Ukázka z knihy
Klec s paviányÚtulek je postavený v lese na skále. Vedou k němu dvě cesty, jedna, po níž se obvykle přichází, druhá úniková. Místo bylo vybráno s velkou pečlivostí, aby se zabránilo například sesutí půdy při velkých otřesech budovy a aby se co nejvíce ztlumil řev, který je tu běžný. Proto jsou kolem dokola zasazeny mohutné platany spolu s košatými javory a ty jednak zpevňují zem, v níž je útulek zapuštěn, jednak působí jako zvuková izolace. Hluk je vůbec největším problémem útulku, neustálé vytí a skučení se i tak rozléhá v lesích na strašné vzdálenosti, a proto bylo zapotřebí přijmout jistá opatření, která by tvorům v okolí zaručovala přímo smuteční ticho a příšernými výkřiky nepoznamenaný klid. Ječení o jisté intenzitě ruší už jen místní vodopád.
Hranice mezi útulkem a sousedícím světem je iluzorní. Po pravdě řečeno není totiž ani žádného prostorového rozdílu mezi útulkem a okolím, přestože se zdá být kontrast výrazný. Existuje-li nějaká mez, pak je to jako mez mezi tímto a oním světem, ale ta zůstává, i přes veškeré snahy poznat ji, dosud neznámá. Z toho vyplývá, že i okolní lidé žijí vlastně uvnitř útulku a naopak.
Jsou ovšem případy velmi vážné a takoví lidé se pak musí zavírat do samého středu tohoto vesmíru pro sebe, kromě toho k nim vede labyrint chodeb a cestiček, aby se k nim málokdo dostal, jsou pod zámky z chromové oceli, a protože doslova vřískají jako paviáni, mají na ústech speciální náhubky, které jim při křiku řežou bolestivě do rtů a do jazyků - jediný prostředek, jak je uklidnit.
Mezi vězni se proslýchá, že kdysi dávno nějaký člověk druhého doslova snědl. Prý totiž nikdy v životě neokusil, jaké to je být pohlazen lidskou rukou. To je však nutné brát s rezervou. Už proto, že většina lidí již není při smyslech a hodně toho napovídá, a pak, i v periferních částech útulku se často projevují šílenství a nepříčetnost, jež jsou způsobeny hlavně tím, že zatracenci, kteří tu mají privilegium žít, trpí nedostatkem styku nejen s opačným pohlavím - muži jsou týráni tak, že přímo zbytečně a marně natahují ruce po ženách, které se k nim nemohou ani o nepatrný krůček přiblížit, ženy zase tak, že je nesmí nikdo pohladit, přičemž celý systém funguje naprosto přesně jen proto, že se tu důmyslně užívá elektrického proudu o vysokém napětí - ale také nesnesitelnou deprivací jakékoliv tělesné komunikace s pohlavím identickým - kdyby se nějaký muž chtěl přesvědčit o přítomnosti jiného muže nebo žena o přítomnosti jiné ženy, zhaslo by tu světlo a v nastalé tmě by všude zavládlo ostré sklo, které by jim prorůstalo tělem a takto je nepřirozeně mučilo. Jak silná touha musí však v útulku mezi těmito chudáky být, je vidět z toho, že mnozí raději volí smrt, jen když se mohou aspoň nepatrně někoho dotknout. Docela lehké případy jsou lidé tak říkajíc šťastní. Mohou být blízko okraje útulku, smějí i natahovat ruce po chodcích a dokonce je jim dovoleno občas se k někomu přiblížit a dát mu políbení, byť jen na hřbet ruky. Ti se také mnohem méně vztekají, nejsou tak zlí a dá se s nimi za něžný dotyk v zásadě vyjít. Někdy se i usmívají, v očích jim ale přesto hoří plamínky nedočkavosti a nenasytnosti, zvláště když zahlédnou v lese pobíhající děti nebo nevšímavé, do země zahleděné houbaře.
Návštěvní hodiny tu nemají omezení. Návštěvy sem tedy mohou proudit dnem i nocí jako velká temná řeka, na jejímž dně se skrývá poklad. Sešity na zapisování příchozích ani odcházejících tu nejsou. Není tu ani hlídač ani průvodce. Dříve tu snad i někdo pracoval, ale protože podmínky, za nichž tu museli sedět nebo chodit, byly těžké, zbyla tu po nich jen volná místa, na něž nikdo nechce nastoupit. Poslouchat totiž neustále lidský hlas smíšený s úpěním a pláčem bylo pro všechny nesnesitelné. Z toho dále vyplývá, že i proud návštěv pomalu vysychá, lidé stojí daleko za obzorem, a jelikož les je hustý, stromy strašidelné a půda měkká, zůstávají na místě jako srnec, který se nemůže odhodlat očichat srnku.
Do tohoto světa před stvořením, pustého a prázdného lidského domova, se nikdo nerodí. A když sem náhodou zabloudí nějaká bytost z masa a kostí, bojí se jako zvíře chycené do pasti. Nejprve vkročí do nejzazších cel a je omyta slinami a poškrábána nehty. Pak putuje z neznalosti poměrů dál a má pocit, že ji okusují myši nebo štěnice. Nakonec ji škrtí paže toužící po jemném šelestu lidského jádra. Nikdo by do útulku nevešel, kdyby věděl, co ho čeká. Avšak mnoho těch, kteří sem vstoupili, si mylně vyložili druhou, únikovou cestu jako určitou možnost přežití. Tato cesta však byla vydlážděna jen pro ty, kdo sem přišli cosi pozorovat, a pro něž je utrpení ve volné přírodě uzavřených lidských tvorů jakousi turistickou atrakcí. Pro ty, kdo nás ale chtějí nakrmit polibky, návratu není. Jelikož ovšem nikdo neví nic o tom, jak a proč se sem dostal, a tedy jaký je vlastně význam jeho nenadálé návštěvy v útulku, je osud téměř všech návštěvníků v podstatě předurčen k jedinému - k smrti. To je však pořád ještě ten nejšťastnější konec, který tu může každého z nás potkat.
Neznámý
1.
Před vchodem stanul neznámý muž, snad cizinec. Zaklepal na dveře a čekal na dveřníka - svou ženu. Ta na sebe nenechala dlouho čekat, objevila se v negližé a otevřela mu: Přejete si?
Muž se zarazil a nevěřil vlastním uším. Jak to, že mně vyká? Vždyť mě přece zná?
Tak rychle! Copak potřebujete? ozvala se podruhé.
Muž stál přimražen. Nezmohl se ani na slovo. Nakonec ze sebe vykoktal:
Copak mě neznáš? Vždyť jsem otcem našeho dítěte?
Co mně tykáte? Husy jsme spolu nepásli! A chtěla zavřít dveře, když se náhle příchozí ukázal jako nepříjemný pobuda. Dostala z něj strach. Mohl by mě i zabít! myslela si útlá žena.
Co blázníš? To přeháníš, ne? Vrátil jsem se z práce. Filmoval jsem svatbu. Podívej se. V ruce držím ještě kameru. Tu přece znáš, ne? A tady mám tričko, cos mi včera koupila. Vypadněte, nebo zavolám na policii! A jděte si obtěžovat někoho jiného, jste asi opilý, když zvoníte na úplně cizí lidi.
Muž se trošku vzpamatoval a pohlédl na vizitku. Stálo tam jeho jméno. Přece se nemohl splést. Co to ta ženská povídá? Copak neumí číst? Jmenuje se přece Karel Pecka? Fuj. Málem by pochyboval i o svém jméně. Co to má znamenat, pomyslel si.
Co to má znamenat? Je tady moje jméno! Tady bydlím! Chodím sem už deset let a nikdy jsem si nespletl vchod! Tady je můj domov! Můžu ti přesně říct, co máme v předsíni, na záchodě, v kuchyni, v koupelně, v obýváku, všude. Znám přesně obrazec na našich záclonách, potahu na křesla i postele. Mohu ti to namalovat. Dokonce mám i klíč, tady je, počkej, dával jsem si ho ráno do kapsy? Do prčic! Kde je?!
Kliďte se odtud! řvala již dopálená žena, a když se chlap podíval skrz kukátko ve dveřích, viděl i své dítě, jak mu hrozí pěstičkou.
To je omyl, klíč jsem si zapomněl doma, je na věšáku, kam mi ho dal malý, ale určitě tu bydlím. Jsi moje žena a za tebou stojí naše dítě, krev z mé krve.
Já nejsem žádná vaše žena, vy drzoune! A zmizte! Pak bylo slyšet kroky do pokoje, kde se žena zavřela a odmlčela se nadobro.
Co teď? Nemám klíč. Dovnitř se nedostanu, to je jisté. A to jsem se chtěl dívat na televizi. Těšil jsem se, jak se osprchuji, vezmu si teplé bačkory, zabalím se do županu a sednu si do křesílka před televizor s pilotem v ruce. A potom muž rozlítostněl.
Mám hlad! křičel a bouchal do dveří. Otevři! Petříku, aspoň ty měj rozum! Otevři tátovi! Pojď, otevři tatínkovi! Přinesl jsem ti čokoládu Milku, tu, co máš tak rád. Otevři, prosím tě, mám mokré ponožky a potřeboval bych se převléci a osušit.
Z bytu se nic neozývalo. Bylo tam mučivé ticho. Muž si vzpomněl, jak se tam vždycky ozýval smích, když se vracel domů z práce, jak ho vždycky vítala žena i dítě s upřímnou radostí, jak dítě skákalo do povětří a volalo: Táta! Táta přišel! Hurá! A jak se jeho maminka vrhla kolem mužova krku a objímala ho vší silou, kterou v sobě našla. To bylo tak krásné, až se muž bál, že to musí jednou skončit, a co pak? Teď se však k němu nikdo nevrhal. Stál tu s mokrým šatstvem na sobě, s promáčenými botami na nohou, kameru přes rameno, a v ruce držel aktovku, do níž teď často mířil jeho pohled - čokoláda Milka byla u dna, o hlavním dárku k narozeninám dítěte - autíčku - pomlčel, chtěl ho překvapit, dítě si autíčko už delší dobu přálo a v tomto svém přání nijak nepolevovalo. I pro ženu tam bylo něco - jugoslávská podprsenka, kterou viděla u své sestry a zatoužila po ní na první pohled. A teď - jak směšné? - tu stojí schlíple jako zmoklá slepice, nemůže dál, nikdo ho nechce, všichni předstírají, že ho neznají, je osamocený a cizí, najednou tak cizí. Ach, jak to bolí! Ale třeba je to jen takový žert. Třeba to vůbec není tak horké, jak to vypadá. Třeba má tedy ještě nějakou možnost. Zkusí znovu zazvonit, uvidí. A zmáčknul zvonek u dveří.
Někdo vztekle zadupal v předsíni, vrhl se ke dveřím, ke kukátku přilepil oko a zakřičel: Jestli nedáte pokoj, zavolám manžela a ten si to s vámi vyřídí!
Muž slyší nějaký rozhovor mezi ženou, která na něj ječela, a nějakým mužem, jehož hlas mu připomíná hlas švagra. To je ovšem podivné! Kdyby jeho žena měla muže, kdo bych pak byl já? pomyslel si a zároveň se nad vším důkladně zamyslel.
Pusťte mě přece a neblbněte! Vždyť je to všechno nesmysl. Jestli je to kvůli tomu včerejšímu kinu, tak to beru zpátky a omlouvám se dodatečně. No tak! Bude to? Potřebuju psát a mám tu s sebou překlad, který musím udělat do konce týdne. Nehloupněte. Navíc tady asi zmrznu.
Vůbec nechápu, co mi to říkáte! Takové intimnosti si nechte pro sebe! Mě to vůbec nezajímá. A jděte si po svejch!
Muž přemýšlel a přemýšlel a na nic přijít nemohl. Bylo to jako z nějakého filmu či románu. Jak je to možné? Copak jsem si opravdu spletl vchod a byt? A aby se o tom přesvědčil, vyšel ven a zkontroloval si ještě jednou číslo baráku. 215 - to souhlasí. Tak to jsem blázen. V kolikátém patře jsem to zvonil? A vyjede výtahem do třetího patra a opět stane přede dveřmi do "svého" bytu. I když tomu už moc nevěří, neboť to, co slyšel, překračuje meze fantazie a vtipu. Možná, že se odstěhovali a on na to zapomněl - a zasmál se tomu, neboť to opravdu směšné bylo. A co když se odstěhovali v době mé nepřítomnosti? Stačili by to za den? Byl jsem filmovat svatbu, vycházel jsem odtud v osm ráno, teď je kolik? - dívá se na hodinky a zjišťuje, že je právě pět hodin kvečeru. Že by se opravdu přestěhovali? To je přece hloupost! Proč by to přede mnou tajili? Jsem přece jejich, nikoho jiného nemám, oni mě mají rádi, malý mi nedávno říkal, že se mu po mně stýská, kdykoliv jsem někde pryč, připravovali jsme se na vánoční svátky, měl jsem koupit kapra a stromeček, na tom jsme se dohodli, ráno se se mnou vřele loučili, až jsem ronil slzy, bylo to tak dojemné, líbali mě na rty, malý mě tahal za uši a hladil po hlavě, oběma jsem musel slíbit, že se brzo vrátím, že mě svatby moc nebaví, ale že jim z této svatby přinesu výslužku, malý si pochutná na koláčcích a žena se může těšit na dort. A teď tohle. Ne, to nemůže být samo sebou, řekl muž a začal zpytovat své svědomí. Aspoň k něčemu je to dobré, vida, každý den se už deset let vracím stále ve stejnou dobu, procházím stejnými dveřmi, naprosto stejně políbím ženu na ústa a malého na hlavičku, oba pak ještě stejně pohladím, stejně si svléknu kabát, zuju boty, vše uklidím na své místo, pak jdu dál, do stejného a stejně zařízeného pokoje, zapnu si stejný barevný televizor, případně se odbelhám unaven k počítači a rozsvítím si jeho zářící obrazovku. Kolikrát jsem se jich za těch deset let dotkl, kolikrát jsem tu prošel, kolikrát jsem sáhl na tuto vázu, na tento kus nábytku? Asi bych to ani nespočítal. A dnes, kolikátého vlastně je? - ano, 15. prosince, dnes je tedy zvláštní den, deset let uplyne jako voda a pak přijde takovýto den, patnáctý prosinec, a všechno je jinak, všechno se naráz změní, všechno náhle padne, doslova přes noc. A muž si vzpomněl na jeden příběh, kdy hrdina jde do známé kavárny, kam chodí již třicet let, jde si tam popovídat se svými přáteli a ejhle, cesta je nekonečná, kavárna nikde, hrdinovi se dokonce zdá, že se cesta mírně zvedá do kopce, po několika hodinách únavné chůze je to již zřetelné stoupání, hrdina má pocit, že se za chvíli dotkne nebe, nic se však nezměnilo, míjí ty samé lidi, obchůdky s masem, zeleninou a ovocem, hračkářství se známým a přítulným prodavačem, u něhož často nakupoval dárky pro své děti, krámek s novinami a tak dále, ale kavárna, její neón, svítí v nedohlednu, hrdina neví, kolik let uplynulo, snad je někde mimo čas, kavárna je vidět, ale nějak se mu neustále vzdaluje klika na dveřích, které do ní vedou, a trvá to tak dlouho, dokud není hrdina natolik vyčerpán, že spadne na zem a umře. A muž ví, že nemá s ničím stoprocentně počítat, že se může cokoliv otočit o sto osmdesát stupňů a je konec, že může zítra odejít ze světa nebo se znovu narodit při autohavárii. Beztak mu tohle připadá spíše jako sen než skutečnost. Přece tady hergot bydlel deset let, musí tady bydlet i teď, když už těch deset let uplynulo. To by se na to podíval. Nerozvedli se, nerozešli se, nepřestali se milovat, muž se již od rána na ženu těšil, těšil se na dítě, když filmoval svatebčany, myslel přitom na rodinu, na to, co budou mít dneska k večeři, na to, jak si bude dneska s malým hrát, na to, jak si lehne k ženě a obejme ji v pase a na hrudi, jak se k ní přitiskne snad již po miliónté, jak se s ní pomiluje a spolu, těsně u sebe, usnou a druhý den je malý probudí pusinkami na čela.
Muži se chce plakat. Když si uvědomí, že ho teď nechtějí vpustit domů, k jeho vlastní rodině, začíná mu být smutno. Tolik si je přál vidět! Ale protože si nebyl už ničím jist, zkoumal v hlavě, co asi udělal, že se takhle chovají. Měl náhle strach, že se ženy nějak neomaleně dotkl, že jí nějak ublížil, že dítě seřezal, krutě zmlátil, a přesto, že nic nevymyslel, všeho toho potenciálního hořce litoval. Chtěl se omlouvat, chtěl prosit o odpuštění, ale dveře byly chladně zavřené, ti, co jim omluvy měly patřit, byli někde daleko od něj, co nejdál, aby ho vůbec neslyšeli, a tady na té chodbě, kde by ho mohli poslouchat nepříjemní sousedé, se přece nebude omlouvat. Pak hned zase pookřál, zdál se otrlejším a hrubě si řekl: A za co bych se měl ksakru omlouvat? Vždyť jsem nic neudělal! Ale vylekalo ho to. To, co řekl, nasvědčovalo něčemu nehoráznému, to věděl najisto. Jak se brání! Zuby nehty se brání, aby nebyl zabit, odmrštěn! Vysloví tu všechna nařčení, křivdy, trápení, a vzápětí proti všemu najde jakýsi všelék, pohádkový ženšen, všechno anuluje, odsoudí. Jako by byl nevinen! Jak je to vlastně s jeho vinou? Je snad nevinný? Přivedl dítě na svět, ha, jedna velká vina. Tak už mu svítá. Najednou je tu vina jako hora. Dítě trpělo kašlem, častým zánětem průdušek, bolely ho oči, prodělalo všechny dětské nemoce, naposledy mělo zánět spojivek, několikrát spadlo a rozbilo si kolena a lokte, mnohokrát mu tekla z nosu a ze zadečku krev, to když užívalo antibiotika, a čí je to vina? Jeho! A to nemluvím o tom, že jsem příčinou jeho stárnutí, dalších, mnohdy ještě horších chorob, a nakonec i smrti, která, kdo ví, může být zrovna pro něj vykoupením. Brrr! Když přešel takto život svého dítěte, zjihl, stal se náhle malinkým a pokorným, přímo chudým duchem. Jeho život se najednou nejevil jako čistá bílá lilie, nýbrž jako mohutná skvrna hyzdící tvář slunce. Neměl by se tedy omluvit nejprve synovi? A pak teprve matce, své ženě? Ale takhle by se mohl obvinit úplně ze všeho. Vždyť kolik jen zabil much, komárů, ovádů, stinek, pavouků! Kolik masa sežral, aby si naplnil své hnusné břicho! Kolika lidem jsem ublížil! A koukejme se! Jak je na sebe najednou zlý. Jakými slovy se popisuje. Jako by se na sebe vztekal. Nech toho! křikl na sebe a sedl si na schody k výtahu. Zakulatil záda, hlavu dal mezi nohy a racionalizoval, místo aby meditoval a soustředil se na své srdce, na toho malého bůžka.
Dobře, řekl si v duchu, dokážu pochopit, že jsem chyboval, že jsem se mnohdy unáhlil a praštil pěstí do stolu, že jsem dal dítěti přes zadek, když si nechtělo čistit zuby nebo nechtělo spát, že jsem ženě sprostě nadával, ale to už muselo být, to jsem na tom musel být hodně bídně, abych něco takového udělal, to se přece normálně nestane, abych zvýšil hlas, až se žena i dítě rozbrečí, rozhodně to proti těm deseti rokům klidného a pokojného života není vůbec nic, jako kapka proti moři, dokážu i pochopit, že se na to takhle dívám jen já, ostatní to vidí možná hůř, člověk ve chvíli hněvu leccos nafoukne a přežene, to je známé, četl jsem to v jedné psychologické knížce, člověk ve chvíli hněvu vidí dokonce moc černě, jakoby v mlze, nemá jasný pohled, dělá hned ukvapené závěry, chce odejít, zmizet, propadnout se, umřít, všechno zpřetrhat. Ne, to je nesmysl, nechápu, proč se tady zpovídám? Copak jsem se zbláznil?
A teď si vzpomněl na svůj deník. Proboha! Nečetla snad žena to, co jsem napsal před časem o rodině? Zavřel jsem se do vedlejšího pokoje. Ať si tam třeba chcípnou! Dobře jim tak. Stejně tady jen řinčí nádobím a ruší mě. Musím ještě zamknout na dva západy. Tak. Aby sem nevběhli a nestáhli mě z kůže.
Nebo to druhé, pozdější, snad ještě horší: Nikdy na tomto světě neprožiju jednotu. Jsme tři a já bych chtěl, abychom byli jeden. Žena je stále ženou, tlustou, parádní matrónou, má divokou a nespoutanou identitu, není vášnivá ani smyslná, někdy je hrubá a bestiální. Syn je belzebub, čert, neznaboh, těžký hříšník, odpadlík. Ale kde je jednota? JEDNOTA! Určitě to není splynutí těl. Je to tvrdá, nesmlouvavá láska, láska obrů, chlapů, láska homosexuálů a leseb, láska pozemská. Není tu místo pro ženy, dívky, holčičky. Nic tak oplzlého a obscénního.
A náhle muž vyskočil ze země a domlouval dveřím a komusi, kdo se za nimi schovával: Vždyť to jsou jenom zvratky, nic jiného. Nesmíš to brát vážně. Jsou to literární výkaly, neurčité pocity, na ty přece nedáš. Prokristapána, zahoď to, spal to, chceš-li, ale zapomeň na to! Nic to není, opravdu!
Co tu vyvádíte! ozval se něčí hlas, a když se muž otočil, zpozoroval před sebou správce domu. Co tu pohledáváte? Kdo vás sem pustil? Tohle je můj dům, já jsem jeho majitel a žádám vás, abyste ho okamžitě opustil, nebo uvidíte. A příště to nebudu opakovat. Příště odtud poletíte jako špinavý prádlo! běsnil ten zavalitý, podsaditý správce a muž neměl na vybranou. Nejprve, pravda, chtěl jen předstírat, že odchází, schovat se někde na odpočívadle schodiště a vrátit se, ale pak si to celé rozmyslel a řekl si, že si může klidně sednout před barák na lavičku. Ostatně ještě není tak pozdě a nohy to snad taky vydrží, i když to v botách čvachtalo a nepříjemně studilo do prstů. Když byl venku, zplna hrdla se rozchechtal na celé kolo, takže se k němu obracely obličeje mnohých kolemjdoucích, kteří si ťukali významně na čelo. Muži se však z toho smíchu zatočila hlava, zrudl, ještě jednou se uchichtl a pak odvrávoral k lavičce, racek chechtavý! Proč se vlastně směje? Co je tu k smíchu? Není tu naopak všechno k pláči?
Doprčic! Tak já se tu chechtám jako malej harant a vůbec si neuvědomuju, co se právě stalo. Že jsem na dlažbě, že budu spát pod mostem, že jsem dostal vyhazov, že jsem ztratil syna, ženu, byt, a slušný byt. Ale čert vem byt! Co to sem tahám?! Rodinu jsem ztratil, rodinu! To bych si měl uvědomit. Ale jak jsem náhle zmoudřel! Copak se asi stalo? A přistihl se přitom, že si z toho dělá ve skutečnosti legraci, že o nic nejde, že jen spí a má takový a takový sen, ale že se hned probudí a už to bude lepší.
Nenamlouváš si to, šašku? Vzpamatuj se! Přišel jsi o všechno! Nic nemáš! Jsi na ulici! Mezi naprosto cizími lidmi! Sám budeš umírat a nikdo ti nezaklapne ani jedno víčko! Všichni tě opustili, všichni se na tebe vykašlali. Tak co mi na to teď odpovíš, no? křísil ho jeho dvojník, jeho druhý, vlezlý hlas, jeho svědomí.
Neutahuje si tu ze mě někdo? Ale co! Mám ještě rodiče, pak nějaké ty sourozence, dokonce několik blízkých přátel, půjdu tedy za nimi, beztak se jistě cítí opuštěně, půjdu je tedy navštívit. Snad je k tomu vhodná doba. Jsem v koncích, ztracen, jde se. A vstal z lavičky a šel. Hvízdal si, měl nepochopitelnou radost, psychologicky ovšem lehce vysvětlitelnou, pískal si do kroku, aby se zmátořil, dokonce nakopl míč, který se mu připletl pod nohy, míč dětí, které nedaleko hrály kopanou. Jako by umíral a procházel všemi pěti fázemi před vlastní smrtí. Nejprve všechno přijme, pak se ohradí, chce se ospravedlňovat, chce milost, pak dělá, že je mu to jedno, pak zase že se ho to netýká, nechápe, o čem to ti doktoři mluví, on a smrt - jak směšné, jak to jde dohromady, pak náhle prohlédne, zjistí, že přece jenom není východiska, že ta smrt, o níž se tu "žvaní", je jeho vlastní, a nakonec se zhroutí, vše odmítá, je agresivní a není schopen se s tím vyrovnat. Kdyby to už konečně přijal! Jak by se mu ulevilo? Jak by byl náhle svobodný, ničím nesevřený?
Ovšem náš muž je hlava skopová. Myslí si, že spí, že je očarovaný, že? a že? a ještě nějaké že? Zkrátka se utěšuje, uklidňuje se, aby zklamání, které nakonec stejně dorazí, mohl pořádně vychutnat. Hleďme, jak si prozpěvuje! Není to známka studu? Zhřešení? Malomyslnosti? Nedostatku sebevědomí? Nedůvěry? A vůbec nevíry? Měl by si libovat v tom, že ho nikdo nevidí. A ne své utrpení násobit, rozmnožovat, rozšiřovat, sdělovat ostatním! Mimochodem to je také jedna věc, kterou vůbec nepochopil. Mluví o utrpení, o tom, jaký trest by si zasloužil za to, že se tak či onak zachoval ke své ženě či dítěti, ale je z něj cítit, že se tomu zároveň vysmívá, že ho těší, jak se mu to daří verbalizovat a objektivizovat, až je celkem nabíledni, že by bez toho nemohl ani být, že by to nevydržel, že si sice vymyslí horu smutku a zkroušenosti, ale okamžitě a záhadně si k tomu vymyslí ještě horu antismutku a antizkroušenosti, takže posluchač už ani neví, zda ten člověk něčím trpí či nikoliv, a má navíc pocit, že mu je v tom dobře a že si nepřeje, aby ho z toho někdo dostával. Stejně tak žvatlá o trestu, o klášteru, o oběti, o sebezmrzačení, a pozorný přítel má až strach, že si něco udělá, až od něj odejde, jenomže to všechno dokáže náš drahý muž či tatínek nebo manžílek - nebo jak mu máme říkat - zkušeně a akrobaticky vyvážit bohatou a vrchovatou odměnou - rájem. Na všechno najde nějakou výmluvu, na všechno přitaká a řekne: ano, ale je tu ještě tato dobrá vlastnost nebo tamta dobrá věc, a náhle je všechno tam, kde to bylo, a my můžeme začínat znovu. Tak se to alespoň jeví lidem, kteří mají podobné zkušenosti, případně lidem, kteří jsou starší - je jim třeba padesát, šedesát - a kteří chápou, že se tu jedná jen o jakési umělecké ztvárnění života byť jakkoliv ubohého a ztrápeného člověka. Zkrátka a dobře se v tom vyžívá, no, to je všechno.
Nenechme se však zcela unést jeho slovy! I on má své velké trápení, neboť má přirozeně své velké lásky. I jeho může ve své podstatě něco bolet, a to by nám, trochu zaujatým a trochu lhostejným, mohlo uniknout. No, uvidíme, co z něho ještě vyleze. Zatím si to pěkně štráduje parčíkem a podle směru, kterým se vydává, by se dalo soudit, že jde k rodičům.
