Bomba pod postelí /

Ukázka z knihy

Kateřina si nasypala tabletky do dlaně a ukazováčkem pravé ruky nakreslila do vzniklé hromádky malé kolečko. Barevné kuličky se ale okamžitě sesypaly zpět do vytvořené rýhy, a tak Kateřina dlaň zase rychle zavřela.
"Je to trojnásobek potřebné dávky," pomyslela si. Volnou rukou otevřela láhev s vodkou, nazvanou pro tu chvíli vhodně - jak si aspoň myslela - Smíchovský anděl, a naplnila sklenici po okraj. Od dětství měla potíže s polykáním prášků nasucho, dokonce i takových, které měly podle úlisně příjemné a dosti zavalité dětské doktorky do žaludku vklouznout "samy". Jako by někdy něco někam vklouzlo samo.
Sklenka vodky, to je tak asi dvě deci, ne o moc víc nebo míň. Prakticky o všech tabletkách, které teď Kateřina držela v dlani, se v příslušných příbalových letácích říkalo, že se v žádném případě nesmí zapíjet alkoholem. Jenomže Kateřinu zajímalo v celém drobně psaném textu vždy jenom složení léku, nic jiného. Poznámky o tom, že se lék nemá požívat v době těhotenství nebo kojení považovala vzhledem k momentálně zamýšlenému účelu jejich požití a použití za irelevantní.
Bylo deset hodin třicet pět minut večer. Když začne hned, mohla by být s trochou štěstí do půlnoci hotová. Když si uvědomila své pojetí slova štěstí, měla skoro chuť se zasmát. Poprvé po dlouhé době.

Richard opatrně vložil poslední pečlivě utěsněnou trubici do velké černé kožené tašky. Teď má všechny ty věcičky pohromadě. Ještě počká, jestli nepřijde ten dopis. I kdyby ne, už se postará, aby všechno proběhlo tak, jak má, tak, jak je to správné, tak, jak si to vysnil za nocí bezesných i za nocí plných horečnatého uvažování. I náhradní plán je plán. I to by byla podívaná. Skoro ho mrzelo, že si nebude moci plně užít výsledek. Ale už ten pocit, že on je jediný, který ví, mu stačil ke štěstí. Podíval se z okna panelákové garsonky a napadlo ho, že nad všemi těmi lidmi, které po nocích pozoruje triedrem, má vlastně nesmírnou moc. Nad všemi vlastně ne, jenom nad těmi, které by si vybral. Ale i to by mu stačilo ke štěstí.
Ale on už si vybral, kdo bude cílem. Kdo a co.
Zasmál se. Poslední dobou se smál často. Ale jenom tehdy, když u toho nikdo nebyl.

Generální ředitel a spolumajitel televize AURA Leo Mauss seděl vzdor značně pokročilé hodině ve své pracovně a probíral se fascikly nahromaděnými na jeho stole do tvaru časem poznamenaných pyramid. Zítra se spustí největší projekt letošního roku a - jak doufal - ještě několika dalších let. Pořad OKO, pro který už měl vypracován scénář, navržené logo, zajištěnu kampaň ve vlastní stanici, vlastním rádiu a vlastních obrázkových časopisech zaměřených na muže dostatečně náročné a zároveň dostatečně hloupé a na ženy oplývající vybraným nevkusem a frustrované životem a jinými nepříjemnostmi, tedy tento pořad byl především jeho dítětem. OKO bylo sice nezastíranou kopií několika zahraničních podniků podobného typu, ale v této zemi byl Leo Mauss první (jako i v jiných věcech) a teď už ho nikdo nepředstihne. Zítra totiž dostanou vybraní kandidáti dopisy, které - jak aspoň tvrdila reklama a jak to také v dopisech stálo - měly navždy změnit život adresátů. Jestli k lepšímu, to byla jiná otázka.
Leo Mauss byl úspěšný a spokojený člověk. Tak úspěšný a spokojený, až si sám někdy říkal, jestli není takový úspěch příliš tísnivý. Během několika málo let se mu podařilo zaplavit prostomyslný lid této malé země proudem reklam na zboží, o kterém lid dosud ani netušil, že existuje, natožpak že ho nutně potřebuje. Barevné obrázky lesklých, voňavých, rychlých a prý inovovaných věcí občas přerušovaly pořady lehčího kalibru nebo zprávy o podřezávání jedněch lidských bytostí jinými lidskými bytostmi. Pravidlem bylo, že podřezávání, střílení, věšení, leptání kyselinou, svazování ostnatým drátem a topení v sudech a vanách musí být převážně tuzemského charakteru. Zkušenost jasně ukázala, že po nějakých negrech slušnému člověku nic není, protože ti si jednak za svůj osud mohou sami, neboť málo pracují a zlovolně se vymkli z blahodárné a kulturonosné koloniální nadvlády, a jednak je košile bližší než kabát. Pokud šlo o podřezávání, střílení, věšení a leptání, byla česká krev mnohem vítanější než cizácká. Ta je vždy poněkud abstraktní. A vůbec.
Asi tolik vyplývalo z výsledků drahých a podrobných průzkumů diváckých zálib. Leo Mauss by už dávno žádné průzkumy nezadával, protože stejně věděl předem, co zjistí. Protože ale patřilo k dobré pověsti televizních stanic nějaké ty průzkumy občas dělat, už kvůli reklamním agenturám, které jejich výsledkům věřily jako božskému zjevení, sypal Leo Mauss další a další peníze do kapes statistických šarlatánů. Vždycky přesně odhalili, jak to bylo a proč se něco stalo, zatímco budoucnost předpovídali asi s takovou spolehlivostí jako tibetští věštci. Tedy metodou náhodných čísel.
Ale že bude OKO "pořádnej vodvaz" (jeden ze sloganů doprovázejících kampaň), na tom se shodovali všichni. Leo Mauss by už měl jít spát, ale v některých chvílích má i otřelý matador náběhy k nespavosti.
Navíc by mohl zavolat Průcha.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage