Hladolet / Recenze /
Radim Kopáč, MF Dnes, 12. 9. 2000, s. 23
Kasalova sbírka Hladolet je novátorstvím i klasikou
Budiž řečeno hned zkraje, že pátá básnická kniha Lubora Kasala (ročník 1958) s názvem Hladolet má jeden podstatný nedostatek. Poezie, která staví na širokém využití všech rovin jazykových prostředků, plnohodnotně ožívá až v autorově vlastním, svébytném podání. Tištěná verze vyznívá sotva polovičně. I tak ovšem máme před sebou jeden z vrcholů básnické žně posledních let.
Kořeny Kasalovy poetiky musíme hledat na konci 70. let, kdy se tenhle student Pedagogické fakulty UK zúčastňoval recitačního pořadu Zelené peří, který v pražském Rubínu uváděl Miroslav Kovářík. A byla to nejen Kováříkova slabost pro dílo předčasně zesnulého beatnika Václava Hraběte, ale i působivost Kováříkova uměleckého přednesu, co předurčilo genezi Kasala-básníka. Kasal debutoval dvěma soubory veršů v almanaších Klíčení a Zelené peří. Jako vyzrálý autor vstoupil do oficiální literatury debutem Dosudby (1989) a o čtyři roky později, coby novopečený šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar, kde působí dodnes, vydal knihu Vezdejšina.
V následujících Hlodavcích hladovcích (1995) a Jámě (1997) Kasal dále vybrušoval a konkretizoval svou poetiku. Nynější Hladolet můžeme považovat za její esenci - a to nejen pro suverenitu básníkova výrazu, ale především pro schopnost pregnantně, a nadto s lehkostí nahmátnout tep, stanovit diagnózu a určit možný lék dnešní doby.
Hladolet je koncipován téměř jako transparentní příběh apokalypsy, zasazený mimo konkrétní prostor a čas. Kniha je sice rozdělena do deseti částí, ale v úhrnu jde o jednolitou, monumentální báseň. Z ničeho se rodí buňuelovský anděl zkázy - Hladolet, který se vznáší nad krajinou, soudí a trestá, ale i popichuje, zesměšňuje, aby se nakonec znovu rozpustil do vesmíru a zůstavil za sebou maximu: "Všechno má svůj konec v hnití."
Rozkryjeme-li Kasalovu metaforiku, najdeme pod ní snahu uchránit se demoralizujících, mamonářských a animálních nástrah světa, touhu vypořádat se s realitou, vymezit se vůči ní, a zachovat si přitom lidskou tvář. Ani na okamžik autor nesklouzává k náznakům zoufalství nebo sentimentu, jde o sevřený a zarputilý, nekompromisní postoj.
Ale ve srovnání s kvartetem starších Kasalových děl je Hladolet psán v zklidněnější tónině. Ubylo vypjatých litanických momentů, kdy básník bez skrupulí a často s vulgaritou útočí na společenský patos, ten politický nevyjímaje, jindy nemilosrdně "propírá" intimní scenérie vlastního života. Naopak místy přibyla melodičnost, až romantická lyričnost výrazu; znovu jsou o ždibec košatější Kasalův slovník a kultivovaná metaforika. Co přetrvalo, je významová zauzlenost, která před čtenářem do široka rozvírá vějíř možných výkladů a odkazů.
Jestliže jsme výše Hladolet charakterizovali jako esenci veškeré Kasalovy dosavadní tvorby, můžeme toto vymezení rozevřít ještě víc. Kniha se odráží od máchovského ducha a přes poetiku Březinovu a později Halasovu, respektive Holanovu, a spěje k aktuální dikci Ivana Diviše. Hladolet Lubora Kasala je tak knihou přirozeně dvojdomou: nejen novátorskou a objevnou, ale i dílem respektujícím "staré mistry".
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz