Ukázka z knihy
MARINA CVETAJEVA: Hora hořce hořekujeAni "démon", ani "železná žena", natož "slečna od literatury". Básnířka Marina Cvetajeva je složitá, těžko pochopitelná osobnost. Emigrace ji nechápala a možná se nechápala ani ona sama. Jenomže ona to o sobě věděla. Věděla, že zase všechny pohorší, že nad ní všichni budou moralistně vrtět hlavou, ale nemohla nejít proti proudu, nemohla se nehnat vždy za novou láskou, vždy za novým pokusem uspořádat nějak svůj život, s tušením, že zanedlouho bude všechno zase jinak. Život básnířky Cvetajevy je celými dějinami. Jediné, co zůstává stálé, je její poezie - "poezie bez dějin", nepřetržitý proud metafor, nekonečný rytmus, kruhová věčnost.
Marina Ivanovna Cvetajeva se narodila 26.9. 1892 v Moskvě. Už jako dítě byla vždy "svá", vždy "zcela jiná" (samu sebe zobrazuje jako "zrzavou malou holku", která "bibli zapálila ze čtyř stran"). První sbírku, ani symbolistické, ani akméistické Večerní album, vydala roku 1910 - a dočkala se vlídného přijetí Brjusova i Gumiljova. Jiný osamělý běžec, básník Max Vološin, ji pozval na Krym, do Koktěbelu - a zde se roku 1911 seznámila a brzy zasnoubila se studentem Sergejem Efronem, mužem, který se jí stal zdrojem krátkého štěstí, dlouhého utrpení a pak i smrti.
Roku 1914 odchází Efron na frontu první světové války a odtud pak rovnou do Dobrovolnické armády. Cvetajeva žije léta sama se dvěma malými dcerami (mladší tehdy zemřela) na půdě moskevského činžáku a píše nadšené verše o bílých hrdinech. Efron byl po válce nezvěstný.
Ozval se až roku 1922 - válku přežil a žil nyní v Berlíně, kam roku 1922 Cvetajeva s dcerou Ariadnou směla odjet. V Berlíně vydala čtyři sbírky veršů, napsané za občanské války, ale nebyla tu spokojena, a celá rodina odjíždí ještě r. 1922 do Prahy.
Byla Cvetajeva spokojena v Praze? V žádném případě. Dnes ji vidíme jako největšího básníka ruské Prahy, ale tehdejší ruská kolonie (s výjimkou Marka Slonima) ji mezi sebe nepřijala. Zůstávala na jejím okraji, jiná než všichni. "Jinak žijící", neboť udržující různá "podezřelá přátelství" - a Cvetajeva se neuměla bránit citu, nevěděla, proč by se mu měla bránit - vrhala se do každé nové vášně s urputností, s beraní hlavou, již si nelze znovu a znovu nerozbít. "Jinak píšící", neboť místo nastupujícího klasicismu (vlastně jediná v celé emigrační poezii) pokračující v poetických experimentech, analogických básníkům vnitroruským, hlavně Pastěnakovi. Stávalo se, že při anonymních konkursech byly její verše vyřazovány hned zpočátku...
S Pastěrnakem, žijícím v Moskvě a kdysi jen letmo viděným, navázala Marina "milostný vztah v dopisech", rozšířený roku 1926 o třetího "čistého lyrika", třetího "básníka bez dějin" - R. M. Rilka. Cvetajeva, extrémní a exaltovaná, prožívá přátelství na dálku jako opravdovou lásku a svého syna Georgije, narozeného v Praze roku 1925, pokládá za syna Pastěrnakova.
Česká kultura o Marině Cvetajevě vůbec nevěděla. Její jedinou přítelkyní z českých kruhů je překladatelka Anna Tesková, pracovnice Česko-ruské jednoty.
Roku 1925 Cvetajeva a Efron odjeli (hlavně z finančních důvodů) do Paříže.
A přece byly tři pražské roky nejšťastnějším obdobím Marinina života v zahraničí. Nejen proto, že to, co následovalo, bylo mnohem horší, ale proto, že pražská léta znamenají její básnický zenit. V Praze (přesněji v pražských satelitech Všenorech, Jílovišti a Mokropsech) vznikají (kromě mnoha veršů) dvě klíčové poémy: Poéma hory a Poéma konce (obě 1924) a větší část poémy Krysař (1925).
Říci o Poémě hory a Poémě konce, že to je "ženská poezie", že se v nich básnířka vyrovnává s tragicky končícím milostným vztahem - to je neodpustitelně málo. Verše Mariny Cvetajevy, zakousnuté do sebe, zarputilé, naplněné výkřiky, nedopovězenými otázkami, náměsíčnými dialogy, jsou vším jiným než "milostnou poezií". Je zcela lhostejno, že ona "hora", která je svědkem "hoře", je Petřín, i že stínový, do mlhy nebytí se rozplývající partner se jmenoval Konstantin Rodzevič. Příběh, z něhož se chce a nemůže vykřičet Marina, je příběhem každého bytí, které vstupuje do světa naplno, které si nenechává zadní vrátka, které se nasazuje tělem a duší, které nepočítá svůj vklad - a je zklamáváno, nemůže nebýt zklamáváno. Neboť ti okolo, ti šediví a mátohovití, vždy počítají, vždy jsou při "zdravém rozumu", vždy "oběma nohama na zemi", vždy "comme il faut" - a hoře, mlčenlivému svědku, nezbývá, než až do konce "hořce hořekovať'.
Odjížděli-li manželé Efronovi do Paříže v naději, že si polepší, mýlili se. Jejich ekonomická situace je ještě těžší než v Čechách, jsou nuceni stále se stěhovat a Marinina poezie je v srdci pařížské noty ještě nesrozumitelnější. Kritici ji nazývají pozérkou, hysterickou egocentričkou, spisovatelkou spíš sovětské než emigrační literatury. Poslední kniha jí vyšla roku 1928 - pak už jí nikdo nikdy a nikde sbírku nevydal. Montparnasse jí byl uzavřen. Odtud se Čechy, i to stokrát proklínané maloměstské Jíloviště, jeví jako ztracený ráj.
Marina ovšem nepřestává psát verše, píše i vzpomínky na Bloka, Vološina, Belého, Kuzmina a další, i vzpomínky na své dětství v Moskvě. Zůstává stejně nezkrotná, stejně snadno se zapalující a zranitelná. Prožívá novou "dopisovou lásku" s mladým básníkem Anatolijem Štějgerem.
A Sergej Efron? Ten poměrně rychle zapomněl na svou belogvardějskou éru a přidal se k hnutí eurazijců. Roku 1938 byl na švýcarských hranicích zastřelen trockistický emigrant Rejs, prchající před Stalinem a jeho agenty stejně dostižený. Brzy poté odjíždí Efron z Paříže do SSSR a odváží s sebou i dceru Ariadnu. Pro emigraci je to jasné přiznání viny a Marina se ocitá v ještě větší izolaci. Vzpomíná na své staré útočiště v Čechách. Vidí, jak jsou Čechy okupovány nacistickým Německem, a píše poslední velký básnický cyklus - Verše Čechám, datovaný od září 1938 do března 1939.
Těsně před začátkem druhé světové války se Cvetajeva rozhoduje k zoufalému činu: Odjíždí za mužem do SSSR. "Celé to tmavé vzezření té štvané, hrdé bytosti věštilo blízký a strašný konec," vzpomíná na scénu loučení s Cvetajevou Vasilij Janovskij. "Myslím, že byla prostě nemocná, a kdyby se tehdy našel mezi námi někdo statečný a jí dost oddaný, určitě by tu tvrdošíjnou, nešťastnou, pozoruhodnou ženu zadržel od aktu nevědomého harakiri."
Jenomže nikdo takový se nenašel. Cvetajeva odjela do Moskvy. Publikovat nesměla, zprvu jí bylo dovoleno překládat, ale roku 1941 byla v rámci evakuace Moskvy poslána do tatarské vesnice Jelabuga a pověřena mytím nádobí v místní jídelně. 31. srpna 1941 našli uštvanou a opuštěnou básnířku oběšenou.
Sergej Efron, už ve třicátých letech sovětský agent, byl vlastními zaměstnavateli zastřelen. Syn Georgij padl na frontě druhé světové války.
Hora hořce hořekovala.
