Rozptýleno v prostoru a čase /

Ukázka z knihy

Mne jako řeku

Před desíti léty umřela Anna Achmatovová. Ušetřme si přívlastky o její velikosti. Pomalu je začínají užívat i československé prameny, osměleny tím, že stařičká dáma, kterou „milovalo“, jak napsal jeden z neznámých českých básníků, „více mladých mužů než nejproslulejší krasavice“, byla pomalu pojata do oficiálních dějin sovětské literatury. Nebylo tomu tak vždy. Desetileté výročí její smrti se zhruba kryje s třicetiletým výročím štvavé kampaně, jíž se stala hned po válce spolu se satirikem Michailem Zoščenkem bezbrannou obětí. Dokud žila, za velkou a jedinečnou básnířku ji uznávala jen hrstka statečných přátel a několik zasvěcených cizinců. Část jejího díla je dodnes nežádoucí a o jejím životě, který je modelovým osudem intelektuála v sovětské diktatuře, kolují jen neúplné zprávy.
Pokusme se o stručný nástin tohoto osudu.
Narodila se 23. června 1889 v Oděse jako dcera námořního inženýra. Dětství strávila na místech, po nichž kdysi chodíval Puškin, v Petrohradě, v Pavlovsku a Carském Selu; zde také vystudovala gymnázium. S rodiči se pak přestěhovala do Kyjeva, kde jako studentka práv a klasické filologie, teprve šestnáctiletá, poprvé otiskla v časopisech své verše. Psala je, školačka jinak ne vzorná, od jedenácti.
Málokdo už dnes ví, co to byl „akméismus“, literární směr, k němuž se mladá básnířka přihlásila; pro charakteristiku tu řekněme, že jeho stoupencem v té době byl i Jesenin, Gumiljov a Mandelštam. Krásná mladičká Anna psala do akméistického časopisu Apollón. Jezdila tenkrát do Paříže. Zachoval se z té doby její portrét, který maloval Modigliani a který teskně upomíná na cosi, co mohlo být, a co se nikdy nestalo skutkem...
Pak přišel sňatek s Gumiljovem a začala válka, vyústivší do revoluce. Jako mnozí ruští intelektuálové se Achmatovová pokusila ignorovat hrůzu doby. Toto úsilí naznačují už názvy básnických sbírek, které v období mezi rokem 1912 a 1921 vydala: Večer, Růženec, Bílé veslo, Na břehu moře. Založila jimi svou ranou slávu, a dokonce i mezinárodní uznání – nezavděčila se však příliš nastupujícímu režimu, který ji brzy oklasifikoval jako individualistku, a od té doby s ní tak zacházel.
Patřilo do horečné porevoluční doby, že se v prvém porevolučním roce s Gumiljovem rozešla, patřilo pak ke stereotypům doby i to, že tento vynikající mladý intelektuál byl v roce 1921 zastřelen pro podezření z kontrarevolucionářství. K marce individualistky přibyla pro Achmatovovou ještě marka bývalé ženy nepřítele. Svou další sbírku Anno Domini 1921 vydala v Berlíně a od té doby přestala v Sovětském svazu nadlouho vycházet. Chtěla odjet do ciziny, ale hranice mezitím byly uzavřeny a Achmatovové začal obvyklý osud podezřelého intelektuála v totalitním režimu: pracovala na podřízeném místě v knihovně, občas směla přeložit z té či oné řeči nějakou báseň a jako mnozí hledala útočiště ve vědecké práci. Napsala studii o architektuře starého Petrohradu, tiskem vyšla studie o Puškinových pohádkách – poezie však zůstávala v zásuvce. Kdo chce vědět víc o smutných i groteskních létech hladu a prvních pětiletek, přečti si nespočetné zmínky ve vzpomínkách Naděždy Mandelštamové, které i v Československu kolují jako samizdat. Této básnířce však věru není třeba dosvědčovat, že si uchovala lidskou noblesu i v časech nejhorších, a vystavovat potvrzení, že ze své poezie nezaprodala ani verš.
Teprve ve čtyřicátých létech, když válka přinutila režim poohlížet se po možných rezervách, vynořuje se i básnické dílo Anny Achmatovové opět nad hladinu. Vychází lyrická sbírka Jíva, koncipovaná a z větší části napsaná už ve dvacátých létech, a dokonce básnický soubor nazvaný Z šesti knih. Obojí je okamžitě rozebráno, neboť právě v těžkých válečných létech je touha po ryzí poezii nesmírně velká. V této době se zakládá i opravdová sláva Achmatovové v její vlasti, stává se básnířkou z nejmilovanějších: snad ještě jen s Mandelštamem a Pasternakem lze srovnat vážnost jejího myšlenkového usilování; ryze ruskou tklivou méličností pak nadevšecko vyniká; nemá ani souběžce, ani rovnocenného napodobitele.
Ale opět nastávají zlé časy. Nebylo možno připustit, aby v rukou lidí zůstaly verše, které živily jejich touhu po svobodě a kráse za války i v časech poválečného stalinismu. Rozvine se kampaň, hned v několika časopisech vyjdou nactiutrhačné a denunciantské články, kde se mluví o „poblázněné madame“, která – i to doslova – „spojuje ve své osobě prvky prostitutky a jeptišky“. Že se před Achmatovovou a její poezií opět zavřely dveře všech nakladatelství a časopisů, snad není třeba podotýkat. Horší je, že v téže době je zatčen a k létům koncentračního tábora odsouzen její jediný syn. Literární i lidské prokletí trvá deset let. V roce 1956 je syn propuštěn na svobodu a v roce 1957 je Achmatovová, která se mezitím stala na Západě legendou, poprvé opět pojata do oficiální antologie sovětské literatury. O rok později vyjde konečně druhý souborný svazek její poezie, který sice už naznačuje šíři a bohatost celoživotního díla, ale je ještě silně poznamenán ideologickými hledisky doby. Nicméně už i zde je možno číst třeba tuto báseň, kterou tu jako jedinou ukázku ocitujme:

Mne jako řeku
nelítostná doba odvedla do jiného moře.
Život mi podvrhla. Donutila mě téct
řečištěm cizím, přes neznámé slapy,
že ani nevím, kde jsou moje břehy.
Co velkých dramat jsem tak propásla,
opona často beze mne se zvedla
i spustila. S kolika přáteli
za celý život jsem se nesetkala,
co fata morgán nepoznaných měst
by mohly slzy vyplavit z mých očí.
Jen jedno město znám tak dokonale,
že nalézám je i poslepu v snách.
Co nenapsaných veršů tajemně
se houfuje a nad hlavou mi krouží
a bez výstrahy snad jednoho dne mě zardousí...
Znám začátky i konce,
vím, co je po konci, a vím
cosi, nač se mi nechce vzpomínat.
A nějaká docela cizí žena
zaujímá mé pravoplatné místo,
nosí mé jméno
a mně ponechala jen přezdívku,
z které jsem udělala vše, co se dalo.
Ach, mne jednou snad pochovají do cizího hrobu...


Nelze patrně s děsnější názorností vyslovit odcizení, jemuž je v totalitním státě vystaven tvořivý člověk. Zatímco však tato depersonalizace občanské osobnosti pokračovala i v následujících létech, jak o tom svědčí třeba interview, který Achmatovová poskytla jednomu západnímu žurnalistovi počátkem šedesátých let, zároveň se básnická osobnost této velké a statečné ženy autentizovala. Nemůže být pro ni lepšího dokladu, než že Achmatovová byla jednou z prvních autorek, o něž se začal zajímat tehdy vznikající samizdat. A zatímco ještě i potom, co byl básnířce propůjčen čestný doktorát oxfordské univerzity, se v sovětském odborném tisku psalo o Achmatovové jako o „mistryni historické malby“, mnoho lidí v Sovětském svazu už vědělo, že Achmatovovou promlouvá skutečný hlas neumořitelného Ruska a jeho věčné metafyzické touhy. A ví to od té doby lidí stále víc a vědí to stále přesněji. Dnes, deset let po tom, co byla vysvobozena z pozemských ústrků, se teprve začínají naplňovat slova, jimiž byla uctěna při udělování čestného doktorátu:
„Učinila minulost přítomností, přítomnost konejšila a budoucnosti darovala naději.“

Anna Achmatovová zemřela 25. února 1966. Tento malý medailón byl věnován k uctění její památky a na připomenutí díla stále živého.

(5. 3. 1976)

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage