Nakladatelství Petrov

Ukázka z knihy

Tajemství knihy

Přestože kniha je jednou z každodenních věcí našeho života, je její vlastní povaha tajemná a neznámá; kniha totiž patří ke skutečnostem-znakům, jež jsou skryté za významy, které nesou. Kniha je neviditelná za literárním dílem stejně, jako je neviditelný nástroj za funkcí a jako mizí zvuk slova za tím, co znamená. Přitom pod hladinou jediné uznané signifikace vedou knihy podivuhodný život, který je svébytnou a dosud málo prozkoumanou oblastí podmořské zoologie bytů.
K podivuhodnostem knihy patří zvláštní rozpor mezi její dvojí tváří: Zavřená a otevřená kniha mají zcela jinou povahu a jinak se chovají k okolí. Zavřená kniha je lhostejná, nepřístupná, zavinutá do sebe, nenavazuje vztah k jiným věcem ani k našemu tělu — zejména tehdy, je-li svázaná v tvrdých deskách; ty působí jako odrazující krunýř či krovky, hájící vnitřek před dotěrností vnějšku. V je-jím objemu působí dostředné tenze, kniha není jen zavřená, je svírající se. Přitom vnitřek knihy určitým způsoben prozařuje vnějškem a rozestírá po povrchu své tajemství, podobně jako jsou na zavřených dveřích šatníků zvláštním způsoben viditelné jejich temné vnitřní prostory.
Zatímco otevřená kniha stahuje siločáry prostoru k sobě, otevřená kniha je excentrická, nasměrovaná mimo sebe, rozestírá kolem sebe prostor vztahů. Její povaha je natolik relační, že opuštěná otevřená kniha láká do svého prostoru strašidla, vyvolává v nás pocit přítomnosti neviditelného čtenáře: Je to týž hubený přízrak, který si obléká zplihlé šaty, visící na ramínku, a který usedá na prázdné židle. Zarážející je snadnost přechodu zavřené knihy v otevřenou, náhlá proměna do sebe pohroužené škeble v cosi vířivého, vlajícího, nervózně reagujícího na záchvěvy vzduchu, lekajícího se při otvírání a zavírání dveří, vydávajícího šelestivé vzdechy. V knize se probouzí jakýsi neklidný život, mající v sobě něco z života ryb a podmořských rostlin. Listy knihy jsou na hranici trojrozměrného bytí, blíží se nicotě, přeludu, a při vířivém pohybu se také proměňují v rozmazané optické fantómy, které se nad deskami přelévají jako fontána. Listujeme-li knihou, naše prsty se setkávají s lupenitou, vroubkovitou strukturou, která není ve světě hmatu obvyklá; máme přitom podobný pocit, který je směsicí fascinace a lehké nevolnosti, jako když přejíždíme prsty po spodní straně klobouku některých hub. Listy jsou přitom přes svou měkkost často svéhlavé a těžko ovladatelné: buď se k sobě tisknou a nechtějí se pohnout, anebo naopak reagují na naše doteky s nepřiměřenou a zbrklou prudkostí. Ještě když otevřenou knihu necháme na pokoji a myslíme si, že se už uklidnila, čas od času sebou cukne, jakoby ze spánku pohne listem a něco zašeptá.
Setkání s otevřenou knihou, kterou její čtenář odložil, má v sobě rys indiskrece, trapné a současně dráždivé, je to nahlédnutí do intimního života druhého, pohled klíčovou dírkou; měkké bílé stránky jsou jakoby jakýmsi spodním prádlem ducha. Kradmé voyeurství, slídící po rozečtených pasážích knih druhých, má příchuť obscénnosti a tak časté „Ukaž, podívám se, co čteš,“ je drzost, srovnatelná se zvedáním sukní dámám. Tato choulostivá obnaženost však není jedinou tvářností, jedinou významovou vrstvou otevřené knihy. Přirozená poloha otevřené knihy je vodorovná, siločáry prostoru, který kolem sebe kniha stře, směřují vzhůru po strohé vertikále. V rozevřené ležící knize se probouzí její magická minulost, kniha má najednou v sobě něco z hieratičnosti oltáře, sakrálního předmětu, navazujícího vztah mezi pozemským „dole“ a nebeským „nahoře“.
Kniha patří, stejně jako dům nebo skříň, k předmětům, které mají vnitřní prostor, neviditelné skrýše, k předmětům, vyvolávajícím v nás pocit úzkosti z utajeného prostoru, jenž odmítá vstoupit do našeho světa, do našeho řádu a přijmout důvěrný smysl, který tento řád věcem udílí. Vnitřní jeskyně věcí tak — spolu s temnými kouty bytů, kam nedosáhnou vlny našich gest, rozestírající smysluplný prostor — představují jakýsi cizí, nezvládnutý element v našem světě, jsou trhlinou v síti smyslu, kterou do našeho světa proniká chaos. Náhlé setkání s chaosem v nás ale kromě úzkosti z ohrožení našeho světa vyvolává pocit zvláštní radosti, plynoucí z tušení, že domnělý chaos je ve skutečnosti zapomenutý pravý domov, který se v opomíjených koutech a štěrbinách bytí vrací. Kniha — na rozdíl od skříně a domu — paradoxně nemá žádné dutiny (s výjimkou onoho podivuhodného tunelu mezi hřbetem a vazem, jakéhosi neuklizeného tmavého dvorku knihy, do něhož jsme tak fascinovaně nahlíželi v dětství). Vnitřní skrýše tvoří „nic“ mezi listy. Díky této bezrozměrnosti kniha může mít daleko více vnitřních prostorů než jiné předměty; právě nepoměr mezi malým objemem knihy a množstvím vnitřních úkrytů dává knize tak výrazný labyrintický charakter. Kniha v nás vyvolává údiv a nejistotu jako setkání se skříňkou se stovkami zásuvek.
Kniha číhá na věci a loví je; pohlcuje předměty a ukrývá je ve svých útrobách. Kolikrát jsme s knihou zažili úžas ženy z pověsti, která se setkala v břiše vykuchané ryby s prstenem, hozeným do řeky! Kniha ukrývá věci ve svých slojích, aby je nečekaně vyplavila na břeh dne, dosud tajemně prosáklé životem knižních hlubin, zneklidňující a přitom lákavé jako slizké věci, vyvržené příbojem. Kusy papíru nebo látky, zjevující se v knihách, patří — spolu se zapomenutými věcmi na dně zásuvek, v zaprášených koutech nebo na nepřístupných vršcích skříní — k těm předmětům, které přicházejí odjinud, z jiného světa, které nejsou pokryté ochranným a zneviditelňujícím nánosem navyklého smyslu, a jsou proto znepokojivě obnažené v syrové fakticitě bytí. Nezáleží ani tak na tom, jsou-li to věci, které byly vlastnictvím někoho cizího a které dosud vydechují atmosféru neznámých bytů a minulých sezón, anebo věci, které jsme v knihách zapomněli kdysi my sami: Ty jsou ještě tajemnější, při setkání s nimi pociťujeme podobnou lehkou nevolnost jako při pohledu na své ustřižené vlasy a nehty; tato nevolnost pramení z poznání, že z moci smyslu, který vtiskujeme do skutečnosti, vypadává i to, co by mělo být jeho nejbezprostřednějším výrazem, a že tato probouzející se cizost nevnikla do smyslu zvenčí, že předtím, než se obnažila ve věcech, byla ve smyslu už přítomná.
Protože kniha žije svým vlastním životem, má také svůj vlastní čas. Setkáváme se s knihou vždy v některém určitém okamžiku jejího života. Kniha se vyvíjí, uzrává, stárne a umírá. Nová kniha, kterou jsme si právě koupili, není ještě zcela živá; svými rovnými plochami a pravými úhly spíše patří do geometrického prostoru. Ale postupně během svého styku s námi ožívá, částečně jí vdechujeme svůj život a částečně se v ní probouzí její vlastní, dosud spící. Pravé úhly se zaoblují, rovné plochy se vlní, kniha ztrácí svou prvotní ztuhlost, přestává být geometrickým tvarem a stává se organismem. Její okraje se třepí a drolí, kniha ztrácí ostré hranice, které ji oddělují od okolí. Tvary se stále více podobají listí. Knihovna se stává zahradou, její vůně těžknou, ozývá se v nich opojný jed. Z jejích zákoutí vane dech, připomínající jisté vlhké kou-ty zpustlých parků. Listy se začínají uvolňovat a s malátným kroužením klesají k zemi. Knihy se navzájem mísí, vznikají bizarní textové koláže, v nichž se odhaluje tajuplná souvislost mezi jízdním řádem a Kritikou čistého rozumu, rodí se jediná fantastická kniha s listy přeskupujícími se bez počátku a konce. Okamžik smrti knihy se dá — s výjimkou případu, kdy knihu zabijeme — těžko určit, její části přetrvávají, osamostatňují se a rozlézají se po bytě; jejich vytrvalý život jako by chtěl potvrdit podivnou Leibnizovu myšlenku, že živá těla vlastně nikdy neumírají.
Čtení knihy není jen ryze instrumentální činností, zacílenou ke konstituci literárního díla v mysli čtenáře. Čtení je událostí, je tělesným dějem; není nějakou mezerou v životě, je součástí života stejně jako procházka, oběd nebo sen. Je pravda, že obvyklá pozice čtenáře jej vyděluje z okolí: Kruh, který tvoří kniha, ohnutá ruka, sehnutá záda, skloněná hlava a linie pohledu, je do sebe uzavřený koloběh sil v imaginárním vejci, ale ještě i tato uzavřenost je — stejně jako noční uzavřenost květu — jednou z životní forem, je součástí světa. Bereme do ruky knihu, cítíme její vůni, náš pohled putuje po stránce, prsty se dotýkají papíru, jemného vroubkování okrajů, přemáhají odpor knihy, která se často chce uzavřít, křečovitě k sobě stahuje své poloviny jako škeble násilně rozevřené misky. (Knihy jsou stále vzpurnější, stále více postrádají laskavost a mírnost starých vázaných knih; nové paperbacky znají obvykle jen dva stavy: buď nevrlou ztuhlost nebo bezmocnou invaliditu zlomené páteře.)
Také čtení má svůj vlastní čas, který se vyznačuje zvláštní vícevrstevnatou rytmizací, jež není závislá na artikulaci literárního díla, patří knize jako médiu, a přesto vstupuje do konstituce literárního díla v mysli čtenáře, zapisuje se do díla tajuplným působením, asi tak, jako vytvářejí záhadnou vrstvu artikulace lidského dění lunární cykly. Čtení je tělesným aktem i tehdy, omezíme-li je na pouhé vidění a rozumění viděnému. Oko je součástí těla, vidění není přes etymologické souvislosti stykem s čirou ideou, prozařující transparentními znaky, ale tělesným aktem, který se setkává s těleností znaku; rytmy tohoto setkávání zůstávají součástí významu, který se ve vidění ustavuje: Význam se od svého zrodu nikdy zcela neodděluje, nese svou genezi v sobě. Pohled putuje po řádkách zleva doprava a vrací se, sestupuje dolů. Nepře-chází od písmena k písmenu, vidí vždy pole, celek, v němž je srostlé ostře viděné, setrvávající v některém z modů paměti, napůl zahlédnuté, naznačované a tušené (přičemž domnívané se často prosadí proti danému), celek, v němž se vše navzájem podmiňuje a plodí, v němž se vše vyvíjí, přechází do sebe navzájem, uchovává v proměnách, vyzařuje silová pole a současně se samo rodí z utkvělé záře jiného, skrývá svá působení do spodních proudů a opět je přivádí na povrch. Čtení je spíše vnitřním zráním od počátku přítomného celku než postupnou registrací znaků a skládáním jejich významů. Proto nářky nad diskontinuitou tištěného písma, které bývá podezíráno z ato- mizujícího a mechanizujícího působení na myšlení, jsou zbytečné. Nečteme tak, že bychom se drkotali po písmenkách (a po slovech) kupředu, jsme vždy současně na místě, vepředu i vzadu, setkáváme se vždy s celkem zrajícího smyslu; oddělená písmena vyrůstají spletí neviditelných kořenů z celistvého podhoubí stránek, jímž proudí jediná míza smyslu. (Když píšeme na psacím stroji, je kmitání jeho langustích nožiček stejně organické jako spojitá linku rukopisu; tolik v této souvislosti k Hola-novu verši „sprosté jako báseň psaná na psacím stroji“.)
Pohyb oka však přesto není zcela plynulý. Pohled naráží na konec řádky a vrací se zpět — tento zpětný pohyb není pauzou, která se do čtení nepočítá, i tato cesta prázdnem mezi řádkami je součástí čtení, stejně jako je prázdno součástí textu; zdánlivé prázdno není prázdnem, ale dosud neartikulovaným polem, v němž uzrávají slova a jež samo uzrává tím, že slova do sebe přijímá nazpět a rozpouští je v sobě. Slova jsou prosáklá prázdnem, stejně jako je prázdno plné rodících se slov. Čtení je rytmizováno tímto kyvadlovým pohybem, v jehož jedné dráze převládá pól naplnění a v druhé pól naplňující se a sjednocující možnosti.
Čtení je současně střídání pozvolného šroubovitého klesání pohledu a rychlého výstupu. Do významů čteného prosakuje prostorovost stránky, významy jejích míst „nahoře“ a „dole“. Tuto prostorovou signifikaci stránky oživuje poezie, v níž se mody bytí, spjaté s původními významy míst, neoddělitelně vpisují do smyslu básně a jejích částí. Každá báseň se sytí prostorovou významovostí stránky, každá báseň je současně i obrazem a věcí: nejenom japonské básně, ve kterých se znaky pro kameny a vodu kladou dolů a znaky pro oblaka nahoru.
Před čtoucím jsou rozestřené vždy jen dvě stránky. Předcházející a následující se skrývá ve tmě, neozývá se žádnými náznaky. Tento úzký horizont dělá četbu knihy podobnou cestě úzkou křivolakou ulicí, kde dohlédneme vždy jen k nejbližšímu rohu, anebo ještě spíš procházení labyrintem propojených pokojů. Omezenost horizontu vnáší do čtení moment úzkosti, pocity číhání a pasti, v labyrintu knihy cítíme přítomnost Minotaura, který neustále ustupuje a nakonec uniká do neviditelných stránek za posledním listem knihy: Pro naše horizontové a kontextové vnímání je viditelná a hmatatelná kniha vždy fragmentem, vždy pokračuje dál přízračnými stránkami, na nichž se slova a děje rozpouštějí v mýtu a do jejichž podivného poselství někdy nahlížíme ve snu.
Enigma knihy není zvláštní výsadou, která by knihu vytrhávala ze společenství ostatních věcí. Tajemství knihy se ukázalo tehdy, když jsme se s knihou setkali jako s věcí, tajemství knihu obnovuje jako věc a vrací ji do celku věcí. Každá věc je svým vlastním způsobem enigmatická a zázračná. Zázračnost neleží v hlubinách pod jevem, je jednotou stylu zjevování se věci. Ani ta okolnost, že kniha nese literární dílo, ji nevyděluje absolutně z celku věcí. Smysl a poslední jednota literárního díla má předpojmovou, gestickou povahu a není tedy ve své tělesnosti jiného řádu než smysl věcí. A na druhé straně každá věc vypráví, vydechuje určitý svět, určitý modus bytí, kterým je prosáklá, vyzařuje významovou auru. Touto aurou probleskují obrazy a slova, stejně jako se slova knihy pokorně noří zpět do záře věcnosti. V některých okamžicích se společenství knih a věcí uzavírá tak důvěrně, že se zdá, že se literární dílo zrodilo jen jakýmsi procesem vnitřní artikulace aury věcí, že kniha uzrála z věci, která v určitém okamžiku svého života pukla a rozvinula se ve stránky.
Je třeba setkat se s knihou jako s věcí, obnovit čtení jako událost. S autentickou jednotou a smyslem zkušenosti se setkáme až tehdy, když se stane celkem bez mezer. Ale nedošlo by k tomuto obnovení souvislosti za cenu, že by věcné významy knihy zakalily nebo zcela zastřely literární dílo? Autentický smysl, poslední rozvrh literárního díla je, jak jsme řekli, předpojmovým, gestickým rytmem, který zakládá všechny vrstvy díla a současně se paradoxně sám plně rodí teprve jako význam svého výrazu. Literárnímu dílu skutečně porozumíme tehdy, když se setkáme s tímto rytmem v jeho vzájemně zakládající jednotě s výrazem. Tento rytmus má tělesnou povahu, je to rytmus tělesného života literárního díla, v němž se nedá oddělit bytí a označování. Žádná vrstva literárního díla není vyloučena z toho, aby byla výrazem tohoto smyslu a současně jej plodila, ze hry vzájemného plození vytvářejícího a vytvářeného. Smysl literárního díla je bytostně situovaný: Není „něčím“, co vstupuje do situace a je jí poznamenáváno, ale vstupem do situace se teprve rodí, rodí se jako odpověď na to, s čím se setkává v situaci. Je otevřený vůči tomu, co jej situuje a současně rodí, je připravený pronikat do nových vrstev situovanosti. Takovou novou vrstvu situovanosti klade do hry obnovení věcnosti knihy, tato vrstva vyvolává novou odpověď smyslu literárního díla a podílí se tak na jeho zrodu; obnovení knihy jako věci je současně obnovením literárního díla a jeho smyslu.

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz