Obecní radní Stoklasné Lhoty vydraživší za 37 Kč vycpaného jezevce pro potřeby školního kabinetu /
Ukázka z knihy
Na louce u lesa žloutnoucí stébla trav pokryta jsou filigránskou
krajkou běloskvoucí jinovatky. Na keři šípku mrazíkem svrasklé
bobule jsou červené. Modřín modrý. Ostropestřec ostrý a pestrý.
Nostalgie podzimu. S dubu opadne list. Pod listemhřib.
„Hleďte ho, příteli,“ praví po čtyřech prolézaje mlází druhdy důstojný likvidant Stožec, postrach agrární pojišťovny Slavie. Štukatér Storka nasliniv inkoustovou tužku místo nálezu zakreslí do mapy vynesené v poměru 102:7 na pausovacím papíru. Krom mykologického, založen má Storka i šanon botanický s herbářem a sbírku elaterů. Tiché chřoustání larev pružníka šarlatového náhle protne svist a s prostředku oblohy doprostřed paseky žuchne koroptev. O kmen javoru opřený hokynář Stoniš dí:
„Stožcův huronský zabil ji řev.“
Mezi skalami v odrazu echa ozve se výstřel brokovnice.
S dubu opadne list.
31. červenec 1926
Od Boubínu přihnala se kolem páté hodiny k večeru smršť s krupobitím. Kroupy velikosti vlašského ořechu zničily vše. Proso bylo zralé a hospodáři chystali se po neděli síci. Nemenší škoda v sadech. Ovoce posráženo, větve olámány. S jakou prudkostí kroupy mlátily, nelze si představiti. V oknech nezůstal kousek skla, střepy vmeteny byly do světnic až na protější zdi.
Hladina rybníku zdvihla se ku koruně hráze. Podle knih mlynář na vodu z rybníku právo má nad 40 coulů. Stavidlo šafářem ergo uzavřeno na zámek. Seběhnutým lidem vypáčiti se nezdařilo a ani později, když došel šafář s klíčem, zarezlý zámek nemožno odemknouti. Tu přiběhl na hráz mlynář Stockinger, máchaje sekyrou. Duchapřítomný bečvář Stočes odvrátil mlynáře od jeho úmyslu rozpoltit šafáře řka, aby sekyru použil nejprv na odražení zámku ze stavidla a šafáře bacil až pak. Stavidlo uvolněno, voda však provalila hráz. Zatopeni u Stonků a špýchar.
Jan Bernard Stobořic (1853–1912)
Obchodník, vynálezce; rodem syn koláře Ferdinanda Stobořice a Antonie Stoudové. Roku 1877 byl bratrem Vojtěchem z dědictví po otci vyplacen 325 zlatými. Za ně zřídil si vynálezeckou a osvětovou firmu Stodogmatbořič. Na podzim 1894 přihlásil k registraci samokrmný klikoun ku cpaní hus. Před patentním řízením od října do listopadu, kdy husy nejvíce tuční, nechal se zavříti do bedýnky a praxí prokázati nenahraditelnou účinnost klikounu. Stran záznamů, sepsaných neteří Leontýnou Domašínovou: nejvíce šmakovaly mu šišky s příměsí kukuřičného šrotu. Pomocí klikounu spocíval jich až 120 za den, při ranním a večerním krmení. Po komisionelním převážení na decimálce v kanceláři notáře Karla Taufera sádla 27 kg, jater 17 kg bylo naváženo. Pod č. 177240 klikoun samokrmný uznán ku udělení patentu způsobilým. Roku 1922 na domě U housliček Stobořicovi odhalena bronzová pamětní cedule.
Soudek calvadosu zakopávaje pod jabloň, Bořivoj Stourač hrdí se představou, kterak, až bude mu dohořívati knot svíce, soudek s přítelem Stobořicem
za ryčné hudby dechové vykopá a ze soudku vyrazí špunt a předá dědicovi grunt.
Však nebude v onen den podmračeno?
Jak s každým kopnutím motyky jáma víc a více v trávě pod jabloní připomíná hrob, hrdopyšný Stourač mění se ve věchýtek zmítaný obavami: a nebude-li podmračeno, dožiji se onoho dne? A dožiji-li se, budou koláčky makové, tvarohové, s marmeládou uleželé? A rohlíčky vykřupané? A tabáček šňupací? A viržinka pašovaná? A sousedů plný dům? A slzy dojetí? Budou? A macešky ve vázách? A griotka pro ženské? A štandrle? A ryčná hudba dechová sdostatek plechová? A sele propečené? Sádelné, ne lunt?
Usw. und —
Nespoléhal jsem na vídeňský postbestellung,
proto psal jsem Vám s včerejším datem. Nezbývá mi tedy, než abych Vám co nejvděčněji poděkoval za všecko, co jste mi poslala, což jsem řádně dostal.
Z prádla: 2 košile, 3 páry glotových rukávců, 1 osušku, 3 kapesníky, spodních kalhot můžete úplně odhodit, aniž Vás bude trápiti proto svědomí, vůbec se ocítám, pokud jde o spodní kalhoty, v tísni, jsou jemné jako pavučiny; posílám rovněž 12 vojákův do karantény. Granátník as stižen cínovým morem, tambora třeba opatřiti novým bubnem, grenadier jest ošklivě poraněn do zad a sappeur přišel o nohu za úterního obléhání Piscie na prof. Sachesenbrunnerově komodě. Hnijíc, i s bagančetem visela do pátku na stacheldrátu. Při sobotním úklidu služka ji kams zašantročila. Poprosejí zvonaře Stockla, nechť sappeurovi odlije protesu.
Váš nejmilovanější choť Štěpán
Štěpán Johanides manželce na letní byt do Řemíčova
Otevřeným oknem do blahodárného chládku hostince U ampesonů vlétne masařka, prolétne lokálem kolem pípy a usedne na mucholapku.
„Z mucholapky neplatějí,“ upozorní bednáře Vendelína Stoglaubu hostinský Stopfer. Na plovárně řezník Stoltze v prouhatých monokinách saltem mortale zanoří se do zrcadlolesklé hladiny. Irenka Stožická přetančí po molu s kornoutem zmrzliny.
„Figuru má,“ vzdychne účetní Stonava.
„Po Mařeně,“ vece štukatér Storka.
„Však Stoltze ve svém kmetském věku mohl by si kotrmelce již odřeknouti,“ praví v záminku ku disputaci účetní Stonava, to skládací lehátko ne a ne se na něm pohodlně složit.
„Caplík nutno zaklíniti do ozubů.“
Účetní Stonava, hmoždě se s caplíkem u opěradla, dí:
„Což teprv jak by dnešní léto se vydařilo, kdyby v Stoklasné Lhotě opravdu byla plovárna.“
„A Irenka Stožická koketní.“
„Na molu.“
„S kornoutem zmrzliny.“
„Vanilkové.“
„A ne pouze okřehkem zarostlý Dráteník,“ praví posmutněle štukatér Storka nad tuplákem krušovického malvazu.
Muchobijec bednář Vendelín Stoglaub za zády hostinského Stopfery smete masařku s mucholapky plácačkou na pípu. Masařky na pípě skolené, to je onačí kafe.
O strašidle v mlejně
Na řádnym prosperujícim mlejně sluší se strašit. Jenomže u Stockingera strašit ne. Vzal teda práška a odved ho k mlejnskejm kamenum a tam ho strčil mezi ně, jako že hrdelní hřích by tu lapálii s nestrašenim moh spravit. Vtom ale v mlejnici udělalo se čoudmo a mlejnicí ozval se ďasa hlas:
„Prášek ti strašit nebude, ten je náš.“
„Hohó!“ povidá Stockinger.
„Z každýho pytle krad hrst. Proto je peklu propadnutej.“
No a od tý doby straší i v Stockingerově mlejně, jenže ne zamordovanej prášek, nýbrž Stockinger. Po nocích dřepí nad kalendářem a počitá a počitá, o kolik zrna byl ošizenej. Od kdy u něj prášek byl v učení a kolik pytlů semlel, dopočitat se ale nemůže, neb neví, jak velkou měl prášek hrst.
Benedikt Stolístek (1806–1880)
Na Stolístkově podivínství podepsala se událost, jež odehrála se dávno před jeho narozením. V únoru 1784 děd z matčiny strany Jeroným Nussberger spolu s Matoušem Švábem z Oldřichova v lesích nad Řemíčovem přepadli disponenta vezoucího do stříbrodolu u Mutic mzdy horníkům. Pachatele vypátrati se nepodařilo. K hrůznému činu však Nussberger doznal se roku 1813 při posledním pomazání faráři Rohanovi. Nepotrestanou vinou dle zvykového práva obtěžkán byl nejstarší potomek rodu.
Co proklatec exkomunikovaný z pospolitosti obce prožil Benedikt Stolístek život v osamocení v roubence u špýcharu. Potěchou duše stala se mu četba. Za uspořené peníze nakupoval po statcích v kraji starodávných knih. Po jeho smrti kloudně upotřebitelné haraburdí z domu rozebrali mezi sebe sousedé. Obrovské knihovny o 268 svazcích zmocnily se děti a z listů vytrhaných z barokních manuskriptů nadělaly vlaštovek. Uhnízdivše se pod krovem Stockarova chléva, s podzimem vypasené vlaštovky odlétly do Afriky. Odtud záliba Bantuú v Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica.
Utěšeně vydařil se v stoklasenské leči hon. Zajíců na výřadu tucet, bažantů a křepelek bez tří kopa. I počasí přálo, na žebřiňák naložiti zvěřiny vší stačilo se, ještě než se smrklo.
„Dobrou noc,“ praví solicitor Stoden.
„Dobrou,“ opáčí šafář Stoica.
„Dobrou,“ pokyne kloboukem se sojčím brkem vetknutým za krempou kamnář Stoupenec.
Z laufů zalomených flint ještě cítit střelný prach patron Sellier & Bellot.
„Dobrou,“ praví řezník Stoltze.
„Dobrou,“ praví bednář Stoglaub.
„Dobrou,“ praví hrnčíř Stoulil.
„Uá!“ zívne Stoupencův barvíř a oblízne si mordu oblepenou chlupy aportovaných zajíců.
„Dobrou,“ praví kovář Stouda.
„Dobrou vespolek,“ praví poštmistr Stokuč.
