Strach z lidí /

Ukázka z knihy


Adopce

Všiml si, že rodiče do noci nad něčím rozprávějí a zaškrtávají si něco v novinách. Protože ještě neuměl číst, nemohl se do těch novin podívat. Jednoho dne zazvonil zvonek. Lekl se a zbledl. To vždycky, když se ozval nějaký poplašný signál. Vylekal ho třeba i budík. Do bytu k nim přišli dva lidé, muž a žena, a rodiče je uvedli do otcovy pracovny, kam děti neměly přístup. Na dveřích visela tabulka, kterou otec vyřezal ze sololitu, a na tu napsal bělobou z vodových barev: Dětem vstup přísně zakázán!
Po nějaké době vyšli všichni čtyři ven a zamířili do dětského pokoje, kde si hrál. Ostatní sourozenci byli zrovna pryč. Ti dva cizí lidé se posadili na jeho postýlku a zkoumavě na něj hleděli. Nevěděl, co si o tom má myslet. Ale když otec řekl: Půjdeš s nimi, u nich ti bude líp, přestal si hrát a jen civěl do prázdna.
Tady má šaty na léto, tady na zimu, to vám dáme k němu. Tady má boty, tyhle jsou bohužel již rozedrané. Tady jsou jeho bačkorky (pro otce netypické slovo) a tady do té krabice si dá svoje hračky. Pomůžeš mi, Eli? zeptal se otec matky.
Všechno oblečení, ponožky, spodní prádlo dali do dvou velkých igelitových pytlů a boty zvlášť do krabice od televizoru. Hračky naházeli, protože se s nimi nechtěli příliš zdržovat, do nákupní tašky na kolečkách, s kterou chodil s mámou o Vánocích nakupovat. Vždycky voněla kaprem a jiným masem.
Tady jsou jeho fotografie, když byl malinký, ještě batole. Ty mu schovejte a dejte, až vyroste, řekla matka a pomohla těm neznámým lidem vsunout fotky do velké žluté obálky, na kterou pak napsala: Danovi do alba. Plyšová zvířata, která měl vedle polštáře i opřená o zeď, nastrkali otec a ten druhý pán do tašky, kterou si oba příchozí přinesli s sebou.
Počítali jsme s tím, že má nějaké talismany, tak jsme si vzali tuhletu tašku, řekli, aniž by hnuli brvou.
To jste udělali dobře. My už moc tašek totiž nemáme a nebylo by rozumné chodit nadvakrát, prohlásil otec strojovým hlasem. A teď peřinu a polštář. Chcete je, nebo si je máme nechat? Já myslím, že by se hodily. My si je vememe. Díky. A rvali je vší silou do hadrových pytlů, které rodiče používali při stěhování anebo na hadry do čistírny.
Ještě jsme se vás chtěli zeptat, co jí. Co mu máme dávat?
To je prosím vás jednoduché, ujala se iniciativy tentokráte matka. On není náročný. Stačí mu jednou týdně kuřecí maso, k večeři jí hermelín a apetito, k snídani má rád jahodovou marmeládu a med, někdy sní i obyčejné suchary a podobně. Od otce odkoukal zvyk jíst vločky, ale kupujte mu ty české, jsou levné a jemu chutnají. Dělá si je s cukrem, takže žádné rozinky ani sunar. Někdy mu udělám krupicovou kaši a posypu mu ji takovým tím dětským kakaem. Granko tuším že se jmenuje. Jinak jí šumavský chleba, normální housky nebo rohlíky a pije s oblibou čaj s mlíkem. Ze zeleniny jí jen zelené papriky, ale nesmějí pálit, jinak bulí, a rajčata. Vděčný je, když mu uvaříte špagety a polijete jemným kečupem, sýr na ně ani strouhat nemusíte. No a z ovoce jí jen jablka a občas si vezme i mandarinku. Prostě co vám mám povídat, za jídlo pro něj jsem utratila necelých 30 korun denně, a to už muselo být.
Aha, to je dobře, to je tedy dobře, to dost ušetříme. No tak půjdeme. Pojď, Dane, půjdeš s námi!
Podíval se na ně, držel autíčko v ruce a zdálo se, že má porouchaný mozek, neboť mu nebyl jasný význam těch pronesených slov.
Tak jdi, řekla matka, buď hodný! No tak...! Jo, ještě něco, málem bych zapomněla. Tady má vkladní knížku, kam mu s manželem ukládáme peníze od jeho prvních narozenin. Zatím tam je 30.000,- a je na heslo Karel. Tumáte...
Děkujeme. Ty peníze přijdou vhod. Tak pojď, Dane...
Ale s ním to nehlo. Seděl tam jako socha a nejevil známky života.
To je typické. Často takhle zkamení, řekl otec a vzal syna za rameno. Syn se mu vytrhl. Chytil ho tedy za rameno pevněji. Syn se mu znovu vytrhl a ještě ho bouchl do hřbetu ruky. Otec ho uhodil do obličeje, až mu tekla krev z nosu, a zařval na něj: To se nedělá! Vtom se syn rozbrečel, a když mu matka rozkázala, aby se oblékl a nedělal ciráty, tak že se prý oblíkat nebude a basta. Rodičům tedy došla trpělivost. Chopili se ho a násilím odvlekli do předsíně za nohy a za ruce. Protože boty pořád vyhazoval a nechtěl si je nechat obout na nohy, znovu mu dal otec pár facek. Syn sebou škubal a křičel z plných plic. Ale nepomohlo mu to. Nikdo ho nebral vážně. Jeho prostředky odporu a vzpoury byly nanic. Za několik vteřin se otevřely hlavní dveře od bytu, a to už syna unášeli k dodávce zaparkované před domem.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage