Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún / Recenze /
Radim Kopáč, MF Dnes 29. 8. 2001
Ačkoliv nová knížka básníka, editora a překladatele Ivana Wernische (ročník 1942) nazvaná Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún vychází v básnické řadě nakladatelství Petrov, básní v ní najdeme pomálu. Podobně jako v předchozích titulech Proslýchá se (1996) a Cesta do Ašchabadu (1997), které s Nún tvoří trilogii, i tentokrát se Wernisch představuje především jako žánrový žonglér a bravurní stylizátor.
A k tomu pozoruhodný básník. Byť stále častěji halí svoji poezii do prozaického hávu. Co všechno v knize Nún nenajdeme! Rozsáhlé epické básně, říkanky o několika verších, bajky, mikrodramata, drobné prózy filozoficko-anekdotického charakteru či strohé "deníkové" zápisy. Texty čtenáře zanesou jednou do divošské Afriky, jindy do válečného Německa, zenové Indie nebo konfuciánské Číny, a ovšemže též mezi antické Řeky a Římany.
V nejmenším ovšem nejde o nesourodý slepenec. Ten přeludný a strhující kaleidoskop je esencí dosavadního Wernischova psaní, účtem za více než čtyřmi desítkami let jeho "života s poezií". Wernisch je autor návratů a nedopovězenosti: texty na sebe vzájemně odkazují, básník cituje a parafrázuje sám sebe, mnohé motivy a obrazy se v různých variacích přelévají mezi jednotlivými sbírkami. A může mezi nimi být časový odstup tří i třiceti let. Čtenář si těžko kdy bude jistý, zda básník k tomu či onomu už řekl své poslední slovo. A tak nepřekvapí, že i v Nún rezonují jak groteskní, snové vize, kterými Wernisch vstoupil v 60. letech do české poezie, tak naivistické texty a rozmanité mystifikační hry ze 70. a 80. let. Stejně tak v knize najdeme syrové obrazy, "temná" místa, jež se v autorově psaní objevují především v posledních dvou desetiletích.
Náklad a cena neuvedenyOdmyslíme-li si veškeré konotace a vezmeme-li novou sbírku takovou, jaká je sama o sobě, pak máme před sebou knížku dvojdomou, cosi na způsob pesimistické grotesky. Wernisch je zřejmým a invenčním pokračovatelem dadaistické, respektive absurdní a nonsensové tradice: inteligentních šprýmů a filozofujícího humoru, přičemž i tuto "veselou notu" u Wernische prostupují melancholicky stísněné, až téměř apokalyptické obrazy. Ačkoliv básně, nad nimiž se vznáší opar smrti a zániku, dostávají v Nún mnohem méně prostoru než v předchozí Cestě do Ašchabadu, návaznost na německý expresionismus počátku minulého století zůstává zřejmá.
A zřejmá je ještě jedna věc: Ivan Wernisch je básník srozumitelný a k tomu mistr zkratky - aniž jeho texty ztrácejí hloubku! Z dvanácti slov dokáže vykouzlit formulaci, v níž je obsažen svět: "Voda nese listí /Voda nese člun /V člunu je voda /a listí". Takových autorů je v současné české poezii jako šafránu.
