Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Doprovodné texty /
Jan M. Tomeš
Slovo na konci milénia - krásná myšlenka neočekávaného, vzácného setkání
- a snad také porozumění. Leč slova pronesená na samém sklonku tisíciletí by mohla, měla by v sobě obsahovat účtování (to pro minulost) nebo (pro budoucnost) dokonce volání k odpovědnosti. Sotva může jít o pouhý rozbor, kritickou analysu dnešní situace české poesie, o níž mohlo být řečeno před půl stoletím, že v řadě svých představitelů předčila, daleko převýšila úroveň evropského básnictví. Co o ní můžeme říci dnes?
Tak či onak. Vydáváme se na vodstva příliš široká. Jsou také hluboká? Rozsah - rozpor citový, myšlenkový, výrazový - toho, co vyjadřuje řecké slovo poiesis je velký. Jedna z komparací, které by mohly být násobeny: jde od nezapomenutelné první sloky Hřbitova u moře Paula Valéryho po nádherné texty Magnetických polí André Bretona a Philippa Soupaulta, či po Tzarovu Píseň Dada. Ani jednomu ani druhému z těchto pólů tak krajních, nemůže být odepřena vnitřní pravda.
Leč sklonek tisíciletí zastihuje světovou a jistě také naši poesii v opravdu zvláštní situaci. Škála je už příliš rozsáhlá, široký vějíř plný barev a stínů velice temných, lesknou se - nebo rychle zhasínají - nekonečné facety příliš složitého oka. Jenom jedno je jisté. Víme, že už více než sto let, od Rimbaudových Záblesků (které zazářily po několika nápovědách Nervalových Chimér a slokách velké knihy Baudelairovy) řeč se dělí. Rozdělila se už! Jsou dva jazyky. Na jedné straně široké řečiště o mnoha ramenech: řeč, prostředek dorozumění ve všedním životě zrovna tak jako v přeludných otázkách astrofyziky - zde ovšem musí být někdy nahrazena hermetickou a nad jiná sdělení přesnou mluvou matematických rovnic.
Poesie je však ponorná řeka, dokonce úzký, čirý pramen, kde v hlubinných vírech
a tůních řeč zrcadlí nové světy, pocity dosud neznámé a před tím nevyslovené, nové záchvěvy. Je to jiná řeč - snad v podobném smyslu, jako se teď hovoří o výtvarných projevech, které se vymkly tradičním výrazovým prostředkům, jako o jiném umění,
o obrazech, které sestoupily ze stěn, o plastikách, plovoucích na hladině vody nebo se vznášejících. O architektuře ani nemluvíc!
A to je ona řeč "šumící jeskyněmi slovníku", které naslouchal a již zaznamenával Vladimír Holan. Srovnejme kteroukoli větu běžného hovoru nebo dialogu kteréhokoli z oborů lidské činnosti s básní, jednotlivou slokou, s jediným veršem Pierre Jean Jouva, René Chara, Saint-John Perse - nebo v oblasti české řeči Vladimíra Holana, jdoucího "za jménem, které se nejmenuje"... Františka Halase, skloněného "nad zlatou propastí obrazů byzantských" a později hořkého vladaře strašného království Nikde... Zde všude jsme v jiných prostorách, abychom neřekli v jiném rozměru... Jména, která jsem vyslovil ani zdaleka nevyplňují nezbadatelný vesmír poesie. (Roger Gilbert-Lecomte, Mnoho nocí Richarda Weinera)
Jsou ovšem - hovoříme stále o skutečné poesii - návraty k pádné prostotě sdělení, k útokům, které používají slovník co nejprostší, co nejjednodušší, brutální syntax, aby označily a obžalovaly strašlivá selhání a nízké zrady - a také všechnu šeď všednosti. Slouží k marnému rozbíjení světa, který zklamal, společnosti, která se propadá. To jsou však polohy mimo hledání, mimo tvoření nových světů.
A jaký bude osud knihy, knihy veršů, na rozlomu tisíciletí, kdy v tresorech databank se vrší ne už myšlenky, ale vědomosti a nakonec pouhé informace (kdo se po nich ptá?), kde odevšad jako absinthová narkosa fosforeskují obrazovky počítačů, kdy válečky filmů ve fototékách mohou snadno obsáhnout celou klínopisnou knihovnu Assurbanipalovu. (Pro koho?) Pohled člověka, společnosti, civilisace (nebo několika civilisací) je upřen a jde k budoucnosti, nic je nezadrží ani na velice nebezpečných srázech. Rub technické dokonalosti, téměř sterilní, stává se paradoxně zborceným zrcadlem rozervanosti tvora označeného kdysi pyšně jako Homo sapiens a stiženého kletbou specialisace a řadou kleteb dalších.
Snad bychom se měli ještě vděčně ohlédnout na ty tenké svazečky veršů, které jsme milovali a dosud milujeme, a naslouchat šumění ponorné řeky, šumění "jiné řeči" v tom strašlivém hluku, který se neúprosně zvedá kolem nás...
(23./24. září 1996)
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz