Ztřeštěnosti smutku /

Ukázka z knihy

Ztřeštěnosti smutku

Jen jsem otevřel dveře z ulice, od zaparkovaných aut, špinavého chodníku a haldy lešenářských trubek, pokecaných stříkanci malty, uviděl jsem za barovým pultem Pavlínku, jak roztáčí pivo a smutnýma očima bloudí po skle kavárny a dál, až za to sklo, do zelených a červených neonů, rozvěšených nad deštivou ulicí. A na barové stoličce, s nohama zapřenýma o hliníkový klandr, co ten bar obtáčel jako tlustý had, sedělo na tuhle kavárnu moc mladé stvoření, popíjelo z hrnku a uždibovalo štrúdl z talířku a drobnými prsy se opíralo o pult. Vyšplhal jsem se na stoličku hned vedle ní a poručil si u krásné Pavlínky pivo. Ta dívka s vlasy jak zpěněné peřeje, s vysokými lícními kostmi a okousanými nehty se napila z hrnku, zrovna tak, jak pijí malé děti, se rty sešpulenými do trubičky, a já jsem se do hrnku zvědavě podíval, když ho položila, a spatřil jsem na dně pár kapek mléka. Pavlínka přede mne postavila sklenici, vpodvečer už pátou, a já jí řekl, Pavlínko, máš opuštěné oči jak zapomenuté hvězdy na nebi, a dívka se na mne usmála a já, ani jsem nevěděl proč, jenom se mi to v té chvíli moc chtělo, jí řekl, aby mi dala pusu. Dívka se ke mně naklonila a já jsem ucítil na svých rtech vůni vanilky.
Chtělo se mi jen tak sedět, pít svoje pivo, občas kouknout na Pavlínu a mudrovat nad tím, že já už jsem si svůj svět objevil a že teď ta chvíle přišla na tu, co jsem míval moc rád a co ji ještě mám, i když jsem věděl, že do jejího světa se už nevejdu.
Opuštěné oči, říkáš, vzdychla Pavlínka a zavěsila si je do mých, to víš, muzikant, našel si jinou.
To je mi moc líto, řekl jsem a dívka s vlasy jak peřeje smutně pokývala hlavou. Koukal jsem se teď vysoko do rohu kavárny na Franze Kafku, co v přítmí a s očima černýma jako uhel vyhlížel jak Mefistofeles, a usmál jsem se pro sebe. Byl jsem právě v tom městě, kde se narodil Goethe a kde se mu asi také moc nelíbilo, zrovna jako mně, protože pořád odtud utíkal, a kde jsem také začal pomýšlet na svůj útěk. V koutech sedělo pár lidí, které jsem neznal a ani netoužil poznat, a zvyšovalo si svoji intelektuální kvalifikaci drbama a listováním v novinách. Ta dívka doždíbala štrúdl, jazykem vymetla talířek, povzbudivě zamrkala na Pavlínku, na mne se usmála, olízl jsem si rty, a když odešla, už jsem na nich vůni vanilky necítil. Myslel jsem na to, že bych měl někam odejít, aby ten můj svět a svět té, kterou jsem měl pořád rád, na sebe nenarážely a nelámaly se jako kry v ledové řece.
Pavlínko, a pomohl jsem jí od další sklenice piva, máš výjimečnou schopnost dělat z normálních lidí mrtvoly.
Jak to myslíš, zeptala se dotčeně.
Je tu pusto jak v márnici, když se neusměješ.
Nemůžu, řekla, já ho měla ráda, a potom mrkla očima do kouta, tyhle lidi nejsou normální.
Máš pravdu, přisvědčil jsem, doufám, že mě to taky nepotká.
Nemáš k tomu daleko, řekla Pavlína, jestli budeš v tom pití takhle pokračovat.
A na stoličku vedle mne si dřepnul obtloustlý emigrant Lecián, který chodí celý v černém a tak trochu mi připomíná Kubánce, kteří se zase neholí a to roští na bradě sundají, až bude na Kubě dobře, zrovna tak jako Lecián svleče ze sebe smutek, až bude dobře v Čechách. Kdy asi?
Krásná Pavlínka odnesla hrnek, co tu zůstal po dívce, smetla neviditelné drobečky z pultu a postavila před emigranta Leciána pivo. Já věděl, že mě nemá rád, a tak jsem do toho ohníčku ještě trochu fouknul.
Tak co, Lecino, věděl jsem, že toho Lecinu nesnáší, pořád v černém jak na funus, a trochu jsem se shýbnul a nadzvedl mu nohavice kalhot, fusekle černé, a co slipy, taky smuteční?
Neztrapňuj se, řekl s utajeným vztekem a ruce se mu mírně třásly.
Že si nedáš na ten půllitr vymalovat lva, pokračoval jsem, vždyť tohle je taky bojiště za demokracii, a mávnul jsem rukou do prostoru zšeřelé emigrantské kavárny.
Já se divím, že už ti někdo nedal do držky, zahudral.
Nic jsem mu na to neřekl, jenom jsem si myslel, jako by se už stalo, a měl jsem chuť si s někým normálně popovídat, o normálních věcech, ale tady nikdy a nikdo takový nebyl, jenom samý vlastenec, a pojednou jsem věděl, že také nikoho nenajdu, a tohle poznání mě zabolelo ještě víc než ten můj ztracený svět té, kterou jsem miloval. A tak jsem se podíval na ruku, jestli mi prsty té ruky stačí, abych na ní spočítal své přátele, a nepotřeboval jsem ani jediný. Teď to byla tutovka. Lecián, povzbuzen mým mlčením, podnikl prudký výpad.
On se jednou nějaký takový najde, řekl.
No, ty to rozhodně nebudeš, řekl jsem, pořád jsem se nevěřícně koukal na prsty. A viděl jsem za nima jen honičku za penězi a spotřební fašismus výkladních skříní a cestičku, co vedla z pláže do hotelu, a nadlábnout se a zase nazpátek, povalovat se na slunci a taky jsem si vzpomněl, jak se mi zdálo, že jsme konečně narazili na lidi, o nichž by se mohlo časem říci, že to přátelé jsou, ale já idiot, když nám řekli nadšením celí bez sebe, že letos poletí na dovolenou na Mallorku, povídám, že tam jezdí lumpenproletariát z celého Německa, a bylo po přátelství. Nechal jsem koukání na prsty a myslel jsem si, co se dá dělat, a teď jsem byl bez šance povídat si s krásnou Pavlínou, emigrant Lecián vytáhl stavidla, pozérsky gestikuloval pěstěnýma rukama a mluvil o životě jako o píchlé pneumatice.
A tak jsem to blábolení, aniž jsem chtěl, musel poslouchat, protože jsem u sebe neměl ani kousek vaty, abych si zacpal uši, a myslel jsem si, že většině lidí se zdá nejchytřejší ten, který toho nejvíc nařeční. Pavlínu nevyjímaje a kdo ví, proč od ní její muzikant utekl, třeba zrovna před tím užvaněným světem.
A abych se užitečně vpravil do Leciánova monologu, povídám, Leci, poruš svůj politický azyl a pojď do bordelu. Krásná Pavlína se na mne podívala, jako se dívá dítě do hlubokého lesa, ruka se sklenicí jí vyjela zpod pípy a pivo se řinulo na zinkový pult.
Ještě na tom nejsem tak špatně, abych lezl do hanbince, oponoval.
A seděl na stoličce jak na trní, do kavárny vešel muž a žena, které jsem tady ještě neviděl, a češství z nich stoupalo jako pára z knedlíků, čerstvý emigrantský přírůstek, a věděl jsem, že teď Lecián Pavlínu opustí, udílet rady bylo jeho koníčkem.
Jseš nemožný, vyčetla mi Pavlína, vedle tebe nemůže sedět normální člověk, každého vyštveš, a utěrkou začala stírat pivo, které se jí netrefilo do sklenice.
Podívej se, obrátil jsem se k Leciánovi, jak jsou bezradní, a očima jsem mrknul k té nové dvojici.
Než sedět vedle tebe, utrousil Lecián a bylo vidět, že na tuhle příležitost jen čekal.
A odpochodoval. Kouknul jsem se znovu ke stolu těch nových a nového jsem neviděl nic. Tenhle obřad jsem dokonale znal. Podávání rukou a Lecina v roli světoběžníka, politického emigranta a nenapravitelného bojovníka za demokracii. Ještě před jeho příchodem se ten můj svět dal snést, ale když do něho vstoupil Lecián, bylo to daleko horší než fenďák do bytu.
Pozdravuj Josefa, řekl jsem Pavlínce a podával jí peníze.
Ten už mně taky leze krkem, povídá Pavlína, bodejť by ho nevyrazili z práce, když je pořád nalitý, a nejhorší je, že se mi tady vždycky rozbrečí, ženu jsem ztratil, práci taky.
Já vím, je to jak flašinet.
Josef byl kdysi člověk, který by se místo jednoho prstu do mé ruky vešel, ale od té doby, co se mu žena trochu spustila, už za moc nestál a mně ho bylo líto. Zvednul jsem se, Pavlínka mě zkasírovala a pořád se na mě dívala jak do lesa, který je bez konce a pořádně hluboký, a když mi podávala nazpět drobné, zašeptala, nepočkáš na mně? Chvíli jsem mlčel a potom mi došlo, že je to od Pavlínky dost nízká pomsta vůči muzikantovi, který mi nic neudělal, a já v té pomstě mám figurovat jako prostředek. Abych ji neurazil, vzal jsem ji za ruku a vyvedl z temného lesa na cestu a řekl jsem, Pavlínko, mám taky své trápení, jsi moc hodná holka, ale já nemůžu. A opravdu jsem nemohl, pořád jsem měl tu svoji moc rád a ta chvilka s Pavlínou by mi nepomohla. Chvíli jsme se na sebe dívali, Pavlínka v rozpacích a já v naději, že jsem jí neublížil.
Promiň, řekla, kecám v poslední době jen hlouposti, a jemně vyjmula ruku z mé. Měl jsem v té chvíli chuť ji pohladit, ale neudělal jsem to.
To nic, povídám, snad to bude zase dobrý.
Myslíš, zeptala se, ale to už jsem tu pro ni nebyl. Nasypal jsem drobné do kapsy a šel dozadu na záchod. Jak jsem tak čůral, myslel jsem na to, že to doma nebude o moc lepší. Potom si vedle mně někdo stoupnul a já poznal toho kluka z nové dvojice, k nimž si přisednul emigrant Lecina.
Promiň, že tě otravuju, ale znáš toho chlápka, co sedí u našeho stolu, zeptal se.
Přisvědčil jsem.
Co je zač?
Skromný a hodný člověk a nejlepší kamarád, řekl jsem a hned jsem si vyčítal, proč jsem takový hajzlík. Ale co, uklidnil jsem se, na to musí přijít sám. Jako já.
No, to bych pochyboval, řekl a bylo vidět, že mi nevěří.
Šel jsem k zrcadlu a prohrábnul jsem si vlasy a zanedlouho jsem vyšel za ním. Skromný, hodný člověk a nejlepší kamarád držel proslov. Ale nezabíralo to. Krásná Pavlínka mě očima obešla, jako se obchází příkop nebo díra v chodníku. Provázel mě jen Franz Kafka a ten je měl temnější než noc, do které jsem odcházel.


Německo 88.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz