Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Doprovodné texty /
Josef Suchý - Kudy vede cesta k básni
Když se procházím po stezkách a pěšinách svého rodného kraje obklopeného zeleným prstenem lesů, když chodím kolem řeky Svitavy a ulicemi města, které se mi stalo novým domovem, když vyjdu ráno do zahrady, kde se na každé travičce třpytí rosa a kde pružným proutkem zpěvu švihá drozd, když se začíná šeřit za čistého zářijového večera a každá větvička, každý lístek a plod na jabloni je pojednou obklopen zvláštním jemným světlem, které jako by je chtělo před rozloučením polaskat, ano tam a také mezi lidmi, kde zrovna drží prvenství naše malá vnučka, dárkyně nevšedních radostí, ba zázraků, si říkám: Kolik jen všude, kolem dokola ve vzduchu visí básní... Velkých i malých, jednoduchých i složitých. Jen je šťastně uchopit, jen chytit aspoň za jedno pírko čarovného ptáčka, než uletí a splyne s červánky.Ano, mnoho básní visí ve vzduchu a čeká, až je někdo utrhne. Kudy k nim vede cesta? Nejprve je třeba se prodrat houštinou návyků a stereotypů až kamsi k prvotnímu ránu. Poštěstí-li se a naše oči jsou omyty, je už dosti blízko k svátkům úplně nečekaným, které na nás čekají ve všedních dnech a okamžicích. Nicméně teprve potom začíná zápas duše se slovem. To slovo se někdy ukrývá v hyacintové končině oddělené od nás skalní stěnou, v níž zeje pouze úzká skulina. To slovo nás poslechne, dokážeme-li s ním zatančit na hraně ametystu a potom stoupat s břemenem vzhůru po schodech. Ono to chvílemi docela jde, častěji však schod za schodem, verš za veršem břemeno těžkne. Ale podaří-li se je vyvléci až nahoru, a třeba po kolenou, jaké to potom bývá osvobodivé vydechnutí... Báseň je hotova. Hrají v ní barvy, těkají vůně, jiskří ozón. Za ní se táhne ono vydechnutí jako vlečka šumotu borových lesů. Báseň nese své poselství lidem.
Zbývá říci, kudy nevede cesta k básni. Tedy především po dálnicích zavedených zvyklostí šustících papírem, mělkými řečišti fráze, tudy, kde klademe chodidla do vyšlapaných šlépějí, tam, kde jedeme s vozíčkem po vyježděných kolejích a vezeme na něm stračí hnízdo s lesklými střípky a paběrky posbíranými u jiných, nebo také třeba hromádku hnoje v domnění, že je to originální a moderní.
