná? Chtěl bych jen věřit, že šťastným happy-endem či vyústěním z chaosu poetik se nestane dokonalé naplnění oné proslulé výzvy Stephana Mallarméa: "Umění je tajemství přístupné nečetným individualitám... Ó básníci, vždy jste byli pyšní, buďte ještě pyšnější, staňte se pohrdavými!"
Vážím si bítovských slov Karla Šiktance, který řekl: "Realita doby, do které chtě nechtě patřím, je pro mě takřka nezbytností, ať už jsem tím rozezlen, nebo šťasten..." A sdílím jeho obavy, že o příštím osudu slova, či básnického prostoru není rozhodnuto. Právě úzkost o tento prostor sevře dnes možná srdce básníka při představě, jak jedinec, jak lidská individualita je a bude podle neúprosné vyhlídky stále těsněji svírána obručemi multimediálních Gorgón, všudypřítomných ve všech denních i nočních hodinách, s naplňujícími se bradburyovskými vizemi všelijakých telestěn, digitalizovaných zázraků, všemocných megabajtů všech dat, modemů, computerových her, obrazů a pohybu virtuální reality, vítězící nad slovem, všeho toho fantastického, pro něž dnes už nestačí verneovská vidoucnost. Co tedy poezie pod vyplazenými jazyky těchto gorgonských zjevení, masově nesporně vítaných, vpadajících do lidských osudů příštího milénia? Nejsme v tom sami. A zdaleka ne nejhůře. Hluboko v zásluní je poezie ve Francii, živoří v Německu (kde, mimochodem, pouze čtyři rodiny ze sta nemají domácí computer). Je snad naděje v tom, co prostými slovy vyjádřil Šiktanc: "Trvalá nejistota osudu a existence, věčný hlad samoty (kéž by nám zůstal! Pozn. MV), v okruhu lidského štěstí i neštěstí, touha sdělit se - v tom tkví ona bytostná víra v život poezie."
A nakonec - ještě z jedné myšlenky zmíněného francouzského historika svítá. Nalezl ji v opoře o vědní obor stojící poezii blízko, i když básníky opovrhovaný, v lingvistice. Neboť ta - i v čase univerzálních pohrom, kdy se zpřevracejí hodnoty a vyvracejí zdánlivé věčné jistoty, a tedy i v čase postmoderní malověrnosti - právě lingvistika říká: poezie nemůže zahynout, neboť ji vážou pevná pouta k samotné prapodstatě jazyka. Nikoli pouta mechanická, ale vyrůstající z mnohosti jazykových funkcí identifikovatelných (komunikační, racionální, schopnost organizovat myšlení, atd.), mezi nimiž je odlišná funkce vyjadřovací, která komplexně začleňuje do lingvistické komunikace prvky, jimiž se ten, kdo hovoří, volně promítá navenek emocionálním zabarvením duševního stavu jakožto funkcí estetickou. "Jen pak je si možno představit zánik poezie, představíme-li si, že zanikne celá artikulovaná lidská řeč," říká autor - s přesvědčením, že virtualita jazyka zůstane také vnímána jako "estetická potrava"... "Dokud budou lidé mluvit, jazyk jim vždy nabídne všechny potřebné prvky na zrestaurování pojmu poezie - tak, jak ji dnes chápeme - i kdyby tento pojem třeba načas zanikl."
Ostatně, připomeňme si, že jedna z Gorgón prý zrodila Pegasa!
Na závěr bych jen rád dodal, možná až s přílišnou nadneseností (kterou básníci nemilují), protože s vahou osobní víry: Pokud člověk zůstane člověkem, zůstane poezie. Aby člověk člověkem zůstal, k tomu poezie v tom prostém i vznešeném slova smyslu slouží. Popřál bych, aby to líbezné jezule, které před básníky na bítovském hradě chovala v náručí bítovská Madona a které v sobě - ať již v podobenství, či v hluboké víře - nese naději v život věčný, utvrzovalo v nás i naději v trvání poezie jako jednoho z genů lidské bytostnosti a bytostné lidskosti.
