Technologie dubnového večera. Příběh o baziliškovi, Host /

Ukázka z knihy

Příběh o baziliškovi

Bylo šedé nedělní dopoledne. V Řevnicích u Prahy. Nedaleko dvoupatrových bytovek stály malé garáže a dílničky s opadanou omítkou, nebo spíše nikdy neomítnuté. Holé vlhké zdi se drolily. Červené cihly do zelené trávy. V širokých lukách plavala nízká hladina mlhy. Někdo venku za rohem túroval trabanta. Motor náhle zařval a ztichl.

V jedné garáži svítila žárovka pětadvacítka. Za zamženým okénkem se hnula pokřivená postava. Uvnitř byl život. Ke sklu se přiblížila neupřímná pokřivená tvář a záhadně se pousmála. Žluva, která seděla na větvičce a pokřiveným zobákem si vybírala čmelíky, s křikem vzlétla a klouzavým letem zmizela v dubině. Bučinu loni pokáceli.

Slezák stál u ponku, nemocnou ruku měl volně loženou v pilinách, druhou si přičísl vlasy a připlácl šusťákovou rádiovku. Na ponku ležel strojek na maso. Nepřítomně si hrál se součástkami, podíval se na ně a pomyslel si: – čamrdy. Zívl a jedním okem zašilhal do nízkého nebe mezi větve pokřivených švestek. Zívl podruhé a zapřemýšlel nad tím, jestli si ráno nezapomněl vyčistit zuby. Krátce říhl a udiveně zaklel, vzkypělo v něm zkyslé mléko od snídaně. Zadíval se pozorně do zpola opadaného švestkového sadu a dál do mokrých, zamlžených luk. Nikde nic zajímavého, je tomu tak už po léta. Náhle se rozhodl. Sundal ze sebe modrý, sepraný skladnický plášť, oblékl si švestkově modrý šusťák a vyšel ven. Jemně mžilo. Odkašlal si a polkl hlen. Odmlaskl si, kdyby neodmlaskl, udělala by se mu u rtů prýštivá neplecha. U nich v kraji se tomu říkalo "šnek".

Manželka stála v kuchyni, z hrnců šla bramborová pára, vařila se kaše "krtina" a nadívaný bok "vašek". Jako dezert se podával švestkový kompot. Rukou odhrnula záclonku a podívala se na Slezáka, který šel přes udupaný plácek k domu. Naslinila si prst a přilípla si neposlušný vlas. Dívala se, jak Slezákovi vadí kapénky deště a jak mhouří oči. Zapnula rádio, stanici Hvězdu. Slezák si mezitím s rozkoší očistil boty na domovním škrabadle. Celý den se na to těšil. Už od rána se mu motalo v hlavě, jak si vydatně vyškrábe a očistí zablácené barexové polobotky. Kolikrát tajně šlápl do psího výkalu a slastná vlna mu proběhla tělem. Škrabku ostatně každý týden natírá ojetým olejem, co ho má vzadu v garáži plný sud.

Vyběhl po schodech, otíraje se levým bokem o omítku. Nahoře se otřepal a zaťukal. Uslyšel, jak na dveře zaškrábal bazilišek a potom jak tiše pleskají jeho dlouhé blanité spáry na linoleu: Určitě se běží někam schovat a provést mu nějakou neplechu. Usmál se neupřímně a řekl si: čertík, čertíček.

Manželka mu otevřela a on rychle vklouzl dovnitř. Pak se objevilo jeho oko ve dveřním kukátku a pátravě zamžikalo.

Oběd byl vydatný a maštěný velmi poctivě. Slezák jedl lžící a vykrajoval občanská sousta, a ta mu opravdu rychle mizela a mastila chřtán. Ostatně bazilišek se taky činil a vláčel po žlutém linoleu kousky mastnoty. Dechovka v rádiu břinkala a dalo se na kafe, "postavila se voda". Bazilišek tahal proužky masa z talířku, který měl pod dřevem, ven na podlahu, zde je cupoval a jednotlivá sousta vyhazoval do vzduchu a požitkářsky lapal. Byla to ovšem spíše hra. Měl totiž svůj navyklý druh potravy, a tento zvyk nehodlal měnit. Ostatně ho tomu naučil Slezák. Ale o tom později.

Bazilišek natrávené kousky mastnoty vždy vydávil do květináče od velké tropické kytky za televizí. Vše zahrabal do hlíny zadní nohou. Kytka od jisté doby roste jako z vody. Je silná, šťavnatá, má velké listy a barevné tygrovité skvrny. Též malí bílí broučci, co žijí v hlíně, měli z toho velkou radost. Tlející maso bylo v té době nejzdravější stravou, jakou mohla kytka a broučci mít. Ostatně, jednalo se o vzácnou symbiózu. Bazilišek, když rozzlobil Slezáka, utíkal se schovat do velkých listů tropické květiny. Úplně tam zmizel a dál se Slezák neodvážil. Kytka už zabírala celý roh pokoje a kout za televizí u okna. Rozrostla se v tom stále přetopeném a vlhkém bytě. Udělala spoustu výhonků a nových větví. Byla vysoká až do stropu a hustá, plná vzdušných kořenů a navzájem propletených větví s velkými lepkavými listy, z kterých co chvíli spadla kapička jedovaté šťávy. Drželi ji už jenom kvůli baziliškovi, protože věděli, a on to též dal náležitě najevo, že by od nich jinak odešel. A Slezák každou sobotu navlékl gumové rukavice, vzal konev a vnořil se do spleti zelených šlahounů. Pět konví týdně, už dvacet let.

Byl modrý večer. Televize blikala, v zešeřelé místnosti svítila na stěně plechová pirátská loď se žárovkou ve vypouklém těle. Slezák seděl u stolu a dělal z plechové střídky panáčky, byl to zvyk z mladých let, když dělal strážného v pracovních trestních táborech na Jáchymovsku. Byly tam dlouhé služby, a tak se naučil "stavět zvířátka", nebo jak jim také říkal "breberky". Bazilišek byl zalezlý v květině a pozoroval rozžhavené lampy skrz perforovanou zadní stěnu televize. Bavil se tím, že černý jazyk stočil do ruličky a stříkal dlouhé sliny do rozpálených drátu. Televize prskala.

Šlo se spát. Slezák a jeho manželka měli oddělené lehání, ložničky. Pod každou z těch posteli byly uloženy sterilované, nakládané višně. Když manželka slehla do kanafasu, Slezák už dávno ležel. Na protější stěně svítila modrá noční lampička, zbyla zde z dob, kdy měli malého syna. Syn vyrostl ve velkého bledého eunucha, lampička zůstala stejná. A Slezák si na ni zvykl, vždy se na ni dívá, než se mu zamží zrak. Vedle jeho velké pomuchlané hlavy ležela malá, aerodynamická baziliškova hlava. Slezák polohlasně chrápal, ale to byl jen klam, zpod přivřeného víčka se mu lesklo oko. Byl totiž stále na pozoru. Bál se, že žena potichu přijde a zalehne ho. A bude se chtít bahnit. Bude mu dýchat do tváře a v podpaží bude mít zpocené koláče. Vždy jí zajel mezi bílá stehna svojí mrtvou rukou a zprudka drhnul její mastný pecen. Dodřela se o pelest.

Zato bazilišek měl mžurku pevně zavřenou, ale v pravou chvíli, když Slezák už doopravdy usnul, rozevřel doširoka své nehybné oči a zíral do tmy. V pokoji svítila modrá lampička a dvě malé fosforeskující duhovky. Pak se vyhoupne na peřiňák a znehybní. Vydává se na lov. Chytá myši a velké noční chrobáky. Drtí jim svými jehlovými zuby hlavy a klade je na kuchyňský stůl. Loví též velké krysy, pokud se s nimi nespřátelí, a na ně používá svůj jedovatý sklopný zub uprostřed čelistí. Ale ze všeho nejraději má prase na dvorku, v teplém tmavém chlívku. Prase leží na boku, vlhký rypák má mezi kopýtky a velké lidské oko se mu třpytí věčnou slzou. Bazilišek sedává naproti rypáku a vyluzuje tiché hvízdavé zvuky, ale většinou si hledí do očí a mlčí. Jen špička ocásku šustí v suché slámě. To je jeho přirozenost, a tu nemůže zapřít. Ale jinak je velmi klidný. Ďábelsky klidný.

Když se vrací, obyčejně překvapí Slezáka, jak sedí u ledničky, světélko zevnitř barví jeho tvář a on onipuje majonézové kopečky, studená vejce. A blyskotavý rosol s bledou šunkou uvnitř.A s petržílkou. Nachytá ho s mastnými prsty, a to mu musí dát vždy ochutnat od každého kousku, od každé pokrutiny. Stojí tam, u té ledničky, jak dva spiklenci a lesknou se jim tváře.

Ale manželka taky nespí. Též má vytřeštěné oči, zvláště po tom, co jí bazilišek v honbě za velkou probuzenou masařkou přeběhl přes nohu. Leží a pravá ruka jí jakoby mimoděk zabloudí pod peřinu a najde to citlivé promodralé místečko, plné slin, a dva z prstíků uchopí ten bonbon, tu hašlerku. A tu se její mohutné tělo prohne a ona zařve jako bachyně a rozviklá vázičky na skříni. Slezák s baziliškem strnou, sousta napůl cesty. Špicují uši a nedýchají. Ale oba vědí, o co se jedná. Slezák si spokojeně povzdychne a zadívá se láskyplně na baziliška, na jeho roztažitelnou tlamičku. Je hluboká noc. Okolo projel poslední noční autobus. Z komínů stoupá světlý dým. Jde se do hajan. Nejdříve zachrastily baziliškovy drápy, potom pleskla meziprstní plovací blanka a nakonec suše třeskl tvrdý ocásek. Hodiny bijí čas.



Technologie dubnového večera

Dvě postavy vkročily do noci. Oranžové světlo pouličních lamp prokurvilo tmu do falešné, klamné nepřítomnosti. Dva chodci stoupají po schodech. Minou bílou budovu Bulharského gymnázia. "Bulharského! ...Proč tu není též Hotentotská střední? Vysoké učení eskymácké? Egyptské učiliště vycpavačů mumií? Teploušská oděvní?" povídá Petr Kratochvíl a mává rukou proti netečným oknům. Je to člověk – vousatý, podsaditý, boty ke straně sešmajdané, sako s příliš krátkými rukávy, prořídlá pleš svítí pod sprchou sodíkového světla. Velký zahradní trpaslík.
Jeden starej kriminálník, v hospodě na Smíchově, mě učil, jak se správně uřízne člověku hlava... Dobrá je na to břitva nebo ostrej bajonet... Několikrát tam šáhneš, pře- sekneš svaly a šlachy. Pak ji ohneš dozadu, aby byl krk napjatej, a dostaneš se až k páteři... Zbytek se musí dolomit... Není to vyloženě snadná práce...," říká Jan Beneš a močí skrz plot do zahrady nějakého velvyslanectví. Je to člověk – oholený, postava střední, velká prdel skrývaná pod plandající košilí, krátké kalhoty na nohou do o. Obutí – pořádná anglická bagančata. V ruce aktovku, pořád kýve hlavou... Hlava špičatá –jak patrona, vlasy černé, na krátko ostřihané. Ferda Mravenec.
Bubeneč-Dejvice. Pusté ulice, takřka bez lidí. Cesta okolo ambasád, okolo čínských vil. Dlouhá zeď Výzkumného ústavu Ministerstva vnitra. Voják v maskáčích pozorně hledí skrz okovanou bránu. Ze zahrad voní kvetoucí keře, bílé květy padají ze stromů na chodník. Občas projede rozsvícený automobil.
Petr Kratochvíl:
"Jsem mastodont plný starodávných, šavlozubých citů. ...Trpím medvědí ztuhlostí tváře. Mimoděk klamu tělem...Je mi blbě – a všichni si myslí, že jsem veselej. Je mi fajn – a slyším: ...Co ti je? Nebuď smutnej... Co se ti stalo? To jednoho dost utahá. ...Pořád vysvětlovat: ...Né, je mi dobře... Fakt, ...nic mi není.. Dneska to řeším tak, že zařvu: ...Mrdat! ...Prdel! A mám klid. Už se mě nikdo na nic neptá... A přeci, ...tak rád bych miloval. ...Bejt zoufalej a zase šťastnej. ...Dívku mít, ...za jeden její úsměv bych život položil. ...Ale... To mdlobně zvracivé ale! ...Nemám schopnost udržet ty důvěrné chvíle. Jen v největším vzepětí lásky jsem schopen prolomit krunýř své samoty. Vynořím se nad hladinu, ...a pak opět klesnu ke dnu. Vydržím to vždycky jen pár dní... Já vlastně u sebe nepozoruju nějakou změnu, pořád miluju. ...Ale ta druhá, dlouhovlasá bytost náhle ochladne. Něčím ji soustavně zraňuji, až to dál nevydrží... Protože je to tak s každou ženou, bude chyba asi ve mně. ...Honzo, já jsem opravdu blázen. Cítím to, když jsem pospolu s druhou bytostí... Cítím, jak mě požírají vteřiny... Během pár hodin prožiju celej život. ...Jako bychom spolu s tou ženou žili nejmíň dvacet let... Blízkost, že nezbývá mezera ani na pohlaví. ...Jsem magor. Vzdaluji se ve chvílích naplnění... Šílím touhou po blízkosti v dobách samoty... Jako by se štěpil, rozpadal tenhle svět... A ty průrvy jsou vidět právě ve vztazích. Ta směšnost, při který se mi hrůzou tají dech... Ta závratná směšnost života... Proto ten smích dospívajících puberťáků v období, kdy opustili dětství a ještě neztvrdli v dospělost... Smějí se těm vážným, ztuhlým tvářím dospělých zvířat. Svým rodičům a učitelům se smějí. Když objeví, co je člověk schopen dělat za prasárny... Tolik špíny! ...Ta malost! ...Je to jako prokletí, nebo výsada, že neumím ohraničit svůj život od okolního světa. Že v posteli se chci s dívkou bavit o existenciálních otázkách, o ponorkách a činčilách? ...Ženský snesou hodně, ale na něco jsou děsně citlivý... Proč si ty všechny krávy zpočátku myslej, že já, zrovna já jsem ten pravej, ...jednoduchej vousatej chlápek. Šarmantní blb, co nemá v hlavě žádný klukoviny. Takovej kuchyňskej Stalin, kterej si na prstech jedný ruky dovede spočítat, co má rád a co od života chce: ...ženskou, kafe, cigára. ...Chachachá! ...To je prdel, dívat se, když jim pomalu dochází, že jsem schizofrenik. ...To by ses smíchy posral, ...když vidíš... Chachachááá! ...Oúúú! ...Když vidíš, že začínaj něco tušit, ...ale protože jsou ješitný, ...dětinsky, zločinecky ješitný, ...nesnesly by pomyšlení, že nalítly, že daly takovýmu magorovi... Jen nerady si to připustí! Chachá, ...dávají ti šanci, říkají si: ...Možná to je jen taková klukovina, ...hlavně když mě bude brát vážně ...na ostatním nezáleží... Jak ty jejich samičí instinkty je držej přilepený na mně, i když jejich hlava už nechce, ...protože ta jejich děloha ví, že mám koule... Pořád to ještě není ztracený, ...vydovádí se... říkaj si, ...a bude klidnej... Ještě chvíli šiděj samy sebe. ...Chachachá! Ale jednoho dne to uviděj! Viděj mě, dojde jim to, ...viděj mě, jak se vznáším, celej život hlavu v oblacích... A z té výšky vidím za ty jejich malý, ustavičný lži... Viděj, jak jsem jinde, vždycky jinde, než jsou ony, ...protože ony jsou právě jen tady, zde... A nechtěj, z duše nechtěj, nenáviděj to, ...chtěj to v noci – a přes kundu, ...ale ve dne to nenáviděj, ...to vznášení. Nechtějí, abys je povznes, pomohl jim... Znají jen pevnou zem pod nohama, a vykukujou z tý svý kuchyně... A tak tu věčně zůstanou.Ten strach jejich masem. Ony jsou celé – strach! ...Chachá! …Ale pak, ...chacháchá... Bys z toho chcíp... Cháchá... Jim to jednoho dne dojde! …A to je... Cha chachááá!"
Bílá magnólie prostrčila své větve plaňkami v plotě a teď čeká, až dozrají, samy v sobě dozrají ty velké bílé květy, ty voskové, chladné svíce... Někde v zahradách se mrouskají kočky. Petr Kratochvíl si utřel uslzené oči, a teď už klidný, přidal do kroku a dohnal Jana Beneše, jenž při tom hlasitém vzpomínání zrychlil chůzi, a bylo na něm vidět, že dělá netečnému okolí jakéhosi tlumočníka... Takovým, dá se říci, solidním »prvorepublikovým" zjevem, i přes tu náušnici v uchu, ...nebo spíš grimasou a nevědomými gesty ...se mimoděk snažil říci popelnicím, autům a tmavým, spícím oknům asi toto: …To nic! …On není zlý… To je běžné… To je takový hovorový styl. …Normální občanská záležitost. …Vše je v pořádku. …Dobrou noc! …firma SAMOZŘEJMIA , a.s., vám přeje klidný spánek…

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz