Pitevní praktikum pro pokročilé /
Ukázka z knihy
Němé tvářeČasto diskutovaným tématem pozdního dvacátého století je ochrana zvířat před týráním a špatným zacházením. Není bez zajímavosti vrhnout historicko-psychologický pohled na celou tématiku, než začneme argumentovat v úzkých hranicích dobových termínů a v horším případě i frází. Prakticky všechny kultury znaly ve vztahu ke zvířatům „rozštěpení“ na zvířata ceněná, milovaná až hýčkaná a „ta ostatní“, s nimiž se mohlo dít cokoliv. I u takzvaných přírodních národů, jejichž zacházení se zvířaty je na naše poměry neobyčejně brutální (Eskymák psa, který mu nepatří, při setkání zastřelí či minimálně kopne, tropické lovecké národy uchovávají ulovená zvířata, protože v pralese není ledniček, v různě svázaném či zlomeninami imobilizovaném stavu po dlouhé dny bez hnutí brvou), vždy existují nejrůznější domácí miláčkové, ať už z řad ochočených divokých ptáků a savců či domácích zvířat, kteří jsou bedlivě opatrováni, s nimiž se členové kmene i v nouzi dělí o potravu a kteří jsou po smrti začasté oplakáváni a pohřbíváni jako lidé (u jihoamerických Indiánů hrají tato zvířata i roli „vyslanců“ svého druhu u lidí a při různých magických obřadech). Nález rakouského archezoologa E. Puchera z rakouské bronzové osady Stillfried, obsahující kromě kostí běžných domácích zvířat i celé pohřbené kostry starých a už artritických zajíců, jelenů a vlků, zjevně až do přirozené smrti chovaných v zajetí, je z této kategorie jevů (ovšem kostry vlčího páru nesly každá přes třicet vyhojených zlomenin, pozůstatky jakýchsi pravidelně opakovaných sadistických orgií – černá zákoutí lidských duší se od bronzové éry příliš nezměnila, byt’ povaha celé akce byla tehdy asi rituální). Zcela obdobná byla třeba i situace ve starém Římě, kdy na jedné straně se město hemžilo luxusními psíky, papoušky a opičkami, na druhé straně štvanice na divou zvěř v cirku přesahovaly vše, co bylo kdy v tomto oboru podniknuto (i po přijetí křesťanství za státní náboženství bylo zakázáno jen zabíjení lidských gladiátorů – „hry“ se zvířaty pokračovaly až do zkolabování impéria, kdy už přestal fungovat import šelem). Celkem nejinaká byla i situace na českém venkově až tak do druhé světové války – zatímco oblíbený koník byl slavnostně strojen, hýčkán a skládaly se o něm písně (i příslušníci východoafrických pasteveckých kmenů, například Masajů, skládali písně o svých oblíbených býcích či volech a též jim je přímo předzpěvovali, aby je pobavili), místo netopýra bylo na vratech (přibitý). Toto tradiční rozdělení zvířat na „dobrá“ a „zlá“, v pozdější terminologii „užitečná“ a „škodlivá“ (jako sekundární racionalizace), je také téměř universální (třeba zoroastrovský Írán uctíval či alespoň krajně chránil hovězí dobytek, psy, domácí zvířata obecně, ale také vydry, naopak přikazoval usmrcovat štíry, hady, žáby, želvy atd.). Výše naznačenou dichotomii ve vztahu ke zvířatům má pochopitelně i industriální civilizace západního typu, kde jako druhý pól ke klinikám a psychiatrům pro psy a kočky stojí skrytá inferna zemědělských velkochovů a laboratoří.
Zvolna už se vytrácí z obecné paměti, že ještě tak do poloviny našeho století patřily sadistické manipulace s menšími zvířaty ke zcela běžným a regulérním zábavám venkovských (i městských) dětí, nad nimiž se nikdo nepozastavoval. Svou úlohu ve vymizení tohoto fenoménu snad sehrál i přechod k méně drastické a represívní výchově, nenutící tolik stržené násilí „dávat dál“, ale domnívám se, že naprosto převažující příčinou bylo zavedení televize, sytící dětskou potřebu drastičnosti a krvavosti přízraky na obrazovkách, ať už to byly válečné filmy let padesátých, či akční krváky dneška. Je dobře vědět, že každý takový film zachránil nožičky mnoha mouchám a možná se nejedná jen o „otravování nevinných dětských duší“, ale i o uspokojování jedné z jejich nejzákladnějších potřeb – o „sadoanálním“ stadiu vývoje dětské sexuality mluvil už Freud. O této souvislosti věděli už dávno před Freudem američtí protestantští teologové, kteří se jako vůbec první (myšlenka individuální ochrany zvířat přichází neobyčejně pozdě) vyslovovali po polovině 18. století proti štvanicím na zvířata jako zábavě – jednak pro vzbuzování temných „parasexuálních“ vášní, jednak pro zneužití stvořeného k jinému účelu, nežli zamýšlel Stvořitel. První zmínka o zavrženíhodnosti „her“ se zvířaty, konkrétně s hmyzem, ze strany dětí nalézáme u britských duchovních (a zároveň entomologů) Kirbyho a Spence v jejich učebnici entomologie z roku 1817 („temné barvy“ a „hrozivou podobu“ střevlíků, roháčů a jiných brouků vidí jako namířené právě k odstrašování těchto dětských „predátorů“). Ještě Clemens Brentano v téže době ve svých hrách pro děti shledává podobné praktiky zcela v pořádku (jak si ti malincí pěkně hrají!). Na renesančních či romantických obrazech nás může překvapit krotkost „ochočených“ drobných ptáků – jsou totiž oslepení, dílem, aby neulétli, dílem, aby lépe zpívali. Teprve kolem poloviny minulého století se stává dobré zacházení se zvířaty součástí mravoučné dětské literatury. V téže době – ve čtyřicátých letech minulého století, vyšly první zákony na ochranu zvířat v Anglii (týkaly se zejména pravidel pro lov jezevců, dále koní a také kanárů užívaných v dolech jako indikátory důlních plynů – pro ně byl určen jakýsi „starobní důchod“) a v šedesátých letech v Prusku (je to doba, kdy ochrana lidí před útrpným právem je mnohde na kontinentě svěží novinkou – některé státy je odstranily až v roce 1815). Je sice pravda, že vztah ke zvířatům a k lidem je obecně vzato v jakési korelaci, ale není zdaleka tak jednoznačná, jak ji ochránci zvířat rádi prezentují. Je sice pravda, že v dobách masového týrání lidí se na zvířata obecně vzato hledí ještě méně, ale vý- jimek je dost. Německá třetí říše měla velmi přísný a v zásadě i dodržovaný zákon na ochranu zvířat, její nejvyšší činovníci byli zvířatům velice nakloněni (Hitler miloval psy, Himmler zejména užitkovou i okrasnou drůbež); rovněž přízračná aztécká kultura byla zvířatům velice přátelská. Poměr rovněž nelze spatřoval jako obrácený, ale je smutnou pravdou, že nejmilitantnější ochránci zvířat bývají přes chvályhodnost svých cílů často osoby s narušenou komunikací a vztahem k vlastnímu druhu, což je příznak vždy alarmující. Je dobře vědět, že evropský středověk, ovlivněný ještě silně germánskými a slovanskými původními představami, viděl na rozdíl od římského práva ve zvířatech i právní subjekty, nadané právy i odpovědností. Známé procesy s kobylkami či myšmi nejsou jen ukázkou středověkého obskurantismu, ale i posledním pokusem Evropy vzít mimolidské živé tvory vážně a jako sobě rovné a korektně s nimi i jednat (myši byly v jednom z těchto procesů regulérně souzeny, byt’ v nepřítomnosti, měly svého obhájce, rozsudek jim byl oznamován způsobem tehdy obvyklým u nepřítomných osob – byl vyvěšen na „černém prkně“ soudu – a zněl tak, že mají do čtrnácti dnů pole a louky určité- ho panství opustit, přičemž zvířata příliš mladá, přestárlá či gravidní mohou zůstat). Často byli souzeni i zvířecí jednotlivci zapříčinivší lidskou smrt či nějak se protivící řádu světa (kohout, který snesl vejce). Svatý František z Assisi, který chápal paralelně k buddhistické tradici zvířata jako bratry (ostatně takto chápal i stromy či abiotické jevy – slunce, vítr atd.), neváhal kázat ptákům a rybám, zpupná a zlomyslná zvířata naopak trestal. Na konci renesance „zvířecích“ procesů prudce ubývá a zřejmě poslední z nich se konal počátkem 18. století ve Španělsku, tehdy nejkonzervativnější zemi (jednalo se o mesalianci venkovského mladíka s oslicí – mládenec byl popraven, zatímco oslice, jejíž dobrou pověst potvrdila řada svědků, dostala pouze přísné napomenutí a několik ran holí). Karteziánský obrat znamenal radikální přehodnocení vztahu ke zvířatům coby pouze dokonalým mechanismům bez duše; jejich součástky jsou tak malé, že nejsou okem či lupou rozeznatelné. Descartes o zvířatech soudil, že „jedí bez chuti, naříkají bez bolesti“ – těžko se kde najde absurdnější a zkušenosti více odporující pohled. Tato koncepce otevřela pochopitelně dveře dokořán vivisekčním experimentům (například ilustrace Harveyových prací nechávají stěží uvěřit, že jejich jediným hybným momentem byla touha po poznání), často prováděným veřejně a pro zábavu (vivisekční předvádění důmyslnosti krevního oběhu patřilo například k oblíbeným aktivitám heterodoxního katolického kláštera v Port-Royal ve Francii 17. století). Kampaně proti vivisekcím začaly rovněž až v 19. století, předtím zastupovaly do určité míry „veřejnou dimenzi vědy“, stejně jako ukazování Van de Graafových generátorů, magdeburských polokoulí či leydenských láhví. (Ne že by dřívější doby vivisekce vůbec neznaly – prováděly se například v helénistické Alexandrii, a to i na otrocích – vztah k lidem byl ve starších dobách, které se musely k universitnímu humanismu dlouze propracovávat, velmi diferencovaný, římští otroci byli traktováni jako „nástroje mluvící“, paralelně k „nástrojům bučícím“ a „nástrojům němým“. Přírodní národy zacházely s lidmi mimo vlastní kmen neobyčejně tvrdě, vzpomeňme jen na metody likvidace zajatců u prérijních Indiánů; pokusy na lidech ostatně provádělo i nacistické Německo a v padesátých letech i Československá republika.) Náběhy k individuální ochraně zvířat jsou samozřejmě i v jiných kulturách než v evropské – obecně známá je všeobjímající ochrana všeho živého hinduismem a buddhismem, málo známo naopak je, že zbytečně zabíjet zvířata zapovídá i islám (všem těmto kulturním okruhům je na rozdíl od Evropy zcela cizí myšlenka dát těžce nemocnému nebo invalidnímu zvířeti „ránu z milosti“ – plahočí se dál, lidmi mírně podporováno a přikrmováno, se svým kismetem). Z vlastní zkušenosti znám praktiky zacházení se zvířaty v Turecku a Íránu – jsou sice poněkud drsnější než u nás, asi jako v minulém století (které tam kulturně-historicky vlastně je), ale bez vyložených zlovolností. I Čína, respektující i práva lidí jen velmi málo, má kromě řady pro nás sadisticky či podivně působících praktik (patří sem i záliba ve zrůdách a deformitách, od závojnatek až po zdeformované nožky čínských dam) i protichůdné tendence, třeba zvyk vypouštět živé ryby koupené na trhu.
Dá se říci, že jistých pokroků se ve vztahu člověk – zvíře od počátku minulého století, a zejména od konjunktury šedesátých let toho našeho, v zemích západního civilizačního okruhu přece jen dosáhlo. Výsledky jsou však paradoxně nerovnoměrné – pokud se ve Velké Británii v šedesátých letech něco dělo za staženými roletami, mělo to jistě povahu erotickou, dnes se prý spíše jedná o zabíjení zvířat. Asi nejvíce se od počátku století zlepšila situace psů a koček, mnohem víc, nežli se zlepšil úděl lidí za stejnou dobu (úsloví typu: psí život, psa by nevyhnal, jako pes u boudy, zmlátit jako psa, utopit jako štěně, utahaný jako kotě atd. názorně ukazují, jak se situace za pár dekád změnila). V pokročilých industriálních zemích, jako je třeba Holandsko, skoro polovina obyvatelstva nejí maso či je konzumuje velmi málo a ptáci mohou v parcích hnízdit těsně vedle pěšinky beze všeho strachu (i moje sebrání rodinky žampiónů v leidenském parku bylo sledováno kosými pohledy). Samozřejmě jsou zvířata chráněna podle stupně podobnosti s člověkem. Ryby a bezobratlé řádný zákon nechrání a utrpení otrávených potkanů v kanále či mandelinek bramborových zasažených insekticidem pohne málokoho, pražení kávových bobů už je v pořádku zcela. Podle některých zlomyslníků je vegetarián ten, kdo neslyší rajčata křičet.
Praha, 1998
