Ukázka z knihy
DEML — KNĚZ A BÁSNÍKbr> Kým nám je, kdo vlastně je pro nás ten, který nás všechny k sobě táhne a shromažďuje — nás, jak se ukazuje, plus minus tři sta v Dědictví shromážděných a k tomu dalších pár stovek v národě — kým je pro nás, pro tu asi tisícovku skutečných básníkových přátel, Jakub Deml? Kdo ještě i dnes, to jest po odbourání všech posttotalitních sensací a po vyšumění všech — ze zapovězených okřínů Zapomenutých světel, Podzimních snů atd. atp. konečně sdostatek se nalokavších — zvědavých žíznivců, kdo uprostřed své znovu se konstituující čtenářské obce, pomyslné tasovské obce svého Mistra, kdo mezi námi je — kdo vlastně je, kdo především je pro nás a kým do budoucna i pro národ zůstává — mezi námi: a zatím opravdu jen mezi námi! — Jakub Deml?! Odpověď jednoznačná: Kněz a Básník! Tedy pozor: nikoliv snad jen básník, který shodou náhod nebo dopuštěním osudu a k pohoršení mnohých byl také kněz, nikoliv tedy básník a kněz, básník i kněz, ale především a nejprve kněz, navěky podle řádu Melchisedechova sacerdos Kristův, navěky kněz a současně z požehnání Božího i obrovský básník. Jenom ujasňuji prioritu.
Co dělá Demla Demlem, naprosto neopakovatelným zjevem v galerii našich velkých, řekněme, spisovatelů, mistrů slovesnosti, a třeba i básníků, není pouhý jeho dar básnický. Deml v sobě ztotožňuje jako nikdo u nás — a obávám se, nikdo tak bohatě plasticky ani ve světě — nutný, s Grahamem Greenem řečeno: paradox křesťanství, nutnou, s Tertullianem a Augustinem vyznáno: Absurditu každé živé víry.
Mnoho bylo mluveno a napsáno o kněžském kolárku Demlově, o tom zázračném obojku, kterým si tohoto básníka tělem duší přikoval po dominikánsku jako psa Páně k nohám sám Ten, který je Vzkříšení a Život, Který Je Slovo a Pravda. Co nás dnes fascinuje na Demlovi — a nutno říci: v období získané vnější svobody, svobody tak zvaných fysických osob, ale i v době krajního ohrožení našeho ducha, našich lidských duší, našich osobností tak říkajíc metafysických — co činí znovu a nečekaně aktuálním právě Demla i dnes, uprostřed našeho babylonského mamonění, v epoše konečně zvítězivšího a ve zlatě a krvi nastolovaného reálného kapitalismu, všemocné tržní společnosti bez pověr a ilusí, je právě ono jeho statečné Ano Ano a Ne Ne, které v každou chvíli, v každém okamžiku osvědčuje — nebojím se říci: neomylně osvědčuje — jeho každodenně vyjevovanou přítomnost plně, ba závratně prožívaného života věčného, života právě jen tady na zemi — už teď, anebo pak už nikdy — věčného.
Byl to sám Březina, kdo na sklonku svého života prohlásil, že v druhé půli života se zájem umělce obrací od krásy tohoto světa k pravdě. My, Demlovy děti, pomyslní Tasované jeho velmi nepomyslného nebeského Jeruzaléma, víme, že každá Pravda, přesněji řečeno, Jediná a Poslední Pravda, nejen Krásu nevylučuje, ale že jí je podmíněna, a to nejen Krásou, ale i Milostí — v té podivuhodné trojmoci Krásy jako Milosti a Pravdy, Milosti jako Krásy a Pravdy, ale i Pravdy jako vždy současně i Krásy a Milosti. Tohle požehnané pnutí, někdy k neunesení, Deml v sobě nikdy nerozlučoval. Představuje nám nejen plnost básníka, básnického daru jako zmocněného lidství, ale představuje nám ji jako božské obcování v Trojici — ve jménu a především ve věčné Lásce Otce i Syna i Ducha Svatého už tady na zemi, skrze něho nahlédáme do nejhlubších mysterií našeho bytí, žitého sub specie aeternitatis.
Nic se nebojme. Byl jsem nedávno na už druhém celostátním setkání básníků, u nás na Bítově, svědkem velmi rozbouřeného timbru tam pronášených přednášek, často z úst jinak velmi liberálních: přední kritikové, a někdy tací, které bychom mohli mít za laodicejské, se náhle, právě dnes, až k smrti děsí úpadku v poesii, v básnění, v básnících samých. Budiž tu však jasně řečeno, že se děsí úpadku způsobeného především jejich vlastním odpadem od Poesie, od Pravdy, Krásy, Milosti, krátce od sakrality, zaviněného především jejich útěkem od skutečného, t.j. věčného života, k jakémusi alternativnímu vzdoroživotu, Antiživotu, životu obrazovek a virtuálních realit, do umělého Vzdorokosmu, konstruovaného doslova pod sluncem Satanovým, kamsi do alternativního, do Jiného Vesmíru. Odpustím si jakékoliv exposé, své jsem k tomu ostatně řekl ve své bítovské přednášce závěrečné (a otištěna bude v 18. a 19. čísle Tvaru včetně mých závěrečných resumujících 10 bodů), ale jedno je zřejmé: vítr, i pro nás, se konečně obrací. A kdo má oči k vidění a uši slyšení, cítí, že je to vítr svatodušní.
Je-li kdo mezi námi, ke komu se můžeme utíkat jako k autoritě nejen „básnické“, nejen literární, pak je — v dnešní době relativistického zmatku a postmodernistického chaosu — zřejmé, že to je, byl, ale především i stále víc bude Jakub Deml, jen a jen Jakub Deml, tento milenec Slova, ale i zvlášť milovaný Syn Boží, opravdu hrdinský Syn Člověka, který časem svým docela po kněžsku mohl — a my s ním a skrze něho, právěže také po kněžsku, mohli a můžeme — uslyšet Srdce Kristovo, srdce svého Mistra, přímo na Jeho hrudi, ale i pak zas — v hlubinách oceánu naprostého opuštění — mohli a můžeme sdílet po velekněžsku s ním, jako to Zapomínané Světlo, i jeho Olivetskou Samotu, jeho Mlčení, jeho Pathmos, jeho už nejen nelidský, už i znovuzrozený božský Pathos, onen nefalšovaný pathos opravdového básníka, vznešený jako Hlas Trouby Archandělovy, své zamení do všech čtyř světových stran vytrubující před prahem hodiny poslední.
Ale proč to všechno — proč právě on? Protože, jako naprosto jediný mezi námi všemi, vzal svůj úděl Básnický, úděl Křižovaného i Zmrtvýchvstalého Slova, a nepostavil se k němu pyšně, nýbrž jako křesťan, jako následník, jako ze své přirozenosti, z přirozenosti každého křesťana Kněz, to jest ten, který hledá, dosvědčuje, vyjevuje a svátostným způsobem Vtěluje — v Kráse a Milosti — Jedinou Pravdu, Absolutní Pravdu, který nezná oné šedivé řeči laodicejských, ani teplých, ani studených, nýbrž vlažných, ale jehož jazyk je jako meč na obě strany broušený a jako med a jako kapka rosy tekoucí. Nevíme ani, a nemůžeme vědět, můžem jen tušit, jak zvláštního požehnání se nám, našim národům, moravskému i českému, našemu lidu, vždy nehodnému, dostává mezi všemi — a to jako jedinému, a jen v našem jazyce, a právě teď, když to nejvíc (snad ještě víc než v hodinách vnějšího pronásledování) potřebujeme — Jakubem Demlem.
Nejen skrze jeho nikdy nezrazený úděl básnický, ale především a před tím vším skrze jeho naplněný úděl Kněžský — paradoxně právě tam nejvíc naplněný (a v tom je hluboký význam), kde mu naplňování jeho kněžství muselo být odňato: právě proto, aby je tím víc — jako básník — naplnil. Ne, nebojím se o příští Demlovo, o jeho osud v tomto národě, ani v dnešních dobách babylonských. „Chci-li, aby zůstal, než přijdu, co Ti po tom?!“ obrací se, jistě ne s neláskou, na samotného Petra sám Ježíš Kristus, Velekněz nás všech, ale i nejvyšší ze Všech Básníků, on sám Vtělené Slovo. Nebojím se o Jakuba Demla, který je s námi všude tam, a právě tam, kde nás už nemůže a nesmí sledovat v našem zápase o život věčný, v našem boji, v našem opuštění, v naší smrtelné nouzi, v našem okamžiku nejvyšším, a tedy i nekonečně individuálním — a přece právě proto a jen tím i dokonale lidském, dokonale obecném. Nebojím se — nyní ani v hodinu smrti naší — o Jakuba Demla, a nebojím se ani za Jakuba Demla, zástupce čehokoliv, co se před Kalichem Tajemství, Mysteriem Fidei, stává jen pro tu chvíli bezmocně, jakkoliv láskychtivě žárlící institucí.
Také my jsme překonali, třebas trpce, úskalí možného institucionalismu. To, k čemu jsme zbyli, je drobná, třebas pospolná, individuální práce a oběť, nic víc, nic míň. Naše přirozené kněžství — ve službě nejvýš básnickému, nejvíc nejdokonaleji Vtělenému Slovu.
Důraz na Demlovo Kněžství, vytknuté před závorku, na jeho Kněžství předeslané i samé jeho geniální hřivně básnické, je tedy, právě dnes, důrazem na Pravdu — což je jméno, které přede všemi a mezi jen několika docela nemnohými si volí Ježíš Kristus. Je to důraz nejprve na Pravdu, a jestli skutečnou pravdu, paradoxní pravdu, pak je to vždy současně i nedělitelně důraz na pravdu básnickou, jedinou plnou pravdu — tedy pravdu Milosti i Krásy. Deml tedy je tak velkým básníkem proto, že je vždy a především dokonalým Knězem, svědkem i vtělovatelem Slo-va živého. Ale k tomuto kněžství, k dokonalosti, jsme povoláni všichni: „Buďte dokonalí, jako Otec váš nebeský jest.“ Víme pak, že se Dokonává — že Dokonáno Jest, pro každého z nás — jen na Kříži.
Jakub Deml byl a je světec, který své světectví neváhal ozkusit, ve šlépějích svého Pána — ale i ve stopách Orfeových — na samém dně pekel. Jeho síla je v tom, že dokázal dokonale pohrdat světem i celou nádherou jeho, ale přitom dílo stvoření, celý svůj Nebeský Tasov, jako nikdo vzít a oslavit a — jako pravý básník — pozvednout až k samým hvězdám, že jako nikdo se dokáže bít za každou ovečku ztracenou, navěky vrácenou.
Jsme-li osudem, onou podivuhodnou náhodou, za jejímž vanutím je Svatý Duch, určeni, to jest povoláni k tomu, abychom mu, abychom jeho dílu mohli — třebas posmrtně — jako hlouček vylekaných apoštolů pomáhat k slavnému zmrtvýchvstání a, ví Bůh, i k vstoupení na Nebesa a tam jednou k slavnému korunování, pak vězme, že i my obstojíme, jen když před svou hřivnu individuální, hřivnu básníka, nakladatele, badatele, pedagoga, senátora, lékaře, občana toho a jiného povolání a zájmu atd. atd., předsuneme samozřejmý kříž katolického křesťana, jehož řeč je s Kristem Ano Ano a Ne Ne a jehož údělem je tak či onak, s tímtéž Kristem, Vtěleným Slovem, možná i ta Neděle Květná, ale určitě Cesta Křížová, a dřív či později Golgata.
Jakub Deml nás vybízí k jedinému: pozorujte nejprve Hvězdy Na Nebi, ta vůbec První Světla, Notantur Lumina, čiňte nejprve jedno podstatné, to jest dosvědčujte Pravdu, a pak, sestoupíte-li s ní — ovšem v Lásce — do samých pekel, do dna rozporu — ale až pak —: všechno ostatní bude vám přidáno, to jest, až pak budete slyšet — nejinak než jako pukající Srdce, pracující, vysokým trylkem v krvi tremolující — jazyk Slavičí, budete vidět jako obrazem, a přece už tváří v tvář, celé stvoření: Milost A Krásu. Uče nás přirozenému kněžství, a to do důsledku, probouzí — tak jako nejprve v sobě — Jakub Deml básníka v nás. Básníka: neboť nic méně než Zpěv, než jazyk básně, je domovský jazyk ráje. Takto tedy učí nás poslouchat, a kdoví, v jeho rodném jazyce, tak jako Hlas svému Slovu, už i odpovídat, třeba už zpívat, Jakub Deml, žádný jentak básník, ale nejprve skutečný a úplný katolický, římskokatolický křesťan, ve svém ustavičném zápase řecko-římský křesťan, úd Církve Bojující, nejprve do důsledku Kněz, a pak Básník — Jakub Deml Kněz A Básník: Svědek, to jest nejprv ochotný Martyr, a až pak i odhodlaný a radostný Vtělovatel Slova Živého.
***
Není tak snadné být učenníkem Demlovým, mít podíl na jeho Dědictví, a nebýt přitom v Církvi, nebýt mučedníkem: nebýt všemu navzdory údem neviditelného, mystického Těla Kristova. Jakub Deml věděl: není snadno upadnout do rukou Boha Živého. Rozmnožujme tento Demlův odkaz, toto jeho přirozené kněžství, a všechno ostatní bude nám přidáno.
A ještě něco nám všem před prahem tisíciletí, již třetího tisícletí: Hora ruit — Hodina míjí, naše právě teď Velká Hodina, Život Je Vážný a jen jeden, ale my nespíme, my i s těmi občas únavou olověnými, klížícími se víčky přece jen bdíme — my víme, kde je naše Dědictví. Kéž naše příslušnost ke Slovu, tak jako láska bez skutků, nezůstane mrtvá. Kněz A Básník — Básník A Kněz: Jaký To Zápas! Nezoufejme: nevítězí-li skrze nás, s námi a v nás vždycky jen Anděl, je na naší straně ještě Otec náš Jakub. Nepustím Tě, dokud bys mi nepožehnal! V našem boji na život a na smrt, v boji o uchvácení a podržení božského Slova tady na Zemi, teď nebo nikdy, v našem boji o život věčný, který začíná právě teď, vytrvejme. K tomu nám dopomáhej Bůh!
