Ukázka z knihy
Vlhký mramor1
Černý stůl, za kterým seděla, ladil s jejím oblečením stejně dokonale jako v kterýkoli jiný den. Do kanceláře nosí téměř bez výjimky snad tucet odstínů šedé a černé. O víkendech na sobě ráda mívá sytě červenou anebo temně modrou. Ačkoli zrovna vstoupivší neznámá návštěva by nejspíš nesouhlasila. Soulad mezi tmavě šedým kostýmem Mari-Luz a mohutným černým kusem nábytku by se jí jevil s největší pravděpodobností dokonalejší, než se zdá Jean-Pierru Sommelierovi. Ne snad, že by něco podobného vyžadoval, ale nejspíš by ho tato nepatrnost, kterou však není s to zaznamenat, potěšila.
Byly dvě hodiny odpoledne a hebké jarní slunce stavělo v nevelké kanceláři pyramidu světla. Jako by do ní chtělo v naprosté tichosti pojmout sadu tužek, tři pera a objemný diář v kůži vínové barvy. Také Mari-Luzinu drobnou ruku se šavlovitými nehty až po stříbrný náramek, část počítačové klávesnice až po písmeno H a měděné těžítko s rytinou býka, jemuž toreador zasazuje smrtící ránu. Když byla malá, přišlo jí legrační, jakým způsobem je tu znázorněna býkova zuřivost: Z nezřetelných nozder vyklouzávalo jakýchsi šest oválných bublin, tři a tři z každé nozdry.
To ticho je obtížné. Ačkoli se před slabou čtvrthodinkou vrátila z oběda, uvítala by nějaký telefonát. Jakýkoli, dokonce i ten pitomec Bonnard by mohl zavolat. Aspoň by nemusela myslet na mexické hovězí, jehož chuť jí stále prosakovala rtěnkou a s bodavými doteky se připomínala na špičce jazyka. Minerálka nepomáhá. Natáhla ruku po telefonu, a než se dotkla řady tlačítek, vypnula všech pět prstů pravé ruky. Vteřinovým pohledem, v němž se přelévala jezírka nudy, přeběhla nenalakované nehty. (Tím drobným pohybem prstů málem odstřihla pyramidě světla vrchol.) Ta kosmetička má asi pravdu, pomyslela si, chtělo by to sytý odstín té poslední rudé od Cartiera. Jo, ta jeho višňová červená by těm nehtům mohla prospět.
Čtyřmi prsty mačká s rychlostí písařky čtyři čísla. V oválném reproduktoru kancelářského aparátu se dvakrát ozval vyzváněcí tón. Zdálo se jí, že ho slyší jakoby zpoza rozměrné skleněné tabule, na kterou lehá to ostýchavé slunce. Nezúčastněně se dívá směrem k oknu.
„Ateliéry Sommelier, prosím,“ ozvalo se v reproduktoru.
„Catherine, ty seš ještě tady? Vždyť jsou dvě pryč!“ V jejím hlase byla znát náhlá radost.
„Vůbec se mi tam nechce, Mari-Luz, v Londýně od rána prší.“
„Můžu k tobě, něco ti chci ukázat?“ Při těch slovech vzala Mari-Luz do tří prstů malou baňatou lahvičku z černého skla. Pomalu stáhla uzávěr barvy leštěné mosazi se skleněnou zátkou a špičkou drobného nosíku se takřka dotkla titěrného hrdélka. „Tak můžu?“ zopakovala a nechtěně ťukla nosem o hrdélko.
„Ale jasně,“ ozvalo se v reproduktoru. „Vůbec se mi tam nechce. Podělanej Londýn.“ Hlas se odmlčel. A jako by v té chvíli v Mari-Luzině kanceláři byla jenom černá lahvička a tři prsty svazující hrdélko, z něhož stékala sytá vůně. Pak se hlas znovu ozval:
„Mari-Luz?“
„Mhm —“
„Sommelier je tady?“
„Ne, dnes obědval s Bonnardem —“
„Pořád kvůli tomu koberci?“
„Jo, furt,“ řekla Mari-Luz, prohlížejíc si zálibně lahvičku; pak vyhrkla: „Hele, jdu k tobě!“ Obemkla lahvičku všemi prsty, stiskla ji v dlani, až ucítila chlad prolamovaného skla, a zmáčkla rozsvícené tlačítko zvolené telefonní linky.
2
„Máte tady šéfa, Paule?“ zdvihl Jean-Pierre Sommelier zvolna hlavu, pokládaje ubrousek vedle příboru.
„Bohužel pane, není tu.“ Mladý číšník, hezký chlapec, může mu být sotva pětadvacet, se lehce uklonil. „Mám něco vyřídit, pane?“
Sommelier se usmál, zavadil pohledem o dívčí tvář mladého muže a zakroutil hlavou. „Díky, zavolám mu,“ řekl. Pak, jako by si vzpomněl na něco nesmírně důležitého a jako by se strašlivě divil, že na to vůbec mohl zapomenout, zdvihl prudce pravou ruku: „Á, Paule!“
„Ano, pane?“ Číšník se velmi zvolna, s chladnou distingovaností otočil, udělal tři kroky zpátky směrem k hostu a znovu se mírně uklonil.
Leckoho, kdo je náhlým a zcela náhodným svědkem něčeho podobného, může napadnout, že s takovou chladnou slušností se lidé rodí, tu nelze naučit. Takový mlčenlivý svědek si může pomyslet jediné: Ten půvabný muž s dívčí tváří je číšníkem od narození a bude jím celý život. Desítky let bude s lehkostí chodit po tlustých kobercích. Ovšem potom přijde náš mlčenlivý svědek za půl roku, aby si ověřil svůj jemný pozorovací talent, a Paul nikde. Ptá se: „Ten mladý číšník... s takovou křehkou dívčí tváří... ten dnes neobsluhuje?“ — „Á, vy myslíte Paula?“ — „Ano, toho... Paula —“ — „Ten už tu nepracuje několik týdnů, má malý lyžařský servis nedaleko odtud.“ — „Lyžařský servis?“ diví se svědek. — „Ano, seřizuje vázání, ostří hrany a tak.“ A náhodný svědek Paulovy profesionální slušnosti (tedy ani příliš strohé, ani nezkušeně krkolomné) je tolik překvapen, že se zmýlil... („Jak si ho jen lze představit v montérkách s pyramidou Matterhornu na náprsence? S kresbou horského masivu, ozářeného paprsky jarního lyžařského slunce, jehož bílý vrchol je nemilosrdně stříhán rázným nápisem SKI?“ kroutí náhodný svědek, jenž se přišel podívat na mladého muže, který byl podle něho číšníkem od narození a měl jím zůstat navždy, nechápavě hlavou a neobědvá.)
„Potřebuju si zavolat, Paule,“ usmívá se Jean-Pierre Sommelier. „Přineste mi prosím telefon.“
„Jistě, pane.“ Mladý číšník se zlehka uklání a odchází s chladnou distingovaností.
