Pistole kapitána Foukala /

Ukázka z knihy

Smrt je krásná

Skočil jsem do vozovky právě včas, abych ji strhl zpět na chodník. Tramvaj jako gigantická plechová rakev projela kolem se vzteklým zvoněním.
„Nechte mě, pusťte mě, nechte mě zemřít!“ křičela a bránila se mému objetí s neženskou silou. Posléze však, vyčerpaná nerovným soubojem, klesla na chodník s usedavým pláčem.
„No tak, no tak, to bude dobrý,“ blekotal jsem, poněvadž mě nic chytřejšího nenapadlo. Jak se však ukázalo, zřejmě nic jiného ani slyšet nechtěla, po mých banálních slovech se přece jen trochu uklidnila.
Vzal jsem ji tedy za ruku a pomohl jí postavit se. „Neměl jste to dělat, měl jste mě nechat být.“
Nepřikládal jsem jejím slovům žádný zvláštní význam a snažil jsem se pokud možno galantně zbavit její hnědý kabátek nečistot, jimiž byl během naší krátké potyčky potřísněn. Teprve nyní jsem měl čas řádně si dívku prohlédnout a zjistil jsem, že je krásná. Nemohlo jí být víc než třiadvacet let a v jejím obličeji jsem nenalezl žádné stopy po utrpení, které by dávaly smysl činu, jemuž jsem možná tvrdým, avšak dobře míněným zásahem právě zabránil.
„Co takhle dát si skleničku?“ zeptala se již zcela uklidněná, „můj statečný zachránče,“ dodala a já v jejím hlase vycítil ironii, ba jakýsi sarkasmus. Pozvání na skleničku jsem ale vděčně přijal. Dívka se mi zavěsila do ramene a táhla mě s sebou do nejbližší vinárny.
„Mám ráda smrt,“ řekla mi u sklenky vavřineckého, kterou jsem objednal, „je krásná.“
Zeptal jsem se, zda se již někdy v minulosti pokusila o sebevraždu.
„Osmkrát,“ odpověděla s úsměvem.
Ze smetiště paměti jsem poslepu vytáhl tři čtyři svazky náboženské literatury a s historickým nadhledem jsem namítl, že většina světových náboženství sebevraždu zapovídá coby smrtelný hřích proti Stvořiteli. Ve smířlivé náladě, vyvolané dobrým vínem, jakož i činem, který mi připadal velmi záslužný, citoval jsem slova poměrně liberálního teofila, tvrdícího, že sebevrah má na „onom světě“ pozici přinejmenším ztíženou, jelikož není na smrt připraven.
Veronika — tak se jmenovala moje nová známá — se však pouze zasmála a odmítla mé další vývody jakkoli komentovat.
Po trochu trapně dlouhé odmlce řekla: „To se týká lidí, kteří smrt doposud nepoznali. Já ji poznala. Je krásná.“
Chytil jsem se toho a zkusil to z jiného soudku. „Jak na to přijde,“ zarděl jsem se, poněvadž se mi moje nová známá opravdu líbila, „že tak krásná dívka,“ pokračoval jsem již bez zardění, „si vybere tak ohavný způsob záhuby, jako je přejetí tramvají?“
Opravdu, čím krásnější se mi Veronika zdála, tím hrůznější mi připadala představa jejího mrtvého těla, zohaveného tunami oceli.
„Protože,“ odpovídala zatrpkle, „atraktivní vzhled není žádná výhra, pro ženu určitě ne. A pokud si myslíš,“ v zápalu debaty přešla do důvěrného tykání, „že já nějak zvlášť lpím na jménech a tvarech, pak seš úplně vedle.“
Načež jsem byl nucen vyslechnout si smutný Veroničin příběh.
Narodila se jako nejstarší dítě v celkem početné rodině, což ji samozřejmě motivovalo co nejdříve „postavit se na vlastní nohy“. Dokázala to celkem brzy — asi v devatenácti letech — ale žádné velké štěstí jí to nepřineslo. Její manžel, vybraný téměř nazdařbůh, se záhy projevil jako nudný a neschopný patron, o kterého se Veronika musela starat stejně obětavě jako o svou dcerku — soudě podle nabídnuté fotografie — zázračně krásné dítě, bezpochyby po mamince.
První manželské neshody začaly právě díky rozdílným názorům na výchovu dcerky a vyvrcholily v rozvodové řízení, kdy byla Terezka dána do péče manželovi, v čemž zajisté sehrály klíčovou roli poměrně časté Veroničiny pobyty na psychiatrické klinice.
Brzy jsem pochopil, že ač byla Veronika silně eroticky založená, neměla příliš ráda muže. Jak mi totiž sdělila, byla díky svému nepochybně atraktivnímu vzhledu v životě nejméně pětkrát znásilněna.
Jak jsem již naznačil, i mně se velmi líbila, ale abych nešlapal v její duši jako slon v porcelánu, odhodlal jsem se — samozřejmě po zaplacení útraty — odporoučet.
To mi však moje nová známá nedovolila. Vymlouvajíc se na nebezpečí číhající v nočních tmách, donutila mě doprovodit ji do jejího skrovného podnájmu na předměstí. A nejen to.
Při milování byla vášnivá — jako by to dělala naposled, napadlo mě, a tím jsem si bezděčně připomněl okolnosti našeho seznámení.
Ona zřejmě taky, protože se po dlouhé době znova zatvářila vážně, nic nedbajíc své nahoty se posadila na posteli a s očima upřenýma do mých, naléhavě, až mě zamrazilo, řekla:
„Smrt není než zapomnění. Zapomnění na všechno špatné, co život přinesl. Neměls právo mě zachránit.“
Zapálil jsem si cigaretu. Neměl jsem na to co říct.
„Ale máš možnost to napravit. Nechceš zemřít se mnou?“
Vytáhla z baru ampulku s namodralou tekutinou.
„Stačí nalít na kapesník a vdechovat. O víc se nestarej. Znám to. Povedu tě.“
Po pravdě řečeno, nechtělo se mi umřít, a také jsem jí to řekl.
Obrátil jsem tedy řeč jinam; znovu jsem chtěl vědět, proč volila tak drastický způsob sebevraždy, když přece stačilo nalít jed na kapesník a vdechovat. Vzpomněl jsem si, že ženy chtějí zpravidla i ve smrti dát vyniknout své kráse.
Unaveně se usmála.
„Tak za prvé, už jsem ti snad vysvětlila, že svůj vzhled, který ti připadá krásný, nenávidím, a pokud jde o tu ampulku, zkrátka mám ráda, když je smrt nablízku, po ruce.“
Nevěděl jsem, co bych na to řekl, a zapálil jsem si cigaretu, aniž bych uhasil první.
„Pamatuj,“ pokračovala a její oči se do mě zabodávaly jako nože, „kdo zachrání cizí život, nese za něj navěky odpovědnost. A za ten můj... Nezávidím ti.“
Měla pravdu, cítil jsem. Na co jsem si to vlastně zahrál? Na Boha?
„Máš šanci to napravit,“ pokračovala a vytáhla ze zásuvky pistoli.
Byla to vojenská devítka, rozhodně ne zbraň, jakou by dívky nosily v kabelce, byť by měly zbrojní pas. Veronika ho zcela určitě neměla, ale jak řekla, měla ráda, když je smrt po ruce.
Mířil jsem na ni, sám dosud nahý, a urputně přemýšlel.
V krátkém sledu jsem spatřil tyto obrazy: soudní síň a chladné oči právníků v talárech, bezútěšné vězení a nakonec vlastní obličej zestárlý o patnáct let.
„Nedokážu to!“ zaskuhral jsem a vytáhl z pistole plný zásobník.
Veronika se rozesmála pohrdavým, krutým smíchem, který mě bodal jako nůž, jako stovky nabroušených nožů.
„Seš blázen,“ řekl jsem a rychle se začal oblékat. Neměl jsem v hlavě jinou myšlenku, než rychle vypadnout z pokoje, v němž smrt triumfovala nad životem. Přesto v posledním záblesku soucitu s psychopatkou jsem načmáral své jméno a adresu do poznámkového bloku, který se válel na nočním stolku vedle nedopitých sklenic.
„Jestli si na mě vzpomeneš, zavolej!“
Nemyslel jsem to pochopitelně vážně, na Veroniku jsem si vzpomněl až druhého dne, když spánek nanesl nátěr střízlivosti na moje neobyčejné noční dobrodružství.
Po pravdě řečeno, toužil jsem Veroniku alespoň znova uvidět, avšak všechno ve mně se vzpíralo myšlence zazvonit u jejích dveří.
Své dilema jsem tedy vyřešil kompromisem — zašel jsem alespoň do vinárny, v níž jsem strávil minulý večer s Veronikou nad sklenkami vavřince, v bláhové naději, že ji snad napadne totéž co mne.
Během nudného čekání jsem listoval senzacechtivými novinami s barevnými fotografiemi.
Pročítal jsem je, jak je mým zvykem, od zadní stránky, a když jsem si, zanechav naděje na setkání s Veronikou, přečetl úvodník, vinárna se mi před očima zavlnila.
Z novin se na mě usmívala asi sedmnáctiletá Veronika. Vedle její fotografie stál text, který jsem musel několikrát pročíst, než jsem jej plně pochopil.
Pod palcovými titulky BRUTÁLNÍ VRAŽDA bylo napsáno:
Včera v nočních hodinách byla ve svém bytě zavražděna třiadvacetiletá Veronika N. Skutečnost, že byla zastřelena pistolí ráže 9,00 mm z bezprostřední blízkosti a zasažena přímo do obličeje, značně ztížila identifikaci oběti.
Dle sdělení tiskového mluvčího policie byla dívka navíc znásilněna. Policie se domnívá, že pachatelem je nebezpečný psychopat, jehož dopadení je však vzhledem k počtu a závažnosti zanechaných stop otázkou několika hodin.


Dva policisté se o čemsi dohadovali s číšníkem — jeho špinavý prst ukazoval směrem k mému stolu.
Pak zamířili ke mně, komisní úřednické obličeje rozzářené triumfem.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz