Ukázka z knihy
Préverta jsem objevil náhodou, někdy zkraje roku 1946. V jedné francouzské revui jsem četl báseň „Tím hůř". Byla nadepsána jménem Jacques Prévert. Velmi mě zaujala. Začínala verši: Pusťte dovnitř zabláceného psa / Tím hůř pro ty kdož nemají rádi psy ani bláto. A končila: Zablácený pes je
čistý / Bláto je čisté / Voda je taky čistá někdy / Ti však co říkají pod podmínkou že... / Tamti nejsou čistí / Naprosto ne. Překlad veršů proti měšťáckému pokrytectví a opatrnictví jsem si vepsal mezi řádky a revue založil. Vzpomněl jsem si na ni, až když se mi dostala do ruky sbírka pětačtyřicetiletého debutanta „Paroles" („Slova") s fascinující fotografií rozrušené zdi od Brassaie na obálce. Byly v ní básně, které Prévert rozdal, nestaraje se, co se s nimi stane, které se zachovaly ze záznamů, jak byly odposlouchány nebo jak si je přátelé pamatovali. Hodně jich musel
rekonstruovat. Marně jsem mezi nimi hledal báseň "Tím hůř". Také ji založil nebo ztratil. Po letech jsem mu ji poslal. Otiskl ji v čele pozdní
sbírky „Harampádí".Dvacet let jsem Préverta překládal a nesetkal se s ním. Přečetl jsem snad všechno, co napsal, co o něm bylo psáno. Nad jeho verši jsem prožil kus života. Někdy jsem býval zoufalý. To když se mi nedařilo rozmotat a tlumočit slovní hříčky, jimiž občas hýří. Nebo když jsem se snažil podat samozřejmou prostotu řady jeho veršů. První knižní výbor Prévertovy poezie "Jen tak", který jsem připravil a kde byly překlady Hrubínovy, Franclovy, Macourkovy, Bártovy, Vladislavovy a mé, měl tu smůlu, že vyšel po únoru 1948, takže celý náklad šel do stoupy. Zachráněny byly jen asi tři exempláře, jednu tuto vzácnost naštěstí mám.
Po dosti hojném pobývání v cizině ve věku jinošském bylo mi podstoupiti velmi, velmi dlouhý půst. Tak třeba pokud jde o Francii a Paříž, byl jsem v situaci onoho nešťastníka z Poláčkových „Mužů v ofsajdu", který byl vášnivým fotbalovým fanouškem nepříliš velkého vzrůstu. Nikdy se nedostane do první řady, celá léta chodí pilně na hřiště, ale nic nevidí. Jak potom zaplesá, když ho jednoho dne diváci zvednou a on konečně spatří zelený trávník! Já jsem svůj zelený trávník - Paříž - znovu uviděl skoro po třiceti pěti letech. Smůla byla protržena a já se rozjezdil. Už skoro na stará kolena. Snad proto nemám rád ono hltavé konzumování nejrůznějších zemí, měst a památek podle Vymazalova „Snadno a rychle". To se toho navštěvuje moc, aby se nevidělo nic.
Hned po prvním příjezdu do Paříže v prosinci 1965 jsem se Prévertovi ohlásil. Nejdřív jsem se toulal ulicemi jeho básní, rue de Seine, de Buci, Vaugirard, náměstím du Carousel, parkem Montsouris. I čtvrtí Saint-Germa-in-des-Prés, kde se mladík Prévert živil desatero řemesly. Vysedával jsem nad pernodem v bistrech, kam chodíval. Teprve když jsem nasál atmosféru metropole, jejímž je nejautentičtějším básníkem, šel jsem za ním. Ale musel jsem se prodrat celoroční montmartreskou poutí s boudami se striptýzy, zápasy ve volném stylu, se střelnicemi, kolotoči, koly štěstí. Byl jsem ohlušen křikem davu a vyvolavačů. A taky omámen pachy linoucími se z krámků prodavačů brambůrek, ústřic, opékaných párků. Když jsem vstoupil do Cité Véron, kde bydlel, uličky, kterou tři vedle sebe neprojdou, ocitl jsem se v ostrůvku ticha. Za chvíli jsem stál Prévertovi tváří v tvář.
Statný Jacques Prévert zestárl, zešedivěl, zesílil. Jen cigareta trčí neměnně v koutku plných rtů jako na oné fotografii mladíčka v apačské čepici. A světlemodré kulaté oči čínské ryby, které jako čočka kamery přesně zaznamenávají, co vidí, jsou mladé, řeč svěží, bezprostřední jako jeho poezie. Jsem jako ten, kdo se zamiloval na dálku a neví, z kterého konce začít. Mluvíme tedy o kočkách, jejichž fotografie jsme si před lety vyměnili. „Umřely mi," říká, „a nemám žádné. Kočky nemůžeš jen tak lehce vyměnit, jako nemůžeš vyměnit přítele." A zjistil jsem, že za Prévertem docházejí od sousedů. Vedle totiž bydlel Boris Vian a zůstal po něm černý kocour a bílá kočka. Pak vzpomínal na psa Draka, o němž vyprávěl, že byl velmi nečistokrevný. Měl ho moc rád a pes umřel ze žalu, když umřela jeho rostenka kočka.
Rozhlížím se po úzkém pokoji. Je to pracovna básníka i ateliér kolážisty. Na stěnách visí malý Chagall, Miró, Ernst, Picasso, pár Prévertových koláží. Na polici za stolem, spíše pultem, kde pracuje, jsou bizarní a trochu hrůzné předměty. Jacísi homunkulové v láhvích, mechanický chodící pavouk a dárky z celého světa. Tehdy k nim přibyla dřevěná moravská holubička. Z okna pokojíku lze vyjít na pískovou terasu-střechu a odtud spatřit červené lopaty proslulého Moulin Rouge. U dveří při vchodu je obrovská a nádherná mapa Paříže, města, které znal Prévert jako málokdo. A kolem v regálech kuriózní knihy, překlady jeho básní do desítek jazyků, haldy časopisů, materiálu ke kolážím.
Mých návštěv u Préverta bylo několik. Básník rád vzpomínal. Jak od patnácti let pracoval v galanterním obchodě a později jako balič ve velkém obchodním domě, jak se na vojně seznámil s malířem Tanguym a jak byl později z armády propuštěn pro slabomyslnost. „Jako váš Švejk," dodal. Přišla řeč na Roberta Desnose, přítele z nejmilejších, s nímž vystupoval jako první v rozhlasovém reklamním vysílání. Ptal se mne na detaily jeho smrti a dal mi svou báseň věnovanou Desnosovi. Prévert zemřel v dubnu 1977.
