Žiju si jako rybouac /

Ukázka z knihy

U Kahudy

Jednu deštivou neděli jsem se vpodvečer zastavil u Vaška Kahudy. Na představování takového podivína zde asi není dost místa, stejně jako bych dost nerad vysvětloval, proč k té návštěvě došlo. Důležité je, že jsem byl nejistý a nečekal ani jeden normální zážitek. Kahuda — říkávali jsme mu také Bombur podle jednoho tlustého pohádkového trpaslíka — bydlí v zapadáku mezi holešovickými přístavy, ke kterému se člověk dostane jenom dlouhou chůzí po vlhce lesklých asfaltových ulicích; musí překračovat kolejnice zrušených železničních vleček, nenarazí na žádné chodníky, jenom na ty asfaltové plochy a hned u nich na domy nebo skladiště. Nějak tak jsem si vždycky představoval atmosféru dělnických čtvrtí velkých měst ve třicátých letech. Za hospodářské krize. Nemusel jsem ani vstoupit do baráku, a už to přestávalo být v pořádku. Kahuda mi do telefonu vysvětlil, že bydlí v ulici U řeky v čísle sedm, zapamatujte si, prosím — sedm, a já jsem v té ulici našel jedinou budovu se čtyřmi vchody, a ty vchody byly očíslovány popořadě: jedna, tři, pět a devět! Slyšíte? Žádná sedmička! Vzpamatoval jsem se až ve dvoře, do kterého bylo nutné se prodrat k tomu zašantročenému vchodu, ale tam zase nebylo možné zazvonit: ze čtyřiceti zvonků byl jenom jeden označený, a to ještě římskou číslicí, musel jsem stoupat podestu od podesty a najít jeho byt ve druhém nebo třetím podlaží. On totiž Kahuda bydlí v tak nesmyslném domě, že jeho jednotlivá patra spolu splývají. Zvonkem jsem rozsvítil světlo na chodbě a teprve vypínačem jsem zazvonil.
„Ale jó,“ zahlaholil zevnitř zvučný, až kňučivě žoviální hlas. Ozvaly se dunivé kroky, klapání několikerých zámků, teď si dokážu konkrétně vzpomenout na tři, chřestění odjišťovaných řetězů. Obrovskou tlustou chlupatou (tehdy nahou) horní polovinou těla utěsnil škvíru ve dveřích, obdélník okna za jeho zády jsem mohl tušit jenom podle odlesků. Mával nějakým ručníkem a říkal, že se zrovna chystá do sprchy, že je tam všude hrozný nepořádek, to měl tedy pravdu, a ne, že něco sním. Neřekl „nepořádek“ a „sníš“, řekl to mnohem hruběji a na to druhé slovo položil tak nečekaně vzteklý akcent, že mi to až nahnalo strach. Po stolech se v té předsíni válely kusy potravin, některé čerstvé a jiné zase rozbalené a nedojedené, rozsypané sáčky s oříšky a praženou kukuřicí, na věšácích visely části nesezónních oděvů, o kterých tvrdil, že se je chystá prodávat v Gruzii. To také přeci není normální. A řídké deštivé slunce z obývacího pokoje zrovna usvědčilo šmouhy v usedlém prachu na botnících a skříních a na nich desítky pitoreskních suvenýrů a nepoužitelných starožitností, ten byt by zasluhoval samostatnou pozornost. Zutý jsem vešel do obývacího pokoje, kam na mě Kahuda skrze hluk tekoucí vody křičel jména pražských hospod, které bychom mohli zvolit za cíl nedělní vycházky, hned vzápětí ale nekonečně pochyboval o každé z nich, aniž bych já některý jeho návrh vyvracel nebo podporoval. Přicházel do pokoje drhna se obrovskou osuškou a vyzvídal, co si konkrétně myslím o hostinci Na staré vartě — ale hned si odpověděl sám a ujistil se, že ten jistě nebude v neděli otevřený.
„Dá se tam zavolat,“ řekl jsem svou první větu v jeho bytě a Kahuda strašidelně zbystřil pozornost a zahromoval: „Ale ano, prosím, samozřejmě, mým telefonem! Můžeš si tam zavolat třeba i dvakrát! Co si tady u mě ještě potřebuješ zařídit!“
Vylekaně jsem zavrtěl hlavou.
„Nějaké telegramy že by sis odeslal na moje jméno,“ zvolal Kahuda a prudce odhodil osušku na velikou manželskou postel, přes její vyřezávanou pelest, výhrůžně vytřeštil oči. „Třeba rekomando, všechno pochopitelně za mé peníze, balík do zahraničí, dám ti dost času, aby sis mohl ověřit adresu. Pozdravy. Pohlednice! Složenky a telefonní výzvy,“ rozhulákal se a zuřivě kolem sebe mával pěstmi, blýskal očima, „oznámení, blahopřání, objednej si všechna periodika na dobírku, zaveď si sem sporožiro a prémiové spoření, já to platím, já to platím,“ řval a trhal ze svých kalhot kapsu, ve které zřejmě nosíval peněženku, „na, ná, tady to máš, tady je dekret na byt, sežer ho, okamžitě ho tady přede mnou sežer, tady je občanka, rodnej list, tady jsou fotky z dětství, milostný dopisy...,“ na stole se přede mnou vršila hromada dokladů, formulářů, fotografií, co neskončilo na stole, létalo po pokoji a padalo na zem.
Trvalo dlouho, než se Kahuda začal uklidňovat. Našel kapesník, setřel si pot s tlustého zátylku, spolkl čtyři tablety a nepříčetně sípal, šeptal o vodu a ptal se mě, zda si i já nedám něco k pití z jeho nevyčerpatelné lednice.
Dal jsem si skleničku vína z láhve zazátkované jenom okousaným zbytkem bílé plastové hmoty. Jemu jsem pro jistotu také jednu nalil.
Za čtvrt hodiny jsme vyrazili na nedělní vycházku a na pivo.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage