Dobrý den z Bratislavy /
Ukázka z knihy
Dobrý deň z Bratislavy, priatelia!
Na tomto mieste mala pôvodne svietiť zásadná esej o slovenskej kultúre. Niečo ako syntetizujúci pohľad na jej súčasný stav
a predpokladaný vývoj.
Dôstojná téma. A potrebná. No potom sme sa s pánom vydavateľom Pluháčkom dohodli na trochu inej úvahe — čo sa deje
v mysli slovenského spisovateľa, pravidelne informujúceho českých čitateľov o dianí na Slovensku. A to už sa schyľovalo k redakčnej uzávierke tejto knihy a mne sa do písania strašne nechcelo. Zásadných esejí je dnes na Slovensku toľko, že by sme nimi mohli tapetovať steny... Znovu som čítal tých viac ako
sto tridsať stĺpčekov, glos, fejtónov, podčiarnikov či poznámok
— naozaj neviem, kam to moje písanie žánrovo zaradiť — skrátka textov, ktoré už tri roky týždeň čo týždeň ponúkam čitateľom Lidových novín a teraz aj vám, čitateľom tejto knižky. A v tom som si uvedomil, prepáčte mi tú neskromnosť, že takto pohromade tie jednotlivé päťdesiattririadkové texty dávajú celkom zreteľný obraz dnešnej kultúry na Slovensku, ba hádam aj viac — aj obraz dnešného Slovenska. Zásadnou úvodnou staťou by som vám vlastne tak trochu vnucoval optiku nazerania na útržky reality, o ktorej píšem, a to by som nerád. Vy, čo sa s mojimi Dobrými dňami stretávate v sobotných Lidovkách, ste v obraze, a vy, čo si ich budete čítať v tejto knihe, poskladajte si to slovenské puzzle sami!
Syntéza teda nebude, no dovolím si podeliť sa s vami o jeden aktuálny slovenský príbeh.
Konečne aj do nášho domu dorazila káblová televízia — na dvore už niekoľko dní pracuje parta robotníkov. Zbíjačkami drvia asfalt, kopú, vyhadzujú zem. Pracujú nenáhlivo, pokojne, rozvážne, pracovný rytmus posledných štyroch desaťročí majú hlboko v krvi. Ryha je čoraz dlhšia a čoraz hlbšia. A potom naopak: čoraz plytšia, až je celkom zarovnaná, zaliata betónom
a leskne sa na nej čerstvý asfalt.
Ráno si idem kúpiť noviny, prechádzam cez dvor, vidím — kopú. „Končíte?“ pýtam sa. „Nie, začíname,“ odvetí jeden. „Ako to — začínate? Veď ste to už vykopali a zahádzali,“ hovorím. „To je pravda,“ povie palier, „vykopali sme to a zahádzali, no tí, čo to mali na starosti, tam zabudli položiť kábel.“
Slovenčina má takú povrávku: keď niekto ťažko chápe, hovorí sa, že si stojí na kábli. Tuším som to nemal prezradiť — už počujem, ako sa dnešní majitelia Slovenska rozhorčujú, že za judášsky groš očierňujem svoju vlasť v zahraničí... Nezmysel, mám celkom inú prácu. Dávam pozor, aby sa do ryhy dostal ten kábel.
O Tatarkovi bez jeho knih
Dobrý den z Bratislavy, vážení přátelé. Redakce Lidových novin mi dala příležitost, které bych rád využil. Každý týden vám budu moci napsat, co se děje v kultuře na Slovensku. Doufám, že se vám slovenská kultura ještě nestala vzdáleným kulturním zahraničím.
Zažil jsem nedávno zvláštní večer. Odehrál se v divadelním prostoru, který Bratislavané znají pod názvem Štúdio S. Dokumentační středisko Dominika Tatarky při Nadaci Milana Šimečky zde minulý týden uctilo páté výročí Tatarkovy smrti. Do toho večera se vešlo opravdu mnoho: byly zde skvělé fotografie Ľuby Laufové, Jána Budaje, Martina Marenčina, uvedené moudrým esejem Juraje Špitzera, vzpomínkové monology Evy Kantůrkové, Evy Štolbové, Juraje Mojžíše, Miroslava Kusého... Promlouval zde Tatarkův hlas z magnetofonového pásku, míhaly se tu televizní kamery a svítily obložené mísy, odehrávalo se představení Divadla na Rázcestí z Banské Bystrice s tatarkovskou kompozicí Dojímate ma veľmi...
A co nebylo? Nebylo to nejzákladnější, nejpodstatnější: Tatarkovy knihy. Je to neuvěřitelné, ale je to tak: dvacetileté normalizační tabuizování díla Dominika Tatarky pokračuje i téměř pět let po listopadu 1989. Politické důvody pominuly, nastoupily problémy rodinné, dědické... alespoň se to říká. Ať je to jakkoliv, je v tom krutý paradox: historik Ján Mlynárik, editor Tatarkových děl
v době sovětské okupace, v ten večer vzpomínal, jak spolu s obětavými pracovníky archivu Národního muzea v Praze vykupovali a tím zachraňovali Tatarkovy texty, ale na Slovensku dnes není možnost přečíst si knižní vydání jeho Písačiek, Listou do večnosti, Navrávačiek či reedice jeho starší tvorby.
V ten zvláštní večer jsme prostřednictvím hlasů jeho přátel a blízkých poznali mnoho z jeho života. Byla v tom hloubka i síla, avšak bez živé přítomnosti jeho díla jen třetinová. Jak zbavit jeho knihy zakletí? Slova Juraje Špitzera zněla jako memento: „Spisovateľ Dominik Tatarka nepatrí nikomu... Dominika Tatarku nemožno sprivatizovať...“
Odešel jsem ze Štúdia S hned po večerním vzpomínání. Zachtělo se mi pobýt ještě chvíli s přáteli, zachtělo se mi přečíst si Tatarkovu větu. Třeba tu z povídky O vládcovi Figurovi: „Ani veľkí Figurovia, ale ani drobné figúrky, disciplinované a poslušné až do totálneho osprostenia, nezachránia svet, ak ho nezachránia obyčajní ľudia, statoční občania.“
24. 5. 1994
Nečekání na zázraky
Budete-li mít nad následujícími řádky pocit, že jde
o utajenou reklamu, mýlíte se. Jde o reklamu skrz naskrz neutajenou. Nastala doba, kdy kultura na sebe musí tvrdě upozorňovat — aby dala najevo, že tady vůbec je,
a hlavně proto, aby si její produkty někdo koupil... Dovolím si proto v nejbližší budoucnosti nasměrovat vaši pozornost na několik slovenských knižních nakladatelství. Jejich majitelé se navzdory všem tržním zásadám rozhodli vydávat knihy, které se nedají prodat. Tedy — dají se prodat, ale těžko, v malém množství a jen vybranému, sice vzácnému, ale zpravidla méně solventnímu čtenářstvu.
Levoča je historické městečko na Spiši. Jeho centrum je městskou památkovou rezervací, já bych však hned za slavný Oltář Mistra Pavla z Levoče zařadil nakladatelství Modrý Peter. Založil ho a v jeho čele stojí mladý básník Peter Milčák. Vydává především původní poezii (vyšly už sbírky Pavla Suržina, Mariána Milčáka, Miroslava Brucka, Pavla Hudáka, nové rukopisy odevzdali kromě jiných Stanislava Chrobáková a Ján Buzássy). Už to by samo
o sobě stačilo na kompletní podnikatelskou sebevraždu, ale Milčák šel ještě dále. Nedávno vydal jednu literárně vědnou a jednu jazykovědnou práci — jejich autoři Stanislav Rakús a Juraj Furdík jsou pedagogy UJPŠ v Prešově.
Za ediční čin zvláštní kategorie však pokládám vydání dvou rozsáhlých antologií současné slovenské poezie
v angličtině a němčině. Tu první — Not Waiting for Miracles — sestavili Braňo Hochel a Peter Milčák, ale nejdůležitějším člověkem v projektu byl lektor angličtiny na filozofické fakultě UJPŠ, skotský básník James Sutherland-Smith, který ve spolupráci s prešovskými anglisty i všechny slovenské básníky přeložil. Druhou antologii — Blauer Berg mit Hohle — si sama sestavila a všechny básně přeložila berlínská slovakistka Ursula Machtová. To nejdůležitější: obě knihy se dostaly do anglického, respektive německého literárního prostředí.
Začátkem února týdeník Mosty uveřejnil rozhovor s Miroslavem Holubem, v němž český básník mimo jiné řekl: „V říjnu jsem byl v Anglii a v Irsku, v Dublinu. Čirou náhodou jsem objevil neobyčejně krásný svazek: Not Waiting for Miracles— Nečekání na zázraky. Sedmnáct slovenských básníků... Zjistil jsem, ke své příjemné hrůze, že většina
z básníků mi je blízká, že jsou mi jejich básničky mnohem bližší než současná česká produkce. To mne absolutně okouzlilo. To je přeci poezie k životu.“
Slova uznání od člověka, jehož tvorbu sleduji už téměř třicet let, potěší... a zároveň trochu zarmoutí. Po desetiletích usilovně pěstovaného tzv. československého literárního kontextu Miroslav Holub objevil poezii slovenských básníků střední generace — přes angličtinu. That’s it!
1. 6. 1994
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz