Proudy /

Ukázka z knihy

Někdy v devadesátým roce jsme s mladým Wernischem jezdili na Zbraslav do hospody. U kotvy se zde scházela společnost literátů. Když zavírali, přecházeli jsme K Luborovi, kde měli strašné pivo, nebo se šlo do hospody U přístavu. Chodil tam Mirek Salava, básník, který vypadal, že se věčně usmívá, ale on se neusmíval, on měl jenom takovou pusinku. Jeho bratr mistrně pokuřoval a elegantně cvakal benzinovým zapalovačem Zippo. Býval mezi námi slovenský malíř, člověk tiché mluvy a tmavých knírů. Jednou jsem si s ním na pisoáru hezky popovídal o kabalistických systémech. Bavili jsme se o tom, že absolutní dokonalost se nejprve musela v jednom místě stáhnout, upozadit se… tím se vytvořilo prázdné místo a v něm se teprve mohlo zablesknout světlo prapodstaty a počalo se uskutečňovat stvoření světa.
Sedával zde můj kolega z Čistírny odpadních vod, plavovlasý filozof Jarda Jablonský. Nyní na cestách okolo světa… Tichým ráčkujícím hlasem odpovídal na mé pochybnosti ohledně mého vstupu do pohřebnictví: Prrrostě je to v pohodě, nic se neděje. Jenom si to hlídej, ať tě to nepoškodí z morálně-etického hlediska…
Obyčejně opožděn přicházel zadýchaný Jan Beneš. Český Chorvat či Slovinec, tmavovlasý člověk s velikou paticí do obličeje padajících vlasů. Halasil vesele a hned si objednával tmavou tlačenku. Při jídle pořád rozprávěl. To víš, že jo. Bílej žralok, tento anděl s prázdnýma temnýma očima, tento sám osud… má při zakousnutí takovej reflex, že se prudce otáčí okolo svý osy… vykousne tak pořádnej žvanec masa… Když se dělá guláš, tak nejdřív musí pustit šťavku, ta se spolu s cibulí začne připejkat, v tu chvíli, ani o vteřinu dřív, ale ani pozdějc, v tenhle okamžik se to podlejvá vývarem… K tomu rejže, nejdřív ji nechat zesklovatět na pánvi… Focke-Wulf měl pancéřovanou kabinu… Řiditelná puma Hermann Göring měla nastavitelný křidélka… Karol Duchoň, Pavel Grúň a Puhdys… tyto televizní přeludy, substráty lesklé beznaděje sedmdesátejch let… Slovenský herečky mívaj hezký nohy… Jedna holka měla pod kozama ještě řadu malejch, zakrnělejch bradavek. Jako fena…
Eskymačky, jak maj jednou dítě, tak maj mlíko celej život… Moje bejvalá žena mi dala jednou napít. Nastříkala nám to na jednom večírku do panáků… To se nedá pít. Chutná to jak osolenej rybí tuk… Nejradši mám, když má ženská velký prsa a krátký nohy. Takový nožičky, co jdou dobře ohnout…
Večery končíme v bytě u manželů Majcherových. Honza nám ukazuje své objekty, dřevěné sochy se spoustou hřebíků. Takové skulptury se zježenými vlasy. Jana nám všem vaří kafe. Stojím s Honzou u knihovny a bavíme se o Tribunové sútře Šestého patriarchy. V akváriu tiše jezdí dvě malé rybičky… Nejraději mám Honzův obraz, kde do modrého plátna je nabodána stovka hřebíků, jejich bíle natřené hlavičky jsou navzájem propojeny nitěmi. Vypadá to jako noční město viděné z letadla nebo jako hvězdné, geometrické nebe.
Půjčuji si malinký spacák a jdu spát. Ostatní si ještě povídají v kuchyni. Chvílemi se probouzím a vidím, že se na mě chodí dívat skupinky rozesmátých přátel, prý strašlivě chrápu.
Ráno svítí slunce do pokoje. Z jejich bytu je krásný výhled na kopce za řekou, na Závist a dál. (…)
Potom jsem odjel do Ruska. Kamarád Ivan sehnal pozvání a už jsme jeli. Na Hlavním nádraží na nás čekal Východ, jen jsme si vlezli do vagónu. Byl to ruský vlak, v každém voze byla děžurná a v rohu takový vestavěný měděný bojler, později jsem pochopil, že je to samovar, napojený na topný systém vlaku. Ruští cestující se ještě na nádraží převlékli do tepláků a spokojeně teď posedávali, polehávali nebo jen tak uvolněně měkce dusali po chodbičkách sem a tam.
Ivan mi poradil, ať si jako s sebou vezmu něco na prodej, že se to hodí. Koupil jsem tedy několikery levné štrasové náušnice, ty největší, co v obchodě měli. Taky jsem si opatřil dvě zimní bundy. Ivan si nechal zašít do obyčejného kabátu dámský kožich, chlupem dovnitř.
Vlak se za šera řítil bažinatou rovinou u Lvova. Byli jsme někde v Haliči. V jídelním voze sedíme u červené saténové lampičky. Přinášejí nám objednané jídlo. Maličké slepičí stehno a trochu pohankové kaše.
V Kyjevě jsme bydleli v jedné ubytovně pro svobodné inženýry. Byli tam na nás nesmírně hodní. Všude po chodbách se linul silný prdelní pach. Vypadalo to, jako když se medvěd přežral borůvek a zapil to dvěma flaškami jaru. Je to prý dezinfekce proti švábům.
Chodili jsme po nábřežích podél Dněpru. Jednoho deštivého dne jsme vsedli na raketu, na ten parník o dvou rozpřažených předních nohách. Byla to nějaká místní linka, pořád jsme zastavovali v jakýchsi blátivých zátokách, proplouvali jsme mezi nekonečným rákosím, zase zastavovali u nějakých kotvišť, naráželi do potrhaných pneumatik, po kymácejících se prknech přistupovali vesničané s košíky a nůšemi, o kus dál zase všichni vystupovali… Po návratu jsme šli do kostela. Zrovna tam nějaký archijerej s démantovým křížem na vysoké mitře, zrovna sloužil pravoslavnou mši. Všude plálo tisíce svící. Žebravé babičky prodávaly tyto medově vonící tyčinky. Prostorem se rozléhal hluboký náboženský řev. Bylo to krásné.
Venku jsem nechtě šlápnul na krysu. Zrovna přeběhla rušnou křižovatku. Snad se jí nic nestalo… Všude na nárožích postávali mlčenliví muži a crnkali se do žilnatých, vychlastaných krků. Byli to podomní prodavači alkoholu. Koupili si flašku a jednotlivé panáky prodávali. Zaplatils, on ti nalil do sklenice z těžkého skla, vypil jsi a šels do hajzlu.
Za teplých jarních večerů postává místní mládež u rozsvícených automatů na limonádu. Hrají na kytáry a přitom popíjejí tu černosladkou šťávu se sodovou vodou. V žlutě natřených plechových krabicích automatů to bublá a syčí.
V metru postává u každého eskalátoru taková vážná najedená žena, stojí tam v takové aerodynamické plexisklové kukani. Všem přijíždějícím hledí vážně do obličeje. Je to myslím taková držitelka životní vážnosti… každému na potkání tou svojí naducanou tvářinkou dává na srozuměnou, že život - to nejsou nějaké semhle-támhle. Protože život, vážení… to není peříčko. Protože v Rusku je všechno podřízeno těžkému průmyslu, musí se spotřební nářadí a výrobky dělat jaksi na koleně. Proto zde, v tomto mramorovém metru, proto se mezi lidmi teď motá taková veliká šedivá mandelinka, taková beruška z pomačkaného, neuměle svařovaného plechu. Je to takový soudruh vysavač. Hučí v něm sám vzduch!
V přístavních čtvrtích, tam v Podole, vedou z chodníků takové schody dolů do sklepů. Jsou to kořalny, kde vám dají dvoudecku vodky a kus špeku s chlebem, to vše za jednotnou cenu. Na mostech se nesmí fotografovat.
V Gruzii, v Suchumi, bydlíme v rodině místního lékaře. Je to vyhlášený odborník. Já spím v jeho pracovně, mám ustláno na bílém, pogumovaném kanapi. Uprostřed místnosti se ve tmě tyčí gynekologické křeslo, jeho chromované držáky na nohy se lesknou ive tmě. Všude po stěnách jsou police plné knih a velikých skleněných láhví, uvnitř se vznáší nějaká vyluhovaná embrya. Za večerů se vracíme z potulek po okolí. Večeříme s jejich hodnou, mlaskající babičkou, pořád nás pobízí: Kušajtě, muščínam nádo kušať… V televizi neustále tančí a zpívají místní taneční soubory.
Chodíme po městě. Párkrát nás zatkla policie. Jestli nešmelíme nebo tak něco. Vždy se nás potom v ústraní zeptali, jestli nemáme něco na výměnu. Pastelky, punčochy, cokoli. Nejvíce všichni ale touží po džínové bundě podšité umělým bílým beránkem. Každý tajný fízl, každý udavač ji v tomto městě měl.
Za teplých subtropických večerů chodí celé město po promenádě na pobřeží. Pach shnilých chaluh se mísí s vůní turecké kávy. Mistrní prodavači ji vaří u stánků nad mořem, na dlouhých molech, jejich oslizlé mohutné pilíře sahají daleko do moře. Kafírníci mají v každé ruce patero džezev a rychle jimi krouží ve žhavém písku. Kafe jak noha!
Na těch korzech, na těch soumračných promenádách potkáváme skupinky černobrvých děvčat s ostrými nosy a s náznakem knírku nad horním rtem. Proti nim se vypjatě procházejí hrdí tuční krasavci, kamarádi držící se důvěrně kolem boků či ramen. Byla v tom taková bezelstná jižní příchylnost.
V noční restauraci si dáváme šampaňské. Vedle u stolu se rozdováděla nějaká místní tučná krasavice. Je to mladá, zavalitá dívka se sprostým, pitomým ksichtem. Podle všeho je to dcera nějakého pohlavára. Ječí, hází po zemi okurky a rajčata a personál se na to nevšímavě dívá. Její postarší decentní společník rozdává všude kolem storublové bankovky… Jeden západně oblečený Rus, nějaký zřejmě novinář, byl mi nápadný už v letadle, jak si tam sám pro sebe hrál tichou komedii úspěšného světáka. Pořád si sklepával ze zápěstí digitální hodinky a rozepínal italské tričko. Po očku kontroloval, zdali se na něj někdo dívá. Když šla okolo nějaká žena, okamžitě přitlačil na produkci. Úplně si tam v tom sedadle lehal, jak předváděl unaveného kovboje, nebo co já vím, třeba nudícího se byznysmena…
Teď se ke mně tady v té restauraci hlásí. Přátelsky na mě pomrkává od vedlejšího stolu a světácky pokyvuje hlavou. Hlásí se ke mně, jsem přeci cizinec, a tento inženýrek s pršavým, ohrnutým nosem, s frňákem a vizáží, která prozradí jeho původ, i kdyby se obrátil třeba na ruby a ještě se potom potřel krémem na boty… jsem cizinec, a těch si v Rusku intelektuálové vždy váží víc než vlastních lidí. A přitom jim o to nikdo nestojí. Mrká na mě a chápavě se pousměje… jako, to víte, i takoví jsou u nás lidé… Jen letmo zachytím jeho důvěrná gesta, a hned mi ztuhne tvář. Okamžitě se mi zhnusil. Jestliže ta ožralá prdelína je odporná, on je hnusný dvojnásob. Dívám se jinam. Opilá princezna odchází, její šedovlasý kavalír ji balí do drahého pláště a ukládá ji do černé, lesklé služební volhy. Vedoucí restaurace stojí ve dveřích a uklání se. Společně s Ivanem rozvíjíme obraz, jak ten šedesátiletý chlápek doma svléká tu velikou poblitou mrkací pannu, jak ji zastýlá pod přikrývky, v tom loži s hedvábnými nebesy. A jak potom za tmy putují jejich prdy pod brokátovou přikrývkou… jak hladce kloužou, v řadě za sebou, jako takové měkké tenisáky.
V Ázerbájdžánu prodávají na autobusových zastávkách veliké pocukrované koblihy. Nad průsmykem, po jehož dně se vine silnice, na vysoké skále stojí železný veliký kozoroh.
Dole zrály na stromech mandarinky. Silnice stoupá na Kavkaz. Tady teď kvetou stromy. Nahoře, u jezera Sevan, řádí sněžná vichřice a chvílemi sálá bílé, oslepující slunce. Na jednom ostrůvku, na kamenných starodávných modlitebnách roste oranžový lišejník.
V Jerevanu, v Galerii moderního umění, stojí bronzová, smějící se hyena. Na nárožích prodávají knihkupci na svých pultech důkladně, klasicky svázaná díla. Vedle stojí babka a nabízí obrovské ředkvičky. Dají se zde koupit velikánské tenké placky pečených nudlí. V sněžných dálkách, až tam někde v Turecku, ve výšinách bíle a zlatě září hora Ararat.
Odlétáme do Prahy. Mám v baťohu jednu láhev arménského koňaku. Druhou mi rozmlátili na letišti v Kyjevě. Museli do toho snad mlátit železnou tyčí. Baťoh mám teď nasáklý vonným odérem. Sladce se v něm spí.
Mám žaludeční vředy a bylo mi tam krásně. V letadle si kupuju dvě láhve stoličné vodky, abych taky něco přivezl domů.
Za několik týdnů se dozvím zprávu, při které mě zabolí srdce. Naši známí napsali na Kavkaz do jedné horské vesničky. Měli tam nějaké příbuzné nebo tak. Napsali jim, ať čekají adva Čechy z Prahy… ať se tam o ně postarají, že jsme jejich přátelé… My jsme se však do té vesnice nedostali. Začala se ten čas přiostřovat válka mezi křesťany a muslimy. V některých oblastech, v nějakým tom Náhorním Karabachu se to už začalo řezat… A tak tam v té odlehlé vesničce vysoko v horách zabili berana a každý den se dívali dolů soutěskou, zdali k nim nepřicházejí dva cizinci, dva přátelé jejich přátel…
Seděl jsem potom v čekárně u svého psychiatra. Vedle v chodbě u výtahu přecházel sem a tam tlustý, brejlatý vousáč. Měl tašku přes rameno. Odněkud mi byl povědomý… Pak jsem si vzpomněl. Postává tam na rohu v Kaprovce, jak se jde k Městské knihovně. Před hospodou, které se říkalo U sviní… Pomalu přechází sem a tam, z chodníku na chodník. Má na rameni zavěšený velký kazetový magnetofon, z něj nahlas chraptí nějaká hudba. V ruce drží ten vlasatý tlusťoch, všem okolo jdoucím nenápadně ukazuje skleněnou lahev od šlehačky. Na jejím dně je cosi tekutého a bílého. Nějaký hlen či co. Tuším, co to asi bude… Když jde okolo nějaká dívka, tu ji i osloví a významně zakvrdlá lahvičkou.
Naproti, na lavici u zdi, sedí v této dezinfikované čekárně dvojice žen. Jedna, ta mladší, asi čtyřicetiletá paní, neustále nahlas cosi vypravuje. Má veliký kulatý obličej. Říká to všechno takovým šťastným, holčičím hláskem: Tak nás naložili do sanitky, bylo nás tam šest maminek… pan doktor říkal, ať se nebojíme, říkal: Maminky, jenom vás zkontrolujeme, aby se vám narodily zdravý děťátka… Najednou ožila ta starší z těch ženských a hlasitě začala na tu mladší volat, znělo to nešťastně: Ježišmarjá, co to furt povidáš. Dyť ty nečekáš žádný dítě. Ty si nikdy nebyla ani těhotná. Nikdy si neměla chlapa. Pořád žiješ se mnou, si moje dcera. Já se vo tebe pořád starám. Seš nemocná… seš hodně moc nemocná! Přestala křičet, jako když utne, jak rychle začala, tak i znenadání skončila, rychle si zase sedla, uhladila si vlasy a srovnala si na klíně kabelku. Její dcera nezměnila šťastný, uchvácený výraz, jen počkala, až matka domluví, a ihned začala opakovat tu svoji hlasitou, šťastnou litanii…

Dívám se před sebe a jsem odpojený. Uvědomuji si v sobě základnu svého oka. Hledím na svět a světlo tohoto světa dopadá na místo v mé mysli. Zvuk doléhá na základnu ucha. Železitá vůně tajemství se zažrala, zařezává do základny nosu. Jazykem chutnám zmrzlou chuť rampouchů. Tělem se toužím dotýkat teplého, živého těla… Základnou mé mysli je zapomenutá prázdnota. Jsem… To si říká země, na níž šest kmenů založilo šest základen. Ten prázdný prostor, to povětří teď říká: Jsem šest základen.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage