Konec žebřiňáků /

Ukázka z knihy

Novináři a jiní své názory na politiku, na lidi a na svět často pálí z libovolné, zpravidla jenom politické a stranické základny, kterou nemůžeme dobře zaměřit, najít a zkontrolovat si její oprávnění. Tento Břetislav Rychlík má svou základnu na Horňácku, je hmotná a leží mezi Veselím nad Moravou a dědovou chalupou ve Filipově údolí. Tu on vznikl, nabral řeč, rozum i míry pro věci světa. Je to zvláštní, jak dobře mu špatná doba nahrává. Jednak se už uznává, že národ a jeho země je tak kulturní, jak kulturní je v tzv. regionech, dále že tzv. ústřední kultura je podle toho chápána a přijímána v okolí, nebo není na nic a nemá ji ani kdo platit. Za druhé, jak se svět dneska globálně rozplizává v bezchutnou mazlavinu, jsou místa, jež se tomu brání a udržují si své vědomí, tak jak suky odolávají trouchnivění dřeva.
Tato knížka obsahuje dva druhy Rychlíkových textů. V první části Břetislav hájí svůj občanský názor před protinožci, a přestože jsou to články politické, on jej hájí vlastně proti politice: proti kažení všeho politikou. Zastává občanskou slušnost, odporuje drzosti – té nové mladé, i té staré komunistické. To ostatně dělal dosud i na svém hlavním poli, v televizi.
Články psané pro noviny samozřejmě měly svůj hlavní smysl v době uveřejnění. Vybrány do takovéhoto svazku jsou jednak připomínkou té doby, abyste si mohli změřit, jak se co vyvinulo, a mohou být studijním pramenem někomu... nevíme komu. Někomu, kdo bude potřebovat takový materiál ke své práci, jako Břetislav využívá kdečeho, nač přijde v časopisech, kronikách, monografiích, kalendářích.
Druhá část obsahuje články a zápisy víc literární povahy. To, co psal tehdy na objednávku Literárních novin jako deník spisovatele R., je nejlepší a nejzajímavější, protože, jak si myslím, mohl uvolnit bojový postoj a chovat se svobodně, rozmarně: a nepovinné jednání vždycky víc baví i čtenáře. Všecky články v druhé části se liší od prvých tím, že podávají obraz o vnitřním světě autorově. I článek s nadpisem U mne doma v Evropě, například, zabývající se poměry a příhodami na hranici slovensko–moravské, článek tedy zase objektivizující a vnější, má vlastní smysl i pointu v titulku: Břeťa se hlásí k Evropě, jaká je, ke všemu trápení, jako ke svému domovu, kde je připraven přijmout ubohé a ztracené lidi.
Všecky jeho články, bez ohledu na žánr, jsou postiženy smyslem pro zodpovědnost: Rychlík v nich pořád nejvíc odpovídá za to, jak bude čtenář vnímat a zda vážně brát jeho Horňácko. Kdeco, každý pramen civilní, církevní, kamenný či hudební má svědčit o čistém rodu těch lidí. Vzdělání a vědomost musejí pracovat, nejen se skvít, a každý nalezený zajímavý detail zaplétá náš Břeťa, někdy až dojemně směšně, do důležitých souvislostí, což přesvědčuje!
Tento výběr Rychlíkových článků však je jenom malým dílem jeho celkové práce, kterou dělá jako herec a dramatik, jako režisér a reportér v televizi, jako organizátor folklorních událostí i jejich mluvčí a účinkující. Jeho práci dneska může znát popravdě každý, kdo sleduje vedle politických pořadů vážnější televizní tvorbu, například jeho poetické dokumenty o lidech. O jeho pořadech se vedou diskuse a spory. A v posledním roce se s několika kolegy právě pro svůj občansko-politický postoj dostal do sporu s vedením brněnského studia České televize, jenž se posunul trochu vedle, takže prvotní příčina se zapomíná.
Tato knížka je vlastně a hlavně prvním pramenem, z něhož se bude jednou poznávat, kdo jakým byl a kým byl, ještě než byl tak slavný a úspěšný, jak Břeťa bude.


Ludvík Vaculík

/úvod ke knize/



Umřel člověk!

Umřel člověk. Na naší ulici odpoledne. Nevím, kdo to byl, odkud přicházel a kam měl namířeno. Vím jen, že konec jej zastihl nepřipraveného na cestě. Na jedné z nejživějších ulic města, nevzrušované už ani přes den němým masem holčiček z prodávaných pornočasopisů, ani pořváváním hlučných děvek z prodaných pornoživotů v noci, tak ležela náhle vzrušující podívaná. Smrt v přímém přenosu. K náležitému vychutnání stačilo udělat to, co děláme léta doma u televizorů: čumět.
Čumět, jako čumíme na všechno, bez rozmyslu a hlavně beze studu. Nejprve čumět na doktory, jak se všemožně rvou s nemožným a snaží se nešťastníka vrátit zpátky z jeho mimozemského nakročení k pokračování v pozemské pouti. Po prohře vědy a lidských možností čumět na vzorné splnění neuvěřitelně nelidského předpisu, jenž nedovoluje lékařům mrtvé tělo důstojně uložit mimo zraky dospělých čumilů a hlavně malých dětí (a dovolí ponechat je krutě pohozené na špinavém a chladném chodníku).
Smrt, která na člověka čekala přímo před narpou, byla alespoň stydlivější, takže umožnila část těla zakrýt balicím papírem. Nohy trčící zpod papíru uváděly do rozpaků vojáčka, neboť dotyčný „předmět“ bylo nutno po odjezdu záchranné služby střežit v rámci služby lidu. Čumilové se přesunuli na protější chodník, jako se po vítězném fotbalovém utkání přesouváme ze židle před obrazovkou na pohovku v koutě pokoje, abychom v sestřihu nejzajímavějších okamžiků mohli pohodlně a s nadhledem informovat pozdně příchozí členy domácnosti o detailech z „matche“.
Šel jsem do práce, pak z práce, pak znovu do práce a služba zemřelým pořád nikde. Trvalo to přes dvě hodiny a žádnou jinou důstojnější službu tomu zemřelému už poskytnout nebylo možno, když nepřijeli včas – tedy okamžitě. Když neexistuje jiné řešení než balicí papír.
Zhruba v jednu hodinu v noci ležela na „místě činu“ prázdná krabička od adrenalinu, obaly od injekcí a cáry obvazu. Kdybych byl kuřák a nosil u sebe zápalky, zapálil bych je místo svíčky a pomodlil se. Tak se to totiž kdysi mezi lidmi dělávalo. Ať umřel člověk blízký, či neznámý poutník.

Před časem zapálil jeden můj vzácný starší přítel svíčku po smrti zakrvaveného potentáta z mocného komunistického impéria na východě. Když do jeho pracovny vstoupil starý člen bratrské odnože komunistické strany od nás a tázal se jej, proč to udělal, uslyšel:,br> „Umřel člověk.“
„Ale vždyť to byl neznaboh,“ děl starý člen strany.
„To on už teď také ví,“ bylo mu odpovězeno.


/LN, 5. března 1992/

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz